Když jsme mluvily o 17. listopadu před rokem, zmínila jste, že je třeba najít „nový listopad“, aby zatočil s tím, co se tu děje dnes. „Pohrdání morálkou a právem a slušností je do nebe volající. To, co se tu někdy děje, mi připomíná název filmu Prohnilí proti prohnilým a výjimky slušných politiků (i ti tu jsou!) jen potvrzují pravidlo,“ zmínila jste. Jak naši společnost vnímáte po roce? A co „nový listopad“?
Nový listopad zatím nevidím. Vidím připomínání listopadových dnů před třiceti lety, ale většinou lidmi, které nemohu z mnoha důvodů respektovat jako nositele něčeho nového. Spíše očekávám něco ve smyslu setkání maturitní třídy po třiceti letech. Bude se konstatovat, kdo už se setkání nedožil, a pak se bude vzpomínat. Nic proti tomu, je to logické. Ale není na tom nic nového. Aby to bylo nové, schází lídr a nosná myšlenka, kterou by lidé přijali za svou. Tehdy to byly svobodné volby. Teď mne možná napadá myšlenka ještě kratší: VOLBY. Aby je lidi nevynechávali.
Co pro vás znamená svoboda? Co jsme získali za uplynulých 30 let? A co jsme ztratili, pokud něco?
Svoboda je, že vám mohu dávat tento rozhovor a nikdo se mne dnes ani za pár let nebude ptát, jak jsem si některé věty mohla dovolit říct. Tedy doufám! Protože snaha o cenzuru už se bohužel ani neskrývá, jen se vydává za nějaké zdánlivě ušlechtilé myšlenky. Buduje se společenská atmosféra, že něco se nesmí říkat, aby to nebyl rasismus, extremismus, nacionalismus… To v nás buduje autocenzuru, která nám brání říkat pravdu. Sama jsem to včera zažila sama u sebe – už jsem měla napsaný příspěvek na FB, že se mi nelíbí, jak jeden obchod s oděvy nám v Evropě zcela nelogicky nutí na svých stránkách modelky černošky, ale nakonec jsme ho smazala. Aby mne nezablokovali, protože FB používám na komunikaci s klienty a přáteli v celé ČR a bylo by mi líto je na pár týdnů ztratit. Přitom nemám nic proti černoškám – jsou to mnohdy krásné baby, ale nepatří prostě do katalogu v Evropě, ale v Africe. A pak mi došlo, že toto je přesně to, co někteří chtějí – abychom se, jako za soudruhů, báli sami něco vyslovovat, jen aby náhodou… Toto pokrytectví je cesta do pekel. Obdobně černé jezulátko v Německu. Zkrátka lže se o současnosti, znásilňuje se minulost. No, i soudruzi chtěli zrušit ježíška, a nepodařilo se jim to. Věřím, že nakonec pravda a právo na názor zvítězí.
Svoboda slova tu podle zákona máme…
Svoboda slova se deklaruje, ale dávno ji nemáme. Společným jmenovatelem je právě ona pseudokorektnost, která nám zakazuje nazývat věci pravými jmény, tedy nutí nás lhát nebo mlčet. Víte, já uznávám to, že lidé jsou si rovni ve svých právech. Zapomíná se ale na to, že by si měli být rovni také v povinnostech. Proto zcela odmítám pozitivní diskriminaci. Takže mi velmi vadí, že nemohu otevřeně říct, že by měla skončit podpora těch, kteří nechodí do práce, spí do oběda, plodí děti jako zdroj dávek a pak se nám smějí do obličeje. Je mi jedno, jaké je to etnikum, odmítám jen to, aby ti lidé žili na úkor nás ostatních, kteří nevíme kam dřív. Pokud to však řeknu na plná ústa, budu za rasistku. Ale to je přece špatně – mne nezajímá barva pleti, ale ta privilegia, která kvůli této barvě pleti mají. Není k tomu už dávno důvod. Už několik generací mají stejné šance jako ostatní. Jsou ale prostě jiní, nevadí jim binec kolem domů, nevadí jim způsob života… Tak jim ho nechme. Jen to přestaňme podporovat. Chci taky mít možnost svobodně vyslovit, že ten, kdo řádně platí zdravotní pojištění, má právo na „dvoják“, a ti, kteří na to z vlastní vůle kašlou, ať jsou v pokojích, kde bude třeba deset pacientů. Stejná práva mají mít ti, co plní taky stejné povinnosti.
