Tady se demokracie 30 let jen předstírala. Režisér a umělec vydal drtivou zprávu o době po roce 1989. Zlodějiny, prodaní politici, vysávání státu... A to, co nás čeká

14. 1. 2019 4:44

„Zastupování, skutečné, je klíčem. Ptejte se svého politika, co pro vás dělá.“ I tato slova zaznívají od režiséra Davida Martinka v jeho analýze s názvem 2019, kterou poskytl ParlamentnímListům.cz. Hovoří o prohře politického stylu, který skoro třicet let předstíral budování demokracie podle západních norem. Popisuje současný proces změny české politiky a vytvoření prostředí tvrdé politické soutěže, které se odehrává na půdorysu nejvýznamnější transformace společnosti za posledních padesát let. Čtvrtá průmyslová revoluce totiž zásadně mění pravidla. „Odvíjí se další klíčový zápas o technologický předstih, který kapitalismus spoludefinuje jako systém. Kdo v něm vyhraje, získá minimálně podíl na spolurozhodování o podobě planety.“ Vysvětluje i to, proč by měli mít u nás zaměstnanci průměrný plat kolem 50 tisíc měsíčně. Nejde ale jen o bilancování nebo vizi, Martinek jasně říká, s čím začít tady a teď.

Tady se demokracie 30 let jen předstírala. Režisér a umělec vydal drtivou zprávu o době po roce 1989. Zlodějiny, prodaní politici, vysávání státu... A to, co nás čeká
Foto: archiv D. Martinek
Popisek: Režisér David Martinek

2019         

Rok 2018 přinesl reálnou politickou konkurenci.
Malý krok pro zdejší systém, ale důležitý.

Existuje pravidlo, podle kterého si prohrávající strana odmítne připustit porážku do takové míry a do takové doby, než je schopna obnovit vlastní síly a začít vést nový zápas. Rok 2018 můžeme označit rokem rozsáhlé prohry polistopadových stran, prohry o politické vedení země i politického stylu, který v Česku skoro třicet let předstíral budování demokracie podle západních norem. A který ve skutečnosti vytvořil jen jakousi iluzorní verzi demokratického systému šitého na míru zdejším klientelistickým strukturám; za souběžného a tvrdého vytěžování společnosti.

Anketa

Byl Bohuslav Sobotka dobrý premiér?

4%
96%
hlasovalo: 6608 lidí

Zatímco zdejší konzervativní či liberální kruhy, média a představitelé kultury po prohraných volbách vytrubovali bezmála konec demokracie v Česku, demokracie samotná pádem polistopadových stran neutrpěla.
Je tomu přesně naopak.
Polistopadová moc poprvé od revoluce získala vážného a silného konkurenta, vyzyvatele, který rovnou vyhrál volby. A za výrazného přispění prezidenta, svobodným rozhodnutím podstatné části členské základny sociálních demokratů a za podpory komunistů sestavil i funkční vládu. V logice politiky se tak narodil důležitý fenomén, který je v západních demokraciích naprosto běžný. Tvrdá politická soutěž. A skutečná politická konkurence.

Fotogalerie: - Vyklízení Kliniky

Exekutor chtěl vyklidit budovu v Jeseniově ulici v...
Exekutor chtěl vyklidit budovu v Jeseniově ulici v...
Exekutor chtěl vyklidit budovu v Jeseniově ulici v...
Exekutor chtěl vyklidit budovu v Jeseniově ulici v...
Exekutor chtěl vyklidit budovu v Jeseniově ulici v...
Exekutor chtěl vyklidit budovu v Jeseniově ulici v...

Zlomový moment v logice politických změn

Historie a vývoj společností se odehrává prostřednictvím zlomových okamžiků, klíčových politických střetů a situací, pro které platí, že jejich vyznění obvykle na delší dobu určí chod celé společnosti. V danou chvíli si dopad zlomových okamžiků nemusí většinová společnost vůbec uvědomit a jejich skutečný dopad se projeví až s odstupem času.
Platí, že pokud se česká politika vydala cestou tvrdé politické konkurence, obvyklé pro demokratické systémy, získá zdejší společnost to, co od listopadu 1989 postrádala. Zastoupení na základě skutečných potřeb elektorátu, kdy politici budou muset podstatně více přihlížet ke skutečným zájmům zastupovaných voličů. A tedy dříve či později i strany, které se dosud vznášely na nedefinovaném obláčku neoliberálních dogmat, budou muset sestoupit až na úroveň potřeb a myšlení konkrétních voličských skupin a nabídnout jim řešení jejich potřeb.
Jinak jednoduše v politické konkurenci neuspějí.
O to cennější je řada prohlášení představitelů dnes opoziční politiky, že musejí ANO a Andreje Babiše, coby nového představitele vládní politiky, jednoduše porazit ve volbách. Nikoliv sérií mediálních eventů, nátlaku, skandalizování a pronásledování prostřednictvím vlivu v institucích, jako tomu bylo dosud.
Těchto lidí je potřeba si vážit.
Potřebujeme jak silnou a schopnou vládu, tak i silnou a schopnou opozici.

Chybí důsledně kritický pohled na polistopadovou historii

Jak tedy pokračovat po volbách?
Je potřeba umět pochopit, že po roce 1989 se u moci postupně etablovaly strany, které si sice daly do vývěsky demokratický systém, systém budování demokratických institucí, konzervativní hodnoty po vzoru Margaret Thatcherové a liberální hodnoty po vzoru Ronalda Reagana. Ale ve skutečnosti vytvořily stav, který je pouhou nápodobou britského, amerického nebo německého systému západní demokracie.

Systém západní demokracie se utvářel prostřednictvím řady zlomových okamžiků a situací zhruba 400 let. V každé zemi západního světa poněkud jiným způsobem.
Jestliže za počátek demokracie můžeme považovat britskou slavnou revoluci, omezující moc anglického krále ve prospěch parlamentu, pak vývoj západní demokracie se po staletí odehrával jako zápasy mezi monarchy a silnými majetkovými elitami, souboji mezi týmiž elitami a vzmáhající se třídou pozemkových vlastníků a obchodníků. A později, s nástupem industrializace, jako tvrdé střety mezi elitami a moderními třídami průmyslového proletariátu, středních tříd a venkovských zemědělských tříd. Pokaždé to byl tvrdý zápas, a ne žádná selanka.

Samotná demokracie, jak ji vnímáme dnes, v podobě demokratických států a systému založeného na všeobecném volebním právu, pravidelných a tajných volbách, vládě práva, nezávislých soudech, správě státu prostřednictvím nezávislých institucí, svobodě slova a svobodě médií, je stará teprve zhruba 150 let.
Je výsledkem obrovského množství silných střetů, kauzálních zlomových okamžiků a jejich interpretace a prosazení, například v postkomunistické zemi, jsou přímo odvislé od kvality lídrů politického života. A také znalostí procesu vývoje demokracie samotným obyvatelstvem.
Ani jedno není pro Českou republiku, ale i další postkomunistické země typické a pravdou.

Manuál k demokracii

Pravda je, že občané po roce 1989 jaksi nedostali korektní manuál, který by demokracii jako systém dokázal detailně popsat a pojmenovat. V historických konsekvencích včetně chybných cest, zvratů a situací, které k demokracii nezbytně patří. Platí, že po 40 let se tady lidem vtloukaly do hlavy historie a principy dělnických hnutí a komunistických ideálů a Západ byl líčen jako semeniště zla. Po revoluci tomu bylo přesně naopak. Jenže cesta ode zdi ke zdi, od jednoho extrému ke druhému je špatná. Proces vývoje liberálních demokracií je třeba umět chápat.
Vždyť kdo dnes důvěrně a s detailní znalostí okomentuje rozdíly mezi pojetím amerického, britského, francouzského a například řeckého nebo italského systému. Jde o různé systémy, které se různě vytvářely a mají poměrně značné rozdíly. Občané se museli nutně spolehnout na výklady zdejších politických elit anebo politických komentátorů, ale skutečností je, že detailně systém západní liberální demokracie v jejích různých podobách neznají často ani samotní politici. Podle toho také vypadá i praxe.

