Práce novináře může být i nebezpečná. Máte přehled, kolik jich v poslední době bylo zraněno nebo přišlo o život?

V tuto chvíli spolupracujeme s platformou, která byla zřízena Radou Evropy a která sleduje bezpečnost novinářů a můžeme jí hlásit ty nejzávažnější případy porušování práv novinářů v Evropě. Platforma byla spuštěna v dubnu a do této chvíle máme hlášeno asi 60 případů, kdy došlo k závažnému porušení práv novinářů. Existují webové stránky, kde jsou tyto informace snáze dostupné. Jsou tam popsány jednotlivé situace a evidovali jsme i dva případy vražd. Jedna z nich byla v Polsku. Novináři bývají obtěžováni nebo uvězněni. V tuto chvíli je ve vězení 40 novinářů, nejvíce v Turecku a Ázerbajdžánu.

Sleduje se, kolik novinářů požádalo o pomoc policii nebo jsou například pod její ochranou? Jen v Paříži se jedná denně o několik novinářů. Sledujete i toto?

Tyto informace nemáme, protože velice často je třeba, aby se o tom nevědělo, takže právě proto se k těmto informacím nedostaneme.

V souvislosti s utečeneckou krizí nebo třeba i s událostmi na Ukrajině se u nás hovoří o odpovědnosti médií. Je podle vás přípustné něco „taktně“ zamlčet, „nevyvolávat paniku“ nebo plošně informovat, i když ty informace bolí a nejsou stávajícímu establishmentu vhod?

Všechna média a vlastně všichni novináři musí zvažovat, jaký bude dopad informací, které zveřejní. Je to základní etické pravidlo při jejich práci. Takže nemusí zveřejňovat úplně všechno, například pokud hovoří s politikem a on říká něco, co by mohlo vyvolat nějaký nesoulad, tak by to pravděpodobně neměli zveřejnit, protože by to mohlo vést ke škodě nebo poškození někoho. Je to vlastně součást etických pravidel a toho, že nemusíme reprodukovat všechny informace úplně doslova. Musíme o tom přemýšlet. Je to vlastně volba, kterou máme, a to je součástí naší práce.

Na našich internetových stránkách nyní nově najdete zprávu, týkající se nenávistných komentářů. Novináři většinou v tuto chvíli nemají dostatek prostředků, aby s tím mohli bojovat. Jsou to povětšinou komentáře od čtenářů na Facebooku nebo Twitteru, jsou to komentáře na webových stránkách k článkům – mnoho čtenářů tímto způsobem reaguje. Nicméně nejde ani tak o svobodu slova nebo svobodné vyjadřování. Takže pokud znemožníme tyto komentáře, nejedná se o cenzuru, protože naším úkolem není sloužit jako prostředník k šíření těchto nenávistných komentářů. Redakce na to dnes nemají ani čas, ani peníze, protože se jedná až o tisíce komentářů za den, což je hodně práce. Novináři by tedy měli nějakým způsobem kontrovat těmto komentářům a vlastně je znemožnit.

Problémem médií je pronikání oligarchů do sdělovacích prostředků. Dá se to přirovnat k aféře kolem bývalého italského premiéra Berlusconiho, ale ten se většinou držel svého mediálního zájmu a poté se dal na politiku. U nás je to ale naopak. Lídři průmyslu a následně politici si kupují média. Může to být podle vás ohrožením demokracie? Nebo jde minimálně o příklon a loajalitu ke svému majiteli-politikovi?

Pro mne je to stejný problém, jestli se jedná o byznysmena, nebo politika. Vždy tam dochází ke zneužití žurnalistiky. Novináři by měli pracovat pouze ve veřejném zájmu, ne v soukromém. Proto také říkám, že bychom se měli soustředit na etiku novinářské práce. Proto také etika vyšla v dotazníku jako problém číslo jedna, protože novináři vidí, že se věci nevydávají správným směrem a že jsou prvními, kdo na to má upozornit. Takže bychom měli znemožnit, aby se prostřednictvím novin a žurnalistiky prosazoval zájem jednotlivce, protože novinář musí vždy pracovat v zájmu veřejnosti. Evropská federace novinářů má takové motto, které říká, že „novinařina je v zájmu veřejného dobra, a nikoliv veřejných zájmů“.

