V jaké atmosféře a v jakém stavu naše země spěje k letošnímu 28. říjnu a 17. listopadu? Dějí se v poslední době věci, které ji mohou ohrozit, nebo které naopak slibují posun směrem k lepšímu? V jakém stavu naše politika spěje do roku nejdůležitějších voleb?
Obávám se, že se nacházíme v prostředí kolabující politiky, rozdrobování politické scény, opouštění smyslu politiky jako služby občanů, politické prázdnoty vyplněné chorobnou podezíravostí a lidskou nenávistí, což brání racionálním dohodám nad nezbytnými reformami.
Stupňování napětí spojeného s oslavami státního svátku a přepínání struny všemi stranami jsou toho smutným i odpudivým příkladem. Žádné signály pozitivního vývoje pro budoucnost nikde nevidím a to, co se děje kolem oslav 28. října, moji skepsi pouze posiluje.
Jak vnímáte spor o ocenění pro Jiřího Bradyho, kdy jeho synovec Daniel Herman tvrdí, že Řád TGM strýci nebude udělen kvůli postoji synovce k dalajlámovi, přičemž prezident Zeman to odmítá?
Je vám sympatický Jiří Brady?Anketa
Když mohl pan ministr Herman nazvat sudetské Němce na jejich srazu „milými krajany“, pak je pro mě osobně tento člověk nevěrohodný a nevěřím mu. Spíše to na mě působí jako promyšlená akce, ve které je bohužel pan Brady pouhým bezohledně zneužívaným nástrojem, jak prostřednictvím útoku na prezidenta země zdejší politický prostor destabilizovat ještě více, než už destabilizovaný je. K čemu má tak evidentní přepínání struny sloužit, o tom se můžeme jen domnívat.
Jak jste vnímal návštěvu dalajlámy, která opět vzbudila vášně?
... jako chtěný spouštěcí mechanismus vnitropolitických dějů, které vypadají, jako by se staraly o nápravu autority prezidentské funkce. To je to, co je vidět. Myslím, že to, co vidět není, je další pokus o zúčtování s minulými 25 lety v této zemi a se všemi aktéry, kdo k jejím proměnám přispívali. Už proto se domnívám, že stupňování napětí nebude končit 28. října večer, bude se přenášet k 17. listopadu a poté k prosinci, tedy pátému výročí úmrtí Václava Havla.
Chtělo by se mi říci, že je to stále stejné, ale ono není. Je to čím dál bezohlednější, protože jednou už to přece vyjít musí, říkají si. Výsledkem nemůže být nic jiného než stoupající odpor občanů k demokratickému uspořádání země. A v tom vidím skutečné nebezpečí!
Co říci ke sporu o to, zda se raději setkávat s dalajlámou, nebo dát přednost ekonomickým vztahům s Čínou?
Pěstování přátelských či konjunkturálních vztahů s dalajlámou pár desítkami českých intelektuálů žijících ze jména Václava Havla cestu na gigantický čínský a asijský trh našim firmám ani nezjednodušují, ani neotevírají. Neuvědomuji si, že by něco podobného probíhalo či bylo možné v sousedním, daleko významnějším a mocnějším Německu či Británii, které si to vzhledem ke své síle a významu mohou dovolit.
Schvalujete krok například Mariana Jurečky, Petra Gazdíka a dalších, kteří odmítají přijít na státní oslavu 28. října a místo toho hodlají uspořádat vlastní akci na Staroměstském náměstí? Chápete to jako vyjádření jejich názoru, nebo to spěje k nebezpečnému rozdělení jednotlivých skupin společnosti? Když už ani slavit neumíme spolu, chceme si spolu vůbec ještě povídat?
Demokracie nemůže dlouhodobě přežít, pokud nekultivuje kvalitu svých institucí a nepěstuje k nim respekt. Neplatí to pouze o lidech, jakými jsou pánové Jurečka, Gazdík, Bělobrádek a někteří další, platí to i o prezidentu republiky.
Stupňování vzájemného napětí nijak neupevňuje víru občanů v blahodárnost demokratického uspořádání. Povinností politiků, ať se jim to líbí, či ne, je hledat kompromisy, obrušovat hrany či se společně hlásit k uzlovým okamžikům národního historického vývoje.
Aby se nakonec všichni ti morální kazatelé nedivili, kdo a s jakými cíli toto rozpadání politiky obratně a bez rozpaků využije.
Psali jsme:
Debata se často točí kolem prezidenta Miloše Zemana. Toho má část společnosti za hrubiána, burana, ruského a čínského kolaboranta a podněcovatele nenávisti. Jiná část ho zase bere za lidového a přímého muže, svého advokáta proti elitám a za někoho, kdo otevřenou politikou vůči všem velmocím koná pro naši zemi dobro… A kdo ji také chrání před islámem. Která skupina má pravdu?
