Andrej Babiš bude žádat, aby příštího hlavního představitele Evropské komise vybírali premiéři a prezidenti členských zemí. Jean-Claude Juncker by tak nemusel být tím, koho vyberou. Domníváte se, že takový zásah do jádra Brusel dovolí?

Nikdo nic takového nedovolí. Brusel – což je vlastně kolektivní vůle vysokých činovníků Evropské unie a jejich vlivných přátel z finančních kruhů – vynaložil nemalé úsilí, aby dostal rozhodování z dosahu národních států, a tím pádem pro lidi jednotlivých zemí čitelného demokratického procesu. Výsledkem toho úsilí jsou všechny ty podmínky, podle nichž musí být evropský komisař proevropský a musí slíbit, že upřednostní zájmy Bruselu před zájmy své země.

S Babišovým návrhem sice nejsem seznámen podrobně, ale působí na mě tak, že by vlastně založil druhou komoru Evropského parlamentu, jakousi radu hlav států, kde by každá země měla jeden či dva hlasy. Něco takového nedopustí ani hegemoni Evropské unie – Německo s Francií –, ani Evropská komise jako taková. Na druhé straně, pokud to premiér Babiš jen tak populisticky neplácl, pak to naznačuje, že on nebo lidé okolo něj o záchraně Evropské unie možná přemýšlí. Ještě nějakou dobu potrvá, než zjistí, že zachraňovat není co.

„Bude to stále stejné, budu jediný kandidát až do smrti,“ řekl Babiš. Dalo se to čekat? Byly požadavky politických stran, aby ANO vybralo jiného premiéra a uvolnily tak překážku k dohodě, naivní?

Byly farizejské. Ty strany moc dobře věděly, že Babiš je tváří ANO, pro spoustu voličů možná jedinou viditelnou tváří ANO. Těch třicet procent hlasů dostal Babiš, a ne třeba Martin Komárek nebo profesor Zlatuška. Představa, že by Babiš po tom nasazení, které předvedl ve volební kampani, nyní odešel do pozadí a řídil své hnutí jen skrz složky, které prý má na jeho klíčové členy, je prostě legrační. On jako zkušený manažer a technolog moci ví, že možnosti řídit cokoli, ať je to hnutí nebo firma, zezadu jsou omezené, že by to byla náročná činnost s nejistým výsledkem a se stálým rizikem, že ho někdo podrazí nebo zastíní. Byl by blázen, kdyby na to kývl, a oni by byli blázni, kdyby věřili, že na to kývne.

V jednom z minulých rozhovorů jste mi sdělil, že „strašit vládou komunistů třicet let po pádu totality je nesympatická politika strašící kavárny“. Jiní zase tvrdí, že vláda s komunisty a s extremistickou SPD je katastrofa pro naši demokracii. Jak tedy vnímáte vládní vyjednávání v těchto souvislostech?

To je hned několik otázek v jedné. Když začnu těmi komunisty, tak dnešní KSČM nemá ani bojovou složku typu Rudých odborů a Lidových milicí, ani militantní program, ani mocného zahraničního spojence typu Sovětského svazu. Dokonce ani neodhalují sochy Marxovi, jako šéf Evropské komise Juncker. Skutečně vidím mnohem víc rudého extrémismu v Bruselu, případně v Berlíně či v Paříži, stejně jako v některých demokratických stranách. Stačí zmínit Zelené, nebo rudé běsy z TOP 09. Dále, komunisti jsou standardní stranou v tom smyslu, že mají hujerské, na Evropskou unii napojené křídlo okolo poslance Dolejše, který se od Dominika Ferriho nebo Miroslava Kalouska liší v prvém případě barvou kůže, ve druhém účesem, ale v žádném případě ne názorově. Řeči o tom, že někomu vadí vládní podpora komunistů, jsou lež – každému vadí SPD. Strašení komunisty je jenom pohodlná výmluva. Ukazuje se to na tom, že Babiš, poté co mu za SPD vyhubovali jeho bruselští chlebodárci, nyní doufá ve vládu slepenou z ANO a Hamáčkovy ČSSD, s tichou podporou komunistů.

Tím se dostáváme k SPD. Tomio Okamura je se svojí SPD obviňován z rasismu, extremismu a tak dále. Jeho voliči pak jsou označováni za vystrašené s touhou po zachránci. Co říkáte na jeho politiku a způsob, jakým ji prosazuje?

