Pane profesore, v našem posledním rozhovoru jste řekl: „Putin nepřijde, má jiné starosti.“ Z volební kampaně vládních stran a z vyjádření spojeneckých vojenských činitelů však slyšíme, že Putin přijde v roce 2029, nebo dříve, nebo později. Jak tento „programový bod“ vnímáte?

Jsem si vskutku jist, že Vladimír Vladimírovič sám osobně ani jeho tým se do naší vlasti násilně nedostaví. Někteří jím diskrétně pověření už tady jistě jsou, podobně jako jiní diskrétníci a turisté u nás a naši diskrétníci a turisté jinde, aby se kochali. Ale fakt nejsme klíčovou zemí mocenských strategií ve světě, byť jsme možná trochu lákavější i lekavější, protože vždy úslužnější a lokajštější, než naši sousedé. Kdyby už k nám musel Vladimír Putin něco výchovně poslat, že fakt už hodně zlobíme, tož asi spíše něco ze vzduchu, třeba Orešnik. Ale spíše něco levnějšího, že by to pro údiv našeho lidu i stačilo.

Netrápím se ani s tak všestranně zaměstnaným prezidentem Putinem, jako spíše myšlenkou, zda bychom uměli zastavit dnes či zítra třeba jen nějaký dronový roj nebo menší raketu od jakýchkoli teroristů od lesa nebo z podhůří, pokud by náhle fofrem směřovaly na jadernou elektrárnu, mateřskou školku, porodnici nebo ještě daleko hůře třeba na Hrad nebo sněmovnu. Protože jsme povinně absolvovali vojenskou katedru při lékařské fakultě a pak základní vojenskou službu, tak vím, že se dost hovořilo o PVO a PVOS, tedy systému protivzdušné obrany a protivzdušné obrany státu. Nevím, zda ty malé drony nebo malé rakety v obraně  Malé Strany nebo sídel větších i malých stran fakt ohlídají naše stíhačky nebo teprve až ty F-35, na které si spoříme a co přijdou po roce 2035, nebudou-li zrovna hlídat naše zájmy v Arktidě. Laicky se obávám, že moc ne. Možná do té doby ještě úspěšně umřu, ale fakt bych nechtěl umřít předčasně strachem.

Pakliže se ovšem jakýkoli nepřítel odkudkoli osobně dostaví k napadení naší vlasti během 5–7 let, jak je plánováno, nepochybně jako důstojník v záloze hned nastoupím i jako duše mírová k řádné a sveřepé obraně. Zlého agresivního člověka umím v sebeobraně ubít více způsoby, zabít lze ostatně i slovem. A ostatní fyzicky zdatní občané, připravovaní nyní k obraně i útoku, nechť se tedy učí svědomitě a prakticky zabíjet kontaktně rukou, vidlemi či svěřenou zbraní. Totiž jen tak od počítače, z gauče, ze sněmování či z hospody to stačit nebude a lítý nepřítel se jen málo zalekne. Do války prý se má táhnout nicméně zvesela, byť třeba na jinými taženém invalidním vozíku. Návod z české literatury na to od Haška máme a určitě přijdou ještě inovativní instrukce z nezávislých médií.

Naopak třeba pana prezidenta Trumpa vskutku není třeba se bát. Je ostatně mírotvorcem, který opakovaně jasně tvrdí, že války nechce. Chce jenom, aby se u nich více nakupovaly zbraně a nešetřilo se na nich. Třeba se budou hodit jen na cvičení, na přehlídky nebo na sklad. Větší zbrojení může být vlastně mírová činnost pro oživení ekonomiky, byť jen spojenecké, když půjde jen o nakupování a výrobu zbraní, deal a byznys. Někde už se to pak uloží, časem zešrotuje nebo i trochu použije, ale jen expedičně tam, kde to nám, civilizovaným lidem, moc neublíží. Svět je ostatně plný pouštních a nerozvinutých oblastí, kde zatím nemáme rozvinutou zástavbu a podniky a nic si neponičíme. Zbrojaři jsou vlastně možná i nepochopení pacifisté.

