Pane doktore, akademici nám připravili nezvyklou show s otevíráním „dopisu“ Masaryka. Celé znění jsme se stejně nedozvěděli. Jaký smysl to mělo?
Máte pravdu, že otvírání obálek, ke kterému vlastně ani nedošlo, bylo zvláštní televizní podívanou, o jejímž posláním se můžeme zatím jen dohadovat. Nedovolil bych si zpochybňovat erudici přizvaných historiků, zejména pana prof. Vratislava Doubka, který byl krátkou dobu mým kolegou na politologii FF UK, kde měl přednášky nejprve na téma česká politika 1848–1989 a využíval při nich svých studijních zkušeností, kterých nabyl při svém působení v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd ČR. Přišel k nám po odchodu prof. Theodora Syllaby, který se mj. také zabýval životem a dílem TGM (vydal deník svého strýce prof. Ladislava Syllaby, lékaře, který doprovázel Masaryka při jeho ozdravném pobytu na Capri a zasloužil se o seznámení odborné veřejnosti s Masarykovým vztahem k významným osobnostem sionismu, doplněným poznámkami z jeho cesty do Palestiny v roce 1927. Syllaba byl také jedním z těch, kteří pořádali torzo Masarykovy knihovny v Lánském zámku, tzv. holubníky, o kterých vznikaly legendy odborníků, kteří se snažili dohledávat nějakou exkluzivní archiválii nebo dobovou publikaci Masarykových spisů.
Paní Dagmar Hájková, která měla být přítomná otvírání obálek, je ve zprávě o této události prezentována jako „největší odbornice na Masaryka“, což není nejvhodnější pojmenování její profese a snad ani její odborné způsobilosti. Musíme, samozřejmě, ocenit její opatrné odpovědi na zvídavé otázky, které byly součástí TV prezentace. Pokud jsem nepřeslechl a nepřehlédl nějakou její poznámku, nekomentovala ani to, jak se dostaly zalepené obálky do držení Antonína Suma, bývalého tajemníka Jana Masaryka, který je v roce 2005 předal do Státního archivu, kde zřejmě bez většího zájmu obě prožily dalších dvacet let.
O Antonínu Sumovi jsem měl několik útržkovitých informací od Jiřího Navrátila, který měl podobný osud jako Sum (ve vězení až do velké amnestie 1960), a který se okolo Sumových informací pohyboval velmi obezřetně.
Ono zajímavější je, jak vládní příznivci reagovali na Masarykova slova, že je třeba se hádat s hloupými lidmi. Aplikovali to na příznivce opozice. Jak jste to pochopil?
Ano, opravdu to vypadá tak, že v předvolebním klání roku 2025 má sehrát nový výklad osoby prvního československého prezidenta nějakou významnou roli. Pana prezidenta Pavla jistě zajímalo, co mohl napsat TGM v posledních letech svého života, ale pokud se někdo domnívá, že lze těch nových „několik vět“ vkládat do aktuálních nebo aktualizovaných významů a změnit tím auru současného prezidenta nebo dokonce jeho blízkých spolupracovníků, pak si myslím, že jde o omyl a neznalost způsobů vyjadřování TGM. Z Hovorů s TGM Karla Čapka víme, že nejvulgárnější kritikou i těch největších nepřátel bylo pojmenování „to je nepěkný člověk“. A naopak přátelům současného pana prezidenta nebo předsedy vlády se nezdálo být nezpůsobné navštěvovat v Řeporyjích pana starostu Novotného. Místo toho se mohli raději začíst do vět a slov Masarykovy objemné práce Rusko a Evropa. Jistě by je proto ani dnes nikdo neurážel slovy komunikačního koordinátora a mohli by se třeba o válce a míru něco nového dozvědět.
A to „hádání se s hloupými lidmi“ sice nevypadá na Masarykův způsob vyjadřování, ale možná, vzhledem k životní situaci a „odposlechům“, které jsou zde používány jako zvednutí karatelského ukazováčku zaznamenané někým prezidentovi blízkým, bylo možné.
Zajímalo by mne, zda se také někdy dozvíme, jak si na konci svého života TGM nechal předčítat z ruského textu Písma svatého a zda nad tím někdo nebude přemýšlet, jak to použít dnes k nějakému velebení nebo hanopisu, kterých si Masarykova rodina v minulosti i současnosti zažila, a jistě bude dále zažívat, dost a dost.
