Zabýváte se environmentálními tématy celý život, jak se proměnilo jejich vnímání za posledních dvacet pět let?
To mělo dva vrcholy - první hned v roce 1990, kdy se environmentální témata dostala na špičku zájmu, který pak ale poklesl, když lidé začali mít jiné priority, jako bylo budování vlastního blahobytu, začali se starat hlavně o sebe. Pak byl tématem vstup do Evropské unie a do NATO a environmentální témata se vytratila. Druhý vrchol začíná nyní, když lidi zjišťují, že peníze nejsou všechno...
Jak se vyvíjel environmentální aktivismus po pádu komunismu u nás?
Aktivismus byl už v roce 1989 součástí svržení režimu, vždyť demonstrace v severních Čechách byly ještě před 17. listopadem a šlo o nejmasivnější protestní akce mimo Prahu. Po převratu se aktivismus odrazil v masivních aktivitách, jako byla třeba Akce Špunt za vypuštění Novomlýnských nádrží, kdy se spojilo několik tisíc lidí, to bylo do té doby neslýchané. Tehdy se řešila témata, která měla kořeny ještě v socialismu, pak ale poklesl jak zájem veřejnosti, tak samotných aktivistů cokoli řešit formou blokád nebo demonstrací. U těchto metod zůstalo jen hnutí Greenpeace, ostatní environmentalisté se domnívali, že dosáhnou cílů domluvou, diskuzí, účastí ve správním řízení a že typicky aktivistický přístup není potřeba. Teď se ale ukazuje, že to už pravda není a že establishment se snaží z jednání a ze správních řízení veřejnost vytlačit.
Jak to vypadá konkrétně?
O tom svědčí třeba účast Dětí Země ve správních řízeních ohledně dálnic. Děti Země vyhrávají jedno řízení za druhým, ale dálnice se mezitím vesele staví. Mirek Patrik správně situaci popisuje, když říká: "My máme pravdu, oni mají dálnice.“ Tato metoda se establishmentu osvědčila, ale výsledkem pak je, že se na dálnici sesune několik milionů tun zeminy a teprve pak je vidět, že protesty měly pravdu.
Je lepší jednat nebo protestovat?
V civilizovaných zemích je nejlepším řešením jednání, ekologové vědí, že nemá smysl protestovat proti všemu a že problematické věci je lepší zvrátit pomocí argumentů než organizovat blokády a demonstrace. Někdy je to ale nutné. Když mluvíme radikálním protestu, sám jsem se účastnil všech tří šumavských blokád v národním parku jako jejich mluvčí. Ta poslední dopadla tak, že nám soud dal ve všem za pravdu a prokázalo se, že blokáda byla legální a v souladu s Ústavou, a naopak že zásah policie byl protiústavní a dokonce v rozporu se zákonem o policii. Také šumavský národní park jednal v rozporu se zákonem. Na druhou stranu si ale zase prosadili svoje a stromy vykáceli. Zase je tady to "my máme pravdu, oni mají dřevo“.
Obě metody lze z hlediska úspěšnosti srovnat jen těžko, někdy vede k úspěchu jednání, někdy je účinný protest. Mám zkušenost, že radikální boj ve správný čas a na správném místě má smysl. Myslím, že mám osobně podíl na tom, že se nestaví dálnice pod Pálavou směrem na Vídeň, toho se přitom dosáhlo pomocí soudu. Stačilo, že jsem upozorňoval na chyby v územním plánu, to nebyla aktivistická kauza, ale věc správního řízení.
Je ale nutné vědět, že úspěch v environmentálních kauzách nikdy není trvalý, vždy může přijít někdo další a výsledek zvrátit. Oproti tomu je úspěch stavařů vždycky definitivní – když dálnici prosadí, nikdo ji (kromě případné živelní pohromy) nezbourá.
Postup proti dálnicím a zdržení nebo zastavení jejich stavby veřejnost dost naladilo proti environmentalistům, slovo ekolog je pro někoho nadávka…
Veřejnosti se předkládá zkreslený obraz, podle nějž environmentalisté protestují proti všem dálnicím, že prosazují heslo "zpátky na stromy“ a podobné nesmysly. Tak to ale není, dělal jsem si analýzu a zjistil, že nezávislé ekologické organizace vstupují jen do 20 % řízení o dálnicích, 80 % staveb se tedy realizuje bez jakýchkoli environmentálních výhrad. A málokdo si všímá, proč protesty vlastně vznikají.
Jak se vyrovnávala exekutiva od 90. let s ekologickými tématy? Co je v tomto směru podle vás její úkol?
Vláda by se měla snažit sladit environmentální legislativu s evropskou, k tomu jsme se zavázali při vstupu do EU, a pak by ji neměla vědomě porušovat. To se nejvíc dělo v letech 1992 až 1996 za ministra životního prostředí Františka Bendy a potom v letech 2011–2013 za ministra Tomáše Chalupy. Bendu dosadil osobně Václav Klaus a Benda byl blb. Nebyl moc inteligentní a byl do vlády dosazen jen proto, aby paralyzoval environmentální témata. Ani toho pak ale nebyl schopen, to Chalupa byl jiný případ. Je to nepochybně velmi inteligentní právník, který prostřednictvím různých kliček a svých kamarádů opravdu dosáhl maximálního rozložení exekutivy Ministerstva životního prostředí. Zrušil například oddělení národních parků a místo toho založil oddělení marketingu. