Vrátil jste se z Ruska, kde jste byl v rámci pětasedmdesátiletého výročí bitvy u Kurska. Jaké dojmy jste si přivezl?
Rusku západní „sankce“ skutečně nadmíru prospívají. Cestami po místech gigantického výkonu Rudé armády – a pak zpátky do Moskvy – jsme ujeli minimálně tisíc kilometrů. Devět desetin těch silnic je v lepším stavu než u nás. Lemuje je široký pruh s pečlivě stříhaným trávníkem. A to je oproti stavu ještě v minulém desetiletí změna naprosto zásadní. Nejen tam, ale i ve městech udeří do očí čistota a pořádek, nevídané i v řadě míst v centru Prahy. Sortiment v obchodech je s tím u nás přinejmenším srovnatelný. Tamní potraviny navíc neprošly „kastrací“, diktovanou buzerací Evropské komise. Chuť toho, co stojí na obalu, mají jako za našich dětských let. Přehlédnout nelze ani investiční boom – produkční i rezidenční povahy. „Mužů zákona“ není k vidění ani desetina stavu, běžného ve Francii, Německu i jiných západoevropských zemích.
Tohle vše je kolektivním dojmem dvou desítek Čechů, kteří do Kurska vyrazili. Komunisté jsme mezi nimi byli jen dva – europoslanec Jarda Kohlíček a já. Ze zemí, která nespadaly do SSSR, byla naše parta jediná. Ze Slovenska i řady jiných států dorazily aspoň pozdravné telegramy. Od nás se neráčila obtěžovat ani ambasáda. Třeba nám za to zase někoho povýší v NATO.
Fotogalerie: - Paráda pro Kursk
Jak vnímáte určité rozmělňování významu Rudé armády za druhé světové války v západních médiích?
V českém podání to bývá ještě větší trapas. Kdo našel odvahu říci nahlas, co Kursk znamenal právě pro nás? Teprve po něm se fronta posouvala už jen západním směrem, Až pak bylo „jen“ otázkou času, kdy se svoboda vrátí i k nám. Krev Rudé armády je ve zvyku brát jako samozřejmou banalitu. Podobně jak nadživotní vypětí všech, kdo ji podporovali z týlu – včetně miliónů žen i dětí. Je to nemravná samovazba ducha. Co bere obloukem, je třeba nazvat pravým jménem. Rusko mělo kam ustoupit. Klidně až za Ural. Co by však, pokud by „válčilo“ jako „sladká Francie“, čekalo nás? „Konečné řešení české otázky“ bylo na pořadu hned poté, až „Třetí říše“ vyhraje i hlavněmi z našich zbrojovek. S masivní rasovou genocidou počítal i jeho scénář. Zkrotili by ho „liberálové“, neváhající podepsat mnichovský diktát? Už ten nás měl – píše v memoárech i Edvard Beneš – vydat Hitlerovi „na dlouhé desítky let“. O ničem z toho „mainstream“ ani nehlesne. O Rusku šíří podlé lži. Ve službách dnešní „straně války“. Od žvástů o „agresívní Moskvě“ – a Benešovi jako jejímu „agentovi“ – jsou často k nerozeznání.
V úterý budete pořádat debatu nedaleko České Lípy o odsunu Čechů z pohraničí. Můžete nám o tématu prozradit trochu více...
Teď je v módě dělat z viníků oběti – a z jejich katů neviňátka. Dokonce i na téma, kdo koho „neprávem vyhnal“ od nás. Když se o „vyhnání Němců bez politických i morálních důvodů“ nechala slyšet i Angela Merkelová, uspořádali jsme protestní mítink před velvyslanectvím SRN. A jeho šéfovi předali výzvu spolkové kancléřce, aby si podobné úlety už příště odpustila. A raději se zasadila o přijetí zákona, trestajícího „sudeťáckou lež“ stejně, jako tu „osvětimskou“ postihují už platné německé paragrafy. Právě v Holanech na to navážeme proto, že se tam 28. srpna 1938, na den před 80 lety, konala největší společná česko-německá demonstrace proti fašismu a válce. Ke 30 tisícům účastníků v etnicky smíšeném pohraničí promluvil Bohumír Šmeral i němečtí antifašisté. Přes sto Čechů padlo za oběť henleinovskému teroru už pár dní nato. Ještě před mnichovským diktátem. Hned po něm jich muselo z pohraničí pryč na 160 tisíc – a do konce války dvakrát tolik. Datum potupného Mnichova jsme za Památný den vyhnání Čechů z českého pohraničí vyhlásili už na mítinku před německou ambasádou. V Holanech navážeme panelovou diskusí českých a německých historiků a politiků. Téma „vyhnání“ vrátí z mlhy účelových chimér na zem i bohatou faktografií. Společná česko-německá výzva, připravená na závěr setkání, osloví protiválečné, antifašistické síly i v desítkách jiných zemí.
