Přesvědčila vás fotka utonulého syrského chlapečka, že máme přijímat uprchlíky?Anketa
V souvislosti s přílivem uprchlíků a imigrantů se hovoří o údajné xenofobii českých občanů. Ale není strach z cizího, pokud tedy nepřeroste ve vyloženou fobii, pro člověka něco přirozeného? Asi si také do bytu nepozvu hned nějakého cizího člověka, natož pak abych ho nechal u sebe bydlet...
Víte, vést teoretickou diskuzi je jedna věc, ale zkuste navrhnout třeba někomu ze signatářů výzvy takzvaných vědců, ať se jeho dcera na pár dnů přestěhuje do uprchlického tábora a žije tam bez policejní ochrany. Bez schopnosti cítit strach nedokáže žádný živočich přežít. Problematickým se strach může stát ve dvou situacích.
Jakých?
Za prvé. Když někdo není schopen strach překonat a když chybí základní ochota přinášet oběti. Vojáci, kteří brání svou zemi a své rodiny, možná vědí, že nepřítel je silnější, vědí, že budou zabiti, a přesto jdou do boje. Strach je vyvážen odhodláním. Tak to má fungovat. Ale podívejte se třeba na Michaela Kocába, který vidí v televizi záběry imigrantů a už volá, že se nedokážeme ubránit, máme se vzdát a doufat, že se nenaštvou. To je typický příklad nezvládnutého strachu.
Za druhé. Situace, kdy se bojíme bezdůvodně. Bojím se něčeho, co není nebezpečné. My dnes ale stojíme tváří v tvář stovkám milionů muslimů odhodlaných přesunout se do Evropy, přinést sem své zvyky a zákony. Vidíme, že nemají nejmenší chuť brát na nás ohledy. Myslím, že člověk nemusí být antropolog ani bezpečnostní analytik, aby viděl, zda je to důvod k obavám, či nikoliv.
Také se hovoří o tom, že strach lidí plyne z toho, že jde o něco neznámého. Ale pokud jde o imigranty z islámských zemí, nejde naopak spíše už o něco známého, o čem máme informace? Například víme, že islám se od 7. století šířil ohněm a mečem, prorok Mohamed krutě zabíjel a zotročoval porobené obyvatele a své odpůrce; arabští muslimové dobyli téměř celé Španělsko i dříve křesťanská území severní Afriky a Blízkého východu, která před tím patřila k Římské a Byzantské říši, Arabové obsadili Sicílii, byli zastaveni až v polovině Francie u Poitiers... Tataři se dostali až na Moravu, do Polska... Turci dvakrát obléhali Vídeň... Dále víme, jak funguje právo šaría v muslimských zemích. Víme, jak funguje společnost v Africe... Opravdu jde o obavu z neznámého?
Především musím připomenout, že pokud chci navštívit nějakou cizí zemi, nebo se tam dokonce chci přestěhovat, a obyvatelé té cizí země se bojí plešatých sociologů, je v první řadě mojí povinností ty obavy rozptýlit a přesvědčit je, že nejsem nebezpečný. Možná mi to dá hodně práce. Ale pokud to nedokážu, tak do té země nemohu. A případně si nemohu stěžovat, když mě domorodci třeba zabijí. Věděl jsem, že se mě bojí, je to můj problém.
Stejný problém platí obecně. Obyvatelé České republiky mají vážné obavy o svou bezpečnost a mají k tomu důvody. Důkazní břemeno je tedy na příchozích. A co dělají, aby nás přesvědčili, že jsou mírumilovní? Okázale překračují české zákony, chovají se k nám jako ke služebnictvu, vyhrožují nám, místo vděčnosti za jídlo a ubytování vyvolávají vzpoury. Máme plné právo jednat s nimi stejně jako s jakýmikoliv jinými agresory.
