Jak se podle vás změnila EU od doby, kdy jsme tam vstupovali?
Unie se za posledních patnáct let změnila naprosto fundamentálně. Především byla přijata Lisabonská smlouva, ovšem i za cenu vynucených a opakovaných referend jako třeba v Irsku. Lisabon však nelze vinit úplně ze všeho, pouze urychlil a dokonal to, na co bylo založeno smlouvami původními, zejména Maastrichtem. V roce 2004 jsme nevstupovali do EU dvojí morálky, dvojího metru a dvojí kvality potravin, nevstupovali jsme do EU, která byla plná politické korektnosti a nelegálních přistěhovalců, nevstupovali jsme do EU, které vládli úředníci, a prostřednictvím kvalifikované většiny Německo s Francií.
Do takové Unie jsme nevstupovali. Ale pozor, vstupovali jsme do Unie, která už tehdy měla k tomuto všemu nakročeno. Každý, kdo vývoj v Bruselu pozorně sledoval, musel naprostou ztrátu svobody národních států předvídat. Bohužel hlas, který upozorňoval na realitu, který varoval před očekávanými a očekávatelnými úskalími budoucí integrace, zněl už tehdy jen velmi slabě až neslyšně. Neinformovaní novináři a politici slibovali lidem modré z nebe, bezduchá, prvoplánová nadšenecká propaganda představovala Unii jako ráj svobody a těch jediných pravých západních hodnot.
Je však také nutné říci, že vývoj v Unii po celých patnáct let nebyl „o nás bez nás“. Unie se neměnila a nezměnila bez nás, Česká republika není jen obětí, ale je bohužel také součástí problémů. Ti politici, kteří dnes volají po reformě EU, chtějí reformovat jen to, co sami stvořili. Bojují se svým vlastním Frankensteinem. Stvořili jej svým nezájmem, svým nečtením bruselských návrhů a líným hlasováním pro vše, co dostávali na stůl, svojí lhostejností vůči požadavkům a zájmům lidí a svojí devótností vůči zájmům úředníků. Samotné poukazování na to, zda k nám z Bruselu přijde 40, 60 nebo 80 procent zákonů, je sice líbivé, ale vůbec nic neřeší.
Celá naše politická reprezentace od roku 2004 až doposud ochotně umožňovala schvalování směrnic a nařízení. Jestli dnes nemůžeme kontrolovat dovážené polské maso, jestli nám chtějí opět omezovat svobodu slova, jestli jsou naše firmy pokutovány kvůli nesmyslné směrnici GDPR, jestli máme řešit koloniální minulost, aniž bychom kdy nějaké kolonie měli, jestli jsme hnáni před Evropský soudní dvůr kvůli nepřijetí migračních kvót, jestli jsme tlačeni do přijímání ekologických šíleností, jako je Pařížská klimatická dohoda, jestli nám je vnucována nebezpečná a nezodpovědná bankovní unie nebo fiskální kompakt, jestli jsme nuceni uznávat existenci absurdního třetího pohlaví, pak je to vše důsledkem ignorance, lenosti a nezodpovědnosti všech vládních garnitur a většiny mlčící opozice posledních patnácti let. I kvůli nim je dnes EU také místem strachu a teroristických útoků, regionem, kde mohou být opět političtí vězni, kde se některé státy nacházejí na pokraji hrozby občanské války.
