Nemohu zahájit náš rozhovor ničím jiným než dotazem na váš názor na poslední vývoj událostí v Sýrii a společný úder USA, Velké Británie a Francie na určité cíle související s údajnou výrobou chemických zbraní.
Vojenský úder na Sýrii nemohu nazvat jinak než akt agrese. Je to akt agrese, protože vznikl na základě nepodložených tvrzení o použití chemických zbraní ze strany syrského režimu, bez jakéhokoli potvrzení těchto tvrzení ze strany vyšetřovací komise OSN a protože se konalo bez mandátu OSN, a je tudíž v rozporu s mezinárodním právem.
Zeman jel na sjezd KSČM a nejel na pohřeb kardinála Berana. Jak se k tomu stavíte?Anketa
Jaké cíle tedy dle vašeho názoru tento úder sleduje?
V atmosféře obnovené studené války je chemický útok v syrské Dúmě, ze kterého je obviněn syrský režim, slouží spíše jako záminka ze strany USA k větší intervenci v syrském konfliktu za účelem dobytí zásadnějšího amerického vlivu a oslabení vlivu protivníka, což je v tomto případě Rusko. Moje domněnka nevychází z úvahy, že by syrský režim nebyl schopen sáhnout po chemických zbraních proti svým odpůrcům, ale dle mého názoru takto režim může učinit, kdyby neočekával odvetu ze strany mezinárodního společenství nebo kdyby byl v nouzi nebo v nějaké beznadějné situaci, ale ne ve chvíli, kdy de facto režimní jednotky téměř dobyly baštu islamistických rebelů ve východní Ghútě a vyhnaly je na sever Sýrie.
Přesto, i když nemohu vyloučit vinu režimu, hledal bych pravý důvod této nebezpečné eskalace ve skutečnosti, že Rusko, zejména v poslední době, „bodovalo“ v prosazení své vedoucí role a svých zájmů v syrském konfliktu, a to jak v diplomatické, tak i ve vojenské rovině. Stálo se tak „před očima USA“ a bez jejich souhlasu či požehnání. Ruská diplomacie dokázala dát dohromady Turecko, což je dlouholetý spojenec USA a významný člen NATO, s protipólem a protivníkem USA čili s Íránem k jednomu jednacímu stolu ve věci syrského konfliktu a uzavíralo s nimi dohody, které se plní v terénu.
Toto Spojené státy nechtějí připustit a nechtějí dovolit ruské politice takový úspěch při ignoraci amerických zájmů.
Další důvod tohoto leteckého úderu vidím v tom, že USA za celou historii syrského konfliktu neměly snahu o ukončení syrské války, což mě vede k domněnce že, si nepřejí její zastavení, především kvůli Izraeli, který z této zničující války na straně nepřítele nejvíce vytěžil. Pochopitelně, ruské úspěchy, které jsem zde zmínil v jednání s Tureckem a Íránem, mohou vést k opačným cílům, než jsou cíle USA v tomto případě.
V minulých rozhovorech jste zdůrazňoval, že pokud by byl z hlediska mocností zájem, situace v Sýrii by se vyřešila během několika dní. A nyní jsme na prahu minimálně regionálního konfliktu...
Vždy, od začátku konfliktu v Sýrii, jsem zdůrazňoval při každém takovém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz nebo pro ostatní média, že řešení syrského konfliktu se neobejde bez konsenzu mezi velmocemi, mám zde na mysli především Spojené státy a Rusko. Proto každá eskalace napětí mezi těmi velmocemi znamená další eskalaci syrského konfliktu jako takového. Současná eskalace je bohužel nejnebezpečnější v celé historii konfliktu nejen pro Sýrii, ale pro celý region.
V určitou chvíli, po volebním úspěchu pana Trumpa a potom, co opakovaně vyjádřil ve své kampani, že vidí prostor pro dialog a dohodu s panem Putinem o sporech mezi oběma zeměmi, jsem spojil určitou naději na případnou dohodu, která by vedla k nějakému politickému urovnání situace v Sýrii. Realita však, jak vidno, byla opačná
Vy se zřejmě stavíte proti americké intervenci. Jaký je váš názor na intervenci ostatních států a stran?
Býval bych si přál intervenci jak ze strany USA, tak i ze strany Ruska a celého mezinárodního společenství ve prospěch věci Syřanů, v prospěch skutečných demokratických změn, v prospěch respektování lidských práv, která byla pošlapávána v Sýrii přes padesát let.
Kdyby si samy Spojené státy přály pomoct Sýrii k demokracii a prosperitě a ukončení tyranie Asadů, jsem přesvědčen, že to mohly prosadit hned v roce 2011, když vypuklo povstání, a tak bych neváhal v této situaci stát na jejich straně. Bohužel intervence USA a jejich spojenců v regionu, především Kataru, Saúdské Arábie a Turecka, vedly k islamizaci a militarizaci hnutí odporu proti syrskému režimu a potažmo k nastolení občanské sektářské války stejně jako v Iráku za americké okupace. USA a jejich spojenci se zasloužili o to, že jedinou reálnou alternativou režimu Bašára Asada by byli islámští radikálové. A myslím, že není třeba komentovat tuto alternativu.
Nemůžeme zapomenout, co udělaly USA spolu se svými spojenci v Iráku a Libyi, když měly volné ruce v sesazení tamních diktátorů v těchto zemích a nastolení nových režimů, které se nakonec ukázaly jako horší než sesazené režimy.