Není snad žádným tajemstvím, že náš vztah s Okamurou je od počátku komplikovaný tím, že ve mně jistí zákulisní hráči viděli jeho náhradu v dnes již mrtvé straně Úsvit, která měla původně nahradit jinou dávno mrtvou stranu Věci veřejné. Když ale od téhle dnes už nepodstatné epizody odhlédnu, tak program Okamurovy SPD je přesně tím programem, který by měla sledovat každá strana, která by chtěla Českou republiku vyvázat z prokazatelně sebevražedného probruselského kurzu. Kurzu, který začal omezením státní suverenity, pokračuje omezováním občanských svobod a skončí ožebračením většiny občanů a ovládnutím země agresivním islámem.

Není náhoda, že když se připravoval program pro spojenectví Úsvitu a Bloku proti islámu, byl výsledek prakticky stejný jako dnešní program SPD, a není náhoda, že k prakticky stejným programovým tezím dospěla i ve volbách neúspěšná uskupení jako Realisté nebo Rozumní. Ono ve skutečnosti není moc možností, co může patriotická strana dělat.

Co se týká konkrétních politických kroků, tam se s Okamurou můžeme drobně lišit, ale jsou to rozdíly taktické, nikoli programové. Osobně jsem třeba nepokládal za moudré vrtat se v kauze Lety – protože to je přesně záminka, na kterou hujeři čekali, aby mohli Okamuru mediálně napadat. Ovšem nadávat mu do rasistů, to může pouze idiot, a nadávat mu do fašistů je trapné. Není to SPD, kdo prosazuje nebo aspoň obhajuje cenzuru, omezení volebního práva a podobné typicky fašistické kroky.

V souvislosti s Okamurou se ozývá stále častější strašení fašismem. Ministr Robert Pelikán ve středu prohlásil, že si nenechá žádnou fašistickou stranou diktovat, co má dělat. Nezpůsobujeme tím snížené vnímání fašistických činů? Stává se fašismus obecným slovem?

Ta devalvace slov je jedním z výsledků selhání elit a médií. Všimněte si, že během posledních let se podařilo zdiskreditovat slova fašista, extremista, rasista, xenofob... ale třeba i slušnost, vzdělání, elita, demokracie, a dokonce i pravda a láska. Jak ale ukázaly třeba prezidentské volby, lidé na nějaké mediální nálepky zvesela kašlou. Dobře vědí, že fašisté jsou ti, kdo prosazují cenzuru, zostouzejí oponenty a snaží se nasadit psí hlavu kritikům. Okamurova SPD fašistická není. Fašistické jsou cenzorská ODS, antinárodní lidovci a ANO, jejíž ministr Robert Pelikán se nijak netají snahou kriminalizovat své politické oponenty.

Nekonečným tématem je referendum a přímá demokracie. Novinářka Petra Procházková nechce, aby o ní „rozhodovali nevzdělanci a tupci, ignoranti s fašistickými sklony a manipulovatelné mozkové trosky“. Na sociální síti facebook se takto rozepsala o referendu. Doufá, že nepřipustíme, aby o složitých a odborných věcech rozhodovali lidé, které to vlastně ani nezajímá a dokážou jen opakovat tupá laciná hesla o tom, jak nám Evropská unie zakazuje to či ono. Přidala i výzvu: „Piráti! Vzpamatujte se! Tohle není transparentní svoboda, co předvádíte, ale totální hazard a nezodpovědnost.“ Mohou Češi svědomitě rozhodovat o takových krocích, jako vystoupení z Evropské unie? Jsou podceňováni ve schopnostech rozlišovat informace?

To je přesně ono. Novinářka Procházková je prostě osoba, která – protože kdysi byla poměrně pohledná a ocitla se v pravý čas na zajímavém místě – uvěřila, že je něco víc než její spoluobčané. Přitom z mnoha hledisek je postavičkou spíše tragickou než inspirující. Pokud se nemýlím, tak neudělala ani politickou kariéru jako její novinářský partner Štětina, hvězda její popularity klesala úměrně s tím, kolikátého manžela si z různých frontových zemí přivezla. Jestliže někdo takový pokládá své spoluobčany za tupce a ignoranty, nechme ji při tom, ať se dusí vlastní hořkostí. A ke druhé otázce: Jestliže byli lidé dost kvalifikováni, aby v referendu hlasovali o vstupu, proč by nemohli hlasovat o vystoupení?

Ke krizi liberální demokracie se vyjádřil profesor Tomáš Halík v Otázkách Václava Moravce. Populismus nabízí podle něj nový politický model. Ten zpochybňuje model liberální demokracie a právního státu a přichází s modelem přímé demokracie, „jež znamenala likvidaci právního státu a kultury, která tu vznikala od osvícenství“. Je přímá demokracie likvidací právního státu?

