Ekonomické výhledy nejen nás či Evropy, ale většiny vyspělého světa, nejsou optimistické. Ceny ovoce a zeleniny letí nahoru. Dá se s tím z pozice běžného konzumenta něco dělat?
Odpověď na tuto otázku by zjednodušeně mohla znít: to musíme vzít jako fakt. Zůstává otázkou, zda by toto nastalo, kdyby pandemie nebyla, ale růst cen je podle mne nevyhnutelný a situace to jen umocňuje. Otázka je, kdo na těch cenách vydělá. Ten, kdo nyní prodělával, některý obchodník a také zemědělec, který si na tom něco zobne, ale tomu moc nevěřím. Když vezmu historii osmi deseti let u ceny našich produktů, světe div se, měli jsme za ta léta možná tři čtyři roky lepší, než jsou poslední léta. Myslím, že my jako zemědělci na tom efektu nebudeme mít lví podíl. Bohužel, spotřebitel bude muset ceny respektovat. Sucho, náklady, které jdou nahoru, krátkodobě je dole nafta, ale je otázkou, jak dlouho to vydrží. Prostě to musíme vzít jako fakt, i když jsem i jako konzument nerad, ale tak to nastane.
Takže s letošní produkcí už asi nic moc neuděláme… karty jsou rozdané…
Pro naše zemědělce je absolutně nejdůležitější, aby se na ně orientoval český spotřebitel a ten, který zde nakupuje. Naším cílem by mělo být alespoň z části dosažení „potravinového nacionalismu“, jako mají Němci nebo Rakušané. To by bylo obrovské vítězství, kdyby se kupovaly české potraviny bez ohledu na to, co se sem dováží odjinud. A kdy ještě část obyvatelstva vyvaluje oči nad západním zbožím, i když už to naštěstí trochu pokleslo, to porevoluční divení se nad krásnými obaly už opadá. Bohužel, tady se pořád tlačí polské zboží, kde o kvalitě mám trochu občas pochybnost, která se občas objeví i oficiálně. Lidi mají hluboko do kapsy a některé sorty obyvatel nevědí co dělat, zda koupit levnější zboží a najíst se, i když nechci říkat, že by tu byl hlad. Prostě buď si koupit kilo buřtů za 65 korun, nebo za 140 korun a pochutnat si na nich. Ale někdo se prostě potřebuje levněji nasytit, tak to bohužel je a asi i bude dál, zvláště v této době, a to asi nezměníme. Jak ale říkám, naším vítězstvím by bylo dosáhnout „potravinového nacionalismu“, jaký mají na Západě. Když vidíte tam jejich podíl zboží, tak to je prakticky a historicky téměř sto procent. K tomu se snad dopracujeme i zde. U nás na to byl kratší čas. Oni si své zemědělce hýčkají a dávají jim důvěru tím, že kupují jejich zboží.
Věc, kterou neovlivníme, je sucho, byť trochu zapršelo…
Říkám kolegům z branže, že většinu lidí nebaví poslouchat naše nářky. Fakt je ale ten, že sucho je kritické. Když jsem se připravoval na tento rozhovor, tak jsem se díval na radar a na Plzeňsku bylo 6 až 12 milimetrů srážek. To je blahodárné, ale není to nic spasitelného. Je to ale na vzcházející jařiny určitá pomoc a kéž by se to tak zopakovalo alespoň každý týden, ale to je ve hvězdách. A výhled na další dny není dobrý. Po takovýchto deštíkách se ještě nějaká vlhkost najde, ale to je celoevropský problém. Je to kritické hlavně pro ty, kteří dělají rostlinnou i živočišnou výrobu, tedy jak říkám, řádné zemědělství. Tam se objevuje problém s krmivy, mám hrůzu z pícnin, jak nám dopadnou. Děláme sice nějaké kroky, začala se více sít vojtěška, která si sáhne pro tolik potřebnou vodu hlouběji. Jsou také odrůdy, které sucho snášejí více, ale stále mám pocit, že ten problém nedokážeme předstihnout a že před námi pořád utíká. A my reagujeme jednou za rok v osevních plánech. Sucho je každodenní záležitost. Víme o nějakých cestách, ale není to žádná sláva. Nějaké škody se i kompenzují, ale mám pocit, že se nám ty pomyslné nůžky nějak rozevírají…
Fotogalerie: - Pětadvacítka
Všechny pranostiky hovoří o vláze a my kolem sebe vidíme, že když trochu zaprší, hned se více zazelení, vegetace to na svém začátku nutně potřebuje…
Ano, práší se, ale to si tak můžeme povídat a neovlivníme to. A neovlivní to nikdo.