V EU za uplynulých patnáct let vyrostla celá jedna mladá generace zanícených propagátorů „jediné pravdy“, generace našich dětí, které jsme bohužel vychovali my. Facebookoví donašeči, militantní propagátoři LGBT a genderových studií, evropských hodnot a Marxe, či mladí z Kliniky nespadli z nebe, ale byli vychováni či spíše nevychováni námi samými, našimi školami placenými z našich daní, a našimi veřejnoprávními médii, na která svými poplatky přispíváme. Opět se děti v rodinách učí, co se smí říkat doma a co ve škole, opět se vyhazuje ze zaměstnání za názory, opět se pro názory rodičů děti nedostávají do škol, opět zní jeden oficiální názor a všechny ostatní jsou vytlačovány mimo hlavní proud. To vše se děje pod dozorem úřadů a ve jménu falešného boje proti údajným dezinformacím, hoaxům a fake news. Když jsme mysleli, že chceme vstoupit do EU, byla symbolem evropských hodnot socha Churchilla, kterou v Praze odhalovala Margaret Thatcherová. Společně s EU jsme však došli od Churchilla v Praze k Marxovi v Trevíru, od noblesní Thatcherové k potácejícímu se Junckerovi. Tak se změnila EU, do které jsme vstupovali.
Co říci o její reprezentaci v tomto volebním období? Juncker, Tusk, Mogheriniová, Timmermans atd. Jak podle vás uspěli a jak EU prospěli?
V budování totalitního úřednického superstátu jsou vrcholně úspěšní. V ničení ekonomiky významně pokročili také. Dobře se jim daří vytvářet prostředí pro odstředivé tendence a hněv lidí. Ve vytváření prostředí pro mírovou mezinárodní spolupráci, prosperitu a svobodný život občanů naopak absolutně a totálně propadli. Juncker se zaslouženě stal terčem vtipů. Svým reprezentováním EU příliš dobře nereprezentuje: její důstojnosti a věrohodnosti totiž zasadil smrtelnou ránu odhalením sochy Marxe. Právě tím podepsal za EU přihlášku do dnešní pomyslné neomarxistické strany, právě tím celou oficiální Unii jasně a otevřeně přihlásil k Marxově filozofii. K té filozofii a k těm hodnotám, kvůli kterým nové členské státy kdysi k Západu a k Unii upíraly s nadějí oči.
Dokdy bude trvat Evropská unie?Anketa
„Europrezident“ Tusk se obrátil proti vlastní zemi, která touží po svobodě a hrdosti. Euroministryně zahraničí Mogheriniová je prototypem zbytečného člověka vzhledem k tomu, že většina zemí si zahraniční politiku chce řešit a také řeší sama. Navenek za EU – bez souhlasu občanů členských států – jedná Merkelová s Macronem, nikoli bruselští papaláši. Ti vypadají jako vrávorající a blekotající představitelé pozdního SSSR těsně před rozpadem, což ostatně netvrdím jen já, ale řada lidí, Václavem Klausem počínaje, Georgem Sorosem konče.
Co očekáváte od květnových eurovoleb?
Téměř nic. Eurovolby snad jen ukáží, jak strašlivě EU lidi nezajímá. Nízká volební účast ukáže, jak jí a jak v ní nikdo nevěří, jak nekonečně je nám vzdálená. Možná se do Evropského parlamentu dostane více euroskeptiků, ale nezmění se naprosto nic. Důležité je neustále zdůrazňovat, že jediný, kdo skutečně může Unii změnit, jsou jednotlivé státy. A ty se k tomu, vyjma Velké Británie, nemají. Jejich představitelé setrvačně hovoří jako představitelé zemí socialistického bloku během perestrojky v osmdesátých letech. Všichni si vzpomínáme, jak jsme smýšleli o těch, kdo chtěli být součástí řešení problémů, jež sami vytvořili.
Před volbami se české univerzity chystají mezi veřejnost „šířit pravdu o EU“ – reagovat na negativní dezinformace, které o ni prý zaznívají. Je podle vás vhodné, aby se do politické kampaně takto zapojovaly akademické instituce?