Pokud by čeští politici stejně jako občané znali systém západní demokracie dlouhodobě a důvěrně, okamžitě by ve volbách 2017 pochopili, že jde o moment střídání moci. Znali by roli vyzyvatele a okamžitě by identifikovali, proč vlastně strany polistopadové moci během voleb sjednotily postup do jednotného bloku. Aby takto flagrantně pojmenovaly fakt, že ve skutečnosti českou politiku do roku 2018 tvořil jen jeden blok politiky už před volbami. Že strany poskytovaly pouhou iluzi politického soupeření pomocí marketingových diferencí a aktivit. A také že cílem jejich kampaně byl nástup nového, silného konkurenta zastavit nebo alespoň silně omezit.

Nutno přiznat, že samotné polistopadové strany naprosto fatálně neodhadly situaci. Ilustruje to stav, kdy nejsilnější pravicová konzervativní strana šla do klíčových voleb 2017 s infantilním heslem „Jdeme na Západ“. Na jaký přesně?
Chceme tady vytvořit a mít klientelistický systém Spojených států, kde volební výsledek mezi dvěma nejvýznamnějšími bloky znamená výměnu kádrů v institucích na základě politického klíče namísto znalostí a odbornosti? Kde exekutivu vykonává soudní systém namísto vlády? Kde Kongres je více kolbištěm lobbistů než zákonodárnou institucí? Kde elity nominálních reprezentantů moci vznikají pod neskrývanou patronáží, kterým přístup k moci umožňují astronomické zdroje a vliv jednoho procenta nejbohatších lidí? Nebo tady budujeme německý systém širokých koalic zděděných od Adenauera a institucionální systém budovaný už od Bismarcka? Ve kterém mají nejpodstatnější vliv nakonec průmyslové koncerny? Britský systém zahrnující dědičná práva monarchy a lordů s dědičnými tituly? Nebo nám jde spíše o řecký systém institucí s rozvětvenou a dysfunkční strukturou, která slouží úředníkům spíše jako zdroj pravidelné apanáže, nádavkem k soukromému podnikání než k výkonu státní služby?
Těžko říct.

Nejméně dva skuteční konkurenti a rovnováha sil

Ke skutečné demokracii je potřeba navzájem se vyvažujících sil opatřených zhruba stejnou silou, zastupujících konkrétní zájmy konkrétních skupin obyvatel. Kdy jsou například zájmy velkých vlastníků, velkoprůmyslníků, podnikatelských a technologických elit, majitelů těžebních společností a správců surovin nebo dědičných elit vyvažovány stranami, které úspěšně a silně hájí postavení a zájmy nižších a řekněme rovnou, vytěžovaných tříd.

U nás žádné elity, které by po revoluci bylo nutné zastupovat, jednoduše nebyly. Žádní dědiční lordové, miliardáři ovládající rozsáhlé průmyslové nebo hospodářské celky v roce 1989 neexistovaly. Přesto se zde upřednostnila jakási prapodivná směs neoliberalismu a konzervativismu, která má pro zdejší podmínky jen malé opodstatnění. A například v Británii konzervativci a liberálové představují konkurenční proudy politiky.
Jestliže na Západě, kupříkladu v Británii, Konzervativní strana zastupuje tradiční hodnoty společnosti a hájí tradiční role institucí, zájmy vyšších středních tříd až po dědičné lordy, tak koho dnes přesně zastupuje ODS coby nominálně konzervativní strana? Stovku zdejších miliardářů? Zájmy a příjmy západních koncernů? Zájmy evropské byrokracie? Nebo zájmy zdejších podnikatelských kruhů? Nebo jde ODS o liberální politiku, kde osou politiky je rozšiřování osobních svobod, což s sebou nese oproti konzervativcům naopak inovační aktivitu? Je v tom zvláštní rozpor.

Koho vlastně zastupují zdejší politické strany?

Tou podstatnou otázkou tedy je, koho vlastně polistopadové politické partaje zastupovaly. Čí zájmy hájily ve formě tvrdého zápasu o naplnění potřeb svých voličů.
Popravdě, polistopadové strany hájily všechny, a ve skutečnosti nikoho. A nikoho také nezastupovaly.
Jestliže například ODS byla tahounem politických změn a přirozeně k ní po revoluci inklinovaly nově vznikající podnikatelské a střední vrstvy, postupem času tento její potenciální elektorát, díky politice ODS a jejím strašidelným skandálům, od strany odešel.
A stejně tak ČSSD jako levicová protiváha moci měla zastupovat zájmy širokých vytěžovaných tříd, hájit jejich postavení, platy, naplňovat potřebu uznání a zkvalitňovat a zlepšovat jejich život. Po odstavení Zemana namísto péče o vlastní elektorát se stala široce rozkročeným uskupením hledajícím stále nové a nové voliče mezi aktivními vrstvami městských středních tříd a na svůj tradiční elektorát postupně rezignovala.
Lze namítnout, že pravolevý standard střídání politik je minulostí.
Ano, je to tak. Tahle doba porodí a etabluje nové třídy. Někdejší zápasy nabudou nových podob.
Ale princip zastupování skutečných lidí a skutečných zájmů zůstane.

Proč Češi neřeší kvalitu svého politického zastupování?

To je možná důležitá otázka.
Čeští voliči si patrně stále neuvědomují, že mají právo být někým účinně zastupováni. Že je to jejich největší a nejsilnější zbraň v boji o vlastní platy, důchody, postavení a budoucnost.
Že si mezi politiky mají hledat a podporovat ty, kteří jim nabídnou účinné řešení jejich problémů.
Je to zvláštní stav. Češi odevzdávají své hlasy lidem, kteří jim úspěšně nutí koncepty identitárních politik, omezují jejich peněženky programy „utahování opasků“ a nutí je demonstrovat proti domnělým vnitřním nepřátelům, kteří se snaží například prosadit přímou volbu politiků a také jejich případnou přímou a okamžitou odvolatelnost. Nebo větší a transparentní kontrolu veřejných zakázek. Pro pár příkladů za všechny.
Namísto toho, aby se Češi soustředili na to, co je opravdu trápí, co potřebují, a tuto svou potřebu dali velmi hlasitě najevo, Češi nadávají na Facebooku, a to nestačí.
Zde se organizují demonstrace na podporu přesně těch politiků, kteří celý život zasvětili vytváření podmínek pro trvalé a plošné vytěžování populace. Nízké platy, montovny, nízké důchody.
Proč například těch 800 tisíc lidí, kteří jsou stiženi exekucemi a v podstatě extraktivním až kriminálním zákonem, nedemonstruje obden před Úřadem vlády a Parlamentem? Tady by demonstrace dávaly smysl.
Máme v tomhle ohledu hodně společného s Itálií a Řeckem. Jak Itálie i Řecko, tak i my jsme byli po staletí ovládáni prostřednictvím vzdálených vlád a cizích elit. Stát jako by nám nikdy nepatřil. Tak pohlížíme i na vlastní politické zástupce jako zástupce vzdálených elit a zájmů.
Možná je čas si uvědomit, že lidé, kteří sedí ve vládách, na ministerstvech, na úřadech nejsou c.k. úředníci rakouské monarchie, Němci, spravující zemi z Berlína, Sověti a jejich zdejší rudí satrapové, ale naši vlastní lidé. Které jsme si tam sami navolili a které, pokud nefungují, jak mají, tak je možné z těch úřadů v zásadě vcelku jednoduše vyhodit.
Zastupování, skutečné, je klíčem. Ptejte se svého politika, co pro vás dělá.

