Jaký je váš vztah ke komunismu?
Odjakživa jsem byl antikomunista, jen nedůvěryhodný synek reakcionáře, můj táta totiž jako vesnický učitel dostal po dvaceti letech učitelování hodinovou výpověď, jelikož coby praktikující katolík odmítl něco podepsat a někam vstoupit. Naše pětičlenná rodina si tak musela vystačit s platem pomocného dělníka a sourozenci nesměli pro své „metafyzické přesvědčení“ na vysokou školu. Nikdo mě však už neotravoval, ať vstoupím do KSČ, ani jsem to už necítil jako mindrák, naopak mě soudruzi zvali na panáka, aby se lísali a lezli mi někam.
Jak hodnotíte 17. listopad s odstupem 25 let? Jaké máte vzpomínky?
Bylo to trochu hrdosti, že se tátovi dostane satisfakce. Postupně však byl zklamaný i on sám a mně to došlo až v Litvě, kde jsem se 11. března 1990 před čtyřiaadvaceti roky zúčastnil vyhlášení Zákona o obnovení nezávislosti Litevské republiky, a také ceremoniálu skládání slibu věrnosti litevské domobrany. Vilnius se sice podobal městu v obležení, ovšem žádné boje, zápalné láhve a tyče, ani střelba sniperů. Počátkem 90. let byly nepřítelem Litvy speciální jednotky sovětského Omonu, proti nimž postavili kolem parlamentu ve Vilniusu mohutné barikády z mnohatunových betonových bloků. Bylo to měsíc poté, kdy ruské tanky vjely do demonstrujících Litevců před vilniuskou televizní věží, okupovanou sovětskými komandy, a čtrnáct Litevců zahynulo.
Revoluční Vilnius byl úplně něco jiného než hořící Majdan. Na ulicích bylo pusto, jen občas někde parkoval ruský tank, mosty byly zabarikádovány náklaďáky s účelově prořezanými pneumatikami a parlament měl kolem sebe pětimetrové zábrany z betonových kvádrů, speciálně vytvořených pro tento symbol vzdoru. Vydali jsme se do nemocnice navštívit jednu z obětí, které pásy tanku přejely obě nohy. A pak jsem se chystal na rozhovor s prezidentem Vitautasem Landsbergisem. Chvíli jsme čekali v předsálí jeho kanceláře. „Počkejte, prosím, malou chvíli. Pan prezident má nečekanou návštěvu.“ Zdvořilostní fráze. Za pár minut se ale otevřely dveře a z nich vyšla šedovlasá žena středního věku, se silnými dioptrickými brýlemi v kostěných obroučkách - Jelena Bonnerová, manželka sovětského disidenta akademika Sacharova, a mírová aktivistka. Stačili jsme se jen pozdravit, na fotografie jsme se domluvili na mítinku, kde měla paní Jelena projev.
Proč nám dal prezident přednost, to jsem pochopil vzápětí, když jsme v jeho pracovně uviděli jedinou fotografii na zdi, na níž byl Václav Havel. „Je to můj velký vzor,“ řekl prezident. „Byl jsem během vaší sametové revoluce v Praze. Moc věřím a doufám, že vaše republika jako první země uzná samostatnou Litvu.“
Neuznala. Bylo nutné posečkat, co na samostatnost Litvy řeknou USA po konzultaci se SSSR. Jako první pak byl Island, Československo „přišlo na řadu“ až jako dvacátá země. Spojené státy tentokrát souhlasily s osamostatněním Litvy, proč by měly váhat s připojením Krymu k Rusku, když to chce drtivá většina jeho občanů? A to bylo moje první zklamání s listopadem 1989...
Fotogalerie: - Druhé výročí Havlova úmrtí
Fotogalerie: - Hlavy Havla
Jaké je podle vás dnes povědomí o 17. listopadu?
