Vánoce jsou navzdory veškerému stresu, jenž jim předchází, považovány za svátky klidu a míru. Když se ale zamyslíte nad stavem současné společnosti, je něco, co vám dělá dlouhodobě starost a brání v dosažení té pravé „vánoční nirvány“?
Tak vždycky něco takového bylo a vždycky něco bude. To je globálně vzato už jakási archetypální pozice lidstva, že vždycky za nějakým tím bukem člověk vědomě či podvědomě cítí nebezpečí. A jediná šance je naučit se s tím žít. A mám pocit – a myslím, že nejsem zdaleka sám – že ten svět je daleko víc neklidný a že to riziko tu prostě existuje.
Rokem 2019 se jako červená nit táhly demonstrace spolku Milion chvilek pro demokracii. Domníváte se, že tato forma protestu skutečně má potenciál něco změnit? Jak jste to vnímal?
Víte, já bych si ze všeho nejvíc přál, aby ty demonstrace především nebyly proti něčemu, ale pro něco. Protože co takto s tím: dobře, tak vyměníme jednoho politika, ale co když na jeho místo přijde někdo ještě horší? Tím chci říct, že společenské poměry tímto způsobem prostě nezměníme.
Ale já se na ty demonstrace, které probíhají jak u nás, tak v dalších částech světa, dívám v podstatě jako na jednu velkou demonstraci, která se samozřejmě odlišuje podle toho, jestli je to v Iráku, v Rumunsku nebo v Bolívii anebo právě v Česku.
Stále častěji v dnešní společnosti rezonuje stížnost, že jsme se propracovali k finanční nebo chcete-li ekonomické totalitě. To znamená, že jsme povýšili peníze na jakousi absolutní mantru, která je měřítkem všeho. Souhlasíte?
Určitě je na tom hodně pravdy. Možná že nás k tomu vychovala reklama, možná že nás k tomu vychoval takový ten americký sen.
Ale doopravdy v posledních zhruba dvaceti letech jsme došli k tomu vámi zmiňovanému povýšení těch peněz na cosi hodnotného. Ale peníze jsou přece pouze prostředkem, který nám ukazuje, jaká je hodnota zboží nebo hodnota práce atd. Ale tohle přehnané povýšení má za následek, že se soustředíme jenom jedním směrem, takže nám pak utečou další důležité aspekty, jako jsou dlouhodobost, výhled do budoucnosti nebo stabilita.
Psali jsme:
Číňané mají každý rok ve svém kalendáři odlišen a označen jako například rok tygra nebo rok draka. My máme za sebou – a zdaleka ne poprvé – rok Andreje Babiše. To, že vcelku bez větších potíží ustál všechny kritické situace a všechna obvinění, můžeme vnímat jako důkaz vnitřní síly a statečnosti anebo také naopak: neschopnosti přiznat si porážku. Jako občan této země – pociťujete určité rozladění nebo až znechucení z toho, že vás takovýto politik zastupuje a reprezentuje?
Podívejte se, já to řeknu takto: kdybych si pustil televizi před třemi roky, tak bych v tom zpravodajství našel zhruba stejné informace, jaké jsou o panu Babišovi známy dnes. Mě to už upřímně řečeno unavuje, mě to otravuje.
Já ani nemám pocit, že mě nějaký politik reprezentuje. A moje jediná obrana proti tomu neustálému toku informací je si jich nevšímat.
Letošní rok byl bezpochyby rokem boje aktivistky Grety Thunbergové proti globálnímu oteplování. Její cíle do značné míry adoptovala nová Evropská komise. Máte z toho radost? Nebo vás to děsí? Budete méně spotřebovávat, méně létat, méně jíst maso, tlačit na ukončení existence uhelných elektráren?
Podle mého názoru je to krok dobrým směrem. Můžu říct, že na mě osobně to opravdu taky velice zapůsobilo, že jsem si sám řekl a doporučil i ostatním, aby přestali žít tím plýtvavým způsobem života, kupříkladu aby omezili létání letadlem atd.
