To by byla velvyslankyně USA. Známý televizní moderátor vytáhl na světlo velice známé jméno

Jak vy sám vnímáte vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách, a myslíte si také, jako řada politiků, že tato událost do určité míry změní celý svět? Co můžeme vlastně očekávat, máme mít nové naděje nebo spíše strach ze zcela nového politického trendu?

Myslím, že součástí volební kampaně z té „druhé strany“ bylo Donalda Trumpa tak trochu démonizovat. Sama Amerika se přece pyšní tím, že demokracie je tam zakotvena tak silně, že změna prezidenta nemůže nijak silně změnit směr politiky nebo dokonce tuto politiku vykolejit. Ano, je to jiný typ prezidenta a určitě se jeho pragmatické názory promítnou do vnitřní i zahraniční politiky. Pevně doufám, že to bude trend spojování světa, nikoli jeho rozdělování. Že ten trend bude mírový, který bude přínosem pro Ameriku a její prosperitu.

Dovolte, abych citoval názor dámy, kterou jsem měl tu čest potkat před několika lety v našem Rotary klubu Praha, kde jsem vyslechl její přednášku a poutavé vyprávění o její neuvěřitelné kariéře. Její dědeček František Hašek, prezident burzy, byl v roce 1942 popraven nacisty za to, že odmítl opakovaně nabídku velké finanční částky za spolupráci. Po převratu v roce 1948 byla se svou rodinou vyhnána komunisty z rodinné vily v Bubenči a v osmi letech uprchla se svou rodinou do USA. Tam později vystudovala s vyznamenáním obor diplomacie, v Bílém domě založila Kancelář prezidentských práv. Jako její vedoucí pracovala 18 let jako zvláštní asistentka pěti amerických prezidentů. Je to paní Eliška Hašková Coolidge. Naposledy jsme se setkali v době, kdy prezidentská kampaň začínala a ona výsledek naznačila. Budu citovat část mailu, který nám zaslala po zvolení Donalda Trumpa: „Je to obrovské vítězství pro Ameriku a pro celý svět. Je to po dlouhé době člověk, který něco vedl a uměl postavit. Je to naděje na lepší časy.“ Tolik citace této vážené dámy. Popravdě řečeno teď, když se řeší spekulace o tom, že by mohla post velvyslankyně v ČR zastávat bývalá manželka pana prezidenta Ivanka, si v těchto souvislostech zcela seriózně uvědomuji, že tato diplomatka by byla ideální pro tuto funkci. Vedle jejích morálních a profesionálních kvalit má v sobě ještě něco – vždy se hrdě hlásila k tomu, že je Češkou.

Z vítězství Trumpa se prý radují všichni, kteří odmítají imigranty. Lze říci, že tímto je definitivně jasné, že v Česku si už žádný politik, který to myslí vážně se svou kariérou, nedovolí přijímat ve velkém muslimské uprchlíky? A vůbec obecně v Evropě, viz posledně zveřejněné názory vedení německé CSU? Může se stát, že už nebudou chtít politici riskovat případné problémy, které s imigranty přicházejí? Jenže další informace svědčí o tom, že z Afriky stejně budou přicházet miliony běženců. Jaký lze předpokládat v této záležitosti příští vývoj, co se týká azylové politiky v Evropě?

Těžko předpokládat vývoj v Evropě, která si s migrační politikou zatím nedokázala poradit a která je i teď v přístupu nejednotná. Evropští a někdy i naši politici jsou někdy sice bezradní, ale myslím, že naše země je příkladem toho, že si nedáme „diktovat“ migrační politiku. A nevím, proč bychom se měli „řídit“ podle migrační politiky USA, ať už bude jakákoliv.

Hned v době sčítání výsledků hlasů při volbě amerického prezidenta se řada lidí smála České televizi už proto, že bylo zřejmé, jak moc je výsledek překvapil. Část veřejnosti podezírá média z toho, že nejsou objektivní, že napadají některé osobnosti a že straní určitým zájmům. Jak svůj úkol – informovat – zvládají média, ať už veřejnoprávní nebo soukromá? Myslíte si, že postupně zkusí hledat jiný přístup, že nebudou tolik „sluníčkářská“ a podobně? Začnou být shovívavější i vůči názorům, které hlásají například rozumnou toleranci vůči menšinám či imigrantům?

