„Národ, který se hádá, je slabý,“ psala jste na sociální síti. Také jste pokládala otázky: „Kdo stojí tak moc o to, aby nás rozděloval? Aby národ nedržel spolu? Aby tu byla až hysterie... ovšem bez náznaku řešení... ?“ Našla jste na ně odpověď?
Nejsem příznivec konspiračních teorií, ale myslím si, že to, co se děje, se neděje jen tak. Z jednoho prostého důvodu – požadavek na odstoupení Andreje Babiše v době, v níž by ten samý člověk s přehledem vyhrál volby, kdyby byly po jeho odstoupení opět vyhlášeny, je sám o sobě jen záminkou pro srocení davu na nějakém místě – prostě se musí najít věta, která tam ty lidi dostane. A není to fér, jak vůči těm lidem na Letné, tak vůči této zemi, protože to vytváří znepřátelené skupiny, což je bez jakéhokoli pozitivního cíle velmi nebezpečné. Cíl přece nemůže být „bít se.“
Víte, já chápu lidi pod pódiem na Letné, že přišli vyjádřit svůj názor na Andreje Babiše, ale je mi naprosto cizí a nepochopitelné to, o co jde těm lidem na pódiu. Buď suplují nějakou politickou stranu, která míří do kytek, a na její akci by už nikdo nepřišel, takže si z těch lidí dělají skrytě blázny, nebo je v tom nějaká vyšší hra, aby naši malou zemi těmi vnitřními nesváry oslabili, a ona pak dokázala méně čelit tlakům zvenčí. A to, že lidé poslouchají pana Mináře, který si z aktivismu udělal povolání, aniž umí cokoli jiného, a že parlamentní strany s ním sedají k jednacímu stolu – to prostě nechápu, nerozumím tomu. Pokud tedy nejde jen o to dostat ty lidi z Letné do voličských základen těch partají. Ale pak to mají dokázat ty strany samy. Takže si myslím, že se s těmi lidmi na Letné prostě nehraje fér, protože mi schází odpověď na otázku jak dál.
Pískání a nadávky provázely při pokládání květin na Národní třídě premiéra Andreje Babiše i vicepremiéra Jana Hamáčka. Zatímco na premiéra křičeli: „Táhni odsud estébáku!“ Hamáčka nazývali „ocáskem“. Nejen s pískáním, ale i s výzvami k odstoupení se setkal rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima při proslovu na Albertově. O čem tyto protesty svědčí?
O více věcech. Třeba že ztrácíme glanc a úroveň. O co víc by vyjadřovalo třeba pár stovek lidí, kteří by se při příchodu Andreje Babiše otočilo k místu zády a mlčelo. Vybavila jsem si citát – když mlčí jindy hovorná žena, její mlčení je ohlušující. Parafrází bych to řekla asi tak, že když zmlkne a ostentativně se otočí zády dav, to ticho hřmí. To, že tam někdo jde s cílem vykřikovat vulgarity a urážky, svědčí o jeho mentální úrovni nula, a pomáhá paradoxně tomu, na koho se křičí. Vzpomínám na listopad 89, kdy se skandovalo „nejsme malé děti“, „máme holé ruce“, ale vulgarity a sprostá slova nepadaly. Nikdo nenazýval komunisty tak, jak se dnes křičí na zvolené politiky. A proč? První Havel by proti tomu vystoupil. Ne nadarmo se říkalo – nejsme jako oni. Ztratili jsme noblesu, ztratili jsme slušnost a úroveň protestů, které provázely celý listopad 1989. Dnes jsou ti protestující z Národní čtvrtá cenová. Pak se nesmí divit, že se na jejich stranu nikdo slušný nepostaví. A že politika se ke čtvrté cenové blíží.
Snad největší nevoli sklidil Václav Klaus mladší. „Ty zkurvysyne,“ musel si vyslechnout poslanec Klaus se svým doprovodem, když chtěl uctít 17. listopad. Další mu nadávali do „Putinových děvek“. Podle některých neměl Václav Klaus mladší na Národní třídu vůbec chodit, jiní tvrdí, že s sebou neměl brát dceru. Co k tomu říci?