Fotogalerie: - Oteplení Prahy

Též jste posledně řekl, že na čas odjíždíte z naší země, abyste nemusel sledovat „dozadkuvlezectví“. Máte pocit, že takový Andrej Babiš, jakožto presumptivní premiér, toto „dozadkuvlezectví“ rozruší?

Odjel jsem za osvěžením a zase se vrátil zpět do vlasti, protože emigrovat není kam. To při jistotě, že „dozadkuvlezectví“ u nás stejně jen tak nepomine. O způsobech lezení už je vcelku jasno, rozostřuje se jen vize, který zadek má být nyní navštíven, případně kam se za správným zadkem vydat. Inspirující je třeba euronápad, že do golfového klubu. Nebo u nás i jinam, až se podzimně vyjasní. Záměry pana Babiše neznám, ale v ničím zadku jsme se zatím spolu nepotkali. Věřím, že se bude jako gentleman zkušeně a rezervovaně držet mimo nabízená pozadí.

Jako bdělý onkolog bych však všem stárnoucím politikům a političkám doporučil, aby si aspoň jednou za volební cyklus nechali do zadku a výše až do tlustého střeva po řádném vyprázdnění naopak sami vlézt kvalifikovanými lékaři kolonoskopem a vyloučili si tak nebo včas zachytili zhoubný nádor kolorekta, který se každoročně vyskytne u více než 8000 občanů. Včasné a cílevědomé preventivní „dozadkuvlezení“ sobě samému může být přínosem i záchranou života. Tak vidíte, jak lze hezky manipulativně politicky spojit zdánlivě hnusné téma s pozitivní vizí onkologické prevence a neublížit ani slovem politikům, ani těm, kteří zjevně odejdou, ani těm, co zase přijdou. Jsem tedy rád, že mi i jako pouhému lékaři kladete vážné politické otázky, jichž lze využít ve prospěch ochrany zdraví. Ne-li mentálního, tož aspoň fyzického.

Fotogalerie: - Kandidáti Přísahy

Vy jste byl v krajských volbách zvolen za hnutí STAČILO! Senátorský mandát jste vykonával v barvách tehdejší ČSSD, nynější Sociální demokracie. Ta se ke STAČILO! připojila a ve straně to způsobilo „vzpouru na vsi“. Co slýcháte od bývalých kolegů – sociálních demokratů?

Jsem zastupitelem v Jihomoravském kraji za STAČILO!, protože ve mně vzešel pocit, že už stačilo. Respektuji však spoluobčany, kterým to ještě nestačilo, ale i ty, jimž je stav věcí veřejných lhostejný. Ostatně ke všem cítím jako lékař stejnou povinnost, jako k trpícím a zdravotním pojištěncům a z větší části i lásku jako k bližním. Přitulil jsem se ke STAČILO!, že mi vlastně nikdo jiný jako bezpartajnímu důchodci spoluúčast nenabídl, ani mnou navyklá dělná a dělivá sociální demokracie, která se mi hodně znepřehlednila. Právě nedávno jsem se však už trochu zorientoval, protože prý jsme teď už jednotnější levice, což by mohlo vydržet až do říjnových voleb, snad i déle. Já jsem celoživotně pravák, tak si tou levicí vyvažuji tělesnou rovnováhu, s níž to bývá v seniu na hranách, na žebřících i na schodech stále horší. Jiné ambice tím nesleduji, ale vědět, co zrovna zamýšlí rodný kraj, se vždy hodí, pakliže člověk ještě vnímá. Na lůžku, třeba po mrtvici, už si pak stranové ani stranické orientace neužije. Od různých sociálních demokratů z různých míst a už i z různých stran neslýchám nic, neboť se po jejich bublinách nepídím. Ostatně ani oni se nepídí po názorech mých v mojí monobublině. Při rozostřenosti cílů to chápu a ví se, že  profesoři jsou a byli vždy názorové riziko. Jak v demokracii sociální, tak třeba i v občanské. Ostatně profesorů je dost, chybějí lidi na práci.