Existují dva nástroje, které k tomu mohou pomoci. V první řadě by to měla být zákonná opatření; povinnost ze zákona, která by vyžadovala, aby byla naprosto transparentní vlastnická struktura médií. Tím druhým nástrojem jsou mediální nebo novinářské rady. Jejich členy by měli být nejenom novináři, ale i vlastníci médií plus zástupci občanské společnosti –  zástupci neziskových organizací, univerzitní profesoři. Ti všichni by měli projednávat případy, kdy došlo k porušení etiky novinářské práce, a tyto případy veřejně odsoudit. Rady v některých evropských zemích odvádějí dobrou práci, podporují tím etickou novinařinu. Tyto rady by měly být naprosto nezávislé na státu a měly by mít dost zdrojů ke svému fungování, což je ale samozřejmě velice obtížné zajistit. Jsou však velmi důležité proto, aby se znemožňovalo neetické jednání ze strany novinářů, aby nedocházelo k protěžování názorů nějakého politika nebo podnikatele.

U nás se diskutuje o smyslu veřejnoprávních médií. Myslíte si, že by si s jejich provozováním dokázali lépe poradit byznysmeni?

Evropská federace novinářů je toho názoru, že jediný způsob, jak zajistit pluralitu názorů a pohledů ve společnosti, je mít oba typy médií, protože se vyrovnává a nabízí divákům nebo čtenářům několik pohledů na stejnou věc. Nejde o to mít pouze soukromá nebo jen veřejnoprávní média, ale měly by být zastoupeny oba typy. Vidíme v některých zemích, že se  pluralita vytrácí, třeba i kvůli tomu, že soukromá média nedokáží naplňovat svůj byznys model, nedokáží dodávat výsledky, které by měly mít.

Co říkáte na jazykovou pluralitu? Je dobré mít zákon o jednotném jazyce, tak jako to má třeba Francie, Maďarsko nebo Slovensko, kde je ze zákona stanovena povinnost veřejnoprávních médií hovořit spisovným mateřským jazykem a u tvorby pořadů preferovat nebo podporovat tuzemskou a evropskou výrobu, a to jak televizních, tak kulturních pořadů? Na druhé straně jsme zase svědky toho, jak je na východní Ukrajině omezována ruština v regionálních médiích s odkazem na jednotný ukrajinský jazyk. Jaký na toto máte názor?

Není to příliš chytré pravidlo omezit se na jeden národní jazyk. V některých zemích to řeší tak, že mají lokální média – například ve Španělsku, kde je baskický region, Katalánsko, které je zakotveno v ústavě, tam mají vlastní veřejnoprávní média, která působí v lokálním jazyce, a zase na národní úrovni je médium, které má ten národní jazyk. To funguje i v několika dalších zemích, systém regionálních, lokálních médií, někdy dokonce i na úrovni města,  proč ne. Pravidlo jednoho jazyka se mi nelíbí, protože neodráží rozmanitost. V některých zemích je obyvatelstvo poměrně rozmanité a média by měla jejich rozmanitost odrážet, včetně toho, že hovoří jiným jazykem.

Psali jsme:

Kritika médií připomíná novodobé pranýře, říká odcházející ředitel Úřadu na ochranu osobních údajů

Proč se v ČR tak rozmáhá extremismus? Karel Dolejší z Britských listů sepsal analýzu, kde se mnohokrát opakuje jméno Zeman

K čemu vlastně tu Českou televizi máme? Petr Žantovský se vážně zamýšlí, zda by její úkoly nezvládly lépe soukromé televize

Lubomír Kvapil: Pohádka O Nesytovi v bordelu. My zase máme zbaštit ČT všechno

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.