Též se používá pojem „předsudek“, který je obecně používán spíše jako něco negativního. Ale například v konzervativním politickém myšlení je předsudek pojímán jako něco pozitivního, jako po staletí získávaná a předávaná zkušenost, která je mi kompasem, když já osobně třeba takovou zkušenost ještě nemám. Určitě se stává, že rodiče malému dítěti řeknou, že když uvidí skupinu Romů, ať si dá pozor na svou peněženku a ať nezůstává mezi nimi samo. Stejně tak, jak jsme již na to narazili, nemusím jet přímo do nějaké muslimské země či vidět, jak nějaký muslim sousedovi usekne hlavu, abychom si všimli, že prostě s islámem asi není úplně všechno v pořádku. Není tedy předsudek jakýmsi sebeobranným prostředkem pro členy komunity, který vzniká a udržuje se po staletí na základě zkušeností, které jsem nemusel získat osobně, ale které mě ochraňují?
Někteří sociální vědci věří, že rozumová úvaha je spolehlivější než předsudek. Jiní zase mají za to, že předsudek je spolehlivější než rozumová úvaha. Dějiny 20. století dávají za pravdu spíše těm druhým. Znovu a znovu nás experti přesvědčují, že zvyky a předsudky předávané po generace už neplatí, a že máme přijmout jakési moderní metody. Obyčejní lidé pokaždé tuší, že z toho kouká průšvih. A pokaždé to průšvihem opravdu skončí. Takže máme sociální programy, které ze slušných lidí vytváří flákače a kriminálníky. Máme moderní způsoby výchovy, díky kterým vyrostla generace s nadprůměrným zastoupením arogantních rozmazlených fracků. Máme moderní politiku začleňování, která nás přiblížila k faktickému rozpadu společnosti. Z toho, co nám ti slavní experti vnucují, nefunguje vůbec nic!
Multikulturalismus je další takovou utopií. Jeho jedinou výhodou je, že většina lidí na první pohled vidí, že je to tak strašná pitomost, že vůbec nemá smysl se tím zabývat. Radím čtenářům: Pokaždé, když vám nějaký sociální vědec říká něco opačného, než co vás učila vaše babička, nevěřte mu ani „ň“.
Psali jsme:
Britský politický myslitel Michael Oakeshott říká, že aby společnost a demokracie fungovala, musí fungovat „familiarity“, což lze přeložit jako „rodinnost“. Říká, že abych se dokázal ve společnosti či politickém rámci demokracie pohybovat, musím se v ní orientovat. Věci mi musí být důvěrně, „rodinně“ známé. Není tedy takovým přirozeným rámcem národ jako širší rodina, kde lidé sdílí stejný jazyk, kulturu, základ náboženství, hodnoty, příběhy, historii, padlé, znají stejné fotbalové kluby, stejné památky, písně, herce, filmy, televizní hlasatele...?
Říkají to i jiní. Dá se říct, že existuje všeobecná shoda v tom, že aby lidé mohli žít na stejném území, musí sdílet určité hodnoty, zvyky a představy o světě. Nemusí to nutně znamenat, že mluví stejným jazykem – ve Švýcarsku mají jazyky hned tři. Nemusí to ani znamenat, že mají stejné náboženství. Ale určitý společný základ mít musí. Není například možné, aby polovina obyvatel věřila v náboženskou svobodu a druhá polovina věřila, že odpadnutí od víry má být trestáno smrtí. Život v takto rozdvojené společnosti je jen čekáním na vypuknutí krvavého konfliktu.
Dalším problémem je, že lidé z některých kultur dokážou společné zájmy najít relativně snadno. Ukazuje se třeba, že křesťanství po reformaci dokáže dobře žít vedle buddhismu. Naproti tomu, jak ukázal třeba Samuel Huntington, muslimové nedokážou pokojně žít vedle lidí jiné kultury. I relativně pokojné časy jsou vlastně jen čekáním na to, až budou tak silní, aby si dokázali ty druhé podmanit.
Někteří hodně naivní lidé věří, že bude-li mezi lidmi hodně kontaktů a budou-li spolu hodně obchodovat, dokážou vedle sebe žít v míru. Ale historie nás z toho omylu vyvádí. Znovu a znovu se ukazuje, že intenzivní společenské a obchodní kontakty vedou spíš ke vzniku konfliktů a válek než k čemu jinému.