Prosakují nemilé zprávy o kondici českého zdravotnictví. Experti na jeho financování tvrdí, že díky demografii a zvyšujících se cen čím dál sofistikovanějších metod léčení v dohledném horizontu prostě bude muset přijít finanční spoluúčast pacientů. Vidíte to jako nezbytné?

České, ale i moravské a slezské zdravotnictví je ve stavu, které si samo a jeho lid po 35 letech svobodného budování zaslouží. Tedy v zásadě ve stavu dobrém a spolehlivém, pokud jde o vážné, akutní a naléhavé stavy, ale ve stále horším, pokud jde o jeho vnímání veřejností a efektivitu. Už jsem leckde psal, že slovo zdravotnictví u nás nyní vždy znamená množné číslo. Máme podle zřizovatelů sedm druhů zdravotnictví: státní, krajské, městské, vojenské, církevní, velkých řetězců a přečetných malých soukromníků. Kafe společně nikdy nepijí. Sjednocovat je má jen závislost na platbách z povinného zdravotního pojištění. Správců zdravotní daně, tedy zdravotních pojišťoven je u nás také sedm. Ostatně zhruba sedm je i způsobů úhrad péče. Sedmička je vskutku šťastné číslo. Z jiného pohledu je ovšem zdravotnictví jen trojí. Nezbytné, zbytné a zbytečné. V čase blahobytu bobtnají to zbytné a zbytečné na úkor nezbytného. Rozpoznat je prý nesnadné. Myslím, že snadné, neboť se ve věcech zdravotnictví s věkem spíše radikalizuji jako mladí, společností nevyužití imigranti, v jich oblastech se však spíše zklidňuji. Pro lidi je to možná potřeba zjednodušit na zdravotnictví dvojí, z jejich úhlu pohledu dostupné a nedostupné, nebo též pro ně přehledné a nepřehledné. Všechno to zbytné lze poměrně bez nákladů, byť přes odpor, ale statečně zlepšit a otesat, navíc, že by méně rostly náklady. Mladší kormidelníci zdravotního resortu k tomu však buď musejí dozrát a zestárnout, anebo včas zestatečnět.

Finanční spoluúčast tu ovšem již máme, v průměru u všeho 20–25 %, u zubařů pak až 90–100 %, a jak třeba v gynekologii nevím, nechodím tam. Také se výděleční občané už „spoluúčastní“ onou povinně odevzdávanou zdravotní daní. Na děti a důchodce jakože přispívá stát, avšak opět z oněch daní výdělečných občanů. Tož nevím, co se chce. Asi více připlácet přímo z kapsy. V péči nezbytné je to k dravé diskusi nač a proč, v péči zbytné a zbytečné nechť si každý doplatí co mu a lékaři libo, pokud si to vzájemně zdůvodní odborně i selským rozumem. Není nezbytné připlácet na péči nezbytnou v systému, kde se na 10 milionů obyvatel otáčí nyní už 550 miliard korun a každoročně stále více aniž počet obyvatel stoupá. Jenom přibývá důchodců, ale zase ubývá dětí, protože se zapomínáme rozmnožovat, že to už asi nedělá radost.

Ona ta spoluúčast bývá rámována jako v podstatě bonus: Základní variantu léčby budete mít zdarma, za sofistikovanější materiály či postupy si připlatíte, případně „přijdete na řadu“ při neakutní operaci dříve. Zní to působivě. Nebo je v tom nějaké „čertovo kopýtko“?

„Čertovo kopýtko“ má čert na noze, člověk pohříchu vždy v rukou. I jaderná energie může rozsvěcovat vánoční stromečky, hřát líhně kuřat nebo srdce diváků u televizorů, ale také ničivě bouchat jako onehdy v Hirošimě nebo Fukušimě. Je logické, sociálně, křesťansky, liberálně i občansky demokratické, že když chce občan materiál či pomůcku nad rámec pojišťovensky hrazeného, má mít možnost si doplatit jen onen rozdíl a nikoli celou částku bez jakékoli úhrady jako dosud. Poukazuje se na to léta už od dob mého senátního mládí před lety. Debata má tedy jít o tom, co a proč má být něco podstatného nehrazeno a dohrazováno nebo zda jde jen o nenutnost a rozmar. A tak jsme zase u medicíny nezbytné, zbytné a zbytečné. Nezbytná péče k přímé úhradě být nemá, zbytná nechť je k velmi konkrétní debatě a zbytečná nechť je mimo systém i diskusi. Náčelník Vinnetou na závěr ve svém kmeni Apačů Mescalerů ještě říkával howgh, že tím pokládá problém projednaný. V našem kmeni nepochybuji, že i pozitivní záměr může být různě zneužit také k darebnostem, ale proto jsme tady my, bdělí občané, bývalí, současní i budoucí pacienti, abychom to hlídali a uhlídali.