Na Pomníku maršála Koněva v Praze už jsou tabulky vysvětlující i jeho roli při potlačování povstání v Maďarsku a invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jak tohle do vysvětlování maršálovy historické role berete?
Na hrbu Winstona Churchilla leží vina za milióny lidských životů. A také plán napadnout Sovětský svaz - už 1. července 1945! Dokonce spolu s několika divizemi wehrmachtu, jež pro ty účely nechal držet v plné zbroji. Dožaduje se kdokoli „doplňků“ na Churchillovy pražské sochy?
Vojska, jimž velel Ivan Koněv, cedila krev dávno před otevřením „druhé fronty“. Jen díky nim je tu teď i smečka hejhulů, kteří si o Koněva otírají nevymáchanou papulu. Žvást o tom, že „zpravodajsky připravoval 21. srpen“, si vycucali z palce. Koněv k nám jezdil za lidmi kalibru Ludvíka Svobody. Ve snaze udržet vývoj v mezích, obhajitelných před milióny žen, jimž válka vzala syna, dceru či manžela. I před milióny chlapů, které to peklo zmrzačilo. Tak černobílé, jak se to sugeruje dnes, to nebylo ani s „maďarským povstáním“. Moskvu žádali o zásah i lidé typu maršála Tita.
Před každým, kdo se zapojil do pražského povstání, se sluší smeknout až k zemi. Proti přesilovce, jíž hodili rukavici, neměli šanci ani pár hodin. Příměří s pražskou gerilou mělo urychlit úprk do amerického zajetí. Nebýt zdrcujícího tlaku Sovětské armády, pohřbívá Praha statisíce padlých – a v rozvalinách končí i její architektonické klenoty. Ztráty Koněvova frontu byly o to větší, že Prahu ušetřil dělostřelecké přípravy – a spěchal jejími ulicemi i bez obvyklého průzkumu. Právě to zaplatil zásahem německou pancéřovkou i legendární tank č. 23. „Pravdoláska“ ho znetvořila na růžovo. A nakonec odtáhla kamsi do uzavřené ohrady.
Z těch, kdo Koněvův pomník przní, se zvedá žaludek. Fandí jim jen terárium dutých hlav a nulové morálky. Na věčné časy mu to nevydrží. V předvečer dne, kdy byl ten paskvil „slavnostně odhalen“, to zaznělo přímo na místě. Všem, koho zbaběle uráží, jsme slíbili nahlas, že to tak nenecháme. A nedáme pokoj, dokud tu zvrhlost nepošleme ke všem čertům.
Psali jsme:
Jak si máme vysvětlit fakt, že se český ideově pevný komunista zastává Ruské federace, kde vládne dle některých ekonomů, například Thomase Pikettyho, nejzhůvěřilejší kapitalismus dnešního světa?
Pokud jde o poměry, které zavedli Gorbačov a Jelcin, není Piketty daleko od pravdy. Marxista je k nim tisíckrát kritičtější, než všichni „liberální“ svatoušci. Ti se nestyděli říjet blahem, i když Jelcin bombardoval parlament. Dnešní Rusko je jiné minimálně v dvojím směru. Už nečte Americe z očí. Posiluje svou suverenitu. Obnovou geopolitické rovnováhy nabízí svébytnější prostor i naší zemi. Jelcin byl atamanem sociálního darwinismu, urvaného ze všech řetězů. Putin se snaží byznys držet v mezích, lidštějších i pro plebejskou většinu. Sám bych jí přál mnohem větší kus koláče. Rusku, má-li zůstat suverénní, nic jiného nezbyde. Bez průlomu demokracie, jež nemine ani vlastnictví existenčních zdrojů, se to neobejde ani tentokrát. Právě vnější tlak si ho vynutí i v XXI. století.
Nedávno se setkal prezident Putin s německou kancléřkou Merkelovou a bavili se mimo jiné o nefunkčnosti Minských dohovorů. Jak je možné, že dva z nejmocnějších státníků světa nedokáží prosadit, aby se tyto domluvy dodržovaly?
Minské dohody sabotuje kyjevský režim. Ten je však pimprletem „ředitele zeměkoule“. Na to je krátká i evropská mocnost číslo jedna. Ruce jí vážou vazalské podmínky, zapsané v „rodném listu“ SRN z května 1949. Platí do roku 2099. Součástí je i „kancléřský akt“. Každý šéf německé exekutivy ho musí podepsat dřív, než se ujme úřadu. Ve Washingtonu, a nikoli doma.