Začnu trochu z jiné strany. Moje společenské angažmá, když pominu ochranu přírody, kterou se zabývám profesně, začalo varováním před bujením islámské paralelní společnosti v našich městech. Bylo to dávno před migrační krizí. Už tehdy mě znepokojovala neochota politiků se k islamizaci zejména západní Evropy nějak postavit. Jediní politici, kteří se k ní nějak stavěli, byli shodou okolností ti samí, kteří prosazovali koncept přímé demokracie. Sám jsem byl zpočátku skeptický. Ne že bych byl proti, ale nepokládal jsem důraz na přímou demokracii za tak důležitý.

Teprve vývoj posledních let a měsíců, kdy vidíme, že zvolení politici říkají před volbami něco úplně jiného, než prosazují po volbách, mě nutí moje postoje přehodnotit a dát plně za pravdu Okamurovi, který je nejhlasitějším zastáncem referenda, nebo ekonomovi Pavlu Kohoutovi, od něhož se to Okamura naučil. Vzato konkrétně na dnešní situaci – kdyby zvoleným politikům hrozilo odvolání, jakmile se zpronevěří svým slibům, zůstali by ve Sněmovně tak dva poslanci za ODS a nula poslanců za ČSSD. Ostatní by si své kroky rozmysleli.

Současně je mi ale jasné, že pravidelná referenda, odvolatelnost poslanců a tak dále by si vyžadovala dost zásadní překopání volebního systému, možná i Ústavy. Snad jediným referendem, které lze vyhlásit prakticky ihned, je to o czexitu. Evropská unie je nepřítel, omezuje státní suverenitu a tím i ústavní práva občanů této země, takže tam není co řešit.

Tím se dostáváme k další otázce. „Pokud Česko podlehne blouznivcům prosazujícím czexit, bude to ekonomická a civilizační katastrofa,“ říká komentátor Petr Honzejk a vůbec není sám, kdo vidí jen katastrofické scénáře, pokud by k vystoupení České republiky z Evropské unie došlo. Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý předpokládá po czexitu krach firem, propouštění, a to možná i na desetiletí. Mluví se o tom, že jsme malá země na soběstačnost, o snížení životní úrovně o třetinu, nebo i o polovinu. Jaký je váš názor na případná rizika vystoupení?

Chápu, proč takto straší obhájce zájmů velkých bank a nadnárodních korporací Vladimír Dlouhý, ale nechápu, proč to dělá hladový komentátor Honzejk? Možná mu Dlouhý občas předhodí ohlodanou kostičku. Ale vážně: jsou to nesmysly, což už ukázali komentátoři orientující se v ekonomických věcech podstatně lépe, než já – Pikora, Ševčík, Šichtářová a další. Není sporu, že Evropská unie dělá špatnou hospodářskou politiku založenou na odlivu kapitálu i příspěvků od chudých zemí k bohatším a na následném přerozdělování těch peněz do rukou těch subjektů v chudších zemích, které jí politicky vyhovují. Je to vlastně přesná kopie hospodářské politiky Třetí říše vůči jejím satelitům typu vichistické Francie, Slovenska, Rumunska. Protože však dojení chudších členů nestačí, doplňuje to tiskem nekrytých peněz a astronomickým zadlužováním. Jde o obrovskou pyramidovou hru, která skončí krachem.

Aby toho nebylo málo, rozhodla se Evropská unie doslova sponzorovat miliony nepřátelských a ekonomicky neproduktivních osob, v nichž snad vidí potenciální klacek na bouřící se domácí obyvatelstvo. Hitlerovo Německo řešilo své ekonomické potíže válkami, současná Evropská unie je chce vyřešit občanskou válkou a zničením úplně všeho, co bylo Evropanům po staletí svaté. Snad jediné, co má z varování různých Dlouhých a Honzejků reálný základ, je varování, že by nás Evropská unie za odchod mohla trestat. Jenže to není přístup partnera, ale gaunera, mafiána, případně okupační mocnosti. Chceme se podřizovat vydírání, abychom náhodou – a i to je sporné – nezchudli? Pokud to někomu vyhovuje, ať se pro mě za mě podřizuje. Je to ovšem postoj otroka, bezprávného tvora, ne hrdého občana.

Je jedním z řešení užší navázání spolupráce v rámci Visegrádské čtyřky?

