Trump a Augiášův chlév. Zkušený Milan Syruček shrnuje, jak Obama zdevastoval vztahy mezi velmocemi

19.11.2016 16:14

ROZHOVOR Hrozí Kyjevu třetí „majdan“ nespokojených? V rozhovoru s novinářským nestorem, bývalým zpravodajem Mladé fronty a znalcem Ruska a Ukrajiny Milanem Syručkem se rovněž dozvíme obsáhlé informace o cizincích ve špičkových funkcích v Kyjevě i o důvodu odchodu oděského gubernátora, bývalého gruzínského prezidenta Saakašviliho. A pak samozřejmě téma Donald Trump. Chce to nový svěží vítr, vždyť velmoci spolu neměly rozsáhlý dialog už šest let!

Trump a Augiášův chlév. Zkušený Milan Syruček shrnuje, jak Obama zdevastoval vztahy mezi velmocemi
Foto: Hans Štembera
Popisek: Autor knihy Milan Syruček
reklama

Anketa

Kdybyste mohli po odstoupení Gustáva Husáka říct, koho si přejete za prezidenta republiky, kdo by to byl?

hlasovalo: 13455 lidí

Změní se podle vás nástupem Donala Trumpa do úřadu amerického prezidenta vztah Spojených států a Ruska? Dojde k oživení vztahů a rozplyne se přízrak studené války?

Nevím o tom, že by Trump vlastnil kouzelnou hůlku, s níž by rozplynul přízrak studené války. Ale vím, že vztahy USA a SSSR, resp. Ruské federace, se zlepšily vždy, když byl ve Washingtonu u moci silný republikán-konzervativec a v Moskvě silný vládce Kremlu. Nikoliv proto, že by se póly přitahovaly, ale proto, že jejich vzájemná politika se stala více vypočitatelnou. Zmizelo vzájemné ujišťování o možném přátelství, protože velmoci nikdy nemohou mít přátelské vztahy. Ale silní vládci se spíše mohou scházet a jednat, alespoň o určitých pravidlech vzájemného soužití a soupeření, než je-li jeden z nich slabý nebo nevypočitatelný – tj. naznačuje či dokonce slibuje něco, co nehodlá plnit. A mezi hlavami obou mocností nedošlo k vážnému dialogu už plných šest let! To nebylo ani za období studené války, ale může se dělat politika bez dialogu?

Vzájemná izolace jen narušuje vzájemnou důvěru a její snížení může vést k nepředvídatelným krokům. Proto jsem zásadní odpůrce ruské izolace: nikoliv pro náklonnost k ruské politice, ale hlavně proto, že pak nevíme, co vlastně zamýšlí. Jedno vím jistě: Trump by nikdy nepodřídil zájem Ameriky mezinárodním zájmům, ale právě naopak. Nevím, zda Trump zažene přízrak studené války, může však zahnat nejistotu, zda a jak se může vrátit.

Jak hodnotíte zklamání ukrajinských předáků z amerických voleb? Bude pro Ukrajinu podle vás Trump zastánce tvrdší linie, nebo zájem o tuto zemi ponechá poněkud stranou?

Trump chce vymést Augiášův chlév v americké administrativě a nedovedu si představit, že by ho podporoval jinde. Tak jako ve svých projevech žádal na Evropě, aby se ona sama postarala o sebe a nespoléhala ve všem na přítele za oceánem, bude zřejmě žádat na Ukrajině, aby se sama především dala do pořádku a teprve poté žádala cosi ze zahraničí. Ukrajina není zanedbatelná ani pro USA, ale nikoliv natolik, aby ji živily a chránily.

V Polsku se opět rozhořel spor o příčině letecké katastrofy u Smolenska. Dokonce se exhumují ostatky prezidenta Kaczynského. To určitě nedodá klidu polsko-ruským vztahům. Byla by vůbec nějaká alespoň minimální pravděpodobnost, že šlo o sabotáž? Dovolila by si to vůbec Ruská federace, nebo spíše jde o „dráždění hada bosou nohou“, případně o jakési zoficiálnění konspiračních teorií?

Nejsem odborník, který by se podílel na bezprostředním vyšetřování letecké katastrofy u Smolenska, při níž zahynul polský prezident Kaczynski. Ale z toho, co jsem o tom viděl v televizi a četl v různých více či méně odborných studiích, mám dojem, že se v podstatě stále jedná o  případnou polskou spoluúčast, a to především samotného prezidenta, na katastrofě – a na druhé straně svést to na někoho jiného. Je to jistý syndrom Katyně, kdy Poláci ve svých obviněních byli nakonec v právu, ale asi těžko zde můžeme položit paralelu. Jenže přežívá, stejně jako nedůvěra Poláků, zda Rusové něco nezatajili. Vzpomínám si, jak dlouho se táhl případ Katyně. Když vládl v Kremlu Gorbačov a jel na návštěvu Varšavy, všichni doufali, že předá dokumenty. Nakonec tak neučinil, stejně jako se v roce 1987 při návštěvě Prahy neomluvil za srpnovou invazi. Zdůvodňoval to tím, že mu to většina v politbyru nedovolila a kdyby ji neposlechl, porušil by tím jednu ze zásad demokratických principů, na nichž stála perestrojka. Jenže tím porušil jinou ze svých zásad, na nichž také stála: glasnosť, otevřenost, svoboda informací.

V době finišování prezidentských voleb v USA poněkud v médiích zapadla zpráva, že oděský gubernátor, bývalý gruzínský prezident Saakašvili položil funkci a nazval mafiány většinu těch, kteří řídí Ukrajinu, včetně prezidenta Petro Porošenka. Měl Saakašvili vůbec, podle vás, nějakou možnost zatočit s korupcí v Oděse? Uslyšíme  ještě o bývalém gruzínském prezidentovi?

To je správná otázka, ale správná odpověď bude poněkud delší, protože problém je složitější a zdaleka nejde jen o bývalého gruzínského prezidenta, pracujícího poslední dva roky na Ukrajině ve funkci gubernátora Oděské oblasti. Oč v podstatě šlo? Před dvěma lety prezident a vláda Ukrajiny rozhodli, že k ozdravění orgánů zabývajících se ochranou práva, tedy policie, prokuratury, soudů, je zapotřebí provést zásadní reformy. Ty však mohou navrhnout a realizovat osoby, jež nejsou spojeny s ukrajinskými politickými stranami, oligarchy atd., tedy nejsou zatížené politikařením a korupcí, které v současnosti představují největší problém země.

Proto byl vymyšlen projekt Varjagi – název připomíná podobný projekt z ukrajinské historie, kdy místní knížata pozvala v době vzniku Kyjevské říše severské Varjagy, aby řídili jejich státní útvar. Tehdy se stal jeden z Varjagů, kníže Vladimír, panovníkem a založil zde vládnoucí rod Rjurikovců.

Pozváním zahraničních odborníků byl pověřen ředitel prezidentské administrativy Boris Ložkin. Při zvažování, odkud by měli být tito cizinci, převážily kromě vztahu k Ukrajině i zahraničněpolitické ohledy: například první byla jmenována v lednu 2015 ministryní financí Natalia Jaresková. Narodila se a pracovala převážně v USA, ale její rodiče byli ukrajinští emigranti a ona sama žila na Ukrajině v letech 1992–2000 a znovu se vrátila v roce 2004. Ukrajinské občanství získala v prosinci 2014. Jako finanční odborník pracovala v Mezinárodním měnovém fondu, Světové bance, Evropské bance pro spolupráci a rozvoj a v dalších  finančních institucích. Ukrajinci ji potřebovali jako záruku větší věrohodnosti pro získání zahraničních půjček.

Ministrem ekonomického rozvoje se stal Litevec Ajvaras Abromavičus, který se v roce 2004 oženil s Ukrajinkou a žili v Kyjevě, kde se jim narodily tři děti. Opět ekonom s velkou mezinárodní zkušeností. Třetím cizím ministrem, tentokrát zdravotnictví, byl Gruzínec Alexander Kvitašvili. Následovali další Gruzínci, zejména pro sektor spravedlnosti a vnitřní bezpečnosti. Tam nemohli být lidé ani z Ruska, ale ani z USA či ze zemí Evropské unie, ale také, aby znali ruský jazyk. Tak volba padla na relativně malou Gruzii, s níž Ukrajina měla navíc velmi přátelské vztahy zvláště po roce 2008 a která sledovala – ač bývalá součást SSSR – nezávislou politiku jako Ukrajina. Ruština tam byla za sovětských časů úředním jazykem. Všichni pozvaní se museli stát ukrajinskými občany, protože Ukrajina neuznává dvojí občanství a členem ústavodárného orgánu nemůže být cizinec – druhé občanství bylo pro tu dobu pozastaveno.

V roce 2015 jako první z této „várky“ přijela Jeka Zguladze a nastoupila jako náměstkyně ministra vnitra, aby připravila reformu národní policie. David Sakvarelidze se stal zástupcem generálního prokurátora Viktora Šokina, Michail Saakašvili gubernátorem Oděské oblasti a v jeho úřadu ředitelem odboru vnitra Georgi Lortkipanidze.

