Světem v minulých dnech otřásl letecký útok chemickými zbraněmi v Sýrii, kde se měl použít chlór nebo bojový plyn sarin. Většina západních zemí odsuzuje Bašára Asada. Zasedlo k tomu už i Valné shromáždění OSN. Rusové ale tvrdí, že Asadovi vojáci jen bombardovali skladiště zbraní povstalců, kde se tyto jedovaté látky skladovaly a prý i byly v minulých letech použity v Iráku. Lze tomu věřit, anebo Moskva opět mlží? Dalo by se některým opatřením vůbec zabránit použití těchto strašlivých zbraní v Sýrii a Iráku?
V prvních hodinách mi připadala věrohodnější ta ruská verze, tedy že bomba zasáhla sklad, ve kterém skladovala své chemické zbraně tzv. umírněná opozice, o které bychom si neměli dělat žádné iluze. Když Asadův režim dříve užíval chemické zbraně, činil to v naprosto jiné situaci, kdy ve válce prohrával, naopak dnes postupuje a vítězí, takže to na mě působí jako iracionální krok. Ale pak jsem si přečetl několik analytických a investigativních textů, které vesměs došly k závěru, že za to nese vinu režim. Navíc jsou o tom údajně přesvědčeni také Izraelci, kteří asi mají ze Sýrie nejlepší dostupné informace, takže se nyní přikláním k tomu, že to přece jen byl chemický útok letectva Asadova režimu. To ještě samozřejmě nutně neznamená, že ho nařídil osobně Asad, jelikož je zřejmé, že řada složek toho režimu funguje do určité míry samostatně, navíc v Sýrii působí Íránci, kteří také mají nějakou svou agendu. Řadě aktérů v Sýrii by určitě vyhovovalo, kdyby USA rozsáhle zaútočily na Asadovy vojenské síly, případně kdyby došlo i na nějakou konfrontaci Američanů a Rusů. V Sýrii už chemické zbraně nasadil kdekdo, mají to na kontě Asadova armáda, Islámský stát i některé další islamistické skupiny. Snad jediný, kdo má v tomto smyslu čisté ruce, jsou Kurdové. Každopádně podle veřejně dostupných informací nelze s úplnou jistotou říci, kdo onen útok provedl. Možná to nebudeme vědět nikdy, byť řada nepřímých důkazů ukazuje spíše na letectvo režimu, i když ho třeba nařídil někdo, kdo k tomu měl nějakou specifickou, třeba i iracionální motivaci.
Donald Trump nechal vojenskou základnu, ze které měl chemický útok směřovat, zničit raketami Tomahawk. Rusko i Sýrie se proti tomu ohradily a chtějí svolat další shromáždění OSN. Asad tak znovu upadl do nemilosti, i když dříve nová administrativa Bílého domu prohlásila, že ho bude ochotná tolerovat. Dá se vůbec předpokládat, jak se syrský konflikt dál vyvine? Nebyla to ze strany Washingtonu poněkud předčasná reakce, když incident není ještě zcela prokazatelně vyšetřen?
Popravdě řečeno, americký úder je pro mě hodně silným důkazem pro tvrzení, že ty chemické zbraně použily síly režimu, byť třeba ne na Asadův rozkaz. Trump prostě měl pro Sýrii nějakou strategii, naznačil změnu postoje k Asadovi, USA už dokonce deklarovaly, že odchod Asada pro ně není priorita a že je třeba všechno zaměřit na porážku Islámského státu, ale nyní úplně otočily. A to by Trump určitě neudělal, kdyby k tomu neměl opravdu silný důvod, takže je pravděpodobné, že zpravodajské služby získaly informace dokazující, že vinu za útok chemickými zbraněmi nese režim. Také je příznačné, že se Trump nechtěl ztrapnit způsobem, kterým se to několikrát povedlo Obamovi. Trump nekreslil žádné „červené čáry“ a nepronášel plané hrozby, on ihned nařídil úder. A to úder velice přiměřený, precizně zacílený a do značné míry i symbolický. Základna je na nějakou dobu vyřazena z provozu, ale úplně zničená není a lidské ztráty byly velmi malé. Američané včas varovali Rusy a věděli, že ti si to nenechají pro sebe, takže se ze základny mohl evakuovat i syrský personál. Trump takříkajíc vyslal zprávu a dal najevo, že mu Sýrie není lhostejná, a pokud budeme „číst mezi řádky“ v ruských reakcích, zdá se, že Moskva to pochopila. Vzájemné vztahy to logicky trochu pošramotí, ale ne tak, aby to zničilo šance na případnou dohodu. Sýrie je pro Rusko vysoce důležitá a Putin se bude chtít s Amerikou nějak domluvit, což dobře chápe i Trump.