Ani jedna, myslím. Miloš Zeman byl v politice vždycky svůj. Pro bonmot, nemístné přirovnání či ostřejší slovo přece nikdy nešel daleko. Já si ani nejsem jist, které z jeho názorů mu mohu opravdově věřit. Působí na mě, že je nijak nepropracovává, neprohlubuje, nezesiluje. Tak nějak prostě řekne jednu dvě věty a ono to pořád stačí.
Vezměme třeba jeho široce citovaný názor, že na neobydlené řecké ostrovy by bylo možné odeslat migranty, kteří přicházejí do Evropy. Řekne to a tečka. Fakt, že tyto ostrovy za celá tisíciletí nebyly obydleny, neznamená, že je tam prozatím nikým neobjevený prostor, ale znamená, že to jsou území neobyvatelná. Takhle daleko ale ve svých úvahách prezident Zeman nejde, a to u mě vzbuzuje rozpaky nad některými z jeho názorů.
V obrat uvěřím, až Miloš Zeman poprvé vystoupí s napsaným, předem připraveným, strukturovaným a promyšleným projevem.
Miloš Zeman prohlašuje, že kolem sebe sjednotil většinu české společnosti. Může ale ta koalice „prasknout“, kdyby například již nebyl problém s imigranty, který Zemanovi pomohl? Mohou se pod vlivem soustavného mediálního bombardování od Zemana trhnout někteří vzdělanější voliči? Anebo je to tak, že příznivci Zemana prostě „svého Miloše“ už neopustí, protože je chrání před těmi „zmetky z Prahy“ a před „kavárnou“ a „Bruselem“? Je někdo, kdo by mohl Zemana na Hradě pro příští období ohrozit?
Spekulativní otázka, protože prozatím nevíme, zda vůbec Miloš Zeman hodlá svůj mandát obhajovat, a už vůbec nevíme, kdo by se mu chtěl postavit. Každopádně si myslím, a rozjitřené události kolem vyznamenání – nevyznamenání a účasti – neúčasti na státním svátku 28. října mi naznačují, že onu eventuální obhajobu prezidentského mandátu vůbec nemusí mít tak jednoduchou, jak to před pár týdny vypadalo. Být v kůži hochů na Hradě, tak bych hodně rychle zapomenul na to, že je to „ložené“.
Vzpomeňme na slovenské volby: Fico versus Kiska. Ve druhém kole dvoukolové volby voliči volí proti tomu, koho nechtějí a koho odmítají. Dostane-li se do druhého kola někdo dostatečně dryáčnický, může mít Miloš Zeman po tom všem velký problém.
Důchodci, pracující, nižší střední třída, sociálně slabší, lidé na venkově, lidé považující se za vlastence, občané pochybující o Evropské unii, ti patří mezi voliče prezidenta. Může je získat zpět pro myšlenku „evropské“ ČSSD Sobotka? Nebo si je získá Andrej Babiš? Nebo na venkově úspěšní lidovci a gazdíkovci?
Mějme stále na paměti, že mezi dneškem a prezidentskými volbami 2018 budou hlavní volby – parlamentní. Ty teprve potvrdí, jak jsou rozmístěny voličské preference, na základě jejich výsledku vznikne vládní formát a vše naznačí, kam se může další vývoj ubírat. A mějme stále na paměti, že neznáme ani úmysly prezidenta Zemana, ani jeho případné protikandidáty. Více si prognózovat netroufnu.
Na druhé straně jsou zde lidé mladší, žijící spíše ve městech, vzdělanější, milující Václava Havla, otevření vůči EU i migrantům. Ti nejenže nemají rádi Zemana, ale ústy některých svých mluvčích mají problém s tou první skupinou. Co dělají špatně, že „lid“ není schopen pochopit jejich postoje? Je i na nich jakási vina za rozdělení společnosti? Jak se dívat na mediální vystoupení lidí, jako Halík, Horáček, Šiklová, Kroupa či Kocáb?
Myslím, že ten rozpad, rozdrolení, fragmentaci politické scény, kterých jsme svědky, si vámi jmenovaní lidé za těch minulých 25 let přáli. Přáli si svět, ve kterém budou vládnout „osvícené elity“, mezi které se počítají. Politické strany považují za překonaná tělesa, která mají být nahrazena revolučními experimenty. Ten věčně přítomný souboj mezi stoupenci tradiční demokracie a elitářskými pokrokáři českou politiku rozděloval i poznamenal. Ne tak „lid“. Ten uměl nafoukanost „nadřazených“ silou selského rozumu prokouknout. Mladí lidé mají přirozené sklony k novátorství a sporům se starší generací. Obdobím budovatelského aktivismu si musí projít a pak třeba někteří pochopí Kunderův „Žert“.
Psali jsme:
Petr Pithart ve svém nedávném projevu zmínil, že se mu nelíbí „obracení se k Východu“. Mluvil o příslušnosti k Západu jakožto o „náročném úkolu“, ze kterého se chceme vyvléct tím, že se račím krokem suneme k Východu, v jehož marasmu umíme žít. Je to správný výklad? Co je to dnes „Západ“ a co „Východ“? Mnozí tvrdí, že EU zaniká pod náporem imigrantů, zadlužení, neomarxismu, ekonomických problémů. Jak to jde dohromady s tím „pithartovským“ výkladem?
