Když se podíváme do světa, zjistíme, jak je nebezpečný. I v Bruselu se bydlí o patro dvě výše a přízemí nebo první patro je zabarikádované, aby tam nikdo nevlezl. Je to normální? A kam míří tenhle svět…?

Není to normální! Vůbec to není normální. Částečně to chápu, co se týká médií, že se nemůže mezi lidi pouštět panika, ale ona je to pravda! Proč se neukáže lidem pravda? Jak to opravdu vypadá v Bruselu, tedy ne v okolí úřadů, ale klidně i v centru města. Jak to vypadá tady v Německu, kousek vedle. Prostě na to má každý právo.

Frankurt nad Mohanem je třeba nyní už opravdu strašný. Já jsem tam šel se svojí sestrou, která tam žije, a s mojí manželkou ve městě a chtěli jsme se přemístit z jednoho místa na druhé. Sestra vyhlížela taxík – město je nabité taxíky, a já na ni – nebudeme přece utrácet za taxík, když tady máme metro. A ona na to – ty ses zbláznil? Nakonec jsem je tedy vzal a šli jsme do metra. To byl nářez. Hloučky přistěhovalců nejrůznějších národností a jenom vyhlížejí a vyhledávají kontakt. Když na ně nebudete koukat a nebudete si jich všímat, tak stejně jeden z nich do vás strčí. Nebo do té ženské, aby odlétla, aby se někde chytla a zareagovala a aby byla záminka. Řeknu vám, strašné! A to jsem bývalý voják a říkal jsem si, že mne po Jugoslávii už nic nepřekvapí. A vidíte, Frankfurt mne přímo konsternoval.