Nehrozí nyní v Asii vznik jaderného konfliktu? Americký generál Jack Keane, který se měl stát Trumpovým ministrem obrany, prohlásil v Timesech i jiných médiích, že pokud Čína neudělá pořádek se Severní Koreou a nezastaví její neustálé jaderné pokusy, budeou to muset udělat silou USA. Hovořil o bombardování a raketovém útoku na korejské podzemní sklady jaderných zbraní a podobně. Nyní se mají zástupci Pekingu a Washingtonu setkat na společném jednání o Severní Koreji, kde se bude tato nebezpečná situace řešit. Máme se obávat jaderného konfliktu? A jaký by měl dopad na Českou republiku, i když budeme od něj dost vzdáleni?
Obávám se, že problém Severní Koreje žádné jednoduché řešení nemá, jelikož kdyby měl, tak by ho už někdo nejspíše zrealizoval. Vojenský úder se nakonec může ukázat jako jediná cesta, třeba ta nejméně špatná, ale Trump dal opakovaně najevo, že trpělivost USA skončila a že tak jako dosud už to dále nepůjde. Američané už se nechtějí dívat na situaci, kdy KLDR jen hrozí všem okolo, v podstatě používá okolní země jako rukojmí pro vydírání, odpaluje všude kolem sebe rakety a zkouší jaderné zbraně. KLDR se chová spíš jako banda gangsterů, jimž se nikdo nepostaví a kteří si troufají víc a víc. Po dobrém to zcela zjevně nejde, takže se nakonec může ukázat, že tyhle gangstery nepůjde zastavit jinak než silou, ačkoliv to bude bolestivé a způsobí to spoustu škod. Do vojenského zásahu se nikomu moc nechce, protože se dá očekávat, že pak by Kim Čong-un nařídil hromadnou odvetu s využitím chemických, biologických a jaderných zbraní. Okolní země by patrně zaplavily tisíce zbídačelých a hladových uprchlíků z KLDR a o to také nikdo nestojí. Zároveň se ale nikomu nechce žít ve stínu nevypočitatelné hrozby, jež se z KLDR stala. Dobré řešení tady není, mám ovšem dojem, že už to přece jen spěje k jakémusi brzkému, třebaže ne pěknému konci. Pokud jde o Českou republiku, přímé důsledky by se nás asi nedotkly, avšak samozřejmě se dá očekávat, že pokud dojde na použití zbraní hromadného ničení, můžeme být požádáni o vyslání armádních „chemiků“ či polní nemocnice, abychom se tam mohli podílet na likvidaci následků toho konfliktu.
V Petrohradu nyní zažívají atmosféru strachu. Před pár dny tam zřejmě islámský terorista z Kyrgyzstánu připravil pumový atentát v místním metru, při kterém zahynulo 14 lidí a několik desítek jich bylo zraněno. Přitom Rusko má s Kyrgyzstánem velmi dobré vztahy, a dokonce tam vybudovalo svoje vojenské základny. Domníváte se, že to mohla být odveta islamistů za boj Ruska proti Islámskému státu? A je vůbec možné takovým incidentům zabránit na místech, kde se pravidelně shromažďují tisíce lidí?
Ano, zcela určitě bych za tím viděl ruku islamistů. V řadách Islámského státu bojuje i spousta radikálů z řad kavkazských a středoasijských národů, takže tady je to spojení jasné. Ostatně ta ruská intervence v Sýrii měla jako jednu z vedlejších motivací i to, že pokud by tam Islámský stát zvítězil, mohl by následovat dominový efekt a islamisté by velmi zesílili i ve Střední Asii. Bohužel se asi dalo čekat, že ruská intervence pak pobídne islamisty k tomu, aby zaměřili své útoky proti Rusům. To dokázala bomba, která v říjnu 2015 zničila ruský Airbus nad Egyptem, takže ten útok v Petrohradu je prostě další v řadě. A obávám se, že jich bude ještě víc, protože zkrátka není možné zastavit úplně všechny potenciální teroristy. Rusko má jistě velmi kvalitní zpravodajské služby, vševědoucí však určitě nejsou. Ani Izraelci leckdy neumějí včas zastavit takové „osamělé vlky“ nebo malé skupinky fanatiků. Žádné opatření nemůže zajistit absolutní bezpečnost před terorismem, zejména právě ne v místech, kde se pohybuje obrovské množství lidí. Nesmějí se vytvářet panika a iracionální obavy, také by však byla chyba, kdyby se upadlo do apatie a letargie. Na takové útoky si nesmíme „zvyknout“. Je potřeba se s chladnou hlavou připravovat, že k něčemu takovému zkrátka občas dojít může. Každý člověk by měl vědět, jak se v kritické situaci zachovat. Přesně tak to dlouho funguje v Izraeli, ze kterého by si měli brát příklad všichni, kdo chtějí hrozbě islamismu vzdorovat.
