Pro účastníky II. světové války je odstranění sochy maršála Koněva v Praze něco nepochopitelného, abstraktního, událost jako z jiné dimenze chápání. Při svém únorovém pobytu v Petrohradě jsem se setkal s několika veterány a pamětníky či pamětnicemi, kteří nemohli na vztahy s Československem dopustit. Přiznám se, že u některých, vzhledem k jejich věku, jsem raději diskusi o další existenci sochy vypustil. Jestliže o této věci dnes diskutujeme, na východ od nás je to veličina, která je stálá a konstantní a vyjadřuje symbolický dík za osvobození naprosté většiny Československa Rudou armádou.
Doceněná péče
Jedním z veteránů, kteří se v Ruské federaci těší veliké vážnosti, je dnes 97letý plukovník ve výslužbě Boris Kapitonovič Feofanov. Dnes žije na jednom z řady nových předměstí Petrohradu, který má dnes už téměř pět milionů obyvatel. Navštívil jsem jej v jeho malém bytečku v novostavbě, který mu pomohl zajistit odbor péče o veterány, jenž mj. zajišťuje pravidelnou a v posledních několika letech intenzivní péči o tisíce lidí, kteří se aktivně zúčastnili Velké vlastenecké války a nově také „dětí Leningradu“, což jsou tedy přeživší obyvatelé, kteří v době tisícovky dní nacistické blokády žili v obléhaném městě.
Pravidelně k nim dochází zdravotní sestra, mají k dispozici tlakoměr, případně polohovací masážní křeslo. To nebylo až tak samozřejmé. To se stalo až za posledního prezidenta, Vladimira Putina, který na podzim loňského roku nejen přidal významným způsobem důchod těmto lidem, ale rovněž jeho výnosem obdrželi také i na naše poměry velmi pěkných 3 000 eur jako mimořádnou pomoc a odměnu.
Psali jsme:
Jeden jako druhý, ať muž či žena, ať osmdesátník nebo v požehnaném věku sta let, velebí současnou hlavu Ruské federace. To je prostě fakt, na který narazíte při každém setkání. Plukovník Feofanov se samozřejmě pochlubil oceněním, které obdržel přímo z rukou hlavy Ruské federace.
Z Kyjeva do Polska a na Prahu
Boris Feofanov osvobozoval Kyjev i Polsko. Dodnes vzpomíná na obrovské vzedmutí obyvatel ukrajinské metropole a nechápe jejich změnu v myšlení. „Bojovali jsme bok po boku, Ukrajinec, Rus, Kazach, Tatar. Naším nepřítelem bylo nacistické Německo a jeho spojenci a jediné, v co jsme věřili, že zvítězíme a pomůžeme i dalším porobeným národům – Polákům a Čechoslovákům,“ vzpomíná poněkud pateticky Feofanov. Nejsou to fráze. Jde to od srdce.
„Proti fanatickému odporu nacistů jsme zahájili osvobozovací misi. Nebáli jsme se ani tak přímých zásahů jako min a ranění. Říkal jsem si – jestli mne zabijí, moje děti budou sirotky,“ konstatoval veterán, kterého jsem zastihl v domácím prostředí a oblečení. „Vydržte chvilku, to by bylo, abych vás přijal takto. Za dvacet minut jsem zpět.“ Vrátil se za necelých deset minut, v uniformě, s četnými vyznamenáními.
„Stále jsme nevěděli, jak to bude se zapojením americké armády a s vyloděním. Nemohli jsme se spoléhat, jak to bude na západní frontě,“ vzpomíná. Jako mladý kapitán měl jasné rozkazy: „My jsme museli stále bojovat na sto procent.“ Nebagatelizuje pomoc Spojenců, ale také je nepřeceňuje. Prý by si Rudá armáda dokázala také poradit sama. Ostatně, Anglie i Spojené státy zasílaly do Sovětského svazu početné konvoje lodí s technikou.
