Češi jsou podle vašeho mínění málo hrdí na svou zemi. Čím to podle vás je? Z čeho nespokojenost občanů takřka se vším pramení?

Těžko říci. Asi se máme moc dobře, neumíme se radovat z maličkostí a všechno obsáhle řešíme na sociálních sítích. V zimě je moc zima, v létě je moc teplo. Velmi nás ovlivňují také média, která na nás hrnou převážně negativní zprávy. A čím víc, tím líp. Asi se nepletu, když si myslím, že narůstá náklad bulvárních novin a časopisů, bohužel i některé kdysi korektní deníky začínají působit bulvárním dojmem.

Řešení shledáváte ve změně výchovy našich dětí. „Ti, kteří sem přicházejí, mají pevnou výchovu, pětkrát za den v mešitě je jim sdělováno, co a proč dělat, jak nakládat s životem, jsou vychovávaní přísně a s jasnými pravidly.“ Co je ale špatného na tom, vychovávat děti jako „osobnosti“ bez přísných mantinelů? A není tohle jeden z rysů svobodné společnosti? Stačí vzpomenout na dobu před rokem 89, kdy nám bylo vnucováno, co si máme myslet a jak máme žít.

Děti nějaké mantinely potřebují, jinak ztrácejí pocit bezpečí a jistoty. V žádném případě nenabádám nikoho, aby své děti vychovával drilem. Zase je to o kompromisu – nastavení pravidel, mantinelů, disciplíny. Všechno to jsou věci, které se dětem budou ve škole a dál v životě jistě hodit. A v žádném případě tím neztratí svobodu a punc „osobnosti“. Budou samostatnější, sebejistější a zodpovědnější.

Naposledy jsme spolu hovořily nedlouho po teroru v Paříži. Jak vnímáte další útoky? Překvapují vás? Nebo už jde o něco, na co si musíme zvyknout?