Pane předsedo, jak se coby představitel nejsilnější koaliční strany díváte na dosavadní působení vlády Bohuslava Sobotky?
Jsem přesvědčen, že vláda je úspěšná. Konec konců mě v tom utvrzují i průzkumy veřejného mínění, kdy vláda má relativně vysokou důvěru obyvatel. Stejně tak de facto všechny tři vládní strany si vedou relativně dobře i z hlediska volebních preferencí. Myslím, že tou největší devizou vlády je stabilita. Mám pocit, že občané i tím, jak se vyjádřili ve volbách, ukázali, že už mají dost nekonečných skandálů, afér, změn, nestability a hádek v rámci vládní koalice. To předváděly minulé pravicové vlády, a tato vláda je schopna pracovat pro občany, je schopna v parlamentu prosadit všechny své návrhy zákonů, tedy věci vycházející z programového prohlášení vlády. Občané uvítali, že konečně naše země funguje, hraje nám do karet i úspěšná ekonomická politika vlády.
Neříkám, že za ekonomický růst v hodnotách, které se dnes objevují kolem tří čtyř procent, může jenom vláda. Jde samozřejmě o důsledek oživení ekonomiky. Je důležité, že vláda pomohla ke změně nálady ve společnosti a je tu jistá stabilita, takže lidé znovu nabyli důvěru v naši zemi. Třeba to, že roste spotřeba domácností, která potom táhne ekonomiku, je důkazem vyšší důvěry a na změně této nálady má podle mě vláda klíčový podíl.
Vláda nedávno poslala do sněmovny schválený tzv. protikuřácký zákon, který čelí dlouhodobé kritice, protože je prý příliš ostrý a přísný. Nesdílíte ty obavy?
Očekávám docela živou debatu v Poslanecké sněmovně a uvidíme, jakých změn ten zákon dozná během legislativního procesu. Je ale pravdou, že patří k těm tvrdším v rámci Evropy.
Jedním z argumentů ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka, vašeho stranického kolegy, je, že už zákaz kouření zavedla „většina vyspělých západoevropských zemí“. Znamená to, že když něco zavedou „vyspělé země“, musíme to automaticky kopírovat? Navíc ta norma obsahuje i další věci, jako možnost obcím zakázat kouření na celém prostoru daného města či vesnice…
Já ten zákon pokládám opravdu za hodně přísný. Můj osobní názor, a ten jsem prezentoval i veřejně, je, že současná legislativní úprava je dostatečná. Osobně důvody k nějakým změnám nebo zpřísňování nevidím. Vláda má samozřejmě evidentně jiný názor. Nemyslím si dokonce, že bude hlasování o tomto zákonu stranické. Spíše každý poslanec bude zvažovat všechny argumenty, které jste i vy naznačil v otázce, a uvidíme, jak to dopadne.
Patříte mezi účastníky pravidelných schůzek u prezidenta ohledně české zahraniční politiky. Dříve znělo, že zahraniční politika vlády a prezidenta není jednotná. Jak to vidíte?
Situace se zlepšila díky vyšší míře komunikace. Ty schůzky byly ku prospěchu věci a samozřejmě mimo tento formát pravidelně probíhají i konzultace na všech úrovních. Všechno je to o komunikaci, stejně tak celá otázka cesty pana prezidenta do Moskvy ve finále dle mého názoru byla vyřešena ku prospěchu věci. Pan prezident Moskvu navštívil, splnil hlavní účel cesty – vyjádřil úctu padlým vojákům Rudé armády. Jeho rozhodnutí nejít na vojenskou přehlídku současné ruské armády jsme všichni uvítali. Cesta do Moskvy dle mého názoru dopadla dobře i některé závěry jednání pana prezidenta s ruským prezidentem ukázaly, že bylo dobře, že pan prezident Zeman Moskvu navštívil.
Ministr zahraniční Lubomír Zaorálek před časem připustil, že může přijít doba, kdy s Ruskem my jako EU nebudeme komunikovat vůbec. Hrozí něco takového?
To nejhorší, co můžete udělat, je přerušit komunikaci, protože pak hrozí vývoj, kdy už druhá strana nebude mít informace od svých partnerů; a vždycky když se komunikace přerušila, nedopadlo to dobře. Jsem proto, abychom s Ruskem komunikovali. Máme k tomu celou řadu nástrojů, jak z hlediska nadnárodních organizací, tak přímé kontakty. Nedávno byl v Rusku americký ministr zahraničí, Německo je v této věci také velmi aktivní. Podle mě není důvod, aby Česká republika stála stranou a nekomunikovala.
A sankce? Nejen prezident Zeman, ale řada jiných evropských státníků i zemí je kritizuje jako nefunkční. Nyní navíc došlo k jejich prodloužení.