Zde udělali pseudoprotestující největší chybu. Opravdu největší. Na stranu Václava Klause mladšího se v tu chvíli musela postavit každá máma, každý táta. Bez ohledu na to, zda ho musí, nebo nemusí. A každý slušný člověk musel být z toho projevu vůči předsedovi mladé politické strany zděšen. Já jsem tedy zděšena byla. Protože toto už není normální, toto je občanská válka, takto řvali kdysi náckové a soudruzi. A hned si kladete otázku – nemá to tak dopadnout? Že se budeme na ulicích fyzicky napadat pro politický názor? Nebude někomu vyhovovat anarchie, aby pak zakročil s vládou pevné ruky?
Někdo dokonce na FB napsal, že když bere Klaus ml. dceru do války, nemá se co divit. Absolutně, rezolutně, kategoricky tyto úvahy odmítám a odsuzuji. Žiji v demokratické společnosti, která není v žádné válce, kde jsou věci, které zákon dovoluje, které zakazuje; a za mne – vůbec by mi nevadilo, kdyby tu bandu, která tam toto předvedla, policie odvedla pro jasný trestný čin výtržnictví. Možná stojí za to si ho připomenout, jak zní v zákoně: „Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta“.
Nechci žít v zemi, kde se brání tátovi s dcerou položit květiny tam, kam chodí každý rok, a řvou se na něj vulgarity na hranici trestného činu. Bez ohledu na to, že se mezitím stal předsedou nějaké strany, to si přece nesmí nikdo dovolit. A odtud vítr asi vane – podle mne je strach z Trikolóry, která se rozjela po republice, sbírá po kouskách procenta, a skomírající strany posílá do propadliště dějin. Kdyby byli ti řvouni co k čemu, přiznají, v jakém partajním dresu řvou a komu tleskají. Osobně jsem čekala, že všechny strany dění na Národní odsoudí. Nestalo se, někdo si dokonce liboval, jak jemu tleskali. Kdyby mně tleskali lidé, co předtím řvali na mladého Klause to, co řvali, styděla bych se.
Spolek Milion chvilek vyzval na demonstraci na Letné demokratické opoziční strany, aby se více otevřely veřejnosti, přišly s uskutečnitelnou vizí a posílily své volební šance koalicemi. Do příštího roku by měly strany prý uvažovat o menších koalicích. Předseda Milionu chvilek Mikuláš Minář hovořil už dříve s členy opozičních stran o změně volebního systému. Co říkáte těmto výzvám směrem k opozici?
Překvapuje mne, že by si strany měly nechat radit od člověka s nulovými zkušenostmi, který nikdy nepodnikal, nikdy nepracoval, nevykonával žádnou funkci, například na komunální úrovni… A dokonce aktuálně ani nedostudoval. Umí být jen proti něčemu a svolávat ten dav, a to ještě aby mu to jiní platili. A protože nemá těm lidem co nabídnout, tak vyzývá jiné, aby to nabídli za něj. Překvapuje mne, že předsedové partají skoro nábožně poslouchají u stolu tyto fráze, které tu byly, jsou a budou, ale které nevyřeší nic z problémů této země. A koalicemi současné strany neposílí vůbec nic. Pokud nedokážou oslovit voliče ani z půdy Sněmovny tak, aby jejich preference byly vyšší, nepomůže nic.
Teď je to tak, že panu Minářovi přijede 250 000 lidí, kterým on nemá co nabídnout, zatímco partaje by možná i co nabídnout měly, ale protože jsou jimi lidé unaveni, jejich pozvání někam přijet nikdo nevyslyší. Tak se to „šolíchá“ někde u stolu, a nikdo z přítomných si nechce přiznat, že voliče může oslovit jen poctivý, dobrý a normální program, důvěryhodný lídr a dennodenní komunikace, která se musí odpracovat. Víte, ono to není tak těžké – všichni se diví úspěchu Miloše Zemana, ale on opravdu dvakrát objel republiku. Kdysi to udělal i Václav Klaus senior, když zakládal ODS – byl všude. Dnes po něm tuto metodu převzal Klaus junior a všichni jsou zděšeni, jak se mu zvyšují preference a jak zakládá jednu buňku za druhou. Ale každý má šanci ty vesnice a města objet. Ze sídel stran a kaváren se žádné volby nevyhrávají. To vám řekne každý starosta – volby se vyhrávají v hospodě a na návsích.
