Trumpův příští terč? Vše, co byste měli vědět o Grónsku

Jak je to historicky se snahou Spojených států amerických o získání ostrova?

Řekli jsme si hned na začátku, že Grónsko patří geograficky k americkému kontinentu, takže od prosince 1823 se ostrova obecně dotýká Monroeova doktrína. Od poloviny 19. století se Spojené státy americké snažily nakupovat zámořská území evropských mocností, o která měly zájem. V roce 1867 se objevila první americká nabídka na zakoupení Grónska, případně také Islandu, ovšem tyto plány zmařil v zárodku samotný americký Kongres. Američané se v Grónsku vojensky usadili v dubnu 1941 a zůstávají tam dodnes, i když největší americké kontingenty působily na grónském území během let studené války. V roce 1946 Spojené státy americké oficiálně nabídly Dánskému království odkoupení Grónska za sumu 100 milionu dolarů, byly však odmítnuty. Nové nabídky se objevily od amerického prezidenta Trumpa v srpnu 2019 a opět v posledních týdnech. Nabídku z roku 2019 odmítl přímo grónský premiér Kielsen. Poslední Trumpovu nabídku (i hrozbu) odmítla též dánská premiérka Frederiksenová. A nový grónský premiér Nielsen již v březnu 2025 – krátce po vítězství ve volbách – vyhlásil, že Spojené státy americké Grónsko nezískají.

Dobře, než budeme pokračovat o současnosti, podívejme se do historie. Jak vlastně Dánsko ke Grónsku přišlo?

Rozhodující jsou dva letopočty – rok 1397 a rok 1814. V červnu 1397 se v jihošvédském městě Kalmaru konal společný sněm dánské, norské a švédské nobility pod patronací královny Markéty I. To byla dcera dánského krále Valdemara IV., jež se v roce 1363 provdala za norského krále Haakona VI. Po otcově smrti v roce 1370 převzala vládu v Dánsku ve prospěch svého pětiletého syna Olafa a v roce 1380, po manželově smrti, učinila totéž v Norsku. Syn Olaf tak byl nominálním dánským králem (dědictví po matce) a nominálním norským králem (dědictví po otci). Roku 1385, ve svých patnácti letech, byl navíc zvolen i za švédského krále, ale již v srpnu 1387 zemřel.

Jeho matce Markétě se však podařilo udržet vládu ve všech třech zemích a na společný trůn prosadila svého synovce Erika. Hlavní zemí nově vytvořené unie tří království se sice stalo Dánsko, ovšem švédský vklad přinesl i jižní Finsko a ostrovy v Baltském moři. Největší územní přínos pak byl od Norů – Faerské ostrovy, Island a Grónsko, navíc pak Orkneje a Shetlandy, o oboje však unie již v 15. století přišla. Spojení Dánska a Norska trvalo nepřerušeně až do roku 1814, přičemž Faerské ostrovy, Grónsko a Island byly stále integrální součástí Norska.

Rozumím-li tomu dobře, tak dánští králové vládli oněm třem územím pouze díky tomu, že měli zároveň titul norských králů, že Dánsko a Norsko byly spojeny personální unií...

Popsal jste to naprosto přesně.

Co se tedy stalo v roce 1814?

Dánský král Bedřich VI. patřil na sklonku roku 1813 k posledním spojencům francouzského císaře Napoleona I., proti nim stojící koalice proto pověřila Švédy, aby daný problém vojensky vyřešili. Výsledkem dánské kapitulace se stala takzvaná kielská dohoda z ledna 1814. Švédsko získalo Norsko a vzdalo se ve prospěch Pruska zbytku Pomořanska s ostrovem Rujánou. Velká Británie se zmocnila ostrova Helgolandu. Norové sice připojení ke Švédsku odmítali, jejich požadavek na nezávislost však byl potlačen a v listopadu 1814 museli švédského krále Karla XIII. přijmout. Původní dánsko-norská unie byla vyčleněním Norska zrušena, ovšem Dánsku zůstala bývalá norská zámořská území – Faerské ostrovy, Grónsko a Island.

Dobře, tyto země tedy Dánsko získalo na úkor Norska. To ale nebyla jediná dánská zámořská území, Dánové prý nějaký čas ovládali určitá území v Africe, Americe i Asii...

Máte pravdu. Již v roce 1620 vybudovala Dánská východoindická společnost první základnu na indickém území, od poloviny 17. století drželi Dánové několik míst v Guinejském zálivu (ostatně dnešní ghanské hlavní město Accra vzniklo v roce 1658 jako Fort Christianborg) a krátce nato se Dánsku podařilo získat i pozice v Karibiku. V polovině 19. století však Dánsko prodalo svá území v Indii a Guinejském zálivu Velké Británii, v roce 1917 pak prodalo ostrovy v Karibiku Spojeným státům americkým.