Platí to, že sankce nejsou cílem. Sankce jsou prostředkem, který Evropa a Spojené státy použily ve chvíli, kdy se Ruská federace zachovala, jak se zachovala v otázce Krymu a otázce východní Ukrajiny. Současně platí: všichni se shodujeme na jediném možném řešení situace a to je diplomatické řešení. V tom případě jsou sankce jedním z mála nástrojů, který máme k dispozici, a můžeme jeho pomocí vyjádřit ruské straně náš nesouhlas s tím, co koná. I když pan prezident v Moskvě hovořil o možném zrušení sankcí, podmínil to jistým pokrokem v otázce východní Ukrajiny a to je potřeba jasně říci. Pokud nedojde k zásadnímu posunu při řešení toho konfliktu, není možné uvažovat o jakémkoli změkčení sankcí. A pokud by dokonce došlo k nějaké razantní eskalaci, bylo by na místě naopak uvažovat o zpřísnění sankcí. Doufám ale, že se v této rovině pohybovat nebudeme. Minské dohody mají své problémy, obecně se asi ukazuje, že do jisté míry fungují. Teď je potřeba v tom pokračovat dále, aby všichni garanti minských dohod plnili svoji roli.
Proč podle vás z druhé strany nedochází k sankcionování Ukrajiny, když dostatečně rychle neplní své závazky vyplývající z minských dohod?
Evropská unie má celou řadu nástrojů, které může používat. Vůči Ruské federaci jsou to primárně ekonomické sankce, na druhou stranu i vůči Ukrajině máme celou řadu nástrojů, při jejichž použití můžeme požadovat i po Ukrajině dodržování závazků a dodržování jistých standardů, a pokud by Ukrajina nějakým zásadním způsobem vybočovala ze svých závazků, které na sebe vzala či pokud by došlo k nárůstu neadekvátních trendů, EU může například pozastavit hospodářskou pomoc, půjčky a podobně.
Co podle vás vypovídá o centrální kyjevské vládě nebo přesněji o prezidentu Porošenkovi, když jmenuje gubernátorem Oděské oblasti gruzínského exprezidenta Saakašviliho, který ve vlastní zemi čelí trestnímu stíhání?
Přiznám se, že tento krok ukrajinského prezidenta nechápu. Myslím, že pokud mají obě strany za cíl snižování napětí, nemělo by docházet k něčemu, co druhá strana může chápat jako naprosto jasnou provokaci. A tento krok Rusko jako provokaci zcela jistě chápat bude. Michail Saakašvili je velmi kontroverzní figura. Připomněl bych jeho roli v rusko-gruzínském konfliktu, kdy evidentně on dal pokyn k ostřelování Cchinvali (hlavní město Jižní Osetie – pozn. red.) a tato jeho role do dneška nebyla vyjasněna. Současně, jak jste sám řekl, čelí ve své zemi trestnímu stíhání.
Jeho jmenování jsem vůbec nepochopil ani ve směru ukrajinsko-gruzínských vztahů, protože předpokládám, že současná gruzínská vláda nebude úplně nadšena z toho, co Ukrajina udělala. Pokládám to za nešťastné a vůbec se nedivím tomu, že ho nejen ruská strana, ale i někteří obyvatelé Ukrajiny budou chápat jako provokaci.
Poslední minské dohody už se ovšem nijak netýkají Krymu a těžko si může kdokoli myslet, že by se Rusko v budoucnu Krymu vzdalo a přenechalo ho Ukrajině. Jak to ale v tomto případě bude se sankcemi? Zůstanou donekonečna nebo se zkrátka smíříme s tím, že Krym je součástí Ruska?
Na rozdíl od celé řady svých kolegům mám jednodušší situaci, protože jsem již v době, kdy probíhala jugoslávská krize, zásadně nesouhlasil s nezávislým Kosovem a upozorňoval jsem na to, že se jedná o zásadní porušení mezinárodního práva a porušení principu, který tady fungoval minimálně od závěrečného helsinského aktu. Upozorňoval jsem i na to, že to bude mít konsekvence a dopady do budoucna. Byl jsem proti tomu, jak vzniklo nezávislé Kosovo, a byl jsem proti tomu, jaká metoda byla zvolena v Abcházii a Jižní Osetii, a logicky jsem i proti tomu, co se stalo na Krymu, protože to pokládám za porušení mezinárodního práva. Ve svém názoru jsem tedy konzistentní.
Ve sněmovně jsou ale kolegové, kteří takto konzistentní nejsou; myslím, že se jim to bude obtížně zdůvodňovat. Mezinárodní právo v poslední době dostalo celou řadu tvrdých úderů a nezbude nám asi nic jiného, než každý konflikt posuzovat v kontextu situace. Nechci předjímat, jak dopadne celá otázka Krymu. Platí to, že Česká republika podporuje teritoriální integritu Ukrajiny včetně Krymu a evidentně toto bude součástí nějakého dlouhodobého řešení daného konfliktu.
Veřejným míněním dlouhodobě už více než rok hýbe chystaná transatlantická obchodní dohoda TTIP mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými. Z jedné strany slyšíme samé superlativy, a ze strany druhé naopak důrazná varování. Co si o tom tedy běžný člověk má myslet?