Je to děs. Po čtvrt století se zeptáte, proč je 17. listopadu státní svátek a většina dnešních studentů jen pokrčí rameny... Neví. Prý hlavně že je volno. Studenti byli obvykle předvojem všech revolucí. Jsou vhodní a zneužitelní, je jich hodně, nemají skoro žádné rodinné závazky, ani zaměstnání a svá přeplněná konta, takže o moc nemohou přijít, pokud nejde o život. Proto se také spousta dnešních starších osobností vášnivě zapojovala jako studující do všech dávných revolučních kvasů. Adrenalin a emoce byly přece vždy výsadou mládí. Něco málo o tom vím.
Dnes se už moc nemluví o tom, že 17. listopad je spojen s událostmi 28. října 1939 a potlačení tiché demonstrace u příležitosti 21. výročí vzniku Československé republiky, během níž došlo ke zranění studenta lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jana Opletala a následnému úmrtí. Tuto demonstraci z velké části organizovali právě studenti. Demonstraci, odehrávající se na Václavském náměstí, okupační moc potlačila s použitím nejen pořádkové policie, ale i jednotek SS. A událostí kolem 17. listopadu 1939 bylo zneužito 17. listopadu 1989...
Psali jsme:
Proč podle vás padnul „komunistický“ sytém, přesněji řečeno reálný socialismus?
Tenkrát jsem se neptal, proč padli komunisti, ale jako každý jsem si říkal „konečně“ a myslel na svého tátu. Říkal jsem si, tak to máte za to, že jste lidi nepouštěli na Západ. Kdybyste to udělali, lidé by tam jeli a poznali, co to je za systém a rádi by se vraceli zpátky do socialismu, ale bez nezaměstnaných a bezdomovců. Bez tunelářů a politických hazardérů. I začátek sametu byl pod psa.
A byli to znovu studenti, kteří 17. listopadu 1989 i přes policejní zákaz vyšli v Praze na Národní třídu, kde byli brutálně rozehnáni totalitní policií, což byl u nás také po jednačtyřiceti letech počátek konce vlády jedné strany. Jako vždy byli nasazeni provokatéři. A jak si kladní či záporní hrdinové těch dnů dneska žijí, co dělají?
Nejznámější je Ludvík Zifčák alias agent StB Růžička. Po policejním zásahu zůstal ležet na dlažbě jako student Martin Šmíd, aby se roznesla se fáma, že je mrtev. Zifčák však smrt jen předstíral, aby rozpoutal mezi lidmi hysterii, že jde o pokus zneužití 17. listopadu disidentskými kruhy. Měla být zkrátka do světa vyhlášena dezinformační zpráva o ubití studenta Martina Šmída při střetu s bezpečností.
Disident Petr Uhl uvěřil zprávě, kterou získal přes prostředníky od Drahomíry Dražské, která si ji nejspíše sama vymyslela. Zkrátka skočil StB na špek a vše submisivně ohlásil do mnichovské redakce Svobodné Evropy, jak už zase policisté zabíjejí naše děti. Za chvíli to věděl každý v Československu i skoro na celém světě. Jaký byl smysl této „novinářské kachny“? Co se v té chvíli odehrávalo v hlavách účastníků demonstrace? Policisté si mohli říkat: „To je průser, teď to bude mela, jen si musíme dát majzla, abychom neutloukli nějaké dalšího študáka.“ Studenty to mohlo ještě víc rozhajcovat: „Tak, vy bestie. Vy nás budete zabíjet? To si přece nenecháme líbit. Oko za oko, zub za zub, smrt za smrt.“ Disidenti by naopak byli na koni: „Máme prázdné ruce a oni nás mlátí a zabíjejí. Taková je dnešní totalita. Všichni to vidíte. Fůůůj, pryč s komunou.“
Jak vnímáte roli Václava Havla?
Základ tomu všemu položil hlavní protagonista sametové revoluce Václav Havel. Vymyslel první lež revoluce: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí!“ Šířil ji v úzce bratrské kolaboraci s premiérem a komunistou Mariánem Čalfou. Také jejich přičiněním dnes už platí, že lež a nenávist vítězí nad láskou a pravdou… „Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období a pak bych se chtěl věnovat práci dramaturga,“ vymýšlel si Havel ve své marlborově-pivní schizofrenii.
