Televizní seriál, který z knihy Konec velkých prádnin, jejíž třetí vydání jste oslavil v Luxoru, vychází, pojednává o lidech, kteří se rozhodli za socialismu emigrovat. V čem myslíte, že může být tato problematika aktuální pro lidi v současnosti?

Náš televizní román, dovolím si opravit označení, má nadčasové téma, protože emigrace a exil doprovázejí lidstvo po celé jeho dějiny. A nejsvízelnější jeho etapa je ona počáteční, kdy si emigranti připadají jako na cizí planetě, kde si snad nikdy nezvyknou.

Aktuálně zde máme migraci jiného druhu, než byla ta, o které vaše dílo pojednává. Do Evropy přichází lidé z Blízkého a Středního východu a Afriky mnohdy proto, že jsou pronásledováni. Často ale také z důvodu zlepšení svých ekonomických podmínek a životního standardu. Jak se na jejich motivace díváte vy z pozice člověka, který si emigrací prošel? Jak bychom se měli k uprchlíkům zachovat my Češi?

Já jsem do exilu neodešel, ale byl jsem tam doslova fyzicky vynesen československými pohraničníky. Každý člověk má právo žít, kde chce. Ale zejména demokratické komunity musí rozhodnout, koho chtějí. Migrantům lze nejlépe pomoci zlepšením života u nich doma. Pokud jim jde ale doslova o hlavu, musí se jim pomoci. V tom smyslu se mi zdá české vládní heslo – ‚K nám ani nohu!‘ neetické vycházející vstříc nejnižším lidským pudům. 

Příznivci přijímání uprchlíků často argumentovali tím, že Češi coby emigranti za socialismus taky našli svůj domov na západě. A kolik jich bylo. Lze toto podle vás srovnávat?