Ústavní soud u nás funguje už dlouho a jeho soudce již jmenovali tři prezidenti. Jak se pod jejich vlivem soud vyvíjel?

Ústavní soud opravdu má tři vývojové etapy, pokud pominu krátké federální období. Na počátku zde působili soudci, jejichž úkolem byla hlavně obnova lidských práv a demokratických zásad, majetkové restituce a rehabilitace. Prvních deset let jmenoval soudce prezident Havel a tomu odpovídal i jejich výběr. Druhá etapa byla obdobím prezidentství Václava Klause, který také soudce vybíral podle svých představ, ale jeho návrhy často nebyly akceptovány a nedařilo se mu Ústavní soud obsadit. V té době se dokonce nescházelo plénum, protože nebylo dost soudců, aby mohli hlasovat. To si dnes s odstupem času ani neumím představit. V poslední, současné etapě jde o výměnu soudců – nejen generační, ale i z pohledu jejich zaměření. Dříve převažovali akademici a politici, dnes tvoří soud akademici, kariérní soudci a advokáti.

Jak se proměnila agenda soudu?

Když byl Ústavní soud založen, bylo ročně několik set individuálních stížností, dnes je to kolem čtyř až pěti tisíc. Ve většině případů jde o ústavní stížnosti proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, zhruba dvě třetiny tvoří občanskoprávní agenda, 25 až 30 % jsou trestněprávní případy a zbytek zbývá na správní právo a jiné obory, kdy se občané domáhají ústavní revize soudních řízení. Vedle toho se zabýváme i návrhy na zrušení právních předpisů, které poslanci, senátoři, nebo v konkrétním případě i soud považuje za protiústavní. Byla to například otázka poplatků ve zdravotnictví, daňové předpisy, problematika povinného očkování apod.

Někdy se říká, že Ústavní soud je třetí komorou parlamentu…