Jistě, a nejen čtyřky. Je tady Rakousko, které se stále víc kloní k Visegrádu, a jsou tady opomíjené země dále na východ – Estonsko, Litva a Lotyšsko, Bulharsko a Rumunsko, Slovinsko a Chorvatsko. Všechny ty země musí vidět, kam vede rostoucí závislost na bruselském šílenství, a žádná z nich si nepřeje kráčet cestou národní sebevraždy. A všechny s námi mají kus společné historie. Kdyby tato země měla premiéra s mozkem, létal by spíše než do Bruselu do Tallinnu, Rigy, Zagrebu a Bukurešti.

Angela Merkelová stále vyzývá k trestům zemí, které nechtějí přijímat uprchlíky, a upozorňuje na finance, které tyto státy získávají z rozpočtu Evropské unie. I když trvá situace s odmítáním kvót a migrantů dlouho, zdá se, že tvrdohlavost zemí s odmítavým postojem roste, a stejně tak tresty a výzvy z Bruselu. Znamená to, že se požadavků nikdy nevzdají?

Bruselská byrokracie se svých požadavků nikdy nevzdá, protože zničení evropských národů je její raison d'être, smysl existence. Proto si ty miliony fanatiků vozí, aby je mohli rozdělovat. Stejně tak se, pevně věřím, nevzdají středoevropské národy. Ten spor má dvě řešení, buď pokojný rozchod, nebo válku. Vše ostatní jsou kecy.

Sociální demokracie má nového předsedu. Podle vás „tu voličský potenciál levicových voličů opravdu je a sociální demokracie je s posledními vůdci opravdu opustila a zklamala“. K tomu Fico na jejich sjezdu řekl, že „pokud nefunguje bordel, je třeba vyměnit děvčata, nikoliv postele“. Udělala to ČSSD volbou Hamáčka? Je tím, kdo vrátí důvěru voličů v ČSSD?

Sociální demokracie, když zůstanu u Ficova zábavného příměru, nevyměnila ani děvčata, ani postele. Brzy se bude divit, proč do podniku se zablešenými postelemi a personálem pohlavně i mentálně nakaženým nikdo nechodí.

Miloš Zeman na sjezdu ČSSD v proslovu řekl, že by strana měla tolerovat menšinovou vládu bez požadavků na ministerská křesla. Je to dobrá rada?

To se opravdu zdráhám posoudit.

Jak jste to myslel, že lidé kolem TOP 09 jásají z volby Jana Hamáčka?

Myslel jsem to upřímně, abych citoval jednoho pozapomenutého socialistického politika. Ale vážně: sledoval jsem ty reakce na twitteru a facebooku. Všichni ti vámi jmenovaní i nejmenovaní – Honzejk, Pehe, Fendrych a další – měli z volby Hamáčka nefalšovanou radost. Ne proto, že by jim záleželo na budoucnosti ČSSD, ale proto, že v jeho osobě dostali do čela další strany další eurohujerský klon.

Hamáček podobně jako Sobotka nikdy nepracoval a ze školy, kterou Hamáček nedokončil, odešel rovnou do politiky. Byl však místopředsedou Světové organizace socialistické mládeže. Vypovídá to o něčem, nebo bychom se takovou minulostí neměli zabývat?

Pokud to o něčem vypovídá, tak o tom, že nový předseda ČSSD měl od mládí rád plané řečnění. Což o to, takových je. Mnohem víc by nás mělo znepokojovat, že Hamáček opakovaně aktivně vychvaloval islámskou víru. Lidstvo prý islám potřebuje. Myslím, že bychom mu jeho proislámské sympatie neměli brát, člověk za některé věci nemůže. Spíš bychom mu měli doporučit, až se – poté, co dovede ČSSD pod tři procenta volebního výsledku – odstěhuje do nějaké echt mohamedánské země. A raději se nevrací.

Uplynuly čtyři roky od horké fáze Majdanu. Co nám ukrajinská revoluce ukázala? Stál celý konflikt, jak z hlediska Ukrajiny, tak mezinárodní politiky, za to? A stojí za to stále protiruské sankce?

