Sociolog Hampl: Hrozí kolaps. Současný systém spojuje to nejhorší ze socialismu a kapitalismu, vyhovuje nejbohatším. Pokud zkřížíte zájmy velkým korporacím...

15.08.2015 5:10

ROZHOVOR Podle sociologa Petra Hampla žádný král, žádný císař, žádný generální tajemník, žádný premiér nezvyšoval státní výdaje tak rychle jako premiér Sobotka a ministr financí Babiš. Kritizuje nadnárodní korporace. Podle něho je třeba preferovat soukromé vlastnictví před vlastnictvím korporátním a velké korporace rozdělit na menší firmy. Tváří v tvář islámské agresi si kolaps nemůžeme dovolit.

Sociolog Hampl: Hrozí kolaps. Současný systém spojuje to nejhorší ze socialismu a kapitalismu, vyhovuje nejbohatším. Pokud zkřížíte zájmy velkým korporacím...
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Hampl

Dám takovou provokativní otázku. Není to tak, že střední třída, kterou budeme široce definovat jako pracující, kteří nedostávají subvence, dotuje a živí dvě skupiny obyvatel? První jsou nepracující a nepřizpůsobiví asociálové žijící ze sociálních dávek. A druhou nadnárodní korporace a banky, které si vymohly sobě vyhovující legislativu, které dostávají státní zakázky a dotace a levné natištěné peníze od centrálních bank? Do druhé skupiny bychom mohli zařadit i různé ze státních peněž žijící nevládní„neziskové“ organizace, umělce či pseudovědce a pedagogy žijící ze státních grantů a subvencí... Souhlasíte, byť s jistým zjednodušením, s takovým popisem systému?

Je to popis, se kterým se dá souhlasit, ale chce to určité zpřesnění. Když hovoříme o bankách, musíme k tomu doplnit, že na současném systému vydělávají ředitelé a vysocí manažeři. Slečna na bankovní přepážce nebo ajťák v bance, ti rozhodně k vyšší třídě nepatří.

Za druhé musíme doplnit, že ani nová vyšší třída není jednolitá. Najdete v ní skutečně analytiky, kteří dokážou vytvořit obrovské hodnoty tím, že třeba najdou nový způsob, jak organizovat výrobu. Jenže na každého takového analytika připadají desítky příživníků s nulovou přidanou hodnotou, ovšem vybavených skvělou schopností intrikovat v rámci byrokratických aparátů. Nejhorší na tom je, že je extrémně obtížné obě skupiny od sebe rozlišit, ani sami příslušníci nové vyšší třídy toho nejsou schopni.

A za třetí tu jsou aktivisté z neziskovek. Zpravidla pochází z nóbl rodin a neziskovka je pro ně jen přestupní stanicí, než dostanou práci na ministerstvu, ve vedení banky nebo si než založí firmu, která poskytuje skvěle placené poradenství o právech sexuálních menšin. Jsou mezi nimi i „loseři“, kterým se to za celý život nepodaří. Jsou naštvaní, frustrovaní, nenávidí celý svět. Právě oni často působí nejhorší škody.

Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varoufakis, tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali?

S tou kritikou musí souhlasit asi každý. Problém spíš nastává, když ho chceme opravit. Když chcete opravit auto, musíte docela přesně rozumět tomu, která součástka je rozbitá. S politicko-ekonomickým systémem je to úplně stejné. Ono by se totiž jinak mohlo stát, že provedete nějakou změnu a potom zjistíte, že výsledek je ještě horší. Provádět experimenty na lidech je nepřípustné.

Dnes jsme v situaci, kdy je tu spousta kritiků, ale je jen málo těch, kdo by si opravdu lámali hlavu, aby pochopili, co přesně nefunguje. Většinou se spokojí s frázemi z jednoduchých brožurek. To se děje jak na levici, jak v případě Vámi citovaného Varoufakise, jehož jediným receptem je zestátňování, tak na pravici, kde někteří zaslepení ideologové znají pouze dva nástroje – privatizaci a rušení sociálních programů. To je stejné, jako bychom chtěli opravit poslední model oktávky a měli k dispozici jediný nástroj – masivní palici. Takové opravování nemůže přinést nic dobrého.

