Máme za sebou nejvýznamnější křesťanské svátky, pro někoho období dodržování tradičních lidových zvyků a obyčejů. Myslíte si, že toto vnímání platí pro nezanedbatelnou část naší populace, nebo jsou pro Česko Velikonoce především volné dny navíc, díky nimž si lidé rok co rok zdvojnásobí víkend?

Velikonoce jsou svátky jara, kdy šlo často o jarní slunovrat, případně úplněk po něm, skýtající tak čas ke slavení. Izraelité si připomínají vysvobození – exodus – z egyptského otroctví, zatímco křesťané slaví Velikonoce na památku ukřižování a vzkříšení Pána Ježíše. Tak si připomínají alegorickou zvěst o Bohu, který sestoupil ze své slávy do bídy lidského života, aby svojí smrtí na kříži přinesl myšlenku vykoupení a svým oživením třetího dne přinesl naději dalšího života. Téma mystické smrti prožité dříve, než člověk skutečně uzavře běh života, a probuzení k životu s vnitřní božskou kvalitou je univerzální téma napříč kulturami.

Společným námětem svátků je kolektivní porozumění určitého okruhu věřících a právě takové společné porozumění či zamyšlení nám začíná v dnešní době chybět, protože se zúžilo jen na výhodu dnů lenošení. Uvědomme si, že třeba bohoslužebná oslava jistého tajemství Kristova života nejsou jen historické připomínky, ale mohou se stát i vědomým prožitkem smyslového setkání s jeho zastupitelnou formou, třeba v plamenu svíce nebo seskupení ve smyslu vzájemného porozumění. Zde se nachází prostor pro směry a školy duchovního života, ať je nazveme náboženstvím, spiritualitou, filozofií či zobecněným názorovým pojetím.

Je něco z křesťanského obsahu, co by bylo dobré o Velikonocích připomínat i pro současnost?