V Riu nyní probíhá olympiáda, a když člověk soutěže sleduje, může přitom vidět i scény, kterak někteří sportovci, ti z muslimských zemí, odmítají podat ruku svému soupeři či rovnou nejsou ochotni proti němu nastoupit, nebo dokonce odmítají s nimi cestovat společným dopravním prostředkem. Nevzpomínám si, že by v minulosti bývala tato spektakulární gesta tak častá. Vnímáte to také tak?

Já se hned na úvod musím přiznat, že sice dovedu pojmenovat většinu tuzemských kytek a motýlů, ale nikdy jsem nesledoval sport. Nikdy jsem jej ani příliš neprovozoval, když nepočítám turistiku. Když jej přátelé sledují, rád se do toho nechám vtáhnout, ale že bych sám sledoval sportovní výsledky, to se mi nikdy nestalo.

Jenže pokud jde o olympijské hry, ty mají podstatný přesah i do společenského a mezinárodního dění, a proto je sleduji z tohoto důvodu. Já v současnosti úplně náhodou rovněž čtu knihu Toma Hollanda Perský oheň. Ta pojednává o řecko- perských válkách a tam samozřejmě je spousta odkazů na olympijské hry ve starém Řecku.