Bezprostřední Pražané tehdy srdečně děkovali…
Boris Feofanov se dostal také do Prahy. „Přijeli jsme tam, ale už jsme neosvobozovali. To si udělali místní obyvatelé sami,“ chválí statečné Pražany veterán. „Vjeli jsme tam 9. 5. a Pražané si svoje město vlastně vyčistili sami. Zůstali jsme tam do 11. května a zažili řadu moc pěkných okamžiků,“ vzpomíná. Třeba na to, jak jemu a jeho vojákům místní obyvatelé někde našli sud černého piva. „Doteď cítím jeho chuť, plnou a hořkou,“ usmívá se. A vzpomíná rovněž, jak potřeboval pro několik svých vojáků pomoc od zubaře, zuby je už bolely k nevydržení, a jak jej s pomocí místních hledali a nakonec ke spokojenosti všech našli. „Zase musím úžasným Čechům poděkovat, byli opravdu bezprostřední, nadšení a my jsme si konečně mohli po tolika dlouhých týdnech odpočinout.“ Atmosféra byla prostě úžasná.
Vlasovci v německých uniformách – to je nějaká armáda?
Ptám se i na vlasovce, zdali je potkali a jestli s nimi přišli do kontaktu. Význam vojáků generála Vlasova je podle ruského veterána velmi zanedbatelný. „Co zmohou s nějakým ukořistěným tankem, když nemají další techniku, třeba letadla.“ Také prý všem docela vadilo, že Vlasovovi vojáci měli na sobě i ukořistěné německé uniformy, což mnoho lidí mátlo. „My bychom je nikdy na sebe nevzali,“ otřásá se doteď odpudivě Feofanov. Osobně se s žádným vlasovcem nepotkal, ani s jeho vojáky ne. Prý poměrně rychle mířili k demarkační linii, kde chtěli přejít ke Spojencům.
Faktem zůstává, že na jižním Plzeňsku, v okolí obce Žinkovy, generála Vlasova zatkli Američané a na žádost sovětské strany jej vydali Rusům bez nějakých obstrukcí a zdá se, že docela rádi. „Kdo znal vlasovce a kdo znal Rudou armádu? To se přece nedá srovnávat,“ konstatuje veterán Velké vlastenecké války.
Koněv – tvrdý chlap, stratég, fenomenální vojevůdce
A maršál I. S. Koněv? „Velmi přísný, ale stratég. Měl jsem možnost se seznámit s jeho dcerou. Byl to tvrdý muž, ale výborný voják. Takoví vojevůdci se v době války vyvažovali zlatem,“ konstatuje veterán. „U nás se v padesátých letech hovořilo o tvrdosti velitelů, ale bez toho by přece nebyla zachráněna Evropa.“
„Byli jsme připraveni pokračovat dál na západ, ale zastavila nás zpráva o demarkační linii. My jsme říkali, že tam čekáme na Američany, Američané zase na nás. Jednoznačně to ale muselo být, jinak by se přední voje mohly navzájem postřílet,“ vzpomínal bývalý kapitán. Vysoká politika se přece nedělá na bojišti…
Chvála generálu Svobodovi
Obávám se, že by informace o potupném odstranění sochy maršála Koněva z Prahy v době koronavirové krize Borisu Kapitonoviči Feofanovi zdravotně nepřidala. A změnil by jistě pohled na „… milé, bratrské Čechy“. Nesmírně si také vážil „udatného bojovníka, skvělého stratéga a velitele, lidsky vynikajícího člověka generála Ludvíka Svobody“. Ví o něm, že byl pak armádním generálem, a dokonce prezidentem Československa v politicky velmi exponované době. Vnitřně chápu, že jsme se s jeho odkazem ještě pořádně neztotožnili.
Ze snad až přetopeného bytu se moc nechtělo. „Užili jsme si zimy dost,“ mávne rukou Boris Feofanov při rozloučení. „Hlavně vám přeji mír. To je to nejdůležitější,“ přeje zvučným hlasem a také člověka doprovodí až k výtahu. Neuvěřitelné, jaký je vitální člověk.
Z devátého patra nového paneláku odcházím po schodech. Výtah odmítl poslušnost. Nedokážu si představit, jak by odtud nesli nemocného veterána.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
