Sledovačky, mrtvé schránky, vytěžování. Prezidentovy špionážní legendy a hejhulové, co je bránili

Dostáváme se do finále určité etapy prezidentova života. Tím je kurz D-2 ve Zpravodajském institutu, kde Petr Pavel studoval v letech 1988 až 1991. Dosti podrobně jsme se věnovali tomu, jak nesnadno se tam dostával. Nyní si tedy řekněme, k čemu daný kurz sloužil...

Narážíte na onu pomyslnou „třináctou komnatu“ Petra Pavla, možná nikoli jedinou. Dotyčný svoji účast na tomto kurzu utajoval do poslední chvíle a v okamžiku provalu na podzim 2022 se jej snažil bagatelizovat. Problémem je skutečnost, že se v tomto proti němu „spiklo“ vše. Na sociálních sítích i v tisku se nejprve vyjadřoval historik Petr Blažek, který nakonec celou věc sumarizoval: „Předkládá příběh, který neodpovídá pravdě.“

Objevilo se svědectví Pavlova spolužáka z kurzu, který přesně popsal, co se v kurzu mimo jiné učilo: „sledovačky, budování úkrytů, mrtvé schránky na předávání, pořízení fotografií nebo navazování kontaktů... museli jsme ukázat, že umíme sehnat někoho pro spolupráci“. Jeho svědectví bylo sice zpochybňováno, ale potvrdily je mnohé další materiály, například semestrální hodnocení Petra Pavla z února 1990, které z archivů získal Jiří Pšenička ze Seznam zprávy, případně úplný program obdobného kurzu, zahájeného o rok dříve, který představil Lukáš Prchal v Deníku N.

V lednu 2023 na CNN Prima News bezpečnostní expert Andor Šándor (mimo jiné absolvent téhož kurzu o rok dříve) „vyloučil, že šlo o studium pro vojenské diplomaty“. Veškeré mlžení, veškeré úhybné manévry, které hlavně okolí Petra Pavla provádělo, bylo zcela zlikvidováno informacemi a přinesly je instituce, jež by se nedávno nikdo, ani pověstný uniformovaný identifikátor sviní, neodvážil označit za „dezolátskou scénu“.

Přesto se vůči těmto důkazům snažil Petr Pavel a jeho okolí bojovat, přičemž jejich akce nebyly vedeny v rukavičkách...

Máte pravdu, sám Petr Pavel dokonce zpochybnil akribii Petra Blažka slovy: „Já bych doporučil někdy si pozvat skutečného historika... Blažek se nevyjadřuje jako historik a navíc neříká pravdu.“ Není mi jasné, jak může absolvent vojenských škol a zpravodajského kurzu poznat, kdo je a kdo není „skutečný historik“ a jak se má historik vyjadřovat. Již jsme si konkrétně ukázali, že Petr Blažek historikem opravdu je, zatímco u Pavlových horlivých obhájců nelze daný statut přiznat asi nikomu.

Ovšem Pavlovo okolí se chovalo vůči nepříjemným svědectvím ještě hůře. Až humorně zapůsobilo spojování některých oponentů s minulým režimem (Petr Kolář vůči Pavlu Benešovi, Eduard Stehlík vůči Miroslavu Kříženeckému), s nímž byl úzce spojen sám Petr Pavel. Ostatně dané reakce vyvolaly můj zájem o celou problematiku.

Co tedy znamenal daný kurz pro Petra Pavla…

Nástup do tohoto kurzu můžeme považovat za důležitý životní mezník. Petr Pavel jím opouštěl svůj první vysněný životní cíl, jehož úspěšně dosáhl, a vydal se za cílem novým. Přestává být výsadkářem–průzkumníkem a stává se zpravodajcem. Vojenské dokumenty jsou v tomto jednoznačné. Třiadvacátého srpna 1988 byl přemístěn a zároveň mu bylo změněno číslo vojenské odbornosti (ČVO). Řečičky kolem jsou jen řečičky, změnu odbornosti prostě neokecáte. Navíc šlo o rozkaz, pocházející přímo z Kádrové správy ministerstva, tedy z nejvyšší úrovně.

Sám Petr Pavel to nakonec, po více než dvou letech, přiznal, když Janu Hrdličkovi z Echa24 v listopadu 2024 na Národní třídě řekl: „Vlastně jsem se učil na špiona.“

Třeba to byla ironie...

Tak jo, podíváme se tedy na jeho hodnocení za 3. semestr kurzu, datované 12. února 1990, dokument, který na veřejnost přinesl Jiří Pšenička. Hodnocení se provádí ve čtyřech odborných oblastech a pátá část se týká osobního hodnocení. Ony čtyři vzdělávací oblasti jsou 1. agenturní příprava, 2. jazyková příprava, 3. informační příprava, 4. psaní na stroji. A nyní konkrétní popis pro první oblast: „Při praktických cvičeních potvrdil adaptabilnost, dokázal vhodným způsobem využívat legend při plnění zámyslů i při vytěžování informátorů... výsledky... potvrdily, že dokázal aplikovat teoretické zásady do agenturní praxe.“ Porovnejte si tuto pochvalu za „vytěžování informátorů“ s výše uvedeným „umíme sehnat někoho pro spolupráci“. Toto jsou aktivity, jež mají k diplomatům (i těm vojenským) opravdu daleko, ovšem ke špionům naopak velmi blízko.