A nevytváří si pak imigranti svou vlastní společnost, která nekomunikuje se společností země, do které přišli? Nepřináší si sem své návyky, hodnoty, společenské, kulturní a civilizační vzorce, které nás mohou poškozovat? Například pohrdání ženami a větší toleranci k jejich znásilňování. Či pohrdání námi a větší toleranci k tomu, když přepadnou či okradou nás?
Situace těch, kdo dnes přichází do Evropy, je vlastně hodně podobná situaci Evropanů, kteří se od 17. do 19. století stěhovali do Ameriky. Odcházeli ze zemí, kde čelili bídě a nesvobodě, mohli bychom je tedy podle dnešních měřítek nazvat „uprchlíky“.
Ale oni se do Ameriky nestěhovali s tím, že se začlení do indiánské společnosti a převezmou indiánské zvyky. Brali ji jako prázdnou zemi, kterou si mohou upravit podle svého. Pokud se to indiánům nelíbilo, byli postříleni. Přesně takhle se dnešní příchozí dívají na nás. Nejsme pro ně nic jiného, než kým byli indiáni třeba pro irské osadníky. Jsme pro ně divokým etnikem, které překáží, a budou s tím muset něco udělat. Vlastně jim to nemůžeme mít za zlé. Ale můžeme to mít za zlé zrádcům z našeho vlastního národa, kteří jim v té kolonizaci pomáhají.
Ať se nám to bude líbit, či ne, neexistovalo a neexistuje vždy ve všech civilizacích a společnostech dělení na my a oni? Na nás a barbary? Řekové či Římané považovali za barbary ostatní. Osmané v době vzestupu své říše zase považovali za barbary Evropany.
Všechny civilizace v dějinách to tak měly. A všechny civilizace, s výjimkou euroamerické, to tak mají i dnes. To pouze v květinových komunitách najdete pitomou aroganci, podle níž jsou všichni lidé na světě hippíky. A pouze určitý typ přihlouplých ekonomů si může myslet, že lidé ve všech kulturách dají přednost zisku či blahobytu před čímkoliv jiným.
Není přirozeností člověka patřit do nějaké komunity? K národu, hasičskému spolku, či gangu z přistěhovalecké čtvrti nebo teroristické buňky?
Americký sociolog Charles Murray ukázal, že k tomu, abychom svůj život mohli označit za šťastný, potřebujeme čtyři věci: rodinu, přátelskou komunitu, smysluplnou práci a nějaký vyšší smysl, tedy náboženství nebo jeho náhražku. Pokud kolem sebe nemáme společenství lidí, se kterými nás spojuje kultura, hodnoty a jazyk a mezi kterými se můžeme cítit bezpečně, cítíme se špatně nebo dokonce riskujeme psychické zhroucení.
Český vesničan potřebuje společnost jiných českých vesničanů, radikální muslim potřebuje společnost jiných radikálních muslimů. Je tedy zcela přirozené, že i v Evropě vytváří izolované skupiny, kde se navzájem posilují v nepřátelství vůči evropské společnosti a evropským hodnotám. Vlastně se jim nemůžeme divit, není to jejich chyba. Je to chyba těch, kdo jim dovolili přistěhování do Evropy a chyba těch, kdo tolerují existenci mešit a islámských komunit.
Psali jsme:
Nehrozí, že když se nebude o problému otevřeně kvůli politické korektnosti mluvit a lidé, kteří o tom chtějí hovořit, budou nálepkování jako „extremisti“ či budou dokonce kriminalizováni, tak se hněv lidí prostě jednou provalí přes hráz, papiňák vybuchne a lidé pak už nebudou rozlišovat a šmahem budou útočit na všechny lidi se snědší pletí a nebudou rozlišovat, zda to je islamista, nebo kvalitní lékař z Nigerie, či křesťan ze Sýrie (který o azyl v nějaké hraniční muslimské zemi těžko požádá, aniž by tam byl nějak perzekvován)? A že neřešení a mlčení o problému přivede k moci nějaké opravdové neonacisty?