TTIP je dohoda, která je opředena neuvěřitelnými mýty. Mrzí mě, že seriózní debata zatím v České republice neběží a že se tohoto tématu zmocňují lidé, kterým primárně nejde o dohodu TTIP jako takovou, ale spíše do svých argumentů promítají své vnímání Spojených států a možná i zahraniční politiky USA.
Nedávno jsem byl ve Washingtonu a celou návštěvu jsem v principu věnoval debatě o TTIP. Je to velmi složité i ve Spojených státech, jakkoliv USA s tou dohodou nemají v zásadě problém. Hlavní problém tam je v pacifické dohodě, která se uzavírá se státy v Asii, ale argumenty, které tam zaznívají, jsou podobné jako tady a tamní obavy jsou podobné obavám u nás. Obecně podporuji, aby transatlantický obchod byl co nejjednodušší, bez nějakých bariér a cel, což bude ku prospěchu jak EU, tak ČR.
Současně je potřeba si dát velký pozor na konkrétní vyjednávání a ustanovení. Česká republika v tom má několik oblastí, kterým se chce věnovat. Například aby v případných arbitrážích nebylo možné, že americké korporace v důsledku třeba toho, že my tu změníme zákony, budou žalovat český stát. To musí být ohlídáno. Dále je důležité geografické označování původu potravin a jiných výrobků, aby třeba naše národní výrobky byly chráněné a nebylo možné jejich zneužívání. To jsou hlavní oblasti, kterým se budeme muset věnovat. Jednání to nebude jednoduché, ale hlavní myšlenka – uvolnit obchod, je v pořádku. A nejvíc z toho podle mě budou profitovat malé a střední podniky. Velké firmy si cestu najdou už dnes, ale tato dohoda otevře velký prostor právě pro ty menší.
Přesto se objevují i názory, že náš trh zaplaví nekvalitní americké potraviny, často pocházející z geneticky modifikovaných plodin a podobně.
Ano, kuřata mytá chlorem a geneticky modifikované potraviny… To rozhodně nehrozí. Není možné, aby v rámci takovýchto dohod klesaly standardy kontroly kvality potravin. Na druhou stranu mojí zkušeností ze Spojených států je, že Američané jsou také velmi citliví na to, co jedí, a na kvalitu svých potravin. Nemyslím, že by hrozilo nějaké zásadní riziko v tomto směru.
Evropu nyní sužuje masivní příliv imigrantů ze severu Afriky a blízkovýchodních zemí, ostře se debatuje o přerozdělovacích kvótách. Jakým způsobem tento problém řešit, aby nás to v budoucnu nepohltilo?
Za prvé, imigrace musí být řízený proces. Za druhé, souhlasím s tím, že pokud jsou lidé v bezprostředním ohrožení života v důsledku válečných konfliktů nebo hrubého porušování lidských práv, je třeba jim pomoct. Vždy je taková pomoc efektivní přímo na místě nebo v bezprostředním okolí. Pokud se bavíme o syrském konfliktu, bylo by jen logické, kdyby Evropa pomáhala okolním zemím, které uprchlíky mají na svém území, jako je třeba Turecko, Jordánsko nebo Libanon. Řešením může být i přemístění lidí v bezprostředním ohrožení života do Evropy po dobu, než se situace v jejich zemi stabilizuje. V tom máme odpovědnost a tak bychom k tomu měli přistupovat.
Pak je tu druhá, řádově větší skupina, a to jsou ekonomičtí migranti. Podle mě není možné, aby každý, kdo není spokojen s tím, jak se mu žije v jeho zemi, se rozhodl přestěhovat do Evropy. Náš kontinent takovou absorpční kapacitu prostě nemá a je potřeba to jasně říkat. Současně platí, že Evropa by měla přijmout taková opatření, která znemožní nebo zkomplikují práci organizovaným skupinám, které sem uprchlíky vozí. To je obrovský byznys pašeráků, kteří vybírají neuvěřitelné peníze za to, že ty lidi dostanou do Evropy. Proto by Evropa měla přijmout opatření pro ochranu svých hranic; a jsem přesvědčen, že pokud by Evropa měla schopnost tyto pašerácké lodě s uprchlíky vracet, tak by vlna opadla, protože lidé by už nebyli dále ochotni platit pašerákům vysoké sumy za to, že se jen projedou na přeplněné lodi, a budou vráceni nějakou evropskou pobřežní stráží. Musíme uvažovat i tímto směrem, protože situace je kritická.
Nebylo by proto namístě dočasně uzavřít schengenský prostor, aby uprchlíci nemohli ze zemí, kde do Evropy vkročí, putovat volně a nekontrolovaně dál po Evropské unii?
To je na rozhodnutí jednotlivých národních států. Taková možnost samozřejmě je a pouze na každém státu záleží, jak si situaci vyhodnotí. Na druhou stranu si nemyslím, že v tomto případě je Česká republika zásadním způsobem ohrožena, protože my stále ještě nejsme tou cílovou destinací. Spíše jsme tranzitní zemí, uprchlíci se chtějí dostat stále do zemí na západ od nás.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