Vývoj patrně nelze přeskočit

Zlepšení postavení středních a pracujících tříd vytváří stabilnější demokracii. Co je na tom k nepochopení?

Zatímco na Západě probíhaly zápasy o postavení zastupovaných tříd po staletí, česká politika se pokusila jen okopírovat fungující západní modely. Výsledkem této snahy byl nakonec stav, kdy politické strany zastupovaly všechny, a zároveň nikoho. Tedy ve skutečnosti zastupovaly jen samy sebe. A své vlastní specifické zájmy.
Pak tady ovšem nebyla a není demokracie. Ale vláda nedefinovaných, úzkých skupin lidí, motajících se kolem politiky, která si po volebním klání mezi sebou suše rozdělila posty. A věnovala se, nikým a ničím nekontrolována a nerušena, uplatňování vlastních zájmů.
Takovému stavu se, tuším, říká oligarchie.

Budování německé demokracie po válce

V řadě evropských západních zemí, například v Německu, někdejší zápasy o postavení středních tříd nebo postavení dělníků dospěly k funkční formě celospolečenského konsenzu. Po roce 1945 země přejala demokratický systém hodnot (myšleno Spolková republika Německa) a začala rozbombardované a totálně zničené Německo budovat odznovu. Na základě dobře fungujících institucí.
Jestliže u nás probíhaly industrializace a kolektivizace podle sovětských vzorů a soukromé podnikání bylo vymýceno, na druhé straně hranic Adenauer naordinoval podnikům až 80% daně a progres, který po válce nastal, šel ruku v ruce s politikou řízenou v hranicích sociálního smíru. A pečlivě budovaného společenského a sociálního konsenzu.
Podpory růstu jak německých středních tříd, tak i podpory pracujících. Tak jak postupně německá ekonomika rostla a bohatla, podnikové daně se snižovaly, zároveň jak bohatly a rostly i střední třídy i třídy pracujících.
Německo nebudovalo sociální stát, budovalo prosperující ekonomiku postavenou na bezchybném a pečlivě seřízeném chodu institucí, soudů, podniků. Ale politiky dobře chápaly, že oporou systému jsou silné a početné střední vrstvy a saturované třídy pracujících.
Výsledkem je dnešní Německo, průmyslová velmoc se stabilním ekonomickým i sociálním prostředím. Ve které si vzhledem k nepopiratelnému národnímu bohatství může politika hledat nová témata, například v podobě identitární politiky, okázalé podpory menšin, podpory masové imigrace a podobné věci. Tato politika je ale přímo odvislá od stability a prosperity společnosti a je charakteristická pro skutečně až bohaté a stabilní společnosti.
A abychom si německý systém nemalovali v růžových barvách. Odvrácenou stranou je vliv a moc průmyslových koncernů. Jak v německé, tak nutně i evropské politice. A také platí, že podobný model, jako uplatnil Adenauer, bylo možné nastavit a použít jen po válce. Dnes, v podmínkách globalizace, mají vlády ohledně vysokých korporátních daní podstatně svázanější ruce.

Politika konsenzu s postavením pracujících a středních tříd

Pro Česko a další postkomunistické země nic podobného jako politika konsenzu v potřebě budování státu neplatí.
Naopak. Česká politika se po revoluci vydala cestou liberalizace, privatizace, deregulací.
Privatizace byla samozřejmě potřebná. Ale naučila zdejší politickou reprezentaci vyprodávat státní majetek a být v tom dobrý. Jakmile naučíte vlastní instituce vyprodávat stát, a nikoliv stát budovat, budou v tom politické strany pokračovat i poté, co původní tvůrci systému řeknou stop. Po odstavení jak Klause, tak i Zemana coby tvůrce intencí polistopadových politik politické strany jednoduše pokračovaly ve vyhledávání dalších příležitostí, kterými by realizovaly obchody, na jaké byly zvyklé v devadesátých letech.
Proto příkladně pandury, zpackané zákony o solární energii a obnovitelných zdrojích, kauzy typu Opencard, IZIP, proto církevní restituce, obří megatunel OKD nebo jeden z nejpříšernějších zákonů obecně, zákon o exekucích.
Česko se nezbavilo temného ducha liberalizace, privatizace a deregulace z devadesátých let. Procesem privatizace výprodej státu neskončil. Naopak, pokračoval ve skryté formě.
Možnost prodat, pronajmout nebo poskytnout veřejný prostor zájmům kohokoliv, kdo si o něj řekne, ale mají ve skutečnosti jen strany, které nemají politickou konkurenci.
Pokud existuje politická konkurence, podobné věci nemají šanci vůbec projít.

Druhou rovinou je stav, v jakém jsou pracující třídy a střední třídy.
Samozřejmě pokud je politická reprezentace zaměstnána lovem příležitostí, jak beztrestně vyprodat další kus eráru, nemá čas ani energii budovat sociální konsenzus.
Výsledkem je stav, který se ani po volbách prozatím nezměnil. Češi dál pracují za nízké platy, často v montovnách, které patří zahraničním koncernům. V zemi je aktuálně nízká nezaměstnanost, což je skvělé, ale průměrné platy podle OECD jsou na jedné třetině západních platů. V zemi je přes 800 tisíc lidí stižených exekucemi, přes 1,2 milionu lidí žije na hranici existenčního minima. Důchody se často pohybují na hranici prostého přežití.
Až teprve v posledních dvou letech se díky aktivnímu postupu odborů vedených Josefem Středulou podařilo prolomit omertu ohledně platových podmínek pracujících. A vláda Andreje Babiše po volbách prakticky okamžitě zvedla jak platy státních zaměstnanců, minimální mzdu, tak i důchody. Nevýrazně, ale přece.

Platy jako indikátor stavu společnosti

Podstatu politiky nelze zredukovat na otázku platů. Ale použijeme-li platová srovnání se západní Evropou, vyjeví se rozpor mezi proklamacemi o budování státu a realitou vcelku zřetelně.
Srovnejme si, a nechoďme daleko, stačí opět do sousedního Německa.
Německé pracující velmi účinně hájí a zastupují německé odbory, které s postupem času a za souběžného tvrdého vyjednávání se šéfy průmyslových koncernů dospěly do podoby, kdy německé mzdy v průměru odpovídají zhruba částce 80 tisícům korun. Pracovní týden zaměstnanců pod IG Metall je čtyřdenní a firmy jsou povinny matkám na mateřské platit plnou náhradu mzdy jako podporu rodin zaměstnanců.
Podobný konsenzus je pro západní společnosti nutný. A pro českou společnost přímo životně důležitý. Nehledejme v tom žádný návrat k socialismu.
Je potřeba se vymanit ze schémat, která tady vznikla v devadesátých letech, po Klausově šokové terapii a požadavcích na „utahování opasků“. A vytvořit mnohem stabilnější systém, který respektuje práva, potřeby i požadavky středních a pracujících tříd.
Je třeba pochopit, že teprve stabilně vydělávající třídy pracujících a stabilně prosperující příslušníci středních tříd postupně mohou vytvořit vytouženou limitní skupinu obyvatel a voličů, která ve snaze uhájit své svobody a statky plně podporuje demokratické instituty a demokratické politické strany ve volebních kláních. A nikoliv nedefinovatelné politické alternativy, které přicházejí na řadu vždy, když politické strany ve své práci selžou.
Což je přesně případ České republiky. A ANO a Andreje Babiše coby vítěze voleb s alternativním hnutím a alternativním programem i alternativní politickou strukturou.
A nakonec je to dobře. Vysvětlíme si proč.