Fotogalerie: - Socha Havla
Fotogalerie: - Havlovo letiště
Přesto vydržel se sebezapřením a s pravdoláskovým odhodláním dvě volební období, de facto tři. S abdikací a znovuzvolením byl prezidentem ČSFR i ČR až do roku 2003. Mezitím přidal pár dalších lží. Stačil pseudohumanisticky propustit na amnestii tisíce vězňů, kteří přinesli řádným občanům další utrpení. Pak v rámci svého pacifismu, nadiktovaném Kongresem USA, zrušil zbrojní výrobu v rámci takzvané konverze na Slovensku, čímž způsobil značnou nezaměstnanost.
Psali jsme:
Václav Havel podle vás lhal?
Připomenu další věci. „Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností. Není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži,” řekl Havel srdceryvně. Ano. Další lži. Vděčil za ně komunistickému parlamentu a Mariánu Čalfovi. Z disidenta a komunistického pragmatika se stali spojenci. Aby byl soudruh Čalfa “in”, začal si dokonce oblékat po havlovsku svetr, zatímco Havel se učil nosit nóbl oblek s krátkými nohavicemi.
„Všeobecná vůle byla dát komunistům šanci, tak, jak se to stalo ve všech post-komunistických zemích, ukázat modernější tvář, vědomou si existence demokratických poměrů. Té šance nevyužili,“ řekl Havel 17. listopadu 2010 na Primě a rozesmál všechny soudné občany svým sarkastickým alibismem. Ani se nemohl divit, když ho můj spolužák Petr Cibulka veřejně v televizním přenosu před celým národem nařkl, Vašku, ty jsi prase. Niccollo Machiavelli řekl: „Není totiž jiný způsob jak bránit lichocení, než přesvědčit lidi, že tě neurazí, když řeknou pravdu. Když ale bude každý moci říkat pravdu, budou k tobě méně uctiví.”
Co si myslíte o úloze disidentů a Charty 77?
Skutečným disidentem byl Miroslav Dolejší, politický vězeň a publicista, známý svou prací „Analýza událostí 17. listopadu 1989“. Byl pro vymyšlenou špionáž komunisty napřed odsouzen na 23 roků, prošel osmi vězením a uranovými doly, propuštěný na amnestii. Podruhé dostal za velezradu 11 roků v třetí nápravné skupině. Závažný zdravotní stav, podezření na rakovinu kůže a názor lékařů, že brzy zemře, vedly v roce 1985 k jeho propuštění před uplynutím trestu. Ve vězení tak strávil celkem 19 let.
Úryvek z jeho textu: „Chartu 77 řídilo asi osm desítek osob, jejichž jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými, finančními a podobnými zájmovými svazky. Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových - Uhlových - Müllerových - Tesařových, Paloušových, Rumlových, Pelikánových, Šternových-Kantůrkových, Kocábových atd. Všechny tyto rodiny jsou exkomunisté nebo jejich potomci či svobodní zednáři a jejich potomci. Dnes je na 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu.“
Když se ministr vnitra Dr. Richard Sacher, zastupující v Čalfově vládě lidovou stranu, dostal v únoru a březnu 1990 do styku s některými materiály, týkající se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců, vzniklo akutní nebezpeční odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. Prezident Havel nechal jmenovat vládou disidenta Jana Rumla náměstkem Federálního ministerstva vnitra, který nechal zmizet přes 15 tisíc osobních svazků, tedy osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB. Prezident si současně vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány zasvěcencům v Chartě (Uhl, Urban).
Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: mimo jiné Václava Havla, Petra Uhla, Václava Bendy, Vlasty Chramostové, Marty Kubišové, Petra Pitharta, Petrušky Šustrové, Jana Rumla a dalších. Dále zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí – Pelikánovy Listy, Tigridovo nakladatelství Svědectví, Škvoreckého nakladatelství v Torontu, objektové svazky Rada svobodného Československa, nakladatelství A. J. Leihma a tak dále. Rovněž byly odstraněny objektové svazky schwarzenberského paláce ve Vídni.