Fotogalerie: - Konečná a Maláčová

Nyní se spíše zdá, že nás po volbách čeká příklon doleva, pokud jde o ekonomické a sociální otázky. Jste vy osobně pro vyšší zdanění majetku, progresivní zdanění příjmů nebo zdanění cizích korporací, které u nás působí? Ten poslední bod si STAČILO! staví jako výkladní skříň.

Opakovaně tvrdím a opakuji znovu pro všeobecné zapamatování, že v trojrozměrném světě jsou směry tři, doprava-doleva, nahoru-dolů a dopředu-dozadu. A vyvíjí-li se situace směrem dolů a dozadu, nebo naopak vzhůru a vpřed, pak je to skoro jedno, zda zprava či zleva. Jedině, že pohledem zleva si mají více připlatit ti méně početní majetní, zprava pak ti početnější nemajetní, což je však produktivnější, neboť je jich více. Jako byl Václav Havel pro nepolitickou politiku, což jsem nikdy moc nepochopil, já jsem spíše pro neideologickou ideologii, která však nemá být pouhým pragmatismem, ale má zohlednit též svědomí i povědomí o stavu věcí. Jsem rád, že ve vašich otázkách nalézám prostor nejen k prevenci rakoviny, ale také k venkovské filozofii, protože jsem z venkova.

Jistěže zdanění korporací od nuly k přiměřenosti podle míry a místa zisku by asi pro STAČILO! stačilo k podpoře vlády, kterou jistě samo nesestaví. Ale soudím, že se to správné snažení v této generační konstelaci nepodaří, protože korporace budou odporovat, vyhrožovat, strašit, manipulovat, zajíkat se obavami z nástupu komunismu, gulagů, poprav a znárodňování, aniž to však hrozí v zemích, kde korporace danit musejí a nevyhnou se. Jedinou nadějí je, že stěhovat se za lepším do rozvojových zemí jim půjde už stále méně, buď že už nejsou tak rozvojové, ale rozvíjejí se v nárocích, mzdách a pravidlech, nebo že jsou svojí insolvencí nevýhodné. Stěhovat se za lepším přes Atlantik, jak vábí pan prezident Trump, pod vyšší míru dohledu, má také svá rizika. Lišit se však bude obor od oboru, jinak bude stran potravin, jinak stran techniky a technologií. Jen zbrojovky nebo softwérovky asi nijak neochočíme, na ty z toho či onoho důvodu nemáme. Možná mě za tuto skepsi ve STAČILO! vyplísní, pokud mě ovšem rozpoznávají a čtou-li PL. Ale myslím to hezky, danit v místě zisku by měl popelář, chovatel drůbeže, kdejaký činitel i korporace, byť je třeba eskymáckého původu. Jinak to tady k vzájemné důvěře nesrovnáme. Souhlasím s Janem Schneiderem, že stejnou hodnotou jako svoboda je také spravedlnost, byť na tu boží nelze v reálném čase spoléhat a o lidskou je třeba v reálném čase zápasit.  

Faktor, který je takovým „slonem v místnosti“ naší volební kampaně, je Ukrajina. Ta se vznáší nade vším. Obrana, školství, zdravotnictví, vnitřní bezpečnost, sociální věci, vše. Co je dle vás třeba si bez cenzury a zastrašování vyříkat na to „ukrajinské téma“?