Pamatujete takové nebývalé horko na začátku jara?
Nám počasí dovolilo začít dříve, ale pak přišly docela silné mrazíky, což odnesla část ozimů i řepka a dopady se ukážou za pár dní. Rostlinky jsou zkroucené, některé stonky popraskané. Konce obilí jakoby spálené – samozřejmě že mrazem. Vegetace prostě povyjela nahoru a pak přišel docela silný mráz.
Co se týká ovocnářů a vína, to jsou události, které jsou pro ně doslova tragické. Když má někdo například meruňky, tak má úrodu nebo vůbec nic. A to je strašné.
… a to tu ještě nejsou „zmrzlíci“ v polovině května…
O tom raději nepřemýšlím. My sejeme kukuřici, což se řešilo už od začátku května, a čeká se, zda to vyjde a uvidíme, co se stane v květnu. Do toho rizika prostě musíte jít. Samozřejmě víme, že „zmrzlíci“ mohou udeřit, ale co naděláme…
Je to tedy vše předběhlé než zpožděné, že?
Určitě předběhlé, první fáze jara byla častější, tak o čtrnáct dní, tři neděle. Mráz to malinko přibrzdil, ale je to určitě rychlejší a ta jarní období se nám poněkud pootáčejí.
Vrátíme se tedy zpátky k zahrádkám? Budeme si pěstovat cibuli, mrkev, česnek nebo petržel? Máme si vysázet rybíz, angrešt, prostě to, co bylo zvykem v sedmdesátých či osmdesátých letech?
Určitě se najdou lidé, kteří se k tomu vrátí a budou se zahrádkám věnovat, ale nebude to taková část, která by významně s potravinami pohnula. V době, kdy lidé zahrádkařili a věnovali se chovu domácích hospodářských zvířat, tak k tomu měli před čtyřiceti lety poněkud jiné podmínky. A i potřeba byla větší, aby nemuseli čekat například ve frontě na maso. Dnes lidé žijí jinak, mají chalupy odlišně nastavené, aby si jinak užívali, a i proto nedojde k takové změně.
Jsou místa, kde si mohou otevřít chlívek a pustit tam prase, ale mnohdy je to otázka něco vybudovat, aby tam ta dvě prasátka mohla být. Takže šanci bych viděl spíše v zahrádkách a zelenině, v chovu domácích zvířat nevidím kdovíjaký posun.
Fotogalerie: - Poklepat, neshlukovat
Takže králíci a tak dále, to zůstane na nadšencích, a nebudou nějaké rozdíly, že?
Určitě. Ti chovatelé bezprostředně po sametové revoluci, tak těm bylo kolem čtyřiceti padesát let a dnes jsou na konci aktivních sil a návaznost, stejně jako u některých sedláků, tam prostě není. Pokud to někdo nechytil, bude to složitě dohánět.
A co ovocnářství? To u nás skomírá na úbytě, a jací jsme v pomologii byli za první republiky kabrňáci! Dnes nemáme ani ovocnářský, ani pomologický ústav, kdysi tak slavně založený, a těch pár lidí rozházených po zemědělských školách to asi nevytrhne…
Já jsem dvaadvacet let dělal v podniku, kde jsme měli asi šedesát hektarů sadů. Prošel jsem tím, jak to skomíralo, jak jednou po čtyřech pěti letech jsme ten sad měli v nějakém zisku, ale v ostatních letech se to propadlo a my jsme jej sanovali jinými činnostmi. Tlak byl samozřejmě ze zahraničí enormní. Rakousko, Itálie měly lepší přírodní podmínky, měli podpory, takže pěstování ovoce mělo snažší život. Pak se to sem dostávalo za jiné peníze i z Polska. A tím zdejší ovocnářství poumíralo, takže zůstaly jen ostrůvky nadšenců. Naše společnost zemědělce, kteří toto ty desítky let dělali, prostě nepodržela.