Na podzim se objevila v Kyjevě přítelkyně Saakašviliho, dřívejší ředitelka gruzínské policejní akademie Chatija Dekanoidzeová, jež se stala ředitelkou ukrajinské národní policie. Měla přetěžký úkol reformovat zkorumpovanou a nevýkonnou policii, zneužívanou politiky pro vlastní potřebu. Nejtvrdším jejím zásahem byla reatestace zejména starých kádrů, které se tomu zuby nehty bránily. Když byl letos v dubnu pověřen sestavením nové vlády Volodymyr Grojsman, už k němu „staří“ ministři nepřešli a koncem letošního roku odcházejí zbývající včetně Saakašviliho a Chati Dekanoidzeové. Tiskovku na rozloučenou uspořádala v pondělí 14. listopadu. Za mimořádné pozornosti novinářů ocenila jak to, čeho se podařilo dosáhnout, tak konkretizovala problémy, které je třeba řešit, aby skutečně tyto orgány byly nezávislé, spravedlivé a hájily zájmy občanů. „Udělala jsem, co jsem mohla, policie se stala civilizovanější, ale situace je složitější, než se zdá. Působí příliš mnoho vlivových sil, intriky či prostě spiklenci. Je nemožné za současné situace něco změnit.“ Sama však nemíní odjet ze země, jen se teď chce věnovat v předčasném důchodu rodině a dětem, a „pak se uvidí“.

Odchod Saakašviliho byl vynucen především tím, že se fakticky postavil proti prezidentovi Porošenkovi, když koncem minulého roku dal dohromady skupinu mladých poslanců a občanských aktivistů, kteří jezdili po zemi a organizovali protikorupční fóra s heslem „Ruch za očiščennja“ (Ruch byl název hnutí, které vzniklo v boji za nezávislost Ukrajiny, obdoba našeho Občanského fóra). Jejich kritika mířila do těch nejvyšších pater – na administrativu prezidenta a premiéra a jejich spojení s největšími oligarchy země.

To je jen další důkaz, že se Ukrajina dosud nezbavila svého nejtěžšího břemene, spíš naopak. K lepší situaci jí nepomáhá ani ekonomická a finanční situace země, kdy vláda řeší, co s tisícovkami ztrátových a ještě státních podniků, a desetitisíce občanů bědují nad bankroty desítek bank, kde zůstaly jejich peníze. Zvláště tyto lidi chce Tymošenková zmobilizovat k novému majdanu proti současné vládní politice, jak to v těchto dnech vyhlásila. To vše současně ukazuje, že státní a zákonodárné orgány si nepřejí cokoliv reformovat. Bude-li však třetí majdan, může bohužel nespokojenost lidí přesáhnout krajní mez jejich trpělivosti..

V Moldávii a v Bulharsku se ujali vlády „proruští“ představitelé. Ruská federace sbírá body v Sýrii, máme tu obrat ve vztahu s Tureckem. Posiluje podle vás prezident Putin dále svoji moc a buduje velmoc, která spolu s Čínou a Indií budou tvořit jakousi protiváhu Spojeným státům?

Rusko neusiluje se stát  velmocí, ono jí je. A která mocnost by si nepřála mít co nejvíce spojenců? Myslíte, že bychom chtěli něco jiného, kdybychom se dnes stali říší jako za doby Karla IV.? Svět se stal multipolárním a podle toho se v něm mocnosti chovají tak, jak se chovají. Což Američané činí něco jiného? Jen si nemyslím, že spojenectví mezi některými z nich jsou trvalá. Už de Gaulle nás poučoval, že stát, stejně jako politik, chce-li být velkým, nemůže mít přátele. Nejde tedy o protiváhu někoho s někým, ale o vlastní váhu proti všem.

Výročí 17. listopadu je vzpomínkou i na motto Václava Havla o „lásce a nenávisti“ a o občanské společnosti. Podle některých je toto překonáno, podle jiných zas naopak je to třeba „oprášit“. Co si myslíte vy?

Nic není překonáno, ale také se nic neoprašuje. Historie nás učí, že jsme se z ní nikdy nepoučili. Kissinger na mnoha tiskovkách tvrdil: „Neopakujeme staré chyby, děláme nové.“ Politika nikdy není o „lásce a nenávisti“. V ní se partneři, či přesněji protivníci, nikdy nemilují, ale nemohou se ani nenávidět, pak by nemohli vést dialog. Spíš se musí naučit soužít, aby mohli přežít. Možná je to cynické, ale je to fakt.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Václav Fiala
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Eurodotace pro „nezávislá média“ v době koronakrize? Tomáš Vyoral už tuší, jaký obsah pak vypustí

17:30 Eurodotace pro „nezávislá média“ v době koronakrize? Tomáš Vyoral už tuší, jaký obsah pak vypustí

PÁTEČNÍ ZÚČTOVÁNÍ TOMÁŠE VYORALA „Co bychom po politicky orientované neziskovce pod patronátem Pánka…