A místopřísežně se tak zavázat, že se nepostaví na zadní v ničem, co Amerika prohlásí za svůj „životní zájem“. Tím ničivější následky to má i pro Ukrajinu. Koncem 80. let čítala na 52 miliónů obyvatel. Teď je to o 20 miliónů méně. V SSSR vedla žebříček životní úrovně. Dnes ji kleptokracie, řízená „dálkovým ovladačem“ proti Moskvě, žene do totálního bankrotu. Opak si namlouvá jen zvláštní škola, simulující českou diplomacii. Fakta o skutečném stavu má jistě na stole i Angela Merkelová. O tom, co z nich plyne i v německém zájmu, však musí mlčet jako hrob. Chce-li zůstat německou kancléřkou.
Fotogalerie: - Koněv a Marta
Fotogalerie: - Tank 314 v Liberci
Když se ohlédnete za svou návštěvou a při vědomí protiruských sankcí, jak podle vás doléhají na život v Rusku?
Pokud snad kdokoli věřil, že jimi spunktuje Majdan na Rudém náměstí, trefil se houfnicí do vlastní nohy. Ruská duše se poddá tím méně, čím víc se to po ní žádá. Je to znát i na statisících lidí, slavících jubileua vítězství – v Kursku stejně jako v únoru ve Volgogradu. Nebýt vnějšího tlaku, mnozí by možná ani nepřišli. Teď i je přivádí vůle dát najevo, že tancovat, jak se jim píská zvenčí, je ani nenapadne. Je to i případ ročníků, pro něž je válka dávnou historií. Právě s tím se vám svěří, aniž se ptáte. Sami a naprosto spontánně.
„Sankce“ mění i poměr sil v ruské politice a ekonomice. Z říkanek, vonících pražské „kavárně“, couvá i většina tamních médií. Jak moc to míní vážně, je na jinou debatu. Že lavírují vůči většinovým náladám, je však mimo pochybnost. „Sankce“ se sápou po miliardách, zašantročených v západních bankách. Ulila si je tam galerka „oligarchů“, a ne frézař či lékař, strojvůdce nebo učitelka, které ta mafie okradla. I to ovšem názorně dokládá, z jak nebetyčných pitomců se skládá. To jediné, co ti darmožrouti umí, je rozkrást vlastní zemi. Že právě to číhá i na jejich zlodějský mamon, jim však nedošlo. Netrklo je to, ani když Putin slíbil generální pardon, pokud ten mamon investují doma.
Největší vlastní gól, který si „sankce“ dávají proti své zdivočelé vůli, se týká samotné ruské ekonomiky. Embargo na západní úvěry totiž boří i nadvládu, kterou ji dusily banky závislé na cizím kapitálu. A tak se – v úplně jiných kulisách – opakuje historie, známá z dob po Říjnové revoluci. Rozvoj klíčových sfér financuje přímo státní rozpočet – ve vojenské a stále víc i civilní sféře. Rostou tak rychleji už proto, že je neškrtí parazitní úroky ani jiné vrtochy. O to víc sílí pozice „reálné ekonomiky“, vytvářející skutečné hodnoty. Úměrně slábne moc nadutých „zázraků“, kteří svou zemi umí jen bezuzdně „dojit“.
PhDr. Josef Skála, CSc.
Zrovna, když jste byl v Moskvě, demonstrovalo několik desítek lidí na Rudém náměstí a vyjadřovali nesouhlas s invazí roku 1968. Tři pak byli po určitou dobu drženi policií. Co vy na to?
Před pár týdny řečnil v ČT jeden z těch, co na Rudém náměstí protestovali před 50 lety. Chválil nás hlavně za to, že jsme v NATO. Idylce o „lidské tváři“ zasadil ránu z milosti. K socialismu se nehlásil ani randál, dunící u nás v minulých dnech. Kápnou-li šejdíři božskou, tu pravdu se sluší dopřát i všem, kdo ji přeslechli. Tím víc rozlepí oči, zmatených skořápkářským švindlem. Rusko bylo obětí agrese, trumfující všechny rekordy bestiality. K Němcům se chovalo přátelsky už pár let po jejich porážce. „Kavárna“ vřeští i po půl století. Války NATO, mající na svědomí milióny obětí, vykuřuje kadidlem. Z tak zavilé nenávisti trčí kolosální farizejství. Tím víc si šlape po štěstí. A bude už jen stále víc. Dobře jí tak.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