Psali jsme:
Premiér Andrej Babiš se Minářově iniciativě vůči opozici vysmál. Prý na tom musí být fakt bídně, když jim dává instrukce „šestadvacetiletý nedostudovaný student a říká jim, co mají dělat“. Může být pro opozici spolupráce s Milionem chvilek výhodná, nebo se nechávají úkolovat zbytečně?
Je mi to líto, ale musím s premiérem tentokrát souhlasit, jak už jsem ostatně řekla. Dívala jsem se na ty fotografie od stolu, jak zkušení politikové nábožně koukají na toho mladíka a hledají v něm záchranu svých mizejících preferencí. Opakuji – mají-li jít nahoru, tak musí jít dolů – mezi lidi. Ne ke stolu s Minářem.
Vznikne z Milionu chvilek nějaký politický subjekt? Jaké pokračování jejich činnosti předpokládáte?
Tak, nikdy nelze vyloučit nic, ale založit politický subjekt, to už je hromada práce, obětování dnů, nocí, víkendů… A mně se nezdá, že by ti lidé kolem Mináře chtěli na úkor své práce věnovat hodiny a hodiny denně zakládání strany. Spíš se jim líbí ta pódia a nelíbí Babiš. Proč ne – ale bez toho b) to nemá opravdu smysl. Jen rozdělují národ. A to pro mne není cíl. Na žádné malé obci nemůžete vystoupit s tím, že chcete sundat starostu, bez toho, že máte za něj odpovídající náhradu. Nikdy tam nemůžete vyhrát volby jen tím, že budete bušit do stávajícího starosty, aniž řeknete, jak to budete dělat vy sám, jaký máte program. Takže každý starosta je, pokud jde o volby, větší profík než pan Minář. A každého, kdo by na obci jen křičel do mikrofonu, aniž sám co umí a má něco za sebou, by vynesli lidi v zubech.
Při proslovu v Národním muzeu premiér ocenil odvahu Václava Havla, která byla podle něj obdivuhodná. „Já jsem byl členem komunistické strany. Nejsem na to pyšný. Jak jsem mnohokrát řekl, nebyl jsem v té době tak statečný a angažovaný jako Havel. Navíc jsem nebyl v listopadu 89 v Československu,“ uvedl. Nešetřil díky jak na adresu Občanského fóra a dalších, co přivedli zem do EU a NATO. Překvapil vás proslov premiéra? Lze tomu věřit?
Byl to proslov marketingový. Nic jiného v tom není možné hledat. Václav Havel a Andrej Babiš byli každý úplně jiný gang, a jejich rozdíl je v tom, že kdyby nedošlo ke změně režimu, Andrej Babiš by možná i tak mohl být premiérem, zato Václav Havel prezidentem nikdy (úsměv). Porovnávat ty dva prostě není možné. Pokud pan premiér říká, že nebyl tak statečný, pak je nutno dodat, že být statečný protirežimním směrem ho jistě ani nenapadlo. Vím, o čem mluvím, skoro každé město, každá obec má svého „Babiše“. Tedy soudruhy nebo téměř soudruhy, kteří se rychle zorientovali a stali se úspěšnými podnikateli, a někdy i úspěšnými politiky. Protože se volalo, „nejsme jako oni“, tedy se ani nekádrovalo. Nevím tedy, čemu se dnes ti, kteří u toho byli, diví. Osobně zastávám názor, že třicet let po listopadu vytahovat dobu „před“ je už zbytečné – každý měl možnost ukázat, kým je, a pak už to mají v rukou voliči.