Nehledě na to, že začít ovocnařit, musíte čekat tři čtyři roky na první úrodu. A to jsou nemalé investice. Snad když už se dnes více hovoří o soběstačnosti, tak podrží ty, kteří mají zázemí, sklady, umějí to, tak snad nebudou výměry klesat, a že by mohlo být více o alespoň pár hektarů. To bude pozitivum, pokud politika nebude směřovat k úplnému zavření těchto provozů.
Psali jsme:
Zdá se, že z druhého konce světa to bude o něco horší dovážet a v Evropě nebude…
Snad zelená politika bude směřovat proti tomu, aby se to nevozilo sem tam po Evropě. Ale to říkám možná trochu nadneseně, třeba se to chytne za tu logickou část – prostě nevozme nesmysly. To by byl nejsnažší krok zelené politiky, a ne vybrat ze všech států hromadu peněz a pak to rozházet. My to všechno chytáme tak nějak divně, chceme Evropě stačit, staví se tady cyklostezky, ale nezapomeňme, kdy se tyhle věci v západní Evropě začaly dělat. Až když měli vlastní silniční síť v pořádku. Od malých okresek až po dálniční sítě. Že by to dělali tak, aby měli velkou část okresek v hrozném stavu, i když u nás už trochu nějaký ten posun nastal, o tom tedy nevím. Oni si opravili silnice a pak šli touto cestou pro využití volného času. My ale díky EU na to přistoupíme, a přitom jezdíme po cestě, která se blíží k tankodromu. To je nepoměr. Nejde o národní zájem, specifika států nejsou braná v potaz. Já se tím nedivím obcím, protože vidí, že mají možnost si sáhnout na peníze, ale přece koruna nebo euro je jen jedno a měli bychom je dávat tam, kde jsou opravdu třeba. Jsem v tomhle prostě konzervativní a spíše bych se díval na to, co opravdu potřebují zdejší lidé.
Tam, kde je bídný stav, tam by se měl zaměřit finanční tok, a když se to dá do cajku, tak si můžeme dovolit i něco jiného. Jenže ono je nám to nabízeno, de facto jsme k tomu vlastně tlačeni a rádi po tom skočíme, když tam peníze leží.
Říkali jsme si, že bude nějaké hospodářské rozvržení ve stylu ty budeš dělat to a ty ono, ale vzniklo z toho, že ve Španělsku pěstují cukrovou řepu, brambory a vše se rozvrátilo… máme se vrátit k samé podstatě RVHP, kde byla určitá dělba, a nikoliv jen bezbřehá konkurence? Možná i v tomto dostane Visegrádská čtyřka novou krev…
Podívejte se, co se za těch dvacet let vlastně událo. Jakým způsobem se dělaly třeba domácí zabíjačky. Možná je to živelné, ale nevím, že by to někomu kromě čuníka nějak ublížilo. Ovšem dnes je to opapírováno, co se smí a nesmí. Unie nám leze do domu každého řezníka, kdo udělá nějakou klobásu, musí mít certifikát. Je to směšné. Když byl dříve řezník na vesnici, tak si k němu pro výrobek z těch dalších okolních dojeli, a kdyby to dělal špatně, tak už nikdy pro něj nezajedou. Ale Unie si vydupává, že tyto věci musejí být pod kontrolou, v zájmu zdraví lidu. Ale zdraví přece ohroženo nebylo. Tímto se tedy v Bruselu zabývali! Místo toho, aby skutečně lidem zjednodušovali život.
Vždyť jsme svázání ve všem možném. Vyřešil se rum, pomazánkové máslo, ale takové blbosti, tím se zabývají! Vezměte si třeba ošacení. Podívejte se, kolik je velikostí, obyčejný člověk tápe, jestli 53 nebo 52 je XL nebo jestli je to číslo v metrické soustavě nebo v palcích… no proboha svatého, tohle by je mělo zajímat, když je ta globalizace. V Asii jiná míra, v Americe jiná míra, v Evropě jiná a oni se na takové ptákovině nedokážou domluvit. Mně by to bylo osobně jedno, jestli by byly třeba palce po celém světě, ale vím, že jestliže si koupím boty v Hongkongu, tam budou stejné jako ve Varšavě. To by lidem usnadnilo život. Vždyť oni se na takových věcech ani neumějí domluvit. V každém katalogu se vám píše, že kalhoty mají takovou tabulku, kde se to přepočítává na čtyři velikosti, které jsou pro tu určitou zemi. To je k smíchu. A když nic jiného, tak to stojí ten papír.