Za kolik a proč

Abychom nechodili kolem horké kaše, řekněme si rovnou, že průměrný plat zaměstnaců v České republice by měl být kolem 50 tisíc měsíčně. Průměrný, nikoliv maximální.
To znamená plat pro běžného zaměstnance, asistenta, mladšího konstruktéra, produkční, operátora CNC, marketingového specialisty, prodavače nebo kuchařky.
I při této částce si ekonomika zachová statut levnější destinace v rámci globální průmyslové výroby, který může v konkurenčním prostředí ekonomik doprovodit výhodami rozsáhlé adaptace na západní normy a postupy. Například schopností dodávat kvalitní a certifikovanou produkci. Česko by mělo být schopné poskytovat globálním odběratelům výhodu digitalizované, robotizované a automatizované výroby.
Ale. To platí pouze za předpokladu, že české podniky se podaří velmi rychle modernizovat. Automatizovat, robotizovat, digitalizovat. Za plné podpory, subvencí, dotací ze strany státu, směřovaných na technologickou inovaci produkce. Za plné podpory státu pro státní instituce typu CzechInvest, CzechTrade, Hospodářská komora, podpory inovačních center, podpory vědeckých a výzkumných ústavů, kreativních, designérských a konstrukčních kanceláří. S cílem dosáhnout skutečného, prokazatelného a měřitelného propojení mezi institucemi, vědou, designem a výrobními podniky.
Pokud tohle nenastane, bude otázkou, jakou roli budou v budoucnu vlastně česká ekonomika a česká průmyslová produkce ve světě mít. Montovny jsou na ústupu. Nahradí je robotizovaná produkce, a to v horizontu několika let.

Důchody a podpory v nezaměstnanosti

Jestliže platy jako signální parametr provozu ekonomiky odpovídají zhruba polovině až třetině západních norem, za stejnou práci a prakticky stejný výkon zaměstnanců, důchody a podpory v nezaměstnanosti jsou na tom mnohem hůř.
Je potřeba umět pochopit, že minimální důchody a minimální podpory v nezaměstnanosti odkazují lidi v těchto životních situacích k nedůstojnému přežívání. A to není do budoucna ani možné, ani žádoucí.
Při každém pokusu o zvyšování důchodů nebo podpor se ozve poděšený jekot ze strany liberálů i konzervativců s poukazem na rostoucí mandatorní výdaje státu. Je to stará písnička.
Před dvěma sty lety konzervativní vládnoucí strany tvrdě hájily dětskou práci a zaklínaly se pádem britského podnikatelského sektoru, pokud bude z výroby odstraněna práce dětí. Za slušný konsenzus se považovalo, když desetileté dítě odpracovalo v továrně 4,5 hodiny denně za minimální mzdu. Před sto lety se konzervativci zaklínali při představě, že by mohli špinaví a nevzdělaní dělníci z továren mít volební právo bez příslušného majetkového cenzu. Takže se běžně navrhovalo, že volební hlas dělníka bude mít jen třetinovou hodnotu proti hodnotě hlasu bohatého pozemkového vlastníka.
Lze uznat argument, že pokud se k moci dostane ryze populistická vláda bez schopnosti reálně vyhodnotit reálné podmínky ekonomiky a začne bezhlavě rozdávat peníze, vcelku rychle přivede ekonomiku na buben. Podobné procesy je možné odpozorovat a zdokumentovat v zemích Latinské Ameriky.
Na druhou stranu zde hovoříme o pozvolném, avšak setrvalém a cíleném vzestupu životní úrovně pracujících a středních tříd a stejně tak i důchodců v horizontu dvou volebních období.
Jestliže platy měly dnes být v průměru na částce 50 tisíc, pak důchody či podpora v nezaměstnanosti by měly být v úrovni 20 tisíc v dnešních cenách. Pro důchodce je tato úroveň příjmů dostatečná z hlediska zabezpečení základních sociálních potřeb a především důstojné úrovně života. Pro nezaměstnané představuje běžná padesátitisícová úroveň platů dostatečný rozdíl, dostatečnou motivaci k tomu hledat si práci. Zároveň je nízká úroveň podpor neodkazuje do role vyvrženců a sociálních případů na okraji společnosti. Samotné vyplácení podpory by mělo být vázáno například na podmínku účinného hledání práce, případně absolvování rekvalifikace po šesti měsících neúspěšného hledání práce, jejíž náklady by hradil z podstatné části stát. Podpory v nezaměstnanosti by měly trvat nejméně rok, ne půl roku, jako je tomu nyní.
Nicméně stát by měl důsledně trvat na sjednocení praxe poskytování podpor a lidem, kteří se účinně a dlouhodobě vyhýbají práci, podpory soudní cestou odebrat.
Důležitým parametrem, kterým může vláda ovlivnit stav mezd, je nastavení minimálních mezd. Zde panují podobné rozdíly mezi západními ekonomikami a Českem. Minimální mzda by měla být stanovena na 30 tisíc korun. Jestliže rozdíl mezi podporou a minimální mzdou je podněcující pro práci, smyslem minimální mzdy by mělo být omezení tvrdého vytěžování především ze strany montoven, šedé ekonomiky a zón, které jsou nedostatečně vybaveny kapacitou pracovních příležitostí. Podnikatelům a zaměstnancům by měla dát možnost používat kratší, nicméně dobře placené úvazky, které by vedly k větší efektivitě ve vzájemných vztazích. A především k větší produktivitě.
Pro nás mohou být podobné poměry a částky nepředstavitelné. Ale ve skutečnosti západní ekonomiky dávno dospěly k podobným platovým nastavením dávno a toto nastavení je jedním z důvodů, proč západní ekonomiky trvale prosperují.
Tento proces je potřeba realizovat v horizontu pěti až osmi let.
Je dobře, že ANO s nápravou poměrů začalo prakticky okamžitě po převzetí moci.

Přicházejí robotizace, automatizace, digitalizace. Změny

V tuto chvíli panuje v České republice díkybohu nízká nezaměstnanost.
Ale situace se s nastupující a nutnou optimalizací výroby, plnou automatizací a robotizací rychle změní. Studie WTO mluví až o 47 % ze skupiny všech pracovních míst, které projdou razantní proměnou. Za tímto eufemismem se skrývá fakt, že robotizace a automatizace přinese na jednu stranu rozsáhlé příležitosti pro tvořivé třídy, technologické firmy, programátory a řadu moderních oborů, ale zároveň do značné míry zredukuje počet a potřebu pracovních míst.
Lidem, kteří přijdou o práci, bude potřeba poskytnout obrovskou podporu. V podobě stabilních příjmů, možností vzdělání, rekvalifikací, udržitelných podmínek života.
V opačném případě se stát dostane do spirály neúspěchu, trvalé recese, s demotivovanou populací odkázanou na šedou ekonomiku a paralelní struktury a výsledkem bude tak jako tak podpora nedemokratických stran, chaos a bída. Přesně to, co se stalo Výmarské republice.