Nedokážu odhadnout to, do jaké míry byla vlna absolutní podpory paní Clintonové vlnou reklamní kampaně, a do jaké míry objektivním zpravodajstvím. Faktem je, že na této vlně surfovalo poměrně velké množství hlavních tištěných médií. Naše ČT má v USA vynikajícího zpravodaje pana Řezníčka. Vlastní volby měla pokryté skvěle. Ale možná i tady se trochu svezla na zmíněné vlně. U některých moderátorů to podle mě bylo tak trochu podle hesla, že přání je otcem myšlenky. Nikdo nemůžeme být úplně inertní v názorech a emocích. Neomylní a spravedliví Mirkové Dušínové jsou jen v knihách a filmech. Myslím, že Česká televize by měla být více veřejnoprávní – přičemž vysvětlení této nezávislosti by zabralo asi mnohem více času a papíru, než toto pouhé konstatování.

Globalizace, a v jejím rámci především transfery výrobních procesů především do Asie, často berou lidem dobře placená pracovní místa a ta nová nemá kdo vytvořit. Zatímco ti majetnější mají stále víc, část veřejnosti chudne, o čemž se samozřejmě raději nemluví. Bude vůbec někdo skutečně vážně hledat řešení i pro lidi, kteří nepatří mezi úspěšné podnikatele či zaměstnance státní správy? Do jaké míry obyčejní lidé přestávají věřit finančnímu systému kapitalismu? A není právě toto důvodem vzestupu populistických stran či různých podobných lídrů?

Máte pravdu, že nůžky se mnohdy rozevírají. Ale je potřeba si uvědomit – a toho jsme svědky i u nás, i v západní Evropě, i ve Spojeném království Velké Británie – že i ti méně majetní jsou na tom mnohem lépe, než před lety. Protože se celý ten graf posunul směrem nahoru. Globalizace sice přináší ztrátu pracovních míst, ale zároveň také změnu struktur ekonomiky. Takže to znamená i nové výzvy. V oblasti služeb, práce doma, příležitostí pro tělesně postižené. A také pro migranty v Evropě – pokud ovšem chtějí opravdu pracovat. To, co před necelými dvěma lety například očekával šéf Mercedesu jako „nový hospodářský zázrak“ – příliv pracovních sil z řad migrantů, bylo patrně jen přání. Praxe je jiná.

Blíží se volby v Německu, ve Francii, v Rakousku. V kontextu Brexitu, do jaké míry může nastat, že kandidáty typu Trumpa budou volit i lidé v Evropě? Mimochodem, v USA se objevily násilné nepokoje, protože spousta lidí nedokáže přijmout osobnost nového prezidenta. A nemusíme chodit daleko, i u nás určitá vrstva společnosti prezidenta Miloše Zemana snad až nenávidí. Může skončit tento stav věcí násilím v ulicích i v České republice?

Po zvolení pana prezidenta Zemana jsme tady také slyšeli, že národ je rozdělen, že je to tragédie… A ejhle! Čas velmi rychle vztahy a nesváry urovnal a ti rozumní lidé, které zajímá meritum věcí a událostí, dali v mnohém za pravdu realitě, kterou před tím někteří kreslili jako katastrofickou. To, že část demokratické Ameriky neuznává výsledek demokratické volby, je pro mě překvapením. Překvapením, které mě ale utvrzuje spíše v názoru, že je to možná někdy řízené, nikoli spontánní.

Před několika dny jste se vrátil ze služební návštěvy Velké Británie, kde jste jednal především se svými kolegy z britského parlamentu. Jak se vlastně ostrovní velmoc změnila po Brexitu? A bude její odchod z EU během na dlouhou trať, který poškodí obě strany, anebo je snaha se dohodnout na oboustranně výhodné spolupráci?