Na druhé straně, víte, že slečna Greta zpočátku prosila, pak se hádala, pak dokonce i vyhrožovala. A na tom bylo krásně vidět, že pokud se nebudou naplňovat ty cíle té mladé generace, tak snadno ta situace může přejít do násilí. A to mě děsí ještě víc než samotný klimatický problém, aby generace našich dětí nebyla postavena proti nám.
Když jste se dotkl toho mezigeneračního problému, setrvejme u něj nejprve v souvislosti s otázkou vyrovnání se s komunismem. Toho – a to je další ze slavných vět tohoto roku – dosáhneme, až když ta starší generace, která ještě komunismus zažila, vymře či doslova vychcípe. Teprve pak nastoupí ta pravá západní demokracie. Co o tom soudíte?
Já si spíš myslím nebo vnímám ten úbytek demokracie v současnosti. Ten první úbytek je daný tím, že máte na papíře danou svobodu názoru, ale vůbec nic to neznamená. Můžete si volně něco myslet a můžete o tom i povídat, ale dopad není téměř žádný. Dalším důvodem, proč lidi přestávají v demokracii věřit, jsou právě ty peníze. V okamžiku, kdy HDP se zvětšuje, ale HDP přepočteno na občana se nezvětšuje, tak lidi vidí, že se daří ekonomice, ale jim vlastně ne. To znamená, že je někde nějaká chyba v přerozdělování. Jenomže my víme, v čem ta chyba je – v tom, že několik málo procent lidí bere neskutečné množství peněz. A to je v podstatě ekonomická forma útlaku.
Fotogalerie: - Klima teď, škola později
Ještě rozvedu ten mezigenerační problém. Nastává doba svátků, čas, kdy se spolu staří i mladí střetávají a měli by spolu také o něčem komunikovat. Ale řekl bych, že ta doba už se natolik zrychlila, že na rozdíl od situace před dvaceti třiceti lety jsou dnes rady starších těm mladým většinou spíše k smíchu. Jedním důvodem je odlišná politická situace, druhým samozřejmě moderní technologie. Vidíte to podobně?
Tak samozřejmě zejména pokud jde o vyznavače moderních technologií, ti žijí opravdu v jiném světě, kam rady nás starších těžko dosáhnou. Jedinou cestou je počítat s tím, že prvních deset let ti mladí tyto rady brát nebudou a teprve postupně jim to začne docházet.
Pane Cílku, jaký máte vy jako vědec vztah k Vánocům, tedy k náboženským svátkům?
Víte, když začne slunovrat, tak to sluníčko se nazpátek vrací hrozně pomalu. A když po třech dnech toho 14. prosince vidíte, že se skutečně vrací, tak máte velký nárok na to mít radost a cítit se obdarováni. A v té radosti z toho pocitu, že vy jste byl takhle krásně obdarován, tak se snažíte obdarovat i ty lidi kolem sebe.
Krásně řečeno, na tom se nepochybně shodne věřící i ateista. Poslední otázka – máte nějaké přání do roku 2020? Máte z něčeho obavy?
Já mám jedno trvalé přání, a to je, aby zůstal zachován tmel společnosti.
A podle mého názoru podloženého i určitými historicko-sociologickými výzkumy je v tom příštím roce větší pravděpodobnost velkého společenského neklidu. Proto jsem taky mluvil o tom, že sleduji ty demonstrace po celém světě jako jednu velkou demonstraci. To znamená, není vyloučeno, že to, co se děje teď, je jenom předehrou k něčemu většímu. A to větší se bude vždycky odehrávat podle místních podmínek, takže třeba Iráčané budou protestovat proti něčemu jinému než Kubánci, ale oba národy můžou protestovat se stejnou vehemencí.
A to si přeji, aby minimálně naši zemi minulo. Aby zde zůstal uchován takový ten rozumný klid a smír společnosti, kde problémy sice existují, ale je stále možné si je vyříkat.
Rozhovor vedl Tomáš Procházka
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