Stejné tak je tomu i s důchody. Lidé, kteří odpracovali pro společnost valnou část svého produktivního života, musejí být na stáří dobře zabezpečeni. Ve skutečnosti jsou důchodci, nikým nebráněni a nikým nezastupováni, odkázaní na velmi nízké důchody, kde průměrná sazba je 12 tisíc. Jak za tuto částku zaplatit byt, energie, potraviny, si lze představit jen s obtížemi. Ale je to realita. Pokud nájem bytu, řekněme 1 + 1, stojí 7 000 měsíčně, pak po odečtení dalších poplatků důchodci zbude denní částka mezi 150–230 Kč. Což vystačí jen na jídlo.
Do předdůchodového věku se pomalu začínají dostávat silné populační ročníky z let 1969–1975. Jsem zvědavý, jak budou tyto ročníky hájit konzervativní a liberální postoje, až nebudou moci sedět v redakcích, kancelářích manažerů firem nebo skotačit v neziskovkách, odkud je vytlačí mladší a agilnější ročníky. A namísto kvalitních platů a štědré péče zahraničních firem budou odkázány na státní důchody v dnešních cenách. Pak patrně, s obrovským zpožděním, začnou horovat pro stabilní sociální systémy a přerozdělování. Pak ovšem už bude poněkud pozdě, že.

Jak se budují ekonomiky ve změněných podmínách 4. průmyslové revoluce a multipolárním světě

Národní ekonomiční správci jako nový fenomén západních politik

Když před českým neoliberálem, sluníčkářem, oblastním hercem nebo lidskoprávním aktivistou vyslovíte jména Trump, Putin, Orbán, Zeman, Babiš, Teng Siao-pching nebo Si Ťin-pching, s velkou pravděpodobností zahlédnete drobounké chvění blížící se mírnému epileptickému záchvatu.
Dovedu to pochopit. Ale je potřeba si uvědomit několik věcí současně.
Politika má svou hybnost a setrvačnost. Politiky západních států, bohatých a stabilních, se posledních 20 let s výjimkou krize po pádu Lehman Brothers odvíjely ve víceméně stabilním ekonomickém prostředí. Tématem bylo především narovnávání jak občanských svobod, tak i domnělých křivd většinové společnosti na minoritách, a další podobná vyfabrikovaná témata, vezoucích se na vlně rozvíjení všemožných svobod.
Situace se však změnila.

Kapitalismus je ve vzestupné fázi dlouhého K-cyklu. Odvíjí se další klíčový zápas o technologický předstih, který kapitalismus spoludefinuje jako systém. Kdo v něm vyhraje, získá minimálně podíl na spolurozhodování o podobě planety. Ne-li primát jako Británie během první průmyslové revoluce. Tím pádem jak ekonomika, tak i politika rychle mění optiku, lídry i cíle. Smyslem je stát se členem toho světa, kde technologická revoluce vzniká a odkud budou proudit do celého světa klíčové technologie této vlny.
Roboti, biotechnologie, genetické experimenty, nové dopravní systémy, digitální infrastruktura nové generace. Kreditní a herní ekonomiky. Nové materiály měnící architekturu, průmysl, oblékání. Nové léky, nové drogy. Megapole. Robotizovaná výroba potravin. Autonomní vozidla.

Svět, jak jej známe z predikcí Francise Fukuyamy před dvaceti lety, deklarující konečné vítězství liberální demokracie a jejího hodnotového systému po celém světě, svět, ve kterém budou postupně dospívat k demokracii jak autoritářské systémy Eurasie, Afriky a Latinské Ameriky, a tempo bude diktováno přáními americké administrativy či bruselské byrokracie, je pryč. Byla to čirá iluze.
Žádný konec dějin nenastal, naopak svět se posunul do mnohem zábavnější, diverzifikovanější a rozmanitější podoby. Ve které, jak předpověděl daleko přesněji Samuel Huntington a po něm nová generace ekonomů z MIT, příkladně Acemoglu nebo Robinson, budou spolu soupeřit nejméně tři silné civilizace. Kromě západní i pravoslavná, jejímž ústředním státem civilizace je Rusko, a čínská, asijská, jejímž ústředním státem je pochopitelně Čína.

Jestliže Západ byl od první průmyslové revoluce tahounem světové civilizace a především pokrok v technologiích predefinoval dominantní postavení západních států ve světě, tento model je definitivně pryč. Jak ruská, tak i čínská civilizace přijaly technologický pokrok za svůj základní hybný princip pro rozvoj společnosti a během prakticky tří dekád dokázaly změnit chod svých společností natolik, že jsou dnes a především do budoucna vážnými konkurenty Západu.
Bipolární svět a politická schémata studené války jsou dávno pryč.
Nahradil je multipolární svět tří nejvýznamnějších civilizací, kterému úspěšně sekunduje svět muslimské civilizace a do budoucna do dění významně zasáhne prozatím rozdrobená a porobená Afrika. A samozřejmě existuje malá, ale o to vlivnější civilizace Židů, která své zájmy dokáže nyní i v budoucnu bez potíží uplatnit.

Tři civilizace podle Huntingtona

Huntington popsal dnešní svět jako střet civilizací, jejímž základem je silný ústřední stát, opatřený jednoticí identitou, dostatečnou vojenskou mocí, která jej učiní nevyvratitelným z pozice jiného světového hegemona a zároveň dostatečně silným, aby dokázal definovat a prosadit klíčové hodnoty spojující i ostatní státy uvnitř civilizačního bloku.
Zároveň je takový stát, příkladně Rusko, Spojené státy nebo Čína, opatřen silnou ekonomikou, vzdělanými a stabilními vrstvami společnosti, které podporují místní politiku, a dostatečnou průmyslovou a zemědělskou základnou, která umožní přežití i v případě, kdy jsou díky střetům ohroženy nebo uzavřeny obchodní trasy. Huntington projektoval střet civilizací na základě spojující identity dané ústředním náboženstvím. A souvisejícím souborem hodnot charakteristickým pro každou civilizaci. Pravoslaví, křesťanství, konfucianismus, islám.

Rusko a Čína budují kapitalismus. Ale bez západního pojetí demokracie se prozatím obejdou.

Rusko, tak i Čína poté, co přešly ke kapitalismu, budují systémy, které do jisté míry přejímají části a výhody západního systému, ale v politice se chovají odlišně.
Pro Rusko i Čínu platí, že odmítají západní systém uspořádání společnosti. Jdou cestou autoritativního vedení. A mají k tomu řadu důvodů. Koncentrace moci těmto společnostem umožňuje snadněji transformovat zemědělskou výrobu do rozsáhlých průmyslových kapacit. Budovat města, továrny a industrializovat zemi v podmínkách, které by Západu trvaly dvoj- až pětinásobně delší dobu. Mohou zvyšovat podíl středních tříd bez výraznějších sociálních otřesů a dopadů. (Jen pro představu, Čína vytvořila za posledních 25 let zhruba 300 milionů příslušníků čínských středních tříd.) Zároveň plošně udržovat růst mezd pracujících tříd v mezích odpovídajících reálné míře produktivity. A také udržovat pod pokličkou nároky různorodých skupin obyvatel v zemích s obrovskou směsicí protichůdných zájmů. Ze kterých by potenciálně mohly vzejít obrovské konflikty. Ve skutečnosti by okamžitý přechod těchto velkých společností k západním normám a liberální demokracii znamenal pro tyto společnosti rozvrat a zánik.
Rusko a Čína se budou vyvíjet a demokratizovat jednoduše vlastní cestou.

Jak západní, americké, evropské, tak i ruské i čínské elity velmi dobře vědí, že Rusko i Čína musejí jít vlastní cestou postupného vývoje, která by se dala pojmenovat jako „dohánění Západu“. A také není překvapením, když ani jeden ze systémů neusiluje o to, přenést vlastní podmínky do jiného systému. Jednoduše je to neproveditelné. Západ by nikdy nepřijal podmínky fungování ruské nebo čínské společnosti a naopak. Nemá tedy smysl strašit domácí české obyvatelstvo pitomostmi o ohroženích z východu. Pro Rusko i Čínu jsme zajímaví jako možná malý bodík na mapě globálního obchodu, kde lze najít příznivé podmínky pro vzájemný byznys. A to je vše.