Poté, co jsme se ideově konečně a statečně po úmrtí a znovuvstání pana Zifčáka- Růžičky na Národní třídě zcela rozešli se Sovětským svazem, který nato zanikl, velmi nám teď leží na srdci poměry v jeho četných totálním kolektivismem porobených oblastech, národech a  národnostech. Více nám nicméně záleží na stavu černozemí, surovinami i národovectvím bohaté Ukrajiny, méně už Gruzie, Arménie, Kazachstánu, Uzbekistánu a podobně, ještě méně pak na poměrech u Tatarů, Něnců, Jakutů nebo Čukčů ve federaci. Ve zbytku světa nám to nijak horké nepřipadá a máme to jen jako témata doplňková. Podle instrukcí z center přátel při řekách Vltavě, Sprévě, Seině, zakryté bruselské Senne nebo při Potomacu nám jde vždycky o lidi, ale zase ne úplně stejně o všechny. Možná spíše o lidi nám doporučené, že jen právě u nich rozkvete náš humánní zájem darovat jim naše pojetí demokracie, odlehčit jim na surovinách, přidat si na geopolitickém vlivu a vůbec – šířit tam dobro. Hezky o tom píší dva němečtí novináři Mathias Brockers a Paul Schreyer v knize My jsme ti dobří. Vzhledem k zakořeněnému tuzemskému „dozadkuvlezectví“, zmíněném už v úvodu rozhovoru,  si ovšem máloco jen tak otevřeně vyříkáme, abychom nebyli označeni za proruské troly, protrumpovské šílence, pročínskou pátou kolonu, anebo jen vykázáni do sanitárního kordonu. Ladění doby není takové, aby se unesla otevřená diskuse, věcná argumentace a názorová pluralita. Osmělit se musejí zejména veřejná média jako hlídací psi demokracie, hlídající zpravidla její aktuální pojetí, jednou s lidskou tváří, jindy s rouškou nebo s tváří z unirosolu. Problémem nezávislosti myšlení bývá závislost na myšlení předloženém. Ne vždy ze strachu, spíše ze zvyku. Jsem skeptik. Změna paradigmatu se neděje přesvědčením protagonistů aktuálních pravd, ale jejich vymřením a postupným nahrazením protagonisty jiných pravd. Tedy to trvá. Svět sice spěje k sociálnímu i komunikačnímu ideálu, ale jednotlivec se nedožije, jak pravíval před lety můj otec jen tak do prázdného časoprostoru, když pokuřoval dýmku. 

Ukrajina mohla být zajisté záviděníhodnou, rozlehlou, lidmi a zdroji bohatou zemí, obilnicí Evropy, surovinovou základnou pro mnohé, obchodní spojnicí z Evropy dále na východ a obráceně. To teď nebude, v boji o národní nezávislost si už užila, užívá a ještě užije závislosti. K putinovským názorům v originále přístup moc nemáme, o to znělejší jsou však ty přístupné originální názory trumpovské. Nacházíme se radikálně nemocně mezi nimi. Tož tak nějak dezolátně to vidím a je mi Ukrajiny líto. Kdysi v mládí mě tam učil operovat také kyjevský chirurg profesor Matjašin a na Ukrajině byla po těch velkých předválečných, válečných a poválečných nepohodách i pohoda. Teď je tam opět válečná nepohoda a pohoda  ještě dlouho nebude, bohatství oné rozsáhlé země mnohých připadne nemnohým jinde. Viníci se vzájemně viní z viny.

Tak tedy na závěr: Jakou vládu si po volbách přejete, kdo by ji měl složit a co by měla dělat? Zkuste vyslovit přání, prosím.

Měl bych politicky korektně odpovědět, vše se u nás udá jen z vůle a ze zvůle lidu a nevykládat zde o čem sním ani když spím. Vizí si národ necení, ač bez nich chřadne.  Tož jen přáníčko, opřené o realitu všedních dnů. Myslím, že tak jak je to dosud vedeno, to už stačilo. Ani ne tak jen ekonomicky a politicky, ale mentálně. Vzkřísit se a uvolnit se ze samosvírání. Volby vyhraje ANO a debata poběží o tom, koho přitulí.