Dánsko tedy můžeme označit za koloniální mocnost, která svá zámořská území občas prodávala. Jak to ale bylo dál s Faerskými ostrovy, Grónskem a Islandem?

V prosinci 1918 bylo vyhlášeno Islandské království, spojené na 25 let personální unií s Dánskem. U Faerských ostrovů a Grónska se postavení neměnilo. Po německé okupaci Dánska v dubnu 1940 obsadili Britové jak Faerské ostrovy, tak Island, přičemž zde ponechali dánskou správu. Na jaře 1941 převzali vojenskou správu Islandu a Grónska americké ozbrojené síly. V květnu 1944 se na Islandu konalo referendum, přičemž 97 % obyvatel se vyslovilo pro konec monarchie a personální unie s Dánskem. V červnu 1944 se pak země stala nezávislou republikou. Islandského příkladu využily Faerské ostrovy. V září 1946 proběhlo informativní referendum, v němž nadpoloviční většina hlasovala pro nezávislost, dánský panovník však výsledek odmítl akceptovat. V roce 1948 ovšem byla ostrovům udělena autonomie, jež se postupně prohlubuje. Výsledkem je dnes skutečnost, že ostrovy například nejsou součástí Evropské unie.

To je rozhodně zajímavé, ostatně Grónsko prý bylo prvním územím, jež z Evropské unie přímo vystoupilo…

Tato informace není zcela přesná. Také v Grónsku přinesla základní impuls ke změnám 2. světová válka. Německá okupace Dánska a americké vojenské působení znamenaly ekonomické otevření ostrova světu, ovšem v roce 1946 se představitelé grónské samosprávy rozhodli zůstat dále součástí Dánska při postupném provádění politických změn. V roce 1953 byl zrušen koloniální status a země se stala integrální součástí Dánska se všemi právy. Od května 1979 Grónsko získalo omezenou autonomii a Dánsko si ponechalo kontrolu nad vnější politikou, bezpečností a přírodními zdroji.

Na základě této autonomie Grónsko v roce 1985 vystoupilo z Evropských společenství, kam bylo začleněno při vstupu Dánska v roce 1973. Grónská autonomie se postupně prohlubovala. V referendu v listopadu 2008 bylo schváleno její rozšíření a Dánsko v červnu 2009 přišlo o kontrolu policie, soudnictví a přírodních zdrojů. Zároveň Grónsko získalo právo na vyhlášení referenda ohledně nezávislosti. V současnosti Kodaň v zemi kontroluje pouze zahraniční politiku a obranu, přičemž zároveň poskytuje Grónsku paušální roční finanční dotaci.

Uvedl jste, že Američané mají zkušenost s nakupováním území, Dánové naopak s prodejem. Mohou se se tyto zkušenosti dnes nějak využít?

Kupování a prodej území je záležitostí spíše 19. století. Mezi nejznámější americké nákupy patří území Louisiany, kterou jim v roce 1803 za 15 milionů dolarů prodal francouzský konzul Napoleon Bonaparte (jenž ji ale krátce předtím zcizil Španělům), případně území Aljašky a přilehlých ostrovů, kterou jim v roce 1867 za 7,2 milionů dolarů prodal ruský císař Alexandr II.

Pravdou je, že několik ostrovů v Karibiku, takzvanou Dánskou západní Indii, koupily Spojené státy americké až v letech 1916 a 1917. Tehdy šlo o třetí americký pokus (první dva v letech 1867 a 1902 zmařil dánský parlament). Pro Dánsko byly tyto ostrovy již ekonomickou přítěží a americký tlak v roce 1916 byl posílen nebezpečím německé expanze. Smlouva byla podepsána v srpnu 1916, Dánové s odprodejem souhlasili na konci roku 1916 v referendu a prodej se uskutečnil v lednu 1917 za celkovou sumu 25 milionů dolarů. Nyní by sice Američané mohli nabízet peníze za nákup Grónska, ovšem Dánové nemohou prodat něco, co jim již v úplnosti nepatří.

Vypadá to, že zájem Washingtonu o Grónsko se periodicky opakuje. Co je na tomto ostrově, kromě toho, že je největší na světě, tak zajímavého?