Vraťme se ještě k těm cenám a komoditám. Může přece nastat celosvětová krize. Hovoří se o tom, že Rusko, které je velikým vývozcem obilí, nebude vyvážet. Do toho nejsou lidi, brigádníci, viz třeba na německý chřest musejí být vysílána letadla plná balkánských námezdních pracovníků…
To je jako s těmi ochrannými prostředky. Státy si prostě musejí chránit své občany. Kdyby tady taková situace nastala, tak nemáme lidem co dát. My jsme závislí v řadě komodit na dovozech. Sice se nějaké krůčky začínají objevovat, ministerstvo už nějakou dobu něco vyhlašovalo, ale moc se toho nezrealizovalo. Kdybychom si pročetli vládní prohlášení všech vlád po sametové revoluci, tak o potravinové soběstačnosti byla zmínka prakticky všude. A stala se z toho stále větší a větší nesoběstačnost.
Jak se nám zdálo, že se nic nestane, a hle! To by nás mělo poučit. Neznamená to, že přijde zemědělec a my mu dáme peníze, ale umožníme mu dělat svoji práci. Ať jsou třeba garantované ceny, byť je to možná trochu socialistická vymoženost, ale zemědělec aby mohl zvýšit produkci bez následků na životní prostředí, tak by měl vědět, že mléko třeba prodá alespoň za 8,80 až 9 korun za litr. Vždyť tyto ceny jsou pořád stejné, byť se zvedly veškeré vstupy xkrát. A pořád jsou stejné ceny a v některých momentech dokonce i horší. Podívejte, kolik dnes stojí voda stáčená do petek a kolik stojí mléko! A co ta kráva vypije! Všichni, kteří pořád mluví o zelené politice, tak počítají, kolik kráva vypije vody, a staví se to do polohy, kolik nám té vody vlastně sebere. No tedy, proboha, ať nám také někdo řekne, kolik nám jí vrátí. V mléku, hnoji, v dalších věcech. A pak lidé špekulují, jak zachrání svět, když nebudou jíst maso a pít mléko. Logika, že bychom tím ušetřili něco vody, je kolosální nesmysl, hodný přísně střeženého blázince. Je to demagogie a ty takzvaní zelení neříkají celou pravdu. Anebo, což je snad ještě horší, to ani nevědí.
Fotogalerie: - Balíme, víkend volá
Ve výkupech mléka se pořád bojuje o každý haléř, ale v obchodě je kvalitní lepší mléko kolem třiceti korun! A květák za šedesát korun, to je opravdu majstr štyk!
Já to vidím, a zvláště v zelenině je to děs. I pro větší výrobce by tady byla šance. A nemluvím jenom o samozásobitelství. Je třeba v tom lidi podpořit. Proč bychom neměli mít vlastní mrkev, celer, petržel, brambory, cibuli, česnek, proč bychom to dováželi odněkud z horoucích pekel. S tím prostě musí pomoci stát. Stát sem nemůže pustit někoho, kdo prodává za pár šupů. Karfiol za dvacku nebo kilo brambor za dvě koruny. To je přece jasné, že je v místě jejich pěstování prostě štědře podporují nebo mají dočasně lepší přírodní podmínky. Náš zemědělec zareaguje tak, že rok vydrží, ale druhý rok ještě počká, ale stát to sem opět zaveze, nu tak zemědělec skončí. A proto se tu politicky řeší řepka a další. Jenže zemědělec na propad cen s komoditami musí alespoň trochu uživit sebe a své lidi. To není proto, že by nechtěl dělat brambory nebo zeleninu, ale on to dělat nemůže, protože by jej to položilo. Tak je to i ve vepřích, mléce a v dalším. Prostě produkce základních potravin je nutná být svoje vlastní.
Co říkáte nápadu ministra vnitra Hamáčka poslat nezaměstnané na pole, a ještě čerstvější pobídce komunistického poslance Vondráčka studentům, aby vyrazili na brigády na pole?
Neznám doslovně ten apel autorů v souvislosti. Na brigádu do zemědělství může přijít každý zájemce, občas se to i děje, ozvou se studenti na sběr kamení – teď tu máme dva, „uživili bychom“ jich tak šest až osm, má-li kdokoliv chuť, bude vítán.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
