V poslední době se můžeme v českých médiích dočítat řadu katastrofických zpráv o dalším vývoji italské ekonomiky, především finančního sektoru. Prý zemi čeká dalších dvacet let stagnace. Jak je na tom italská ekonomika z pohledu člověka žijícího přímo v jejím středu?

Italská ekonomika je na tom bídně. Navíc je viditelný obrovský rozdíl mezi dobou před "eurem" a při "euru". Před 20 lety nebyly v obchodech ani košíky, ale jen velké vozíky a ty byly vrchovaté. V době "eura" kupní síla začala slábnout. Za posledních 5 let je to úplná katastrofa. Teď už máme malé košíky, a i ty jsou bohužel čím dál prázdnější. Jde to, dá se říci, od desíti k pěti.

Jisté je, že před eurem Itálie patřila mezi ekonomicky nejvyspělejší státy světa. Na přechod z liry na euro se nikdo v tom roce 2002 občanů neptal. Dodnes nikdo nechápe, kde se vzal tehdejší směnný kurz 1 EUR = 1936,27 ITL. Postupem času se ukázalo, že trh se silným eurem není konkurenceschopný. A stát nemůže hýbat s hodnotou měny v době krize, jelikož vstupem do eura ztratil měnovou suverenitu. V praxi to znamená omezení výroby, snižení stavu zaměstnanců, snížení kupní síly. Postupem času zastavení výroby a nezaměstnanost. Kupní síla nezaměstnaného člověka je opravdu mizivá a přináší to nevyhnutelně neschopnost plnit závazky vůči bankám. Dále to znamená menší odvody do státní pokladny, takže si vláda pomáhá zvyšováním daní těm, kteří jsou ještě solventní.