Fotogalerie: - Kolaps v Praze
Ohrožení nezávislosti České televize je ohrožením demokracie, ozývá se. Je tomu skutečně tak?
Tak demokracii ohrožuje mnoho vlivů. Česká televize je dnes jedním z nich – protože není nezávislá. Tedy není v jejím případě co ohrožovat. Pokud z reportáží cítím osobní názory reportérů, není to dobře. Tím neříkám, že všechny reportáže jsou špatné. Ale například velkorysost vůči Pirátům je neuvěřitelná. Když jsem slyšela v pořadu 168 hodin, že ty hádky na veřejnosti jsou vlastně sympatické, protože je to důkaz transparentnosti, a je to tedy pro Piráty plus, nevěřila jsem vlastním uším. Je taky velmi vidět, že ČT nemá ráda prezidenta, a že má další oblíbené a neoblíbené politiky a jiné osobnosti. To není o tom, že nemá kritizovat, ale láska a neláska nesmí z obsahu čišet. Musím říct, že lidé mimo „pražskou kavárnu“ České televizi už dávno nevěří. Někteří mí přátelé dokonce sledují některé publicistické pořady jako „Televarieté“ ve stylu – schválně, kolikrát půjdou do Zemana, kolikrát do mladého Klause, kolikrát pochválí organizátory Letné… I sázky se uzavírají. Smutné.
A jak jsme na tom se svobodou od bídy? Mají nějakou svobodu důchodci, zdravotně postižení, rodiny s dětmi, nezaměstnaní, lidé v pásmu pracující chudoby? Stojí tohle pojetí svobody, ke kterému jsme se dopracovali, za to?
Že budou lidé, kteří jsou na tom hůř, a jiní líp, nebo dokonce hodně líp, je normální. Není normální, když někoho slušně neuživí poctivá práce, poctivá živnost a že se neumíme postarat o seniory, postižené a nemocné. Raději strkáme peníze na šílené projekty kdejaké neziskovky, na nepřizpůsobivé rodiny a podporu imigrantů, a to jen proto, že na rozdíl od seniorů a mladých rodin a nemocných hlasitě řvou a dupou. Nic bych jim nedala, ať si sami vydělají. A tím myslím jak ty neziskovky, tak ty nemakačenky. Podporujme jen ty, kteří pomáhají ostatním, ne ty, kteří jen, s odpuštěním, žvaní.
Statisíce lidí skončily v exekuci, dle průzkumů podstatná část občanů nic neuspoří. Je to o tom, že jsme se za 30 let nenaučili nakládat s penězi? Poznamenává nás v tom stále zkušenost se socialismem?
To už není o minulosti…Víte, máme příliš restriktivní a svazující stát. Ten ukládá často neuvěřitelné sankce, řadu firem na svědomí přímo on. Vidím to i u obcí – stát chce zpět dotaci 30 milionů, a nejen to, chce i 30 milionů penále (!!!). 100 %. Úřední mašinerie odradí kdekoho, aby vůbec podnikat začal. Obce odrazuje od investic. Vrací se nám doba udavačů, kterým stát ochotně naslouchá, namísto aby některé odkázal do patřičných mezí. Taky se pořád mění pravidla hry, co se schválí jeden rok, druhý neplatí. V takovém prostředí se nedá svobodně dýchat ani podnikat. Naopak – vede to k černé ekonomice. A to, že se lidé příliš zadluží… Opět je to stát, který nastavuje podmínky. Pokud dnes může půjčovat kdekdo, musíme se smířit s tím, že kdekdo na to doplatí. A pokud banky chtějí poplatky tam, kde je to až trapné – například poplatek za to, že vložíte na účet hotovost. Vy se divíte, že lidi nespoří? Kde by našli motiv? Lidé nepřemýšlejí do budoucna, protože budoucnu přestali věřit – změní se to, až politikové opět dokáže vzbudit v lidech víru v budoucnost.
Symbolem ekonomické transformace byl Václav Klaus. Prezident Zeman mu dal vyznamenání, čímž probudil hlasy: Za Klause se tunelovalo, podniky se prodaly do zahraničí, Klaus udělil amnestii... Co lze vyčítat Klausovi, a co ne? Sám exprezident se brání, že zákony o privatizaci vznikaly jako společné dílo.
