Byli jsme svědky parlamentní rozpravy na téma tzv. manželství pro všechny. Asi nejsme nelidové, abychom chtěli odpírat homosexuálům právní nástroje manželství. Proč však dle Vás zastánci novely zákona trvají na názvu „manželství“, když by úprava neobsahující termín „manželství“, ale reálně ho naplňující nejspíše prošla hladce?
Je Česko světová špička v dopravě a obraně, jak tvrdí premiér Fiala?Anketa
V příštích týdnech budeme svědky festivalu Prague Pride, jehož vrcholem bude tzv. pochod hrdosti. Veřejná manifestace sexuality. Proč si dle Vás někdo chce svou identitu dokazovat tím, že bude ze sexuality dělat veřejné, dokonce pouliční téma? A činí tak dobrovolně.
To, s kým nebo s čím někdo sdílí lože, je soukromá a intimní věc každého jedince, která by měla být v civilizované společnosti zahalena do závoje taktního mlčení. Jestliže někdo učiní ze své sexuální orientace nebo traumatu věc veřejnou, riskuje zesměšnění nebo ostrakizaci, nicméně jde o jeho svobodné rozhodnutí, jímž se snaží přitáhnout pozornost, řešit své osobní problémy nebo prostě volat o pomoc. Nemá ale apriorně nárok na pocit hrdosti. Společenské uznání je mimořádně cenný statek, který se musí vydobýt prací nebo výjimečným úsilím ve prospěch bližních. Nezískává se zadarmo. Vyžadovat respekt bez zásluhy je infantilní postoj, jenž můžeme shovívavě tolerovat u dětí, ale který nemůže vyplývat z více či méně problematického vztahu dospělých lidí ke svému pohlavnímu orgánu.
Jak uvěřitelně Vám zní ozvěny dějů z USA či západní Evropy, kde vyšší jednotky procent mládeže pochybují o tak prosté věci, jako je jasná definice pohlaví hned po narození?
Jde o známku psychologické disfunkce, která odráží hlubší problém západní společnosti související s povahou moderního liberalismu. Filozofie liberalismu, který se zrodil v anglosaském světě v raném novověku, spočívala v přesvědčení, že k tomu, aby se plně uskutečnil lidský intelektuální a tvořivý potenciál, je třeba člověka osvobodit od všech společenských a tradičních vazeb, které jej omezovaly a spoutávaly. Zbavili jsme se proto postupně nevolnictví, poddanství a otroctví, poté přišly na řadu církev, tradice či patriarchát. Byl to impozantní revoluční pochod ke stále vyšší míře lidské svobody. Na sklonku dvacátého století však mnozí vlivní západní myslitelé označili za represivní struktury rodinu, rozum, lidský jazyk nebo pohlavní příslušnost. Na konci této logiky liberalismu je zrušení lidské osobnosti jako takové, protože nároky každodenní vědomé existence můžeme pociťovat jako násilí a útlak, které vykonáváme sami na sobě. Je to velký paradox západní civilizace, že étos osvobození člověka ústí po několika staletích do popření lidské bytosti jako takové.
Fotogalerie: - Pochod Prague Pride 2017
Objevují se náznaky, že militantní skupiny bojovníků s „klimatickou změnou”, které se např. přilepují k silnicím, začínají štvát i veřejnou moc západních zemí. Nicméně, program Green Dealu „jede” nepřerušeně. Jaká je souvztažnost obou faktů?