V prvé řadě jde o jeho polohu, již během 20. století ovládaly americké vojenské základny na ostrově značnou část Severního ledového oceánu a severu Atlantského oceánu. Během studené války měly Grónsko s Islandem klíčovou pozici ve snaze o eliminaci sovětského vojenského pronikání do Atlantiku. Kromě leteckých a námořních základen, které by v případě konfliktu ovládaly mořskou hladinu, vznikla například v Dánském průlivu takzavná linie SOSUS, tvořená podmořskými čidly, schopnými odhalit proplutí jakékoli sovětské ponorky do Atlantiku. Grónsko tak plnilo úlohu předsunuté pozice, schopné nejen monitorovat, ale případně i eliminovat hrozbu nepřátelských vzdušných a námořních sil. Tuto úlohu však plnilo Grónsko jako součást Dánska, amerického spojence v rámci Organizace severoatlantické smlouvy, i když mezi Kodaní a Washingtonem byla uzavřena smlouva o americké odpovědnosti za obranu ostrova.

Vzhledem k současnému americkému tlaku však nelze zcela vyloučit, že Washington uvažuje o budoucím strategickém využití Grónska mimo struktury aliance. Tomu odpovídá i americký zájem o grónská naleziště surovin, který by se prosazoval lépe v okamžiku, kdy by byly historické vazby Grónska na evropské země výrazně oslabeny či přímo rozvázány.

Jak vůbec grónská společnost a politická scéna přistupuje k možnosti vlastní nezávislosti?

V současné době mají všechny grónské parlamentní strany ve svém programu budoucí nezávislost země. A navíc žádná z nich nepožaduje likvidaci či omezení americké vojenské přítomnosti v zemi. Vzhledem k vyjádřením současných politických představitelů je samostatnost Grónska vázána na zvýšení hospodářské prosperity a dosažení rovnováhy veřejných financí země. Grónsko stále dostává od Dánska roční finanční podporu, bez které by se dostávalo do ekonomických problémů.

Lze předpokládat, že záměna dánské finanční podpory za americkou by nebyla pro Washington žádným problémem...

Je to jedno z možných řešení. Nelze vyloučit, že rétorika amerického prezidenta, týkající se možné vojenské akce proti Grónsku, je spíše nátlakovou akcí, přičemž osamostatnění země a její provázání s americkou ekonomikou by se do budoucna mohlo jevit jako přijatelný kompromis. Případné roční finanční dotace by se Washingtonu zcela jistě vyplatily.

Jakým způsobem by měla do tohoto problému zasahovat česká diplomacie?

Nejlépe žádným. Česká republika je vnitrozemským státem, takže by těžko mohla nějaké zásadní prohlášení podpořit materiálně. Naše stíhačky sice v minulosti operovaly na Islandu, odkud je do Grónska kousek, aby se však na Island dostaly, musely mít podporu amerických tankovacích letounů. Povídačky představitelů jedné z poražených stran jsou irelevantní, oni bezprizorní pánové se klidně mohou sebrat a jet do Grónska STANovat. Pokud by jejich přítomnost odvrátila případný konflikt, osobně jim rád zatleskám.

Počkejte, o tom, že bychom měli podpořit Dánsko v jeho případném sporu se Spojenými státy americkými, hovořil i prezident republiky...

Prezident to vyjádřil jinak. On chtěl, aby se premiér České republiky připojil k prohlášení sedmi představitelů členských zemí Evropské unie. Ovšem unie má nyní, pokud je mi známo, 27 států, což znamená, že představitelé 20 členských zemí (včetně naší) se k tomuto prohlášení zatím nepřipojili.

Vzhledem ke skutečnosti, že území Grónska není součástí unie, tato iniciativa poněkud postrádá smysl. Něco jiného je Organizace severoatlantické smlouvy. Jeden „fórumový“ pisálek napsal, že Dánsko je v této organizaci naším spojencem, ovšem zapomněl uvést, že Spojené státy americké také. Ostatně spor dvou členů NATO se v minulosti již vyskytl a byl nesrovnatelně vyšší intenzity než současná pouhá rétorika.

Prezidentovo okolí však začalo okamžitě bědovat, že Česko v této věci hovoří dvěma hlasy, což není dobré...

Řešení je jednoduché. Stačí, když prezident přenechá vyjadřování v zahraničních záležitostech vládě, případně své budoucí komentátorské touhy s odpovědnými vládními činiteli předem probere. V nepříliš dávné minulosti, ještě mimo českou politiku, se mu povedl při komentování americké politické scény majstrštyk, kvůli němuž má v Bílém domě (vojenským slangem 80. let, jemuž určitě ještě rozumí) ÚPPDKV. Doufejme, že jeho současný požadavek na předsedu vlády nesměřuje – ve stylu sousedovy chcíplé kozy – k tomu, aby ono ÚPPDKV měla celá česká politická scéna.

A pro nás neznalé, co je to to vaše ÚPPDKV?

„Úplně po…,“ a to ostatní si najděte.