Nejsem odborník na ekonomiku, jen jsem u toho také byla – jako občan. Tedy jen obyčejný názor a pocit. A řeknu to, co by Václav Klaus ani jiní asi nikdy neřekli a nepřiznali. Myslím, že za tím byla obrovská nezkušenost a naivita a bezbřehá víra v Západ jako protiklad nenáviděného Východu. V euforii po listopadu sem naběhl kdekdo, mazal politikům med kolem úst a za slovy o demokracii schoval byznys. Prostě si nás „dali k obědu“. Na druhé straně to probudilo podnikatelský duch drobných živnostníků, vždyť i můj dědeček si v 70 letech věku zřídil živnost, broušení nožů, a byl na to pyšný jako hrom. To se zase bohužel drtí dnes. Malí nejsou pro stát důležití – já přitom zastávám zcela opačný názor. Pokud jde o amnestie, ty tu byly velké dvě – Havlova a Klausova. Oběma lze vytknout, že byly příliš velkorysé. Nicméně pořád považuji v tom ohlédnutí za podstatné spíše to, co se dělo po první desetiletí době hájení. Tedy 90. léta bych politikům velkoryse prominula jako dobu učení – nemohu jim ale odpustit posledních dvacet let. Samolibost, sobectví, pocit, že to mají navždy a nikdy jinak. Stali se šlechtou… Ostatně na tom vyhrálo volby ANO.
Psali jsme:
Když se podíváme na ta 90. léta: Mnozí v nich přišli o práci a museli si zvykat na jinou. Jiní říkají, že to byla léta úplné a dokonalé svobody, příležitostí atd. Jak je vnímáte vy?
Je to o osobních zkušenostech, možnostech, šancích… Znám lidi, co zahořkli, protože přišli o dobrou práci, kterou měli i díky členství ve straně – a jinak by se neuživili. Nebo jsou otrávení proto, že se od nich náhle chtělo víc než odsedět v práci osm hodin. Je to také generační – mí rodiče už příliš šancí díky věku neměli, těm ty šance vzali soudruzi v osmašedesátém. Je to tedy velmi individuální. To, že 90. léta byla divoká, to tedy byla, a že měla na svědomí i mnoho lidských osudů, to tedy sakra měla, ale na druhé straně je nutné říct, že to prostě při podobných změnách režimů bývá. Kdybych měla udělat pokus o charakteristiku těch let, tak přála mladším, šikovným, chytrým a podnikavým, a mohla ublížit starším a těm, kteří chtěli být dál zaměstnanci s jistotou práce. Protože podniky padaly ke dnu. Dnes se to opět historicky láme. Třeba drobného podnikání si stát neváží a máte už problém sehnat nějaké služby. Stáváme se zemí stohů papírů, za kterými se ztrácí člověk. Máme co napravovat. Cílem by mělo být, aby se tu zase začalo volně dýchat.
Proč bere zhruba polovina národa Babiše jako určitého zachránce a vykupitele od toho, co zde bylo předtím? Jsou připraveni omluvit zločiny vlády KSČ, Babišovo údajné estébáctví, jeho členství v KSČ? Anebo jim vlastně „havlovské“ řeči o vyrovnání se s minulostí nikdy nic neříkaly? Mávne rukou polovina národa nad připomínkou 17. listopadu se slovy, „co jsme si, to jsme si“? A je to dobře?
Kdyby Václav Havel po listopadu zavelel k vyrovnání se s minulostí, svazky StB se napůl neztratily, ale ihned zachytily, zkrátka kdyby se tehdy řeklo jasně: majetek KSČ se zabavuje, strana zakazuje, aby musela vznikat znovu od nuly... Tleskal mu celý národ a dnes by byla situace třeba hodně jiná. Jenže se skandovalo – nejsme jako oni, po boku Václava Havla stál soudruh Marián Čalfa a je otázkou, zda svazky StB se skutečně rozkrýt chtěly, nebo zda se rozkryly jenom ty vybrané, a jiné se skartovaly. Bůh ví, kdo všechno v nich byl, ale hlavně Bůh ví, zda jim šlo věřit. Tedy Havel sice o vyrovnání se s minulostí mluvil, ale příliš pro to neudělal. Nechtěl ublížit, a tím soudruhům velmi pomohl. Dnes už je to ale přežité téma, což vidíte na výsledcích voleb. Lidi na to kašlou, mladí vůbec neví, o co jde, a politici v posledních dvaceti letech dělali hlavně vše pro to, aby jich lidi měli plné zuby. V této situaci by volby vyhrál i Motýl Emanuel, kdyby hezky zamával křídly.