Agendu Green Dealu pokládám za soudobý projev malthuziánství. Jeho tvůrcem byl britský ekonom Thomas Robert Malthus, který se v roce 1798 snažil ukázat, že nerovnost mezi lidmi a nerovnoměrné rozdělování hmotných statků je přírodním zákonem. Toto zdůvodňování sociální nespravedlnosti jazykem moderní vědy na sebe postupně bralo podobu rasové ideologie, sociálního darwinismu nebo eugeniky a velmi silně se projevilo v genocidní ideologii nacismu. Na konci šedesátých let dvacátého století se malthuziánství znovu objevilo jako součást agendy Římského klubu varujícího před přelidněním a ekologickými hrozbami. Dnešní malthuziánství je ideologií velkých korporací a globální oligarchie, která pokládá další rozvoj produktivních sil, vědy a potenciálu lidského rozumu za hrozbu pro své privilegované postavení. Prostřednictvím médií, ideologických aktivistů a akademických kruhů se snaží proměnit Evropu v chudý a zaostalý kontinent zbavený průmyslu, osídlený nevědomým a nevzdělaným obyvatelstvem bez politické vůle a ovládaný „novou aristokracií“. Je to vlastně návrat před rok 1789. Aktivisté, kteří se přilepují k silnicím, nemají o zmíněných souvislostech nejmenšího tušení. Představují obdobu poblouzněných náboženských sekt stržených kolektivní hysterií, které se vždy objevují na excentrických okrajích velkých historických proudů.
Z UMPRUM odešel profesor Jiří Černický. Člověk, který sám sebe definuje jako naprostého liberála, studenta z roku 1989. Dle svých slov se vůči studentům snažil chovat s empatií, narážel však na to, že cca 30 % z nich se ho snažilo „nachytat“ na jakémkoliv náznaku neúcty vůči jakékoliv menšině či identitě. Stěžovali si, dle jeho tvrzení, i na to, když kriticky hodnotil jejich práci. Šlo o studenty-adepty umění. Zní Vám podobný příběh uvěřitelně? Eroduje role pedagoga coby nositele zkušenosti, o kterou dnešní studenti nestojí?
České vysoké školství je systematicky intelektuálně, personálně a materiálně devastováno a jeho dramatický úpadek je zřetelný především v sociálních a humanitních vědách. Stovky osobností jej v uplynulých letech dobrovolně či nedobrovolně opustily, aniž se dočkaly podobné publicity jako profesor Jiří Černický. Dráha vysokoškolského pedagoga ztratila na přitažlivosti a prestiži. Tato krize nicméně vyplývá ze samotné povahy režimu, v němž žijeme, a bez jeho zásadní změny je nepřekonatelná. Studenti jsou ve své většině obětí systému. Přicházejí z ideologicky indoktrinovaného prostředí středních škol na univerzity, které jejich proměnu v konformní jedince bez samostatného svobodného a kritického myšlení dokonají. Přenášet na studenty odpovědnost za tento neblahý stav není spravedlivé. Skutečný rebel by se pokusil z nich učinit spoluspiklence na cestě vedoucí ke vzpouře.
Psali jsme:
Jeden z mých přátel připodobnil současný společenský stav k normalizaci. Většina občanů dává najevo nesouhlas s vládou, či minimálně vládu nechválí. Ale nic zásadního se neděje. Do jaké míry to může být mylný dojem?
V některých ohledech je současný stav horší než za normalizace. Tehdejší společnost těžila z relativně vysokého stupně národní solidarity, která se vytvořila v devatenáctém století, byla umocněna první republikou a sehrála i důležitou úlohu v událostech roku 1968. Husákovský režim byl chápán zároveň jako zrada i kompromis, mezi nimiž neexistovala jasná hranice. Lidé žijící v šedé zóně běžné existence vůči sobě proto nepociťovali ideologickou nenávist. Ta je příznačná pro současnou českou společnost, jež je neúprosně rozdělena na „euroatlantické liberální demokraty“ a „rusofilní dezoláty“, mezi kterými není možný smír. Obávám se, že nikdy v moderních dějinách nebyla naše země tak blízká občanské válce jako dnes. Zdání, že se nic neděje, se může proto nečekaně zvrátit ve svůj pravý opak.
Fotogalerie: - Hrozba ztráty bydlení
Proč se ptám: Na jedné straně jsou občané nespokojeni s úpravami důchodů či s ohlášenými nákupy zbrojního materiálu. Na straně druhé: Kde je politické vyjádření oné nespokojenosti?