Zkrátka, USA nám nedaly příležitost, abychom za celou novodobou historii regionu věřili v jejich dobré úmysly. Ostatní státy včetně Ruska, které stály na straně režimu, učinily také tak v souladu se svými zájmy, nikoli v zájmu Syřanů.
Psali jsme:
Nebyl by útok spojenců spíše pomocníkem pro Daeš a další protisyrské skupiny? Vyznat se v nich a ještě k tomu na bojišti, musí být hektický výkon nebo spíše nemožnost
Nepřímo určitě pomůže všem rebelům bojujícím proti Asadovi, ale přesto opakuji, že záměr spojenců v tomto úderu je dobýt větší vliv, udržet válku a zabránit řešení, která nenaplňují záměry americké politiky v regionu.
Jaký máte názor na turecké vojenské angažmá v Sýrii ve smyslu doslovné války proti Kurdům?
Jedním slovem angažmá Turecka v syrském konfliktu je odsouzeníhodné. Turecko v čele s Erdoganem bylo hlavním regionálním hráčem – ve spojení s Katarem a Saúdskou Arábií a dohromady s USA jako spojenci se zasloužili o islamizaci a militarizaci povstání proti Asadovi, což vedlo k udušení samotné podstaty mírového povstání jako hnutí odporu za svobodu a lidská práva. Následně to vedlo ještě za přispění toku desetitisíců islamistických radikálů ze všech koutů světa k občanské sektářské válce. Mimochodem, velká většina těchto radikálů se dostala do Sýrie přes Turecko, přes jeho hranice se Sýrií.
Stejně odsouzeníhodné je nedávné turecké vojenské angažmá proti Kurdům na severu Sýrie. Je to akt agrese, který se Turecko snaží ospravedlnit tím, že bojuje proti „kurdským teroristům“ z řad PKK, ale skutečný záměr je zabránit vzniku jakéhokoli kurdského státního útvaru na severu Sýrie. Osobně nesdílím označení PKK za teroristickou organizaci, byť neschvaluji některé jejich násilné praktiky, ale považuji je za národně-osvobozenecké hnutí za práva Kurdů na sebeurčení.
Přátelé Sýrie – tento ženevsko-pařížský spolek je už asi definitivně pohřben. Spíše se nyní dávají dohromady její nepřátelé...
Byl to sezonní spolek států, který nepřispěl v dobrém slova smyslu ani v době svého vzniku. Řekl bych, že pomohl pouze utvářet mylnou představu u syrské opozice, že dny syrského režimu jsou sečteny, že se mohou připravit na převzetí moci a že k tomu stačí se řídit jejich agendami a direktivami, což nakonec vedlo k této nevídané tragédii.
Dnes tato agenda pokračuje dál bez tohoto již neexistujícího spolku.
Při nepokojích na izraelsko-palestinských hranicích bylo zraněno hodně přes tisíc Palestinců, a byly desítky mrtvých. Toto ale jako by svět nezajímalo... Jsou podle vás Palestinci, žijící již druhou či třetí generaci v uprchlických táborech, smířeni se svým osudem? Divíme se, že pak naslouchají Hamásu i dalším uskupením...
Na tuto otázku by slušelo odpovídat trochu obsáhle, abych čtenářům přiblížil pozadí izraelsko-palestinského konfliktu, konfliktu který trvá přes jedno století, ale bylo by to svým obsahem na samostatný tematický rozhovor, proto mně nezbývá než se pokusit odpovídat přímo na otázku.
Od založení státu Izrael v roce 1948 a vyhnání větší půlky palestinského národa mimo jejich vlast – v uprchlických táborech – nepřestává si tento národ připomínat svou původní vlast.
Nepřestává bojovat za svá práva na návrat do své vlasti a zároveň nepřestává platit vysokou daň za ten spravedlivý, ale téměř zoufalý boj.
Vznik státu Izrael byl mezinárodním zločinem, jelikož se jím mocnosti snažily odčinit zločiny holocaustu a spáchaly tak další zločin na úkor Palestinců a jejich práv ve vlastní zemi.
Když nedokázalo celých 70 let zlomit Palestince od boje za svá práva, tak si myslím, že ani dalších sto let nezmění ve vědomí Palestinců vůbec nic.
No a na otázku, proč pak Palestinci naslouchají Hamásu a podobným uskupením, mohu říci, že za to může právě Izrael, protože Izrael nepřestává přesvědčovat Palestince, že jejich představitelé OOP a samosprávy, kteří uzavřeli s Izraelem mírové dohody v Oslu před více než pětadvacet lety a uznali Izrael, nezmohli přes mírové dohody s Izraelem nic ve věci nezávislého palestinského státu, a to ani ve smyslu alternativního řešení v podobě společného státu, který by umožnil návrat vyhnaných Palestinců.
Představitelé Hamásu a Islámského Džihádu, na rozdíl od představitelů samosprávy a OOP, neuznávají Izrael a obviňují své politické oponenty téměř ze zrady palestinské věci, jinými slovy populisticky získávají u Palestinců popularitu, že jsou ti správní obhájci práv Palestinců. Kdyby si Izrael ovšem přál změnit tuto realitu, tak již dávno splnil dohody z Osla a nedopřál by Hamásu a Islámskému Džihádu možnost stále získávat na popularitě na úkor OOP a samosprávy. Ve skutečnosti Izrael záměrně dává Hamásu a Džihádu veškeré možnosti vyniknout a získávat na popularitě na úkor svých politických oponentů, protože tímto docílil rozkolu a rozštěpení palestinské veřejnosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