Milouš Jakeš nebo Lubomír Štrougal ještě dožívají, zatím nepotrestáni. Měli by být potrestáni? Jak? A když se zpětně podíváte na lustrační zákon a podobné očistné mechanismy, byli bývalí exponenti KSČ dostatečně vyloučeni z polistopadového života? Je třeba i dnes náprava?
A víte, že s odstupem doby jsem ráda, že jsme se nějak živelně nemstili? Jakkoli to není možná obecně spravedlivé. Navíc ti lidé byli, ne že nebyli, vyloučení ze společenského života. Jen holt nebyli zavřeni, jak by si někdo přál. To tak, ještě je živit, říkám s nadsázkou. Ale vážně – z mého pohledu lustrační zákon bylo aspoň něco, ale stejně na ty hlavní nedopadl. A náprava dnes? Nesmysl. Pokud k tomu nešlo hned, dnes by to bylo směšné.
Fotogalerie: - Fuck Erdogan
Po roce 89 se mluvilo o zákazu KSČ, poté KSČM. Zdá se však, že komunistická strana nyní skomírá, byť svými hlasy podporuje vládu. Je idea socialismu starého střihu již mrtvá?
Idea starého komunismu skutečně umírá, a už by asi ani nebyla, kdyby tehdy musela po zákazu vznikat od nuly. To je ta dobrá zpráva. Ale bohužel nám tady raší nová podoba, jen v moderním hávu a s jiným slovníkem. Podstata je ale stejná – tresty za myšlenky, zakázaná témata, rovnostářství, vstupy do soukromí, vyhazovy za názor, a nechceme maturitu, a nechceme v pátek do školy… Až z toho mrazí. Tedy současná KSČM už je spíše úsměvná, i když znám řadu skvělých starostů a starostek s touto značkou za jménem a musím říct, že smekám před jejich dřinou na těch obcích – nicméně velký strach mám z nové vlny mladých „soudruhů“, kteří se tu šikují pod různými novými značkami, a vůbec netuší, co činí.
38 procent Čechů starších 40 let dle průzkumu tvrdí, že za socialismu bylo lépe. Čím to je? Je to tím, že zde stále působí komunistická propaganda, jak také k tématu padlo? A vracím se tímto k otázkám, které už padly, není to tak, že jak píšete ve svém blogu, „co by dali lidi za králíkárny?“
Jistě, jsou za tím nesplněná očekávání, a hlavně zklamání z politiků nové generace, kterým ti lidé středního a staršího věku byli úplně jedno. Starali se o svá korýtka, o své funkce a zapomněli, odkud vyšli. Zdola. Víte, já soudruhy pamatuji, a oni přes všechna negativa měli jedno společné – usilovně pracovali na tom výstupu, že to, co dělají, dělají pro lidi, a skutečně to taky dělali – byty, školky, školy, domy dětí… že za to chtěli znásilňovat naši mysl, to je věc druhá, a že to bylo někdy jen pro vyvolené, to je další věc. To už lidi zapomněli, tu nedůstojnost, ale ty byty stojí dodnes, a nové skoro nejsou. Lidi zkrátka zapomněli, že nebylo zboží, že byly povinné průvody, ale nezapomněli na to druhé – když předseda národního výboru „zařval“, začalo to lítat. Nová doba jim tedy nabídla ono zboží, ale vykašlala se na ně jako takové. Proto já třeba tvrdím, že volební období ve městech by mělo být aspoň šest let, aby se samospráva měla možnost začít víc a koncepčněji o lidi starat. Nikdo jiný než ona to totiž neudělá. A trh je na opravdovou starost o lidi málo. Tedy do péče o lidi by měl stát prostřednictvím samospráv investovat. On je však zatím těžce dusí. Proto to přesvědčení lidí, že kdysi bylo lépe.