Českou veřejnost mate zvláštní a podivuhodná směs čínského politického systému, kdy u moci zůstává jediná rozhodující síla, komunistická strana, v zemi přitom funguje kapitalismus a Čína se v hodnotovém žebříčku vrátila zpět ke Konfuciovi. Je to tolik odlišné od západního systému, a přesto to funguje.
Stejně tak Rusko je ryze kapitalistická země, která ale nemá otevřenou ekonomiku. Naopak, zdejší politika, reprezentovaná Putinovou administrativou, je zaměřena na dobudovávání ruské ekonomiky nezávisle na západních strukturách a výhradně do ruských rukou. Souběžně za rychlého a velmi účinného opevňování vojenské pozice země prostřednictvím nové generace obranných vojenských technologií.
Rusko i Čína jsou neoddiskutovatelnými hráči na poli geopolitiky a západní politiky i západní společnosti budou muset tento stav jednoduše přijmout. Je to dáno jak jejich vojenským potenciálem, tak i rostoucím potenciálem jejich ekonomik.
Je rozhodně lepší znát povahu systému konkurenta, jeho vnitřní logiku, historii, podstatu identity, současný stav i možný budoucí vývoj než se donekonečna pokoušet balamutit sebe i společnost nepravdivou optikou.
V dlouhodobém horizontu se to velmi nevyplácí.

Revitalizace domácích kapacit Ruska, Číny i Spojených států

To, co spojuje současný kurz jednotlivých ekonomik, je urputná snaha revitalizovat domácí kapacity. Není divu. Jak Rusko, tak i Spojené státy si vyzkoušely plnou velmocenskou politiku. Připomeňme, že Sovětský svaz za komunistického režimu úspěšně vyvezl svou ideologii do půlky světa. V letech 1960–1969 byla pozice tehdejšího Sovětského svazu natolik silná, že západní demokracie se nutně musely obávat o další vývoj. Komunismus zavládl v zemích Indočíny, Laosu, Vietnamu, Číny. Rusko podpořilo vývoj a vývoz ideologie do Latinské Ameriky a státy jako Kuba nebo Chile prošly socialistickými revolucemi. Stejně tak komunismus nabíral na síle jak v řadě afrických enkláv. A i západní Evropa, Itálie, Francie, Německo zažívaly obrovské otřesy systému pod náporem levicových stran a studentských bouří. Polovina států Evropy, celý východní blok včetně naší země byl komunistický.

Problémem bylo, že takto silně rozkročená mocenská pozice tehdejšího Sovětského svazu znamenala obrovské a prakticky nekontrolovatelné státní výdaje. Sověti na podporu spřátelených režimů utráceli obrovské výdaje, do kterých plynuly suroviny, potraviny, průmyslové stroje, peníze a zbraně. Všechny tyto výdaje pak citelně chyběly samotnému sovětskému státu.
Rusové se poučili. Dnes o nějakou velmocenskou politiku nestojí. Velmocenská politika stojí nesmírné peníze a vydržovat si blízké nebo vzdálené enklávy a satelity, zajišťovat je vojensky a politicky by Rusko, ale i jakoukoliv jinou velmoc stálo více úsilí, peněz, surovin a zdrojů, než by to přineslo užitku.

Spojené státy naopak po pádu Berlínské zdi převzaly roli světového hegemona a světového četníka. Během let 1988 až 2018 zasahovaly vojensky nebo prostřednictvím tajných služeb ve více než 40 státech. Jak vtipně ukázala nenápadná aplikace Strava, která monitoruje čas vojáků, strávený v posilovnách, USA udržují přes 800 vojenských základen v různých částech světa.
Američané se tak dostali do stejné pasti jako Rusové za doby Sovětského svazu. (David Vine, Base Nation).

Široce rozkročená globální politika stojí obrovské peníze. A ty potom chybějí v domácí americké ekonomice. Existují rozsáhlé studie, které dokumentují americký vnitřní dluh. Příkladně projekt-syndicate.org. Použiji jen pár čísel pro ilustraci.
V roce 2017 činil federální schodek USA 665 miliard dolarů. Kdybychom započetli dluh související s infrastrukturou a náklady na omezení klimatických změn, úhrnný schodek za rok 2017 by přesáhl bilion dolarů. Federální vláda má také dluh, o němž není ani slyšet. Jako dluh je vedeno 15,6 bilionu dolarů, držených veřejností ve formě dluhopisů ministerstva financí USA.
A poté je zde ještě nevyčíslený dluh na infrastruktuře. Sem patří odložené výdaje na údržbu silnic, vodohospodářských soustav a 54 560 konstrukčně narušených mostů nebo rekonstrukci energetické sítě. A to jsou jen obecné příklady. Je jich podstatně více.

Není divu, že Trump po převzetí moci změnil strategii. A mluví o America First, daňových úlevách pro velké globální korporace a moderní technologické firmy, od kterých chce návrat na americkou pevninu a především placení daní. Mluví o obnově státu, obnově kapacit a budování nových moderních technologií, o zásadní restrukturalizaci společnosti, politiky i průmyslové výroby. Odklon od témat, která politicky definovaly předchozí vlády demokratů, tedy Obamy a Clintona, je více než zřetelný.

Politiky Trumpa, Putina a Si Tin-pchinga dnes spojuje společný zájem.
Snaha o obnovu nebo dobudování kapacit. Péče o vlastní stát. Snaha získat podíl na 4. průmyslové revoluci. Snaha získat šanci pro příští generace odklonem od levných výrob a montoven směrem k vysoce technologické moderní produkci. A technologické, digitální, supermoderní společnosti.
Voliči jak Ruska, Číny, tak i Spojených států volí a preferují politiky, jejichž ambicí je budování státu. A tato cesta se vyplácí, pochopitelně.
Proto k budování domácích kapacit přirozeně směřují i další státy.

Budování českého státu

Babiš coby národní správce? A možný budovatel státu?
Uvidíme.

Andreji Babišovi by možná k pohodlnému náskoku před tradičními polistopadovými stranami stačil pouhý běžný výkon politického aparátu soustředěného na budování společnosti, budování infrastruktury a kapacit, a nikoliv na její rozkrádání. A nemusel by se ani nijak zvlášť honit.
Po předchozích vládách polistopadových stran mu zde zůstal vnitřní dluh politiky vůči společnosti v otázkách platů, důchodů a budování infrastruktury. Andreji Babišovi bude stačit pohodlně napravovat lapsy vyplývající z manažerské neschopnosti předchozích politických garnitur, dát v klidu do pořádku státní finance, obsloužit rozumným způsobem státní dluh a výběr daní a zároveň vhodně investovat státní zdroje do potenciálně vhodných infrastrukturních projektů a podpory moderní technologické průmyslové základny Česka. Lze předpokládat, že jak rozvoj dopravní sítě, tak slibovaná digitalizace úřadů dostanou plnou podporu. Byl by to jeden ze stěžejních a prokazatelných úspěchů jeho vlády.
Pokud navíc razantně podpoří i podnikatelské třídy a střední třídy příkladně zvýšeným základem pro daňový odpočet, podpoří rodiny s dětmi a mladé rodiny ať už levnými úvěry, startovacími byty nebo podporou školek, školného a podmínek uplatnění, může se stát opět vítězem. I v příštích volbách.
ANO není žádnou demokratickou stranou a strukturou vzniklou zdola. Je to manažersky řízený projekt politického podnikatele s autokratickými formami řízení, kde je moc koncentrována do rukou zakladatele a nejbližší skupiny spolupracovníků.
Což roduvěrné demokraty upřímně děsí. Na druhou stranu. Jak ekonomika, tak stav institucí, armády, úřadů, firemní sféry, průmyslové produkce, tak stav mladých rodin, studentů, pracovních příležitostí potřebuje podstatnou modernizaci a update.
Tu neprovedou rozbředlé aktivistické kroužky salónních demokratů, ale schopná, razantní a koncentrovaná moc.

