Začněme otázkou, kterou Vám jistě pokládali u výslechu: Proč jste podepsala Chartu 77?

Vyšetřovatelům jsem odpovídala stručně: Protože souhlasím s obsahem toho prohlášení. Ve skutečnosti to bylo složitější. Mně v roce 1977 text Charty připadal trochu „u zdi“, byla jsem v praktickém politickém uvažování nezkušená a nerozuměla jsem té, podle mě příliš opatrné, strategii. Ale nic jiného nebylo a když jsem viděla, jakou neadekvátní reakci Charta vyvolala, jak se režim snažil signatáře dehonestovat a ničit, Jan Patočka dokonce na důsledky výslechu zemřel, a když značná část umělců podepsala Antichartu, pochopila jsem, že už není o čem uvažovat.

Obsáhlý seriál ParlamentníListů.cz: 25 let od listopadu 1989 bilancují Petr Pithart, Bohumil Doležal, Milan Uhde, Václav Žák, Štěpán Kotrba, Miloslav Ransdorf, Miroslav Polreich, Jan Graubner, Alexandr Vondra, Ivan Langer, Vojtěch Filip, Přemysl Sobotka, Miroslava Němcová, Jaroslav Bašta, Miroslav Kalousek, Ivan David, Roman Joch, Klára Samková, Tomáš Sokol, Jan Schneider, Vladimír Hučín, Ivan Bartoš, Marta Kubišová, Jiří Paroubek, Milan Zelený, Tomáš Haas, Martin Bursík, Jaroslav Doubrava, Petr Hampl, Václav Malý, Jan Hnízdil, Jan Urban a řada dalších respondentů. Rozhovory s nimi čtěte ZDE

Jak ten podpis technicky probíhal? Byla nějaká kontaktní místa?

Ta první vlna signatářů to podepisovala už koncem roku 1976 a pak ty podpisy organizátoři přiložili k prohlášení, když to odesílali zahraničním novinám. My, co jsme se připojovali později jednotlivě, jsme na kus papíru napsali, že souhlasíme s textem Charty a podepsali jsme to v přítomnosti dvou svědků, kteří už signatáři byli. Plus datum. Ten papírek pak putoval k mluvčím, kteří zveřejňovali soupis nových „dušiček“ v dokumentech Charty. Mými svědky při podpisu byli Petruška Šustrová a Vlasta Třešnák. Když jsem to za pár dní řekla mamince, byla z toho hodně nešťastná a to netušila, chudák, že jsem teprve na začátku „šikmé cesty.“ Třešňáka pak estébáci dohnali dost brutálním způsobem k odchodu do exilu. Na mě fyzický nátlak nikdy nepoužili, ale znám případy dívek a žen, ke kterým se chovali hodně surově. Dnes se o těchto příbězích už moc nemluví. Skloňuje se několik nejznámějších jmen a zapomíná se na ty stovky „bezejmených“ statečných lidí především z menších měst, kteří Chartu podpořili a mnohdy skončili ve vězení.