Dramatik, scenárista a herec Zdeněk Svěrák se vyjádřil, že před třiceti lety netušil, že na nás padne pohroma, jakou dnes prožíváme. Demokratické instituce dle Svěráka nefungují a technologie se zneužívají k matení myslí milionů lidí. „Je to především Putinova úspěšná kybernetická válka,“ uvedl v rozhovoru pro Deník N. Naději vkládá do studentů a mladých lidí. Padla na nás po třiceti letech od „sametu“ pohroma? A můžou nás zachránit jen mladí lidé? Jak?
Víte, Zdeněk Svěrák je pro mne zklamáním jako řada dalších umělců. Taky museli za komunistů přežívat a tvořit, což on sám skvěle ztvárnil v Nejisté sezóně, ale jinak je vedle jak ta jedle. Odpouštím mu to pro jeho zralý věk. Nikdy bych mu taky nevyčítala Antichartu, kterou podepsal a o kterou se soudruzi tak opírali. Není to ale taky žádný Putin, kdo by mohl za to, co se tu děje, ale jen a jen naši lidi – třeba u voleb. Ať ti, co volí, nebo ti, co nevolí a sedí doma, a to, že tu nefungují demokratické instituce, je opět jen a jen naše vina. Nepadla na nás tedy žádná pohroma, jen jsme prostě zapomněli na to, že se má chodit k volbám, že se má mluvit pravda, ne žádné intelektuálské fráze, zkrátka že je to jen na nás, co si tu dupneme. Ale víte, na koho já spoléhám? Ano, znám pár mladých, kterým fandím, ale jinak někdy vnímám tu neskutečnou naivitu a závany dětí květin a svazáků. To je spíše nebezpečné. Chce to lidi zkušené, s nohama na zemi, kterým ti ostatní věří. Já je vidím a nacházím v samosprávě – až ta se postaví a začne stávkovat a řekne lidem, koho mají volit, tak to bude ten druhý listopad. Protože své samosprávě věří tři čtvrtiny lidí. Právem. Ti studenti to třeba taky myslí dobře, ale dělají to někdy pěkně blbě. Naivně. Proto jsou i zneužitelní. Ostatně v jejich věku bych možná taky šla radši v pátek demonstrovat než do školy. Jedna poznámka – jen je probůh neposlouchejme. Napřed musí dospět.
Mládež se dnes do značné míry věnuje boji proti klimatické změně a za životní prostředí. Inspirací je jí Greta Thunbergová. Lze vidět podobnost mezi studenty, kteří v roce 89 bojovali za svobodu, a tímto klimatickým hnutím?
Nebe a dudy. Tehdejší studenti byli dospělí lidé, současní studenti jsou malé děti. Není to o věku, ale o sociální inteligenci, o zkušenostech. Tehdejší studenti znali ty soudruhy, proto se postavili proti nim, zato ti dnešní jsou schopni některé myšlenky socialismu naopak skoro hájit. Protože si neumí představit, že by jim někdo zakázal třeba ty plakáty, dal do televize jen dva programy a nutil je chodit tam, kam nechtějí. Děti svobody nemohou nikdy pochopit, co byla nesvoboda. Mimochodem dnes na těch jejich plakátech vidím řadu pravopisných chyb. Holt ty pátky schází (úsměv). A Greta – to je nešťastné dítě, čas mi dá za pravdu. Ona je oběť, ne vůdce čehokoliv.
Pokud jde o hlasy, které tvrdí, že socialismus se k nám vrací právě skrze tato ekologická hnutí, co k nim říci? Jsou věci jako masivní omezování průmyslu, zdražování masa, zdražování letecké přepravy nebo dotování elektromobilů a obnovitelných zdrojů energie cestou k nové totalitě, jak tvrdí klimaskeptici?
Jsou to především neuvěřitelné nesmysly. To se máme vrátit do jeskyní? Já bych udělala takový pokus – jako první krok zakažme mobily. Mladí se zblázní do 24 hodin. Vše, o čem píšete, nesmí být přece rozhodováno v hysterických ulicích v době absencí ve škole, ale ve spolupráci zemí se seriózními vědci. Zákazy a příkazy nikdy nic nezachránily, jen podpořily černou ekonomiku. Vzpomeňte na prohibici. Ano, alkohol škodí – tak ho zakažme… Svatá prostoto. A je to samozřejmě směr k totalitě, protože zasahuje svobodnou vůli lidí. Čekám, kdy nám zakážou dýchat kyslík.