Souhlasíte ale s tím, že finanční systém není v pořádku?

Jednoznačně ano. Ale musíme jít hlouběji. Špatný je ekonomický systém jako celek, bankovnictví je jen malou částí toho problému. V západním světě vznikl politický a ekonomický systém, který spojuje některé rysy dřívějšího kapitalismu a některé rysy dřívějšího socialismu. A to tak, že pro lidi z vyšších vrstev spojuje výhody obou dřívějších systémů a pro většinu obyvatel spojuje nevýhody obou dřívějších systémů.

Pokud jste absolventem elitní vysoké školy a pracujete v nějaké nadnárodní byrokratické struktuře, máte z bývalého socialismu jistotu pracovního místa a přístup ke státním prostředkům, z bývalého kapitalismu zase svobodu, možnost neomezeného cestování, výběr zboží a rostoucí životní úroveň.

Pokud jste příslušníkem nižších tříd, dostáváte socialistickou buzeraci a socialistickou závislost na jediném zaměstnavateli a k tomu kapitalistický strach, že můžete kdykoliv přijít o místo.

Jak se dnešní systém liší od bývalého kapitalismu?

Pro demokratický kapitalismus starých dob byly typické dva rysy. Za prvé. Každá dílna a každý podnik měl konkrétního majitele, který se o něj staral. Za druhé. Nikdo nebyl na nikom závislý. Lidé pracovali v menších dílnách, takže když se člověk nepohodl s jedním zaměstnavatelem, nastoupil k jinému. Když nebyl spokojen s jedním řemeslníkem nebo výrobcem, objednal jiného.

Obojí se dnes změnilo. Soukromé vlastnictví bylo vytlačeno na okraj, a bylo fakticky nahrazeno vlastnictvím korporátním. Má Škoda Auto majitele? Má Komerční banka majitele? Většina větších podniků je dnes řízena najatými manažery. Majitele zastupují manažeři investičních fondů, tedy zase najatí manažeři. Ty investiční fondy jsou vesměs vlastněny vládami nebo jinými investičními fondy, které jsou vlastněny třeba bankami. A ty jsou zase vlastněny nějakými investičními fondy. Kruh se uzavírá. Rozhodují byrokraté v bílých košilích a kravatách, jejichž jediným zájmem je rychle získat manažerský bonus a zmizet jinam.

Fakticky zmizela i konkurence. Mnoho lidí bydlí v regionech, kde je jen jeden jediný zaměstnavatel. Většinu věcí kupujete od nějaké obrovské firmy, pro kterou jste jen jedním z milionu zákazníků a pro kterou nikdy nebudete důležitý.

Jaká je tedy budoucnost ekonomického řádu světa?

V podstatě jsou před námi otevřené dvě cesty. Buď se vrátíme k modelu, kde hlavní roli hrály malé rodinné firmy a který se tak osvědčil nebo budeme pokračovat v cestě zvětšování korporací a propojování státní a korporátní byrokracie. To by byla cesta k chudobě, společenskému rozkladu a především ztrátě schopnosti bránit se vnější agresi, jak se nám to teď děje s islámem.

Jak se díváte na návrhy na znárodnění bank, které se v poslední době objevují?

Vůbec nic by to nevyřešilo. Dnes se představenstvo banky zodpovídá manažerům investičních fondů a skupin, které tu banku vlastní. Pokud by byla znárodněna, budou se místo toho zodpovídat manažerům najatým třeba ministerstvem financí. Co by se tím změnilo? Vždyť to jsou ti samí lidé! Chodili do stejné školy, mají stejné názory na svět, během své kariéry se několikrát přesunuli z banky na ministerstvo a zase naopak. Takové znárodnění by nepomohlo ani v nejmenším. Místo toho potřebujeme banky a korporace rozbít na menší celky a vytvořit prostor pro menší lokální firmy. A potřebujeme to dělat s rozmyslem, abychom nepoškodili to, co funguje. 