Sami vidíte, že Andreji Babišovi neuškodilo nic z toho, co se o něm uveřejnilo. Možná i naopak – stává se skoro mučedníkem, a tu polohu navíc sám docela chytře podporuje. Víte, byla jsem v aktivní politice hned po listopadu, a nikdy by mne třeba nenapadlo využít této situace a skoupit v 90. letech majetek svého města – a místní činovník SSM a jiní soudruzi v tom byli více než skvělí. Než jsme se vzpamatovali a došlo ke změně zákonů, skoupili půl města. Možná toho sametu bylo moc a teď sbíráme ovoce. Ale ten samet chtěl i Václav Havel. Takže kruh se uzavírá, my bychom měli udělat tlustou čáru a soustředit se na současnost.
V uplynulých dnech několikrát zazněla kritika používání slova pravdoláska nebo pravdoláskař. Nad tím, že se používá v pejorativním smyslu, se pozastavil před kamerami ČT Petr Pithart. Rozčilovala se i Nora Fridrichová na Václaváku. Připomínala, že je to třicet let, co Havel řekl, že ‚pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí‘. Tento výrok je podle ní zesměšňován a vulgarizován stejně jako ti, kteří se k němu hlásí. Proč se tato vyjádření používají v negativním kontextu? Lze souhlasit s tím, že karikování slov o pravdě a lásce je minimálně nevhodné?
(Úsměv) Byla pravda a láska na Národní? Ti lidé se jí také zaštiťovali, že jim přece jde o dobrou věc. Nejde tedy o to, jak se co pojmenuje, ale jaké to skutečně je. Vítězí dnes pravda a láska nad lží a nenávistí? Nebo každý jiný názor hned vyvolává onu nenávist namísto respektu a normální diskuze? Pokud se deklarovaný tzv. pravdoláskař bude v reálu chovat jako sprosťák, bude to zase jen sprosťák, a pokud se ten, komu nasazují psí hlavu, bude chovat slušně a tu pravdu a lásku, nebo chcete-li vzájemnou úctu a pochopení, bude hlásat a sám se podle toho chovat, bude větším pravdoláskařem než kdokoli jiný. Lidi nezajímají nálepky, ale činy. Mně se prostě zdá, že lidé, kterým ujíždí vlak, si chtějí odkaz Václava Havla zprivatizovat, a to prostě nejde, pokud se podle jeho filozofie nebudou také chovat. Havel by byl první, který by odsoudil útoky na Klause mladšího na Národní. Jak to, že ti, kteří se cítí pravdoláskaři, to neudělali? Pokud kdo toto slovo degradoval, byli to jeho nositelé sami. Bohužel. Pokud jde ale o můj osobní názor, pak pravda a láska musí skutečně zvítězit nad lží a nenávistí, ať je nositelem těch lží a nenávistí kdokoliv. Na pravdu a lásku nemá nikdo patent. Ale řada lidí si to, bohužel, stále myslí.
Novinářka Nora Fridrichová na Koncertu pro budoucnost také zmínila, že má u českých politiků pocit, že podle nich mají novináři v České televizi pouze číst ze čtecího zařízení a nic moc si nemyslet. Kde je hranice mezi svobodou projevení názoru a dodržením profesionálního přístupu novináře?
Ta hranice je jasná. Z jakkoli kritické reportáže nesmí trčet osobní názor, osobní preference, nebo až osobní nenávist. Moderátor může být drsný a kritický, ale musí být vždy nestranný. Podobně reportéři. A to právě vyžaduje vysokou míru inteligence a myšlení. Jinak řečeno – nikdy nikdo nesmí poznat, koho by dotyčný volil či nevolil. A nikdy nesmí mít dvojí metr. Nedávno jsme to zažili u Karla Gotta, tomu se vyčetlo kdeco, ale to, že i Zdeněk Svěrák byl člen KSČ, se přehlíží. Já nechci kádrovat, naopak chápu, že někdo „u nich“ být musel nebo byl formálně, ale pak nekritizujme vybrané, jak se to hodí do krámu.
Ředitel Knihovny Václava Havla a spoluzakladatel Občanského fóra Michael Žantovský odstartoval výzvu, která má Česko vymanit z morální krize. „Bude-li to nezbytné, jsme připraveni přistoupit i k nenásilným akcím občanské neposlušnosti,“ konstatoval Žantovský. Jak se na tuto iniciativu díváte a je namístě varování o občanské neposlušnost?
