Pro účastníky II. světové války je  odstranění sochy maršála Koněva v Praze něco nepochopitelného, abstraktního, událost jako z jiné dimenze chápání. Při svém únorovém pobytu v Petrohradě jsem se setkal s několika veterány a pamětníky či pamětnicemi, kteří nemohli na vztahy s Československem dopustit. Přiznám se, že u některých, vzhledem k jejich věku, jsem raději diskusi o další existenci sochy vypustil. Jestliže o této věci dnes diskutujeme, na východ od nás je to veličina, která je stálá a konstantní a vyjadřuje symbolický dík za osvobození naprosté většiny Československa Rudou armádou. 

Doceněná péče

Jedním z veteránů, kteří se v Ruské federaci těší veliké vážnosti, je dnes 97letý plukovník ve výslužbě Boris Kapitonovič Feofanov. Dnes žije na jednom z řady nových předměstí Petrohradu, který má dnes už téměř pět milionů obyvatel. Navštívil jsem jej v jeho malém bytečku v novostavbě, který mu pomohl zajistit odbor péče o veterány, jenž mj. zajišťuje pravidelnou a v posledních několika letech intenzivní péči o tisíce lidí, kteří se aktivně zúčastnili Velké vlastenecké války a nově také „dětí Leningradu“, což jsou tedy přeživší obyvatelé, kteří v době tisícovky dní nacistické blokády žili v obléhaném městě. 

Pravidelně k nim dochází zdravotní sestra, mají k dispozici tlakoměr, případně polohovací masážní křeslo. To nebylo až tak samozřejmé. To se stalo až za posledního prezidenta, Vladimira Putina, který na podzim loňského roku nejen přidal významným způsobem důchod těmto lidem, ale rovněž  jeho výnosem obdrželi také i na naše poměry velmi pěkných 3 000 eur jako mimořádnou pomoc a odměnu.