Andrej Babiš a ANO nepředstavuje žádný nový politický pilíř systému. Jde o systémovou alternativu, která v sobě zahrnuje zastupování lidí, kteří byli naprosto znechuceni a nespokojení s vedením státu ze strany polistopadových stran. A toto znechucení až odpor vůči představitelům a stranám polistopadového režimu promítli do věcné podpory politické konkurence.
Andrej Babiš tak získal poměrně početnou základnu příznivců, ke kterým se po volbách nově přidali i ti, kteří se odmítli podílet na povolebních eskapádách, kterými se polistopadová moc pokoušela odstranit Babiše od moci. Podobně jako řadu jeho politických předchůdců. Výhrůžná, dehonestační a zatlačující kampaň pojmenovávající váhající a nerozhodnuté nebo jen mírné podporovatele změn coby rudá prasata a hnědý mor pak nakonec spolehlivě dotlačily do tábora podporovatelů ANO i ty, kteří by dříve Babišovi nedali hlas ani náhodou. Je potřeba poděkovat zdejší umělecké a mediální frontě, že tak výrazně podpořila Babiše. Svými antieventy typu Slonková natáčí Babišova syna ve Švýcarsku se přímo podíleli na trvalém růstu Babišových preferencí. Pokud bude mít Babiš rozum, může tuto aktuální podporu proměnit v trvalou. Má možnost postupně přejít k budování strany na demokratické bázi. Cestou vnitrostranických tajných digitálních referend, novou demokratičtější formou stranického aparátu, novými stanovami, systémem kariérního růstu, programem strany, a má vyřešeno.
ANO je ve skutečnosti manažerskou a pravicovou stranou, která by si nejlépe rozuměla ve spolupráci s tradičními pravicovými stranami. To, že v tuto dobu provádí politiku zvyšování důchodů, není levicová politika, ale jen prosté napravování hrůzných přešlapů polistopadových partají proti společnosti. A stanovování standardních podmínek provozu státu, kdy manažer ví, jaké má nastavit platy a podmínky, aby stát fungoval. A nebyl podvyživenou strukturou, kde se občané vyhýbají součinnosti a odpírají spolupráci.

Druhá strana mince. Babiš coby nový oligarcha. Aneb z deště pod okap?

Tou horší stránkou provozu ANO u moci může být stav po několika letech vlády.
Pokud bude ANO úspěšné, a má k tomu všechny předpoklady, může se stát, že namísto budování státu začne strana inklinovat spíše k opevňování moci v úřadech a institucích. A budování klientelistických struktur napříč celým státem.
Stalo se to i v lepších demokraciích a je třeba na to dopředu upozornit. Klíčem je pochopitelně stabilní a schopná opozice, která je připravena obratem občanům nabídnout své služby. A nemilosrdný mediální dozor.
Babišův volební úspěch, tak i silná povolební podpora vycházejí z očekávání, že Babišův koncentrovaný, o poznání autoritativnější model vedení státu přinese v krátké vlně užitečná a koncentrovaná rozhodnutí ve prospěch majoritních většin, jichž předchozí rozbředlé vlády nebyly jednoduše schopny.
To s sebou nese nutně koncentraci moci.

Dobývání pozic

Babiš při přebírání úřadů postupuje v podstatě stejným způsobem jako jeho předchůdci. Jestliže k něčemu jeho předchůdci v exekutivě postupně dospěli, tak ke stavu, že nemá smysl řídit stát prostřednictvím neustálých zvratů a chaosu v institucích. Nemusíme chodit daleko, zase stačí za hranice k Němcům. Zdejší osa institucí, na které spočívá výkon státu, je do jisté míry autonomní, odpolitizovaná, svéprávná a kvalifikovaná, takže je schopna poskytovat státu trvalý a kvalitní výkon. Který se odráží v intencích chodu celého státu. Střídání vlád u moci nezatěžuje její výkon pravidelnými čtyřletými zvraty politik, což rozhodně neplatí pro Česko.
Zde se každá nastupující vláda považuje bůhvíproč za reformní. Přichází do úřadů, ministerstev, institucí a s ní i zvrat, který bezmála popře předchozí dosažené výsledky a postupy. Předchozí vlády tedy pomalu dospěly do stavu, kdy byly schopny přijmout potřebný služební zákon, který by situaci v institucích stabilizoval.
Babiš jako nový hegemon ovšem ducha i literu zákona opět obešel. Počíná si opět jako reformní politik, několikátý v řadě. Nevyměňuje přímo jednotlivé lidi, náměstky, ale rovnou mění strukturu úřadů. Což je obvyklý postup z korporátní branže při, řekněme, nepřátelském převzetí.

Tento postup můžeme vnímat jako snahu získat pro úřady schopnější vedení. Anebo také lze to chápat i jako obklopení se věrnými, kteří budou důsledně provádět politiku ANO směřovanou na výsledky. V korporátním prostředí se tímto postupem stabilizují nevýkonné firmy. Dosadí se nový, schopný a nažhavený management, který se zaměří na výsledky a okamžitě je realizuje. Ale stát není firma.
Je sice možné očekávat, že výsledky institucí se pod koncentrovanějším vedením začnou časem proměňovat k lepšímu. A že koncentrovaný tlak na výkon a efektivitu institucí státu, fungování úřadů přinese ony prokazatelné výsledky. Což bude hlavním argumentem Babišovy politiky.
Jenže má to své ale.

Jsme mladá demokracie.
S týmiž očekáváními nastupoval k moci Špidla, po něm Topolánek a manažerského buldozerismu se dopouštěl i Paroubek. Výkon institucí je v demokratických režimech přímo odvislý nejen od dozorujících a manažerských praktik, ale především od přirozené motivace k lepším výsledkům. Od etických, pozitivně laděných, politicky správně motivovaných rozhodnutí, kdy výkon úřadů a institucí je motivován celospolečenskou poptávkou po budování státu.
Toho se ovšem může dopustit politik nebo garnitura, které podobné charakteristiky i předpoklady mají. Klíčem je pochopení, že namísto stranických věrných je nejlepší cestou klasická meritokracie, kdy na místa náměstků a zodpovědných osob jsou důsledně nominováni nejvhodnější osoby s nejlepšími odbornými a lidskými předpoklady pro vedení úřadů. A samotným úřadům je poskytnuta rozumná autonomie v jednání.

Je pravda, že nezralost v budování institucí, jdoucí na vrub neschopnosti předchozích vlád alespoň dovládnout do konce svých mandátů, se projevila v neustálém reformním snažení. Státu a institucím chybí dlouhodobý koncepční vize stabilizace státu a budování státu.
Pokud se Babišovi podaří tento stav prolomit a s důvěrou začne posilovat spíše meritokratický přístup (tedy dosadí na nejexponovanější místa státní správy nejlepší úředníky a odborné profesionály), udělá pro zdejší systém demokracie víc než kdokoliv z jeho předchůdců.
V opačném případě může nastat stav, kdy noví věrní v úřadech sice vytvoří atmosféru silného a nesmlouvavého vedení a stát se v podstatě stane byrokratickým institutem tupě vykonávajícím pokyny z nějakého pomyslného Babišova centra. Pak jednu měkkou oligarchii aktivních vytěžovatelů státu nahradí o poznání tvrdší oligarchie manažerských správců státu.
O to nikdo nestojí.
Babišova volební podpora by pak jednoduše skončila tak rychle, jak začala.