Pokud nám tehdejší vývoj něco ukázal, tak neuvěřitelné pokrytectví, neschopnost, ale taky nenažranost toho, čemu se kdysi říkalo Západ a co během ukrajinské krize prezentovaly známé firmy jako Knížepán, Štětina, Kalousek a další. Ukrajina měla už před vývojem, který se zdráhám nazvat revolucí, obrovské problémy. Zkorumpovaný chudý stát, který uvízl v mafiánském postkomunismu a kde se na rozdíl od sousedního Ruska neobjevil žádný Putin, který by zemi vrátil řád a lidem naději. Je to ovšem země s převážně pravoslavnou kulturou, většina jejího území i obyvatel byla po staletí spjatá s Ruskem, odtud přišlo do Ruska křesťanství a zde v podobě takzvané Kyjevské Rusi začala ruská státnost. Je to vlastně obdoba Kosova, kde pro změnu začala státnost srbská. Z těchto důvodů jsem Ukrajinu vcelku přirozeně pokládal za ruskou, a nikoli západní, sféru vlivu. Přišlo mi logické se do situace tam příliš nemontovat. Každá skutečná velmoc totiž má cosi jako sféry vlivu, na které je citlivá. Když už se Západ, podle mě hloupě, rozhodl v rámci nesmyslného boje s Ruskem do vývoje na Ukrajině zasahovat, měl si uvědomit, že k získání tamních lidí by jim musel nabídnout razantní zlepšení životní úrovně. Tedy masivní rozvojovou pomoc, investice, které by zůstávaly v zemi a nebyly by vyváženy ven.

Všichni víme, co Západ místo toho udělal. Tamní lidi zmátl sliby, nedal jim nic. Zneužil chudoby, určité zaostalosti a asi oprávněného naštvání na tamní oligarchy. Protože nepřišel s ničím konkrétním, nabídl jen protiruskou hysterii, přičemž se nestyděl spolupracovat s elementy, které bychom kdykoli dříve označili za fašistické. Protiruská hysterie zničila přirozené staleté vazby, vyústila do nesmyslných násilností. Životní úroveň prostých lidí se nezlepšila, jejich jedinou nadějí je polootrocká práce v továrnách a na stavbách ve střední a západní Evropě. Co to dělá s ukrajinskými rodinami, mladou generací, inteligencí, to raději ani nedomýšlím. Nedomýšlím ani, že vinou nesmyslné západní politiky máme v Evropě velikou zemi ve stavu občanské války.

Když se mě ptáte na sankce, nemohu nevzpomenut jejich záminku, připojení Krymu k Rusku. Všichni víme, že Krym neobývají Ukrajinci, ale etničtí Rusové, a všichni víme, že v době okolo krymského referenda se Západ nestyděl hrát tou nejšpinavější kartou – sentimenty krymských Tatarů, což jsou muslimové s vazbami na Turecko. Z hlediska velké politiky je dobře, že je Krym ruský. Kdyby zůstal ukrajinský, znamenalo by to skoro jistě turecké a islamistické pronikání. Ten krásný poloostrov se mohl stát druhým Libanonem nebo Sýrií. Kdo tvrdí, že sankce proti Rusku je třeba zachovat, zaslouží nafackovat, pak nakopat a pak ještě jednou nafackovat.

Amnesty International ve své zprávě o stavu lidských práv ve světě kritizuje Českou republiku za nepřijímání uprchlíků i za chování k Romům – tvrdí, že vysocí představitelé české vlády i český prezident se loni vyjadřovali xenofobně na adresu uprchlíků a migrantů –, ale také za dodávání zbraní do zemí, kde jsou porušována lidská práva, a za průtahy při budování romského památníku v Letech. Co na tuto kritiku říci? A je možné soudit naši situaci „z dálky“?

Česká republika jako stát se k Romům chová skvěle. Jednak jim nikdo nebrání studovat, pracovat, prosadit se v kultuře, v byznysu nebo v politice, jednak není sporu, že finanční transfery na sociální bydlení, v uvozovkách pomáhací organizace a podobně, jsou obrovské. Jiná věc je účinnost této politiky, její realismus, to, že ty obrovské částky nakonec končí v rukou exekutorů, etno-byznysmenů nebo nejrůznějších neziskovkářských podvodníků. To je ovšem téma, o kterém bychom si mohli povídat dlouho a kdoví, zda bychom dospěli k rozumnému řešení.

A když to nevím já, který se Romy docela intenzívně zabývám, jak to může vědět nějaká Amnesty International? Jisté je, že gesta typu památníku jsou to poslední, co našim Romům pomůže. Jisté též je, že na světě jsou země, kde Romové nemají vůbec žádná práva, je s nimi zacházeno jako se zvířaty, ale nikdo se jich nezastane. Jsou to shodou okolností některé islámské země, třeba Egypt. Ať se Amnesty International stará tam a ať neprudí.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.