Kde se u „lepších lidí“ vzala představa, že jsou oprávněni ohrnovat nos nad ostatními? Je to novinka?
Když už jsme u Masaryka. mohli bychom si z jeho života vybrat téměř nekonečné množství pomluv a obviňování z klanění se Židům i židům, o jeho původu, jak jej prezentovali jeho studentští kritici za Hilsneriády a okolí pražského primátora Baxy, běsnícího antisemity a prvního předsedy Ústavního soudu ČSR. Snad je popouzela Masarykova slova o Kocourkovu a Hulvátovu, dvou obcích, které jsou u nás nezničitelné, nebo o demokracii a nedostatku demokratů. Ale i dnes mnozí, kteří se „nezasloužili o stát“, hledají stále nové a nové příležitosti, jak „srazit jakoukoliv hlavu, která vyčněla nad zástup“.
Asi to tak bylo, je a bude. Český ministr vnitra jede demonstrovat do Bratislavy proti vládě Roberta Fica, protože si myslí, že je něco víc, než středoškolský učitel z Kolína. Dokonce i pan prezident ČR si myslí, že může „ohrnovat nos“ nad prezidentem americkým a asi mu nikdo neřekl, že tím otevřel stavidla podcastové neomalenosti, ve které Bohumil Pečínka naslouchá, jak jeho host mluví o ženě prezidenta Trumpa jako o „slovinské šlapce“. Hvězd z nebe spadlých bylo a je u nás nepočítaně. Jen o tom mnozí ještě nevědí.
Za hlupáka označil Masaryk Andreje Hlinku. To asi není něco, co by přispělo vzájemným dobrým vztahům?
Zatím nevíme kdy a za jakých okolností to TGM řekl. Jeho vztah ke Slovensku a Slovákům byl známý, konečně z moravského Slovácka pocházel a jeho legitimní otec byl Slovák. Antipatie mezi Andrejem Hlinkou a Tomášem Masarykem byly známé a přežili oba své ideové a politické nepřátele. Masaryk dokonce prohlásil, že „…základním rysem Hlinkovy osobnosti je ohromná primitivnost, nevzdělanost naprostá nepotřeba kultury“. Jiný historický citát z roku 1938 byl „Hitler Hlinka, jedna linka“.
Mimo historický kontext tato slova nám dnes znějí hrůzostrašně, ale slovenští gardisté je křičeli na ulicích slovenských maloměst před více než osmdesáti lety. Stejně jako Masarykova kritika Andreje Hlinky by byla dnes už více než stoletá.
Miloš Zeman kdysi prohlásil, že Češi, a klidně k tomu přidejme i Slováci, mají nejhůře předvídatelnou minulost. Chodit si půjčovat slavné nebo neslavné okamžiky našich dějin je nejen za hranicí dobrého vkusu, ale ve vzpomínkách současníků mohou způsobit více škody než užitku.
Němcům máme dát, co si zaslouží, ale ne víc, znělo ve vzkazu. S tím, že Němci leccos ukradnou. No, bylo to prorocké?
My to s těmi „Němci“ máme složité. Všude jinde jsou to Germáni, Alemani, Tedesco, jen v češtině, ruštině, polštině… jsou to ti Němí. Dalimil říká, že Němci Čechům všeho špatného činí. A když Němce potkáchu, nosu mu uřezáchu. Masaryk ještě uměl rozlišovat mezi rakouskými a říšskými Němci, mezi Františkem Josefem I. a Otto von Bismarckem. Ale chce-li si někdo vykládat slova TGM, že předvídal kuponovou privatizaci, rozkradení Poldi Kladno nebo Škodovky, Zbrojovek, OKD aj., pak se rozhodně mýlí.
Vlastně by to ani nemohlo být podstatné, kdyby si režie celé té hradní události nepředstavovala, že proroctví mají svou životnost odvozenou z lichých představ o své velikosti, nebo malosti. Z takových, které se právě hodí do politického výprodeje nebo kramářství.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 8 čtenářů)
Díváte se na tzv. „lepší lidi“ stejně jako Zdeněk Zbořil?
autor: Jaroslav Polanský
známka