Zdá se, jako by mu to jako prezidentovi bylo již jedno, i když v době kandidování na tuto funkci se proti takovému označení on sám (i jeho okolí) bránil až do pověstných „hrdel a statků“. Vrátím se však k vašemu překvapivému sdělení ohledně osobního zájmu o toto téma. Co konkrétně vás k tomu přimělo?

V říjnu 2022 proti sobě v CNN Prima News seděly dvě osoby. Pavel Beneš jako přímý pamětník a účastník onoho inkriminovaného kurzu, Eduard Stehlík jako obhájce prezidentského kandidáta Petra Pavla. Vše konkrétní, co Beneš uváděl jako účastník kurzu, Stehlík à priori odmítal a požadoval, aby Beneš svoje slova dokázal. To, co se na obrazovce dělo, bylo přímým popřením historické metody práce s pamětníkem. Stehlík mi připomínal pracovníky prokuratury z 50. let, kteří požadovali, aby obvinění dokázali, že jim přisuzované činy nespáchali.

Historik prostě musí pamětníkovu informaci zachytit a následně provést její kritiku, zmínil jsem to již vícekrát. Ale nemůže po pamětníkovi chtít, aby svá slova dokázal, a zároveň dávat najevo, že jim nevěří. Pokud toto udělá, měl by vrátit svůj vysokoškolský diplom absolventa oboru historie, což však u Stehlíka není třeba, neboť jej nemá. Podobných faulů bylo možné napočítat velké množství, o dalších dehonestacích Pavla Beneše či Miroslava Kříženeckého jsem již hovořil, zpochybnění akribie Petra Blažka jsem uváděl také. Dotyčnému byl dokonce ve dvou případech smazán příspěvek na sociální síti, přičemž k obnovení došlo až po zveřejnění této skandální šikany ve sdělovacích prostředcích.

Mám takový pocit, že jste svým kolegou Blažkem poněkud fascinován...

Zde nejde primárně o konkrétního kolegu. Ano, Petra Blažka jako odborníka vysoce uznávám, což neznamená, že jej „neťafnu“, když si to podle mého názoru zaslouží. V daném případě byl právě on dehonestován za naprosto precizní heuristiku i kritiku, což je základ historikovy práce. Onu kritiku konkrétních historických pramenů nakonec uznala i protivná (čeština je opravdu krásná) strana. Ta téměř ihned po prezidentské inauguraci změnila určitá životopisná data, čímž fakticky dala Blažkovi zapravdu.

Kolega se ovšem poněkud naivně domníval, že bude následovat omluva, přičemž zde mám obavu, že se nikdy nedočká. Náš hradní pán zde totiž předvádí manýry bývalé nobility („nebudu se bít s nešlechticem“), případně nejvyšší stranické nomenklatury. Mrzí mne, že se proti zpochybňování akribie nikoli nevýznamného člena nedokázala vymezit česká historická obec. Ta ovšem nedokáže ani zabránit, aby se za historika vydával kdejaký hejhula s libovolným vysokoškolským diplomem, či dokonce bez něho. Měli bychom si, my historici, asi nechat dosti důrazně vysvětlit zásady profesního sebevědomí od lékařů nebo právníků.

Dobře, s Blažkem jsem si naběhl sám. Vraťme se však k Petru Pavlovi. Na začátku jsme se poněkud humorně shodli na potřebě jakéhosi „Objektivního Opravníku Opublikovaných Omylů O Obecném Okolí Ovacemi Ověnčeného Odpracovatele“. Prošli jsme osmdesáté roky, které hrály v životě dotyčného důležitou roli. Jak na tom s oním opravníkem tedy jsme?

Je třeba uvést, že jsme vycházeli ze zcela otevřených zdrojů, které jsme vcelku přesně určovali. Hleděli jsme, aby se ony zdroje vzájemně konfrontovaly, prováděli jsme jejich interpretaci, a pokud jsme použili pouhou domněnku, tak jsme to uvedli. Zatím jsme tedy dospěli k následujícímu:

1. Petr Pavel se stal kandidátem členství v únoru 1983 a členem komunistické strany v únoru 1985. Na rozdíl od toho, co v minulosti tvrdil, to rozhodně nebylo pod dojmem nástupu Michaila Gorbačova – papíry podepsal pouhé tři měsíce poté, co v Moskvě do země upadla rakev s Brežněvem. Navíc se kandidátem nestal ani koncem roku 1983 v Prostějově, ani na jaře 1983, což v různých dobách uváděl, ale právě v únoru 1983. Je ale nutné zmínit, že k tomu došlo v posledním semestru vysokoškolského studia, na základě „dobře míněné rady“ jím vysoce respektovaného vojenského odborníka.