Psali jsme:
Harašení zbraněmi ale neustává ani v Evropě. NATO posiluje svoje jednotky v Polsku a v pobaltských státech, Rusko má prý už v kaliningradské oblasti více tanků než osobních aut. Někteří bezpečnostní experti prohlašují, že čím víc se budou tyto jednotky k sobě přibližovat, tím větší riziko konfliktu hrozí, třeba i nechtěného, zaviněného něčí chybou. Nenastal čas k tomu, aby si obě strany sedly ke společnému stolu a zastavily toto nesmyslné zbrojení?
Ano, přesně to tvrdím už dlouho. Na jednu stranu chápu motivaci zemí NATO i Ruska. Pokud se situace vyhrotí, tak politici a vojáci musejí ukázat, že „něco dělají“, jinak by pozbyli podporu veřejnosti. To platí jak na Západě, tak v Rusku. Navzdory tomu, jak to ráda líčí některá média na Západě, není Vladimir Putin ani zdaleka neomezený despotický autokrat. Také jeho pozice závisí na podpoře různých mocenských skupin a samozřejmě i na názoru veřejnosti. Nelze být vůdcem Ruska a chovat se slabě, to by Putin tím prezidentem dlouho nebyl. Přesuny jednotek, které se teď provádějí, jsou do jisté míry „hra“, takové přetlačování, které je částečně určeno i pro veřejnost, což platí i o řadě „siláckých“ výroků politiků i vojáků. Profesionálové to zajisté dobře chápou a také vědí, že trocha napětí je na mezinárodní scéně občas užitečná. Ale na stranu druhou je samozřejmě pravda, že se to nesmí přehánět, a právě to se děje. Zejména v Pobaltí a nad Severním mořem to dosahuje nebezpečné úrovně a skutečně se bojím, že někomu „selžou nervy“ a vystřelí. Už je nejvyšší čas, aby se přestalo s ukazováním svalů. Je logické, že Rusko chce mít síly v Kaliningradu, stejně logické je, že Polsko a pobaltské republiky chtějí na svém území vojska spojenců z NATO, ale všechno musí mít nějaké meze. Jsem si jistý, že ani USA, ani Rusko nechtějí, aby to dospělo k jakémusi repete berlínské krize, tedy že na sebe budou na dálku pár desítek metrů mířit americké a ruské tanky.
V médiích se také objevily informace o tom, že Rusko disponuje novými raketami, proti kterým nemá NATO obranu. Je to možné, že jsou Rusové ve vývoji těchto zbraní skutečně dál než Západ?
Ano, takové zprávy se v odborných kruzích objevují už několik let. Na Rusy velmi zapůsobilo to, co dokážou americké střely Tomahawk, a proto se logicky rozhodli vytvořit protějšek. Tím se stala střela Kalibr s doletem přes 2 500 kilometrů, která své schopnosti demonstrovala při úderech na islamisty v Sýrii. Smlouva o raketách středního doletu (INF) zakazuje rakety na zemi, ne ty ve vzduchu a na moři, takže na americké střely Tomahawk nemá vliv, stejně tak se netýká ani ruských střel Kalibr na lodích a ponorkách, a to bez ohledu na dolet. Rozdíl spočívá v tom, že Rusové umístili deriváty Kalibru i na samohybná suchozemská odpalovací zařízení. Pokud by dolet zůstal pod 500 kilometrů, tak smlouvu neporušují, ovšem pokud je pravda, že střela 9M729 má dolet stejný jako námořní Kalibr, tedy přes 2 500 kilometrů, tak to porušení té smlouvy je. Technicky není důvod, proč by měla mít dostřel kratší, tohle je daleko více otázka politická, tedy jestli je Rusko ochotno dohodu INF porušovat. Každopádně bych řekl, že ty střely nejsou určené proti NATO, ale primárně proti Číně. Ta není žádnou dohodou vázána a na rakety středního doletu hodně spoléhá, má jich podle všeho čtyřciferné počty, a tudíž je logické, že se tím Rusové cítí znepokojeni. Smlouva INF se ukazuje spíš jako historický relikt a bylo by asi žádoucí ji nějak modifikovat, například ji omezit jen na Evropu, a tudíž by Rusko mohlo umísťovat tyto své rakety na východ od Uralu, aby mělo protiváhu k čínskému arzenálu.