Tomáš Halík, Michael Žantovský, Michael Kocáb a jiní. To jsou ti, kteří se hlásí k odkazu Václava Havla. Je o Havlovi s odstupem času referováno spravedlivě a objektivně? A nesou zmínění jeho odkaz důstojně? A co jeho žena Dagmar?
Víte, Václav Havel byl lidem blízký… Třeba i proto, že byl hříšník (úsměv). Bez obalu se přiznal k nevěrám, žil svůj bohémský život, například i za minulého režimu jezdil do práce v Mercedesu… A soudruhy provokoval. A oni ho za to zavírali. Národ za ním v listopadu z mnoha důvodů šel, stal se jasným symbolem revoluce. A u symbolu není pak podstatné, jaký je doopravdy. Symbolům se odpustí všechno. Takže je jedno, jaký byl Václav Havel ve skutečnosti, podstatné je, jakého si ho pamatuje jeho národ. „Naše země nevzkvétá,“ je zkrátka legendární novoroční projev, zůstane navždy v nás. A to je to podstatné. Jeho žena Dagmar, kterou jsem měla ráda jako herečku Dášu Veškrnovou, to neměla od počátku snadné, a podle mne i přesto obstála velmi dobře. Navíc vedle něj byla v době těžké nemoci až do jeho smrti, a já vím, co to obnáší, zažila jsem to také. Takže za mne – byla dobrou manželkou, přesně takovou, jakou chtěl Václav Havel vedle sebe mít. A ještě poznámku – myslím si, že Václav Havel by nechtěl, aby se po něm pojmenovalo letiště. Všem by vynadal, že se to s tím odkazem přehání. A možná by vyhodil i všechny lavičky Václava Havla, kdyby mu řekli jejich cenu. Jenže už tu není, aby se mohl bránit. Tak si někdo na něm dál hřeje svou kariéru, protože jeho vlastní skomírá, ale tak to chodí.
Ať nezapomeneme na současného prezidenta Miloše Zemana: Jak u příležitosti tohoto výročí zhodnotit jednotlivé fáze jeho politické činnosti?
Ať se to komu líbí, nebo ne, Zeman je výraznou osobností politiky a není osobností nudnou. Polovina lidí ho nenávidí, polovina miluje. Dvakrát byl zvolen prezidentem v přímé volbě, což o něčem svědčí. V druhém období se prezidentováním viditelně baví, rád provokuje, a dokonce si hraje i s premiérem. Vzpomeňte na divadlo kolem ministra kultury. Babiš se mohl stavět na hlavu – nejmenoval. Funkci evidentně obětovává své zdraví, protože v jeho věku vydržet ten nápor prostě nejde. A k těm, co ho nemají rádi – je prezidentem proto, že nikdo nepostavil kandidáta, který by ho byl schopen porazit. Jednoduché.
Ing. Miloš Zeman
Loni jste 17. listopad oslavila na křtu své nové knihy Život na čtyři řádky. Jak tento den strávíte letos?
Ano, loni jsem měla krásný 17. listopad – s přáteli, s blízkými, úžasné odpoledne to tehdy v galerii Kateřiny Dostálové v Olomouci bylo. Dokonce tam na zdi visela známá fotka Václava Havla s nohama v moři. Letos, jen o tři dny dříve, oslavím 20. let své advokátní kanceláře, kterou jsem zasvětila samosprávě. A bude to také symbolické. Bez listopadu bych ji nemohla otevřít, protože samospráva neexistovala a nebyli ani samostatní advokáti. Když se tak zamyslím, tak právě listopadu mohu děkovat za to, že mohu svobodně vykonávat své povolání, které pro mne bylo vpravdě osudovou volbou a které mi dává nezávislost. Takže budu slavit tuto svobodu – možnost svou prací pomáhat těm, kteří to potřebují. A není to nepříjemný pocit. Vím však, že jsem měla v tomto směru velké štěstí, především, že vše přišlo v pravý čas. Proto to přijímám s pokorou.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
_profil_top.jpg)