Ostrovní velmoc neměla mnoho času se změnit. Ale myslím, že se příliš nezmění. Tradice, úcta k symbolům, hlavě státu a demokracii je tam veliká. Přestože historicky byli pouhých jedenáct let republikou, jejich tradice parlamentarismu je patrně jedna z nejstarších na světě. Setkali jsme se s liberálním lordem Andersonem i s konzervativním poslancem Jenkinem. Mají rozdílné názory, ale jsem přesvědčen, že opět nasadí proti podvojnému účetnictví Evropy dvojitého Nelsona. (Použil jsem příměr přítele Milana Davida – viz jeho hra „0,1 kg Meronu“.) Myslím, že zvítězí snaha dohodnout se na oboustranně výhodné spolupráci.

Britové, i podle slov svého ministra zahraničí Borise Johnsona, by si přáli zachovat stejný vnitřní obchod v Evropě bez jakýchkoliv omezení jako doposud, ale odmítají volný pohyb osob po Evropě. Tedy chtějí zamezit migraci zvláště z východoevropských států. Co si o tom myslíte?

Obojí je pro ně do budoucnosti životně důležité. Určitě o tom budou jednat tak tvrdě, jako hájili svoji zemi i Evropu před Hitlerem. Mrzí mě, že naše média dala přednost méně významným bulvárně prezentovaným událostem před zmapováním návštěvy pana Borise Johnsona. Moc jsme se o jejím obsahu nedozvěděli.

Česko šokovaly v nedávných dnech dvě rasistické vraždy v Anglii. Jednou z obětí byl Polák, druhou dokonce Čech. Jak tyto události vnímají britští poslanci a například i širší veřejnost ve Velké Británii?

Velmi je to mrzí. Ptali jsme se na to našeho velvyslance pana Libora Sečky, který je opravdu zkušeným diplomatem. V případě Čecha to byla jen nešťastná náhoda. Nebyla motivována rasově – nějací gauneři po něm chtěli peníze, on se ohradil a ti darebáčci si na něj potom zbaběle počkali a ubili ho. Šlo údajně o manažera cateringové společnosti. Nikoho neprovokoval, prostě měl pekelnou smůlu. V případě toho Poláka bližší okolnosti neznám. Ale problémy s Poláky Britové přiznávají, stejně jako s našimi občany cikánského původu. (Jsem rád, že Parlamentní listy mi slovo „cikánského“ neopraví – je stále ve slovníku spisovné češtiny.)

Po svém návratu jste také vychvaloval britská média, což u vás jako letitého televizního redaktora má jistě své opodstatnění. Co vás konkrétně tak nadchlo? A kdybyste začal srovnávat, v čem ostrovní média převyšují ta česká? V čem bychom se mohli od nich učit?

Mohli bychom se od nich učit v kritériích serióznosti, nestrannosti, etice a profesionalitě zpravodajství. V BBC jsme se setkali mimo jiných také s ředitelem redakční sekce Davidem Jordanem. Předseda volebního výboru PS PČR Martin Komárek od něj dostal opravdu tlustý manuál, ve které jsou popsány všechny postupy, vztahy, kodexy a další souvztažnosti, týkající se práce v BBC. Například i vztah s informátory, jejich ochrana a jednání s nimi. Filozofie práce BBC je stanovena podle Královské charty vždy na 11 let, kontroluje se v polovině toho období a nemění se ani změnou vedení, ani změnami v horní nebo dolní komoře parlamentu. BBC se zčásti financuje sama, poskytuje vládě i sněmovně servis. Byli jsme také na návštěvě a jednání v agentuře Reuters. V redakci The Guardian jsme se setkali s Mattem Rogersonem, ředitelem Odboru veřejné politiky, a dozvěděli se o financování a regulaci britských médií, také o pravidlech soutěže veřejnoprávních médií se soukromými na mediálním trhu. Velmi zajímavá byla i jednání na Ministerstvu kultury, médií a sportu s ředitelkou Odboru mezinárodního vysílání Kathleen Stewartovou a s ředitelem Odboru rádio a TV strategií Ianem Neilem.