To by ale nešlo bez porušení ochrany soukromého vlastnictví.

Tady jsme narazili na další mýtus. A sice záměnu korporátního a soukromého vlastnictví. Soukromé vlastnictví, to je dílna truhláře nebo automechanika. Soukromé vlastnictví, to jsou mé knihy a moje stará Toyota. Soukromé vlastnictví, to je i třeba podnik Best pana továrníka Březiny. Ale kde není soukromník, tak není ani soukromého vlastnictví. A tam není ani důvod takové vlastnictví respektovat stejně úzkostlivě jako vlastnictví soukromé. Protože pokud omezíte organizace Škoda Auto, Siemens či ČSOB, nijak nenarušíte občanská práva žádného občana. Tím neříkám, že horuji pro vyvlastňování a státní regulace. Ale je zapotřebí si připustit, že korporace nezasluhují stejnou míru ochrany jako skutečné soukromé vlastnictví.

Korporace mají zpravidla mechanismy, jak bránit svoje zájmy.

Ano, to je ten problém. Pokud zkřížíte zájmy velkým korporacím, můžete počítat s tím ,že se pokusí o státní převrat. Třeba tím, že zafinancují neziskové organizace s politickým programem, ovlivní média a podobně. To je vlastně  základní problém, proč je tak obtížné dosáhnout pozitivní změny. Z jedné strany banky a korporace, z druhé strany státní byrokracie. A když se podíváte pořádně, vidíte, že se jedná o pořád stejnou partu lidí. Řečeno sociologicky, o vládnoucí elitu, která prostřednictvím státní správy, korporací a bank vykonává panství nad nižšími třídami. Proto jsem skeptický k takovému znárodňování, kdy pravomoci převezme státní byrokracie. A proto jsem skeptický k takové privatizaci, kdy stát něco předá korporaci. Takové operace zpravidla jen zhoršují situaci.

Někteří ekonomové tvrdí, že korporace mohou financovat výzkum, vývoj a zavádění inovací a tím slouží celým společnostem.

Je to čistá propaganda. Korporace mohou utrácet miliardy a mohou produkovat tuny výkazů o takzvaných inovativních projektech. Jejich právníci mohou registrovat patent na každou maličkost. Ale už v 80. letech ukázal Peter L. Drucker, že reálná schopnost korporací zavádět inovace je mnohem nižší než inovační schopnost malých firem. Od té doby se nezměnilo vůbec nic. Dokonce i Apple, který je dán za příklad inovativní korporace, se k většině novinek dostal tak, že koupil malé firmy.

Pak je tu argument, že korporace potřebujeme kvůli rozsahu výroby. Automobil nevyrobíte v malé dílně nebo alespoň ne efektivně.

To je argument, který platil ještě někdy kolem roku 1950. Automobilka měla své designové studio, svou slévárnu, svou válcovnu plechu, svou výrobnu brzd a tak dále, takže v ní vznikalo celé auto. To malá firma skutečně nemůže zvládnout. Jenže od té doby se činnosti začaly specializovat. Máme firmy na převodovky, firmy na palubní desky, firmy na odlévání bloků motorů, firmy na čalounění sedadel a tak dále. Podstatná část vývoje probíhá v nezávislých vývojových firmách, od kterých automobilky objednávají práci. O prodej se starají další specializované firmy, dokonce i reklamu si automobilka objedná u reklamní agentury. Díky internetu je možné práci všech těch menších firem koordinovat, objednávat u nich různé komponenty a podbně, neexistuje žádný ekonomický důvod pro vytváření obřích impérií. Tím neříkám, že ideální velikost firmy jsou tři zaměstnanci. V některých oborech je to klidně tisíc lidí nebo i víc. Ale v žádném oboru to nejsou statisíce zaměstnanců, jaké dnes mají největší korporace.