2. Petr Pavel nebyl žádným způsobem spojen se Státní bezpečností, případně s její součástí, vojenskou kontrarozvědkou. Neexistuje k tomu žádný relevantní doklad, opačná tvrzení jsou buď výmysly, nebo nepochopení prvků dobové reality. Je pravděpodobné, že vojenskou kontrarozvědkou byl minimálně dvakrát prověřován, někdy v letech 1987 až 1988 velmi důkladně, což z něho ale nečinilo spolupracovníka jakéhokoli druhu. Totéž lze uvést ohledně sovětské GRU, která si zcela jistě vedla záznamy o jeho otci (minimálně kvůli absolvování kurzu v roce 1988) a zprostředkovaně asi také o synovi. Oba dva zde však měli spíše postavení „kriegskameraden“. Nelze však kategoricky vyloučit, že se v budoucnosti něco objeví, spíše nepřímého, než přímého.

3. Petr Pavel rozhodně nepůsobil v roli „svobodníka Kouby“ z populárního filmu. Nebyl vojákem základní služby, ale vojákem z povolání, takže by mu spíše odpovídala pozice „kapitána Tůmy“. Zde jde o zjevnou snahu dosáhnout identifikací se sympatickým rošťákem, jemuž fandí celé kino, změny v chápání a v zastření pozice nijak zvlášť pozitivního „komunistického lampasáka“.

4. Petr Pavel si, v nepříznivé situaci rozpadajícího se rodinného zázemí, vybral svoji profesní dráhu již v necelých čtrnácti letech, na jaře 1975. O svém rozhodnutí i pochyboval a byl ochoten je prý změnit i za cenu značných finančních sankcí. Danou krizi překonal, vytknul si první cíl (důstojník elitního výsadkového pluku) a díky svým studijním výsledkům i fyzické kondici jej dosáhl. O něco později si vytknul další cíl (zahraniční služba), k čemuž měl určité odborné a hlavně jazykové předpoklady. Zatímco prvního cíle dosáhl sám, k dosažení druhého cíle museli jeho podporovatelé svést dosti tvrdý boj „se sundanými rukavicemi“, což lze označit za jeho zatím nepřiznávanou 13. komnatu.

5. Petru Pavlovi nebylo na jaře nadřízenými bráněno v odchodu, protože prý údajně nechtěli přijít o vynikajícího důstojníka, „nejlepšího velitele roty“. Naopak jeho prostějovští nadřízení mu odmítli dát souhlas proto, že v jeho velitelské činnosti došlo ke znatelnému propadu, a jelikož chtěli, aby před svým případným odchodem provedl nápravu.

6. Petr Pavel v kurzu D-2 nestudoval na žádného „vojenského diplomata“, což lze snadno zjistit jak ze studijního programu příbuzného kurzu (publikoval Deník N), tak z jeho osobního hodnocení za třetí semestr (publikoval Seznam zprávy). Na prvním místě se nachází teoretické a praktické zvládnutí skupiny předmětů „agenturní příprava“. Na tomto místě neškodí oznámit, že skladba teoretických předmětů a praktických terénních pokusů se dosti podobá informacím, které o podobném kurzu GRU zveřejnil jeho absolvent, pozdější sovětský defektor Vladimir Rezun, užívající pseudonymu Viktor Suvorov.

Mám takový pocit, že v předvolebním klání byla značná část informací o Petru Pavlovi ne-li snad přímo vylhaná, tak výrazně upravená, aby vytvářela pozitivní obraz. Teprve obecný tlak médií z podzimu 2022 dokázal některé nepřesnosti poněkud korigovat, u klíčových prvků ale byla vůči nepříjemným svědkům či tazatelům vedena dosti nevybíravá kampaň. Asi lze nakonec souhlasit s historikem Petrem Blažkem, který nekompromisně prohlásil, že „Pavel předkládá příběh, který neodpovídá pravdě...“

Zatím jsme prošli pouze osmdesáté roky a naše závěry jsou poněkud odlišné od všeobecného narativu, jak se dnes říká. Onen Pavlův příběh prošel za necelé desetiletí, co je prezentován, značnými změnami a jeho původní mlhavost pomaličku řídne. Je zajímavé, že Petr Pavel začal se svým příběhem vycházet na světlo až v době, kdy značná část klíčových mužů naší vojenské rozvědky z konce osmdesátých let odešla za oním nejvyšším rezidentem. Mám takový nutkavý pocit, že Petr Pavel svojí původní verzí vcelku naplňuje hodnocení z 3. semestru kurzu D-2, kde je uvedeno: „Dokázal vhodným způsobem využívat legend při plnění (svých) zámyslů.“