Podobnou angažovanost jsme u nás během čtyřiceti let budování socialismu zažili opakovaně. Netěšilo to ani studenty, ani akademiky, a kam to vedlo, to všichni dobře víme. Politickou angažovaností poplatnou době a dotacím se akademická svoboda opravdu neprojevuje. Účelem a smyslem svobodné akademické půdy je diskuse, ne blahosklonná povýšenost nad občany, kteří její chod ze svých daní platí. Když se akademik povyšuje, není demokratem, nýbrž demagogem; problémy země neřeší, nýbrž na ně zakládá. Zapomínají navíc, že věda se nedělá „konsensem“, o vědeckých pravdách se nehlasuje na schůzích prostou nadpoloviční většinou. Bohužel, akademici, kteří hlásají evropské hodnoty, pronikají stále více do politiky, zatímco akademici, kteří hájí české zájmy, bývají na školách čím dál tím více umlčováni.
Jedním z klíčových témat, která v tomto období hýbala EU, byly kvóty na přerozdělení migrantů. Původní plán na automatický přerozdělovací mechanismus neuspěl, ale téma přerozdělování stále visí ve vzduchu. Byl to podle vás úspěch těch, kteří kvóty odmítali a ač byli v menšině, dokázali jim zamezit (včetně ČR)? A obecněji – ukazuje to cestu, jak případně i v jiných otázkách zabránit těm nejhorším věcem?
Jasně jsem varovala, že Lisabonská smlouva zavedení kvót umožňuje. Tehdy mě takřka všichni umlčovali a takřka všichni má slova zlehčovali. Fakta jsou taková, že kvůli Lisabonu kvóty prostě přijmout musíme, chceme-li být právním státem. Komu se to nelíbí, ať volá k zodpovědnosti proradnou ODS, patolízalské lidovce, bolševickou ČSSD a signatáře Smlouvy, kteří šílenému tlaku nakonec podlehli. Ti všichni nesou odpovědnost nejen za kvóty. A to, že je současná vláda odmítla, je jen výsledkem pilné práce Babišova týmu, který pozorně sleduje veřejné mínění. To je naštěstí vždy na straně zdravého rozumu. Už méně se říká, že v této souvislosti na nás dala EK žalobu, a že budeme platit do posledního haléře. Jak finančně, tak nějakou junckerovskou pomstou.
Opět jednou větou: Ten, kdo přijal Lisabon, může jak za kvóty, tak i za to, že za odmítnutí budeme draze platit. A licoměrné řeči o reformě EU si můžou strčit za klobouk. Jedinou skutečnou reformou EU je vyvázání země z Lisabonu. Na to ale oni odvahu nemají.
Aktuálně se hodně mluví o tématu dvojí kvality potravin – je toto vůbec věc, kterou by se EU měla zabývat?
Vzhledem k tomu, že jsme připustili její zásahy do potravinářských norem, které jsme měli vysoce kvalitní, je to dnes bohužel její úkol. Úkol, který, jak je vidět, Unie zcela zásadně nezvládá a ve kterém soustavně selhává. Jen by mě zajímalo, zda si Juncker a spol. k večeři ohřívají párky s masem, nebo bez masa.
Česká republika se chystá na předsednictví EU v roce 2022. Zatím je o něm slyšet jen v souvislosti s hartusením Andreje Babiše o velkých nákladech. Co by mělo být prioritou našeho předsednictví?
To záleží na tom, kdo bude premiérem. Za Babiše možná bude, jak sám slíbil, méně chlebíčků na jednáních. Za Fialy bude bezpochyby hodně nudných řečí o reformách mírného pokroku v mezích evropského zákona. Za mě jako premiérky by byla provedena revize Lisabonské smlouvy a došlo by k přenosu pravomocí zpět na národní státy, zpět k občanům, kterým kdysi Unie měla sloužit.
Nedávno se vám podařil velký moderátorský comeback. Značný ohlas vyvolal rozhovor s Markem Wollnerem. I kvůli způsobu, jakým se k vám reportér ČT choval. Jaký jste z rozhovoru měla pocit?
Opět jsme si, stejně jako před devatenácti lety v televizní krizi, uvědomili rozdíl mezi zákonem o ČT – jako o médiu, které má informovat, vzdělávat a bavit, a přitom zahrnovat všechny názory a proudy – a realitou.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