Už dávno to není o klasické levici a pravici. Levopravo se pomíchalo, jedna ruka netleská a užije se zcela samostatně už jen na toaletě. Ostatně ANO se deklaruje jako catch all party, tedy hnutí všezáchytné. Korekce monopolu moci ze strany opozičníků v současné opozici, jimž už nemusí jít o opozici, ale o pozici, jako jsou SPD a spol. nebo spol. ve STAČILO! by mohla být ozdravná, byť počtem nezásadní. Asi jako role malého žertýře Palečka na dvoře krále Jiřího z Poděbrad, aby nezvlčil a nezbloudil ve víře. Jiřík si Palečka vážil, ač ho štval. Poslouchám-li trávu růst, pak vnímám i chvění v samotném křehkém jádru moci občanských demokratů o to správné pravicové vidění světa. A proč ne. Nespokojen s odchovanci  je dlouhodobě pan prezident Klaus, nespokojeni jsou také mnozí tradiční konzervativci. Spokojen ze svým včasným úkrokem ze strany stranou je snad jen pan exministr Blažek. Já podobně jako přiznal sám pan exkoordinátor vyšetřování bitcoinové kauzy bitconiům vůbec nerozumím, ale vnímám, že extrémně inteligentní a zkušený Pavel Blažek, by si jen tak nenaběhl bez druhého plánu. Muže v přechodu totiž napadne leccos. Také u hejtmana na jihu Čech příliš nevidím nadšení s tím, co se má státu stát. A pak jsou zde ještě čestní a starostliví starostové. A také lidovci, vždy pohotoví k jakékoli spoluvládě. Myslím, že možných nevěst ke sňatku bude více jako u muslimů, třeba ony čtyři jak v koránu, ale pán domu je povinen všechny uživit. Anebo pak zapudit i se vším, co mají právě na sobě. Takto nesním, ale jen krátce před spaním spanile uvažuji.

Leč přál bych si, aby noví ustanovenci, tedy vláda, aspoň jednou, a spíše již na počátku vládnutí, uspořádali výjezdní zasedání netradičně v Moravském Krumlově, v místnostech expozice Slovanské epopeje nepříliš náviděného světáka i vlastence Alfonse Muchy. Nikoli kvůli wlastenectví, jak trefně s dvojitým w označuje naše zažité wlastenectví spisovatelka Radka Denemarková, ale kvůli dovzdělání a pochopení kontinuity a geopolitiky dějin v zemi, kde se nová vláda uvolí vládnout a kde se ovšem už také v předčase i nadčase leccos událo. Je to pouhých dvacet velkých pláten k promýšlení koheze a eurokoheze ve východním sektoru. Na Muchovi byly hledány mouchy již za protektorátu prvorepublikového anglo-franko-amerického, o to více za bezrepublikového německého, pak za internacionálního sovětského a nesnadno je mu i v současném europrotektorátu. Nevyhovuje naznačeným pohanstvím ani katolíkům, zápaďáctvím ani pravoslavným, vírou ani bezvěrcům, je stěhován a vymlčován, jak to jen lze. Školní dítka a lid ho drží v myslích jen plytce, spíše jen jako plákátotvorce pro Sáru Bernhardtovou nebo jako frankofonního slavjanofila, wlasteneckými akademiky moc neuznávaného. Tož s vládou, která by uvědoměle aspoň jednou zasedla též v Moravském Krumlově bych se smířil a spával i umíral klidněji. S lipanskými a ani lipavskými stratégy jde to klidné spaní pod českou lípou těžko, a to jsem spíše moravský kosmopolita s vizí Evropy euroregionů raději než válčících národů, která se možná naplní nejdříve po roce 3000, nebo vůbec.

Psali jsme:

„Kvičí, otravují, prudí.“ Foltýn navázal na „sv*ně“ a má se jít do ulic

Gulyáš: Libtard vedle dezoláta v jednom hrobečku. To nám vláda chystá

Připravte se na další „Kubiceho zprávu“. Mrazivá slova ze Stačilo!

Adam Vojtěch si naběhl na vidle. Rozmáznuto