Já u nás jakékoliv obracení k Východu nijak nepociťuji a chuť vracet se na Východ už vůbec ne. To nám vnucují média a část politiků, kteří si ještě nestihli uvědomit, že je rok 2016, ne 1986, pouze zneužívají některých negativních zkušeností z minulosti k tomu, abychom poslušněji a slepěji přehlédli gigantické problémy, kterým současný Západ čelí – ekonomickým, sociálním, kulturním, hodnotovým. Je stále ještě působivější ztotožňovat dnešní Rusko se Sovětským svazem, než si přiznat, že „Západ je nahý“, a hledat cesty, jak z toho ven.
Nemá takzvaný Východ jako Rusko a Čína větší pud sebezáchovy než současný Západ?
Já nevím, zda Rusko a Čína mají větší pud sebezáchovy, já ale vím, že Západ dnes vypadá tak, že jej už ztratil a nijak mu to nevadí.
Z hlediska praktické politiky – kdo z politiků naší zemi poslední dobou prospívá a kdo ne?
Nemá smysl ukazovat prstem, nechme to na voličích.
Probíhá pád Miroslava Kalouska a TOP 09 a místo něj nástup bloku KDU-ČSL a Starostů jako nové hlavní vlajkové lodi takzvané pravdy a lásky?
Žebříček hitparády nejúsměvnějších politických rolí vede s přehledem a neomylně Miroslav Kalousek tím, že se ujal role strážce odkazu Václava Havla a bojovníka za svobodu Tibetu. Ta role je mu závratným břemenem a hru na autentického obránce „pravdy a lásky“ právě on hrát neumí a ani autenticky nemůže. A co pro něho horšího. Vypadá to, že pád TOP 09 do propadliště politických dějin je i přesto neodvratný.
A pokud KDU-ČSL myslí vážně, že by se stala strážkyní i útočištěm „pravdy a lásky“, pak mám pro ně nedobrou zprávu založenou na české zkušenosti: každý politický subjekt, který se tomuto myšlenkovému proudu nabídl jako hostitel, již existuje pouze ve vzpomínkách nemnohých pamětníků.
Spěje ČSSD k zániku či pádu k marginalitě jako před ní ODS? Scvrkávají se komunisté? Vyluxuje je Babiš? A co Okamura? Jaký výsledek voleb do sněmovny se nám rýsuje?
Nevím, nedovolím si nic předvídat. Volby jsou až za rok a stát se do té doby může leccos. Že to dnes vypadá na vítězství Andreje Babiše, to asi vypadá. Využije širokého prostoru protestních hlasů bez ohledu na to, zda jsou „levé“ nebo „pravé“. A o možné koaliční partnery také nebude mít nouzi, o čemž svědčí ochota všech vstoupit s ním do krajských koalic, jak můžeme aktuálně vidět.
Ministr Babiš s radostí hlásí, že hospodářství naší země vzkvétá. Vidíte to ve svém okolí? Mají se lidé lépe? Věří v „lepší zítřek“?
Andrej Babiš postavil růst své popularity na podněcování dvou obludných lidských vlastností: závisti a nenávisti. Na tom se žádný hospodářský růst stavět nedá, ať se Babiš chvástá jakkoliv.
Smutným faktem ale je, že nálady lidí, jak je slýchám, jsou plné obav. Ne kvůli nedostatku blahobytu. Cítí se nejistí a ohroženi. Cítí, že svět kolem nich je v podivném pohybu odpoután od záchranných kotev, na což – podle nich ć politika nereaguje a zabývá se nepodstatnými drobnostmi. Neznám nikoho, kdo by mi v poslední době řekl, že bez obav a optimisticky vyhlíží příští léta. Strašné.
Co nám z našich nedávných tradic vlastně ještě zůstalo? Václava Havla mnozí nemohou ani cítit. Rok 1968 podle průzkumů většinu národa nezajímá. Část veřejnosti ráda vzpomíná na socialismus. Když pomineme Vánoce, sport, zahrádkaření apod., napadá vás alespoň několik věcí, nad kterými se lidé v naší zemi bez ohledu na politický názor mohou sejít a společně nad nimi cosi prožívat? Co nás jako národ spojuje či co by nás mělo spojovat?
Ano, ten hodnotový rozpad je zjevný, ale není výhradně českým fenoménem. Je přítomen nejen v evropském, ale také americkém prostředí. Západ uvadá, protože už neví, čeho by si měl sám na sobě vážit a co by měl ve svém bytostném zájmu hájit.
Ale ať skončím nějak optimističtěji. Myslím, že nás jako národ spojuje a utváří alespoň náš jazyk. Ovládáme-li jej, pak umíme číst, psát, formulovat, argumentovat – a to je nadějné.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