Kde bylo politické vyjádření nespokojenosti za protektorátu? Kde bylo v roce 1950 nebo roku 1977? V podmínkách nesvobody, kdy za vyjádření odlišného politického názoru hrozí ztráta důstojné existence, nelze očekávat masové vyjádření nespokojenosti. Závažné hospodářské problémy a pokles životní úrovně se navíc projevuje i v dalších evropských zemích, aniž se to až na výjimky odráží v místním politickém životě. Karel Marx kdysi vymezil ideologii jako falešné vědomí, v němž vládnoucí vrstva udržuje většinu podmaněného obyvatelstva. Revoluční situace nastává tehdy, jestliže si lidé uvědomí skutečné podmínky své existence. K něčemu podobnému ještě nedošlo. Významná část střední třídy se stále upíná k oficiální liberální ideologii, jejíž osvojení považuje za součást svého společenského statusu. Podvědomě řada lidí tuší, že ve skutečnosti žijí ve vykořisťované kolonii, kterou ekonomické a geopolitické zájmy zahraničních patronů odsoudily k dlouhodobému hospodářskému úpadku a intelektuálnímu rozkladu, nicméně odvaha k prozření, po němž by musely nutně následovat energické kroky k nápravě, jim stále chybí.
Už jsme to v minulosti činili, tak pojďme provést inventuru opozičních sil: ANO, SPD a Trikolora, KSČM, ČSSD, Rajchlovo PRO, aktivity Jiřího Paroubka a Jany Volfové. Jak si nyní, v půlce prázdnin, každý z nich stojí?
Představitelé uvedených politických subjektů by si měli uvědomit, že okamžik zásadní geopolitické transformace, která v českých zemích s určitou historickou pravidelností vyústila do změny režimu, se blíží. Tragédie roku 1989 a nevyužití příležitosti, která se tehdejšímu Československu naskytla, spočívala především ve skutečnosti, že lidé nechápali skutečnou povahu světa, do něhož byli vrženi, a stali se proto obětí zahraničních protektorů a jejich místních posluhovačů. Něco podobného by se již nemělo opakovat. Osobnosti, před nimiž se bude nacházet mimořádně obtížný úkol obnovení české svrchovanosti, národního hospodářství, vzdělávání a svobodného politického a kulturního života, by měly vynaložit značné úsilí při rozšiřování svého obzoru, vědomostí a mentální a fyzické odolnosti. Je to neviditelná, namáhavá a nevděčná práce, která se nemusí dočkat skutečného ocenění. Jiné cesty ale není. V roce 1989 jsme se setkali s dějinami a kvůli své nepřipravenosti a naivitě jsme jim neporozuměli. Takové chyby se nesmíme znovu dopustit.
A ještě zkusme prognózu: Tóny, že na Ukrajině by to už mělo skončit, slyšíme i z USA. Kde v tomto směru budeme koncem roku?
Západní neoliberální elity investovaly příliš mnoho finančního a morálního kapitálu do války na Ukrajině, než aby se smířily s porážkou. Spojené státy americké jako upadající velmoc dnes již prakticky nemají kromě Evropy žádnou významnou závislou sféru vlivu a eskalace války náš kontinent materiálně a intelektuálně oslabuje a dostává do stále většího amerického područí. Na druhé straně Ruská federace prokázala, pravděpodobně i k překvapení místních elit, navzdory sankcím značnou ekonomickou odolnost, její hospodářství se vrátilo k růstu a z vojenského hlediska má situaci pod kontrolou. Za pomoci Číny a zemí BRICS se jí navíc podařilo přeměnit původně lokální pohraniční konflikt ve skutečnou geopolitickou revoluci, kdy poprvé od opiových válek přestává být Západ globálním hegemonem. Boje na Ukrajině a zbytečné strádání cynicky obětovaného ukrajinského lidu budou zřejmě pokračovat až do zhroucení kyjevského režimu, které očekávám v průběhu příštího roku.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jaroslav Polanský
Vladimir00