Vynořuje se také přízrak dalších bezpečnostních problémů v Evropě kvůli tureckému prezidentu Erdoganovi? Ten dal najevo, že umí pohnout svými krajany v západní Evropě a přinutit je brojit proti většinové populaci v souvislosti s přípravou svého prezidentského referenda. Následovala jeho diplomatická přestřelka s Německem a Nizozemskem. Turecko má také největší armádu v Evropě. Mohlo by se stát, že Erdogan se svými diktátorskými metodami přestane rozumně uvažovat a napadl by některého ze svých evropských partnerů v NATO? První na řadě by bylo nejspíše Řecko…
Erdoganovi do hlavy nevidíme, ovšem přímý vojenský konflikt s Tureckem se ve střednědobé perspektivě vyloučit nedá. Řekl bych, že na to asi dojde, a navíc říkám, že Turecko je největší státní hrozbou pro Evropu, a to tím horší, že je pořád členem NATO, ačkoli se zcela evidentně profiluje jako vysoce agresivní aktér s vlastními zájmy, které jsou Západu nepřátelské. Dokud turecká generalita mohla zasahovat do politiky a v případě potřeby islamisty odstavit od moci, dalo se na Turecko víceméně spoléhat, protože to byla v zásadě sekulární země, jenže od roku 2002, kdy poprvé vyhráli volby Erdoganovi islamisté, se situace zhoršuje. Nabízí se tady řada paralel s Adolfem Hitlerem. Vítězství ve volbách, postupná likvidace demokratických svobod a budování diktatury, dokonce i jakýsi (možná inscenovaný) pokus o puč, po kterém následují velké čistky. Ta podobnost je někdy až děsivá, stejně tak děsivá je však absolutní neschopnost západních zemí s tím něco udělat, stejně jako nic neudělaly s Hitlerem. Erdogan teď sbírá síly a snaží se dosahovat cílů vydíráním a nátlakem. V Evropě už se sice ozývá i nesouhlas, ovšem pořád je to zoufale málo. Tohle Erdogana nezastaví, bude to jen horší a horší. Dovolím si nyní takovou malou provokaci: Často se mluví o ruské „hybridní válce“, jenže když se podívám na to, jak teď Erdogan mobilizuje turecké menšiny v západní Evropě, není to náhodou třeba něco jako první stadium začínající turecké „hybridní války“? A jestliže opravdu ano, mají evropské země nějaký plán pro případ, že nastanou další fáze?
Na Ukrajině není stále vidět posun v minských dohodách. Obě strany pravidelně porušují příměří. Kam se podle vás v nejbližších měsících přelije ukrajinský problém? Donald Trump o vztazích s Ruskem a Ukrajinou ve svých projevech zásadně mlčí, co to znamená? Bývalý český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg například prohlásil, že Evropa i USA nesmějí dopustit obsazení Ukrajiny Ruskem, protože by se pak prý naprosto změnil poměr sil v našem geopolitickém prostoru. Má čestný předseda TOP 09 v tom pravdu a co by měla EU v této záležitosti podniknout?
Myslím, že Trump o Ukrajině nemluví zejména proto, že nechce zbytečně „plýtvat střelivem“ pro ta opravdu vážná jednání s Ruskem. V případě Ukrajiny ještě více platí to, co jsem zmínil u Sýrie. Ta je pro Rusko vysoce důležitá kvůli přístupu do Středozemního moře, ale Ukrajina je pro Rusko záležitostí takřka životní. Pokud odsuneme jakýkoli ideologický balast, tak platí, že přinejmenším východ Ukrajiny je historicky, kulturně, geograficky i všelijak jinak spojený s Ruskem natolik, že prostě nelze od Rusů žádat, aby se o dění na Donbasu nestarali. Tohle je prosté konstatování geopoliticky dané skutečnosti. Západ Ukrajiny je výrazně odlišný, ovšem naneštěstí se tyhle „dvě Ukrajiny“ nalézají v hranicích jednoho státu. Jakékoli řešení, které by ignorovalo zájmy jedné z nich, není dlouhodobě životaschopné. Toto si musejí uvědomit Západ i Rusko, jestli se nechtějí kvůli Ukrajině každých pár let ocitat v konfliktu. Rusko jistě nechce obsadit celou Ukrajinu, ale chce tam mít velký, asi rozhodující vliv. To ale nepochybně chápe i Donald Trump, který zároveň ví, že důležitost Ukrajiny pro zájmy USA se blíží nule. Z toho vychází, že Trump může Putinovi předložit „big deal“ o rozdělení sfér vlivu, v němž se budou respektovat zájmy Ruska na Ukrajině a v Sýrii, třeba s tím, že Ukrajina bude takový neutrální „nárazník“ a sám Bašár Asad odejde do bezpečného exilu. Samozřejmě je však otázka, co za to může Putin nabídnout, respektive co bude Trump žádat pro USA.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Štěpán