Hnutí za politickou korektnost prošlo několika stádii. Nejdřív bylo směšné, pak obtěžující a nyní se z něj stalo fašizující hnutí s požadavkem policejního sledování všech občanů a snahy zbavovat občanských práv všechny, kdo se nějak názorově liší. Je-li možné hovořit v dnešní době o extremistech a neonacistech, pak to jsou lidé, kteří sedí v úřadech Jiřího Dienstbiera, paní Šabatové či ve vládou financovaných neziskovkách zaměřených na represi vůči většinovému obyvatelstvu jako například Hate free.
Teď čekají jako supi, až se nějaký zoufalý občan dopustí násilného trestného činu proti imigrantům. Už se slétají, vědí, že napínají trpělivost obyvatel a doufají v záminku k represím. Když se lidé nenechají vyprovokovat, tak aspoň vytvářejí lživé zprávy o jakési neexistující míšence, které měla být napadena v Praze, ale kterou nikdy nikdo neviděl. V dalším kroku nějaké sluníčko zkusí podpálit dům, kde žijí muslimové. Radikalizace je pochopitelně v jejich zájmu. Jednoznačně.
Nemůže multikulturalismus, který si vždy přál harmonické soužití rozdílných kultur, vést naopak k jejich brutálnímu konfliktu? Mohou v jedné společnosti či státě žít spolu komunity, které mají extrémně rozdílné hodnoty?
Multikulturalismus je od samého základu naprostá pitomost. Je v naprostém rozporu nejen s normálním selským rozumem, ale také se vším, co víme z antropologie, psychologie a sociologie. Nikdo to nefungovalo, a nikdy to ani fungovat nemohlo.
Dokud se to přesvědčení udržovalo v rovině alternativních komunit, jejichž účastníci se oblékali do korálků a testovali drogy, bylo to možná roztomilé. Jako vládní politika vnucovaná lidem to je děsivě destruktivní.
Druhá věc je postupné prolínání kultur. Pijeme arabskou kávu, jíme indická jídla, čteme Umění války od Mistra Sun, cvičíme jógu. Ale podstatné je, že v rámci své vlastní kultury si svobodně vybíráme prvky kultur jiných a upravujeme si je podle svých potřeb. To je něco úplně jiného než brutální srážka naprosto odlišných hodnotových rámců.
Stejně jako existuje pojem xenofobie, tak britský konzervativní myslitel Roger Scruton používá pojem „oikofobie“, tedy nenávist lidí ke svému vlastnímu domovu, zemi a vlastnímu národu. Existuje to u některých skupin obyvatel? Kde se to v nich bere?
Těch vysvětlení je celá řada a vzájemně se doplňují. Zmíním jen jedno z nich. To první před časem hezky vystihl Martin Konvička. Mladý člověk stojí před zrcadlem, vidí pupínky na obličeji, připadá si nedostatečný, nenávidí sebe, nenávidí své rodiče, nenávidí společnost, ve které žije a totalitní ideologie multikulturalismu mu vychází vstříc.
Já upozorňuji, že za tím je velmi nešťastné nastavení vzdělávacího systému, který v lidském životě vytváří 10–15 let dlouhou periodu, kdy má mladý člověk veškerá práva dospělého, včetně pití alkoholu a sexuálního života, ale kdy nemá žádné povinnosti dospělého. Nemusí chodit do práce, nestará se o složenky, nemá odpovědnost ani za nic jiného. Je to třaskavá kombinace, právě v tomhle životním období se nejvíce lidé dostane do problémů s drogami či radikálními ideologiemi.
Sociolog Charles Murray a psycholog Richard Herrnstein napsali knihu The Bell Curve, kde vysvětlují, že mentální schopnosti lidí různých ras nejsou stejné. Richard Lynn, profesor psychologie na univerzitě v Ulsteru, a Tatu Vanhanen, profesor politologie na Univerzitě v Tampere ve Finsku, ve své práci IQ a globální nerovnost dospěli k závěru, že v Africe a arabských zemích mají lidé v průměru nejnižší IQ z celého světa. Co si o tom myslíte? A neměly by vlády z hlediska politiky imigrace k tomu přihlédnout?
Buďme rádi, že tomu tak je. Vy byste v Evropě chtěl desítky milionů muslimů vybavených nejen vysokou mírou agresivity, ale také vysokou inteligencí?
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lukáš Petřík