Proč se tedy vliv korporací neustále zvyšuje, když to ekonomicky nevychází?

Hlavním důvodem jsou stále tvrdší státní regulace. Když nařídíte, že kvůli každé použité chemikálii musí být vyplněn formulář o 30 stranách, pro korporaci s velkým administrativním aparátem to neznamená žádnou podstatnou změnu. Ale pro firmičku o 10 lidech to znamená, že musíte najmout dalšího člověka. Pokud si ho nemůžete dovolit, skončíte. Řetězec supermarketů vůbec nepocítí požadavky na registrační pokladny, stačí mu drobná změna v počítačovém programu. Malý trhovec bude nucen skončit. Zákaz kouření nepoškodí velký hotel, ale zničí vesnickou hospodu. Už si to ani neuvědomujeme, ale v současné době je vydáváno několik takových regulací týdně.

To je hlavní důvod, proč roste moc korporací a proč drobné firmy ztrácejí své pozice. Přitom by to bylo velmi jednoduše řešitelné – vyhlásit, že regulace se vztahují jen na firmy nad určitou velikost. Ekonomicky nejúspěšnější státník Evropy, bývalý ministerský předseda Bavorka Edmund Stoiber, například prosazuje princip, že firmy do 10 zaměstnanců by měly být osvobozeny od regulací a administrativních povinností. Ale spojená moc korporací a státní byrokracie je příliš velká, než aby se podařilo něco podobného prosadit.

Možná je určitý rozdíl v tom, že zatímco korporace usilují o neustálé zvyšování zisku, státní úřady se aspoň občas snaží prosadit zájmy občanů.

To je obrovský omyl. Už v 70. letech ukázali ekonomové z takzvané školy veřejné volby, že státní úřady se orientují na hromadění zisku ve stejné míře jako nestátní subjekty. Rozdíl je jen v tom, že u úřadů hovoříme o rozpočtu, nikoliv o zisku. Když se dnes oprávněně kritizuje, že zisky korporací rostou, musíme také připomenout, že ještě rychleji rostou rozpočty úřadů. Konkrétně Česká republika dnes prochází obdobím nejrychlejšího růstu rozpočtů centrálních úřadů v dějinách. Žádný král, žádný císař, žádný generální tajemník, žádný premiér nezvyšoval státní výdaje tak rychle jako premiér Sobotka a ministr financí Babiš.

Je možné s tím něco dělat?

Způsoby, jak zkrotit korporátní a státní byrokracii jsou známy už řadu let. Problémem je spíše sociální struktura. Nejschopnější lidé, kteří by byli schopni ty změny prosadit, vesměs získali dobrá místa, kde žijí na účet daňových poplatníků. Ztratili tedy motivaci cokoliv měnit.

Jenže čím déle se změny odkládají, tím více budou bolet. Někteří moudří mužové, jako například profesor Bárta, tvrdí, že se změnu už nepodaří prosadit. Že byrokracie získala příliš mnoho moci, takže musíme počkat na kolaps civilizace. Jenže tváří v tvář islámské agresi si kolaps nemůžeme dovolit, v tom je naše situace hodně nešťastná.

Takže nám asi nezbyde než vyhrnout rukávy a opravit, co se dá. I když to bude znamenat, že se budeme muset pustit do křížku s těmi, kdo mají mnohem víc moci a peněz než my. Ale nebylo by to poprvé v dějinách, kdy lid nařezal šlechtě a zavedl poměry, ve kterých se všem dobře žilo.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Lukáš Petřík

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jaroslav Hutka znevážil úspěch Karla Gotta. Aleš Brichta ostře reaguje: Hraje si na proroka...

16:33 Jaroslav Hutka znevážil úspěch Karla Gotta. Aleš Brichta ostře reaguje: Hraje si na proroka...

ROZHOVOR „Lidi si vždy hledají nějaké své idoly a modly. V pořádku, proč ne? Co se týká Jardy Hutky,…