Poslední léta byla bohatá na události, které dle mnohých představují největší výzvu nejen pro ČR od listopadu 89. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu 89 dostali, o nás samých?

Řekla nám jednoznačně, že budování demokratické politické a občanské kultury je věc dlouhodobá a náročná. Za 26 let se nám podařilo vybudovat základní instituce politického systému a pomalu ožívá občanská společnost, která je však u nás ještě stále slabá. Je to právě občanská společnost a její robustnost, která je předpokladem zdravé demokracie. V občanské společnosti dochází k formování politických postojů, které pak politika uchopí a dokáže je negociovat do procesu správy věcí veřejných. Velmi stručně by se tato správa, anglicky governance, dala označit za budování celospolečenské shody na tom, jak se věci, které nás všechny ovlivňují, mají řešit. Každé politické rozhodnutí s sebou přináší vítěze a poražené, ty, kteří profitují, a ty, kteří na ně doplatí. Kvalitní „governance“ spočívá v tom zvětšovat první a zmenšovat druhou skupinu, jak to jen jde.

My jsme zcela pochopitelně začali obráceně. Po převratu se vytvořily slabé a nezkušené elity. Z toho se pak odvinuly nemalé transformační náklady, jež nejsou jen finanční – jednoduše to, co se ztratilo a rozkradlo – ale negativně ovlivňují vztah lidí k novému politickému systému a vytvářejí špatnou atmosféru. Teprve pod tímto slabým systémem sílí společnost občanů-demokratů. Sílí a zkvalitňuje se velmi pomalu. Výše zmíněné krize třeba ukázaly, že naše prozápadní a proevropské směřování, původně nastolené shora elitami v devadesátých letech, je slabě zakořeněné. Západní hodnoty euroamerické civilizace u nás zdaleka nevyhrály. Právě teď i kvůli mezinárodní situaci jsou v krizi. Je to běh na dlouhou trať a bude zřejmě trvat ještě celou další generaci.