Sociální demokraté a Miloš Zeman jako zastoupení vytěžovaných tříd

Ponechme teď stranou ANO a Andreje Babiše. Ve skutečnosti rozhodný krok k počátku skutečné politické konkurence vznikl ve svobodném vnitrostranickém plebiscitu sociálních demokratů.
Tady byl možná onen klíčový okamžik zlomu. Malý, ale podstatný.
Sociální demokraté vznik reálné politické konkurence vůbec umožnili. Stejně jako komunisté.
Podle mě takto nejstarší politická strana ukázala, že její existence má smysl. A že má smysl i samotný princip demokracie. Kde většina volí na základě kolektivního rozhodování a v klíčových věcech dospěje ke správnému a vyváženému rozhodnutí.
Blíží se ale doba, kdy kreativní destrukce, spojená s nástupem nových technologií, přinese velký tlak na postavení a situaci pracujících tříd. Sociální demokracie má výhodu, že sedí ve vládě. A může tak přímo formovat jak hospodářskou, tak i sociální politiku ve prospěch širokých mas. Je to v podstatě její tradiční úloha a bude velmi důležité, jakým způsobem se jí zhostí.

A pak je zde Miloš Zeman. Miloš Zeman ke vzniku skutečné politické konkurence přispěl nebývalou mírou. Jako prezident vyvinul ve složité povolební situaci silnou aktivitu, která přivedla strany k jednacím stolům. A dokázal účinně motivovat strany k jednání. Pokud tuto skutečnost nikdo zatím nekomentoval, tak je nutné tuto aktivitu ocenit a vyzdvihnout. Protože se zasloužil o změnu. Namísto výprodeje státu je zde šance začít stát opět a znovu budovat.

Sumář změn v roce 2019

Česká politika dospěla do podoby skutečné politické konkurence.
Znamená to nevratný krok ve způsobu, jakým spolu partaje soupeří. Strany, které nebudou umět zastupovat skutečné zájmy konkrétních voličů, prohrají v politické soutěži.

Česká politika i česká společnost si začne uvědomovat změny v geopolitice. A přestane nahlížet na významná geopolitická centra současnosti prizmatem zdejších popletených výkladů. Geopolitika se odehrává v dimenzi tripolárního světa a soupeření civilizačních bloků. Bipolární schémata studené války můžeme s klidem nechat strašit v hlavách odstupující generace politiků polistopadové éry.

Nástrojem domácí politiky a jejím standardem se postupně stane západní péče politik o občany. Andrej Babiš má po převzetí moci našlápnuto k prosazování změn, které povedou k lepšímu provozu státu i ekonomiky. Jeho počáteční výhodou je neschopnost předchozích vlád cílit výsledky politik ve prospěch občanů. Otázka je, jak si Babiš poradí s logikou budování demokratických institucí. Stát není firma.

Proces změny české politiky se odehrává na půdorysu nejvýznamnější transformace společnosti za posledních padesát let. Čtvrtá průmyslová revoluce zásadně mění pravidla. Je v plné síle a za rozhodující je považována schopnost vyprodukovat nové technologie a nové kapacity, ze kterých budou ekonomika, stát i populace čerpat příštích padesát let.

Opozici čeká dlouhá cesta reformování jak cílů, tak i metod. Prospělo by jí důsledné omlazení a předání moci uvnitř stran lidem, kteří jsou úspěšní v provádění aktivní a prospěšné politiky na úrovních krajů, hejtmanství nebo úřadů. Šanci by měli dostat schopní lidé s výsledky a touhou budovat stát.

Budování státu, závěr

Vlak, který veze společnost do blízké i vzdálené budoucnosti, už jel. Mám obavu, že Česko do něj nestačilo plně nastoupit. Česko potřebuje zásadním způsobem modernizovat jak státní, tak i podnikovou infrastrukturu. Potřebujeme, abychom se znovu stali výrobci a producenty finálních sestav, nikoliv montovnami pro západní koncerny. To znamená obrátit stav, kdy jsme rozbíjeli tradiční české koncerny, značky a výroby na stav, kdy je znovu a účinně budujeme. Stav, kdy politici svěří podniky budované po generace hochštaplerům nebo neumětelům a ti je vzápětí vytunelují nebo dovedou ke krachu, jako tomu bylo u Poldi, Vítkovic, Chemapolu a dalších firem, je už nepřípustný.
Je výborné, že se podařilo konstituovat poměry ve firmách, jako Škoda Transportation, Kofola, Tatra nebo s obtížemi Zetor. Ale budoucnost je ještě jiná.
Je v podnikatelských aktivitách malých a středních technologických firem, které se snaží vytvářet nové technologie. Strojové vidění, autonomní stroje, roboty. Ve firmách, které se zabývají umělou inteligencí, zpřesněnou navigací GPS a pohybem robotů v terénních podmínkách. Je v laboratořích, které zkoumají posuny v genetice. Je v biotechnologiích, v šetrném ošetřování půdy, hospodaření s vodou. V nové generaci ušlechtilých zemědělských plodin. Je v nových formách získávání energie od vylepšených solárních panelů po fúzní generátory nové generace. Je v rozsáhlé digitalizaci jak státu, tak i budování inteligentních a kognitivních databází slučujících výsledky výzkumů různých vědeckých ústavů, inovačních center s investory a výrobci.
A je také v nové generaci dopravních systémů. Miloš Zeman promine, nepotřebujeme kanál Odra–Labe–Vltava, ale tunely hyperloopu s transportními kapslemi převážejícími zboží i lidi rychlostí 1 000 kilometrů za hodinu. Potřebujeme mobilitu lidí a transportní systémy dostat na novou úroveň. Poloha uprostřed kontinentu nás k tomu přímo předurčuje.

Česku chybí podniková a investorská třída, jakási obdoba Silicon Valley a Bostonu, kde by v koncentraci supermoderních projektů vznikaly klony amerických, izraelských, čínských nebo ruských technologií. Nebo i autonomní vývoje nových věcí.
Česko potřebuje rozumnou a stabilní úpravu právního systému, který v tuto dobu oplývá přibližně dvěma miliony právních norem, vyhlášek, nařízení, počítaje v to jak domácí, tak i evropské právní normy. Je to důsledek nechtěné kreativity předchozích vlád, kdy se věřilo, že kvantita přijatých zákonů ilustruje práci Parlamentu. Potřebujeme méně právních norem, ale takových, aby se v nich lidé bez problémů vyznali, řídili se jimi a respektovali je.
Pokud tohle nenastane, je otázka, jak bude Česko za 15 až 20 let vypadat. Jaké bude jeho postavení.
A odtud jaké bude postavení zhruba 15 milionů lidí, kteří zde budou žít. Ta rozhodná doba je teď.

Tady a teď.

David Martinek

David Martinek při natáčení. Foto: archiv D. Martinek

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Daniela Černá

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Generál Pavel, Štětina, Telička, Dvořák z ČT, Pithart... Publicista vrací úder Kocábovi

22:10 Generál Pavel, Štětina, Telička, Dvořák z ČT, Pithart... Publicista vrací úder Kocábovi

ROZHOVOR Sociální sítě jako třeba Facebook neumožňují šíření některého obsahu, který považují za záv…