To je to nebezpečné. Nahrazovat volební neschopnost občanskou neposlušností je riskantní krok. Ano, umím si aktuálně představit například demonstraci, na níž se sjedou starostové a zastupitelé z celé České republiky protestovat proti návrhu stavebního zákona s tím, že pokud bude přijat, nebudou jej dodržovat; ale ta témata musí být právě jasně daná, aby nebyla zneužita. Poznámka: ten stavební zákon je totiž skutečně nepřijatelný. Vyjádřit tedy tímto projevem občanskou neposlušnost – proč ne? Nebo ukázat nedomyšlenost zákona o svobodném přístupu k informacím tím, že každý z nás napíše jednu žádost o informace na Ministerstvo vnitra. Takových 4 miliony žádostí by bylo jistě fajn (úsměv) – a pak říct – dodržujte zákon, jako my v samosprávě musíme. Ale jak říkám – je to chození po tenkém ledě. Může být projevem občanské neposlušnosti, že přestaneme platit daně, když se nám nelíbí, že vláda posílá peníze do Afriky? Jak říkám – je to nikoli nemožné, v některých otázkách si to představit umím, ale obecně to považuji za velmi riskantní.
Když jsme viděli davy na Václaváku a na Národní třídě, co to vypovídá o české společnosti? Do jaké míry se svátek stal univerzálním? Našli si k němu mladí lidé svou cestu?
Byla bych raději, aby to, co se dělo na Národní, nevypovídalo o české společnosti nic. Jinak jsem ráda, že listopad lidé vnímají jako svůj svátek, a přála bych si, aby nebyl zneužíván k aktuálnímu politickému boji, protože jsme dnes úplně jinde. Teď mne napadlo, víte, co by mi přišlo tak nějak normální a na rozdíl od projevu premiéra v Národním muzeu důvěryhodné? Kdyby otevřeně prohlásil, že květiny na Národní pokládat nebude, protože na to nemá právo jako člověk, který byl v době listopadu na opačné straně než Václav Havel, a že přeje všem, kteří listopad zažili, aby svátek 17. listopadu na Národní společně oslavili. Ani premiér by neměl pokládat květiny z formalismu, že se to očekává. A možná by tím získal body. Mladí nemohou nikdy listopad pochopit, protože ho nezažili, a nezažili ani ty soudruhy. Proto se dnes usmívám, jak se k němu vyjadřují. Je to často velmi naivní.
Na závěr se vracím k vašem vyjádření, o slabém národu. Myslíte si, že „jen“ chybí silná osobnost? Nebo to vůbec není o osobnostech a národ se hádal prostě vždycky, jen dřív se o tom tolik nemluvilo?
Odmítám, že by se náš národ hádal více než národy jiné. Naopak – uměli jsme se hodně semknout, když to bylo potřeba. Třeba v tom listopadu 1989. Je jen jiná doba – internetu, mobilů – a to konfliktní se rychle šíří, je snadné vyvolávat nenávist a kdekdo toho zneužívá. Je tedy více viditelného prostoru, ve kterém se hádat lze. S tím souvisí jev, že slušný člověk do podobného prostředí okamžitých útoků nevstoupí, tedy vyrůstá ve veřejném prostoru méně osobností než kdysi. I v disentu jich rostlo víc. Možná, kdyby v době Václava Havla byl internet a sociální sítě, nikdy by nebyl zvolen prezidentem. Teď to aktuálně odnáší Václav Klaus mladší. Kdyby začínal v 90. letech, mohl by o něm psát maximálně Blesk. Dokud bude tato úroveň politického boje, dokud se bude nazývat pokládání květin na Národní třídě válkou, opravdové osobnosti to od politiky odradí, a můžeme se nadít ledasčeho. Tedy odpověď na vaši otázku – ano, v politice je málo skutečných osobností, protože kdybychom jich měli dost, nikdy by nemohl u mikrofonu na Letné stát pan Minář a na Václavském náměstí by nadějné osobnosti politiky nemuseli alternovat herci a zpěváci. Není a nebude kde brát, dokud připustíme jako normální to, co se dělo na Národní.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