A jaký máte názor na roli Václava Klause?
Byl na počátku tím nejodvážnějším, když jako ministr financí musel zvládnout přechod od socialismu k tržnímu mechanismu. Dnes na něho všichni nadávají kvůli kuponové privatizaci a kvůli kdoví čemu. Byl ale hrdina; vytahoval horké kaštany z ohně za Havly a další disidenty. A zůstal v čele sátu desítky let.
Václav Klaus často varuje před EU a tendencemi v ní, které omezují svobodu a demokracii...
„Získali jsme trpkou zkušenost, kde není opozice, ztrácí se svoboda, politické alternativy proto existovat musí,“ řekl Klaus a EU označil za revoluční experiment a situaci v ní za demokratický deficit, což vede k potlačování trhu a podpoře centralizace. Vzbudil bouři nevole. Co si to mohl dovolit, ohrožovat jejich třistatisícové platy? Proto během projevu Václava Klause europoslanci demonstrativně odcházeli z jednacího sálu, jiní zůstali a bučeli či nepříliš zdvořile hlučeli. Zřejmě se dá aplikovat na tuto situaci i teorie obráceného rasismu, kdy bučící měli Klause za „bílou vránu“.
A to, prosím, v EU dnes nemá práci 10,8 procenta lidí, respektive 26,217 milionu lidí, z toho 18,998 milionu v eurozóně. Federální dluh USA převyšuje 16 bilionů dolarů, a vystoupal tedy na úroveň 105 procentům HDP. Pro srovnání: veřejný dluh Česka v poměru k HDP se pohybuje kolem 40 procent, tedy necelé dva biliony korun. Václava Klause kritizoval kvůli Lisabonské smlouvě také Václav Havel. Ten řekl, že české společnosti chybí mravní povědomí, které je nahrazováno lpěním na materiálních hodnotách. „Mravní řád musí být východiskem,“ upozornil Havel. A dodal, že Klaus Česku škodí a je pro něho nebezpečím. A přesto, že vydržel na Pražském hradě jako prezident tři funkčních období, na počátku se čestně a mravně koncem roku 1989 zapřísahal, že funkci prezidenta vezme na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramaturga...
Někdejší předseda Evropské komise a jeden z tvůrců eura Jacques Delors prohlásil v rozhovoru pro britský deník Daily Telegraph, že fungování eurozóny je podle něj od začátku chybné. Delors působil v čele Evropské komise mezi lety 1985 až 1995. Je jedním z klíčových architektů jednotné evropské měny. Kdy ho někdo obviní z velezrady EU? Že vědomě uvedl přes 501 milion obyvatel EU v bohapustý omyl? A to poslanec za Stranu zelených Liška chtěl Klause postihnout impeachmentem a podat na něj kompetenční stížnost k Ústavnímu soudu jen proto, že se jako prezident odmítá podřizovat EU pod vedením nynějšího socialisty a bývalého předsedy Portugalské komunistické strany pracujících - Revolučního hnutí strany proletariátu José Manuela Barrosa. Na rozdíl od něho měl Václav Klaus opět pravdu a státnickou zodpovědnost za Česko.
Psali jsme:
Mají se dnes podle vás lidé lépe než před listopadem?
To je otázka velmi relativní, jako když Česká televize vysílala dokument na podporu sametové revoluce s tím, že dávala do protikladu nedostatek banánů tenkrát a dnes, stejně jako čekají na koupi automobilu. Jsou to všechno nesmysly. Koluje vtip: Dřív se stálo ve frontě na banány, dnes před Úřady práce. To je zcela signifikantní odpověď na vaši otázku.
Fotogalerie: - Srdce pro Havla
Fotogalerie: - Tváře Václava Havla
Co říkáte názorům, že během privatizace se rozkradla republika?
Jaký pán, takový krám. Jací lidé, taková ekonomika, tunelování, veksláctví... Všichni nadáváme na cikány, ale ti kradou jen poklopy od kanálů, zatímco bílé límečky miliardy a ještě se diví, když je chce někdo za to trestat, viz, Janoušek, Rittig, Řebíček, Novák a tak dál.
Jaký je váš názor na návrhy zakázat KSČM?
V listopadu 1989 jsem si říkal: „tak, a teď jste v řiti, jak Baťa s dřevákama“. Ale nebyli, byl to jen obchod havlistů s komunisty, jak mají odejít bez ztráty kytičky. Proto nebyli zrušeni a proto dnes máme KSČM, která však má s KSČ společné jen slovo komunistická. Pozdě bycha honit...
Máme tu dnes podle vás fungující demokracii?
Mohl bych na toto téma napsat elaborát pár kilometrů dlouhý. Zbytečnost, demokracie je utopie jako kdysi komunismus. Není v USA, ani v EU, ani dnes u nás. Jaká vláda lidu, když rozhodují zbrojaři za biliony dolarů? Kam se ztratila demokracie a svoboda, jak prohlašoval Bush mladší, že ji přinesli iráckému lidu?
Někteří lidé u nás říkají, že Putin je kábegák a komunista, že nám z Ruska přichází ohrožení demokracie, že hrozí návrat komunismu ze strany Putina a obnovení Sovětského svazu. Jak se díváte na tyto názory?
To jsou jen výmluvy. Já to řeším jednoduchou matematikou - ať je Putin jaký chce, ale má jen jednu zemi, jednu armádu, proti níž stojí třicet armád Západu, který devastuje svět od konce 2. světové války - Korea, Vietnam, Irák, Afghánistán, Libye, Egypt, Ukrajina, Sýrie... Jedna válka za druhou i na počátku třetího tisícileté. Irák je vylhaná válka na začátku, po rozkradení a demoralizaci iráckých obyvatel je zde už mnohem větší nebezpečí, než kdy byl komunismus- teroristé Islámského státu...
Psali jsme:
Podobně, jako se varuje před Putinem, tak někteří, například Miroslav Kalousek, varují před Babišem, že je to prý estébák a ve spojení s Babišem varují před návratem komunismu, před návratem estébáků...
Opět jen stručně. Babiš za svoji kariéru vytvořil 230 firem, kolik jich má Kalousek? Agrofert ovládá více než 230 společností zejména v Česku a na Slovensku, jejich tržby při počtu zaměstnanců přes 28 tisíc dosáhly v roce 2012 téměř 132,5 miliard korun. Všechny jeho firmy platí daně v Česku, ročně 600 milionů korun do státní kasy. Sám Babiš na daních v roce 2012 zaplatil 13 milionů.
Břetislav Olšer (*1947) je spisovatel a novinář. Jako novinář navštívil na pětašedesát zemí světa. Byl prvním českým žurnalistou, který v roce 1991 udělal ve Vilniusu v parlamentu, odděleném od ruských tanků barikádami, rozhovor s prezidentem Litvy Vitautasem Landsbergisem.
Rok poté uskutečnil během války na rozpadajícím se Balkáně rozhovor s posledním prezidentem Jugoslávie Stipe Mesičem. Poprvé se Češi dozvěděli o tzv. romském exodu do Kanady až z jeho torontských článků v únoru 1997. Knihy provází vlastními fotografiemi, z nichž uspořádal řadu výstav doma i v zahraničí.
Napsal desítky publicistických scénářů pro televizi i rozhlas. Svému rodnému Valašsku věnoval příběhy lidí a jejich koní v knize pod názvem „(Ne)čas mezi taxisy", za kterou získal jednu z prestižních česko-slovenských Cen E. E. Kische za výjimečná díla literatury faktu. Stejné ocenění mu pak bylo uděleno ještě dvakrát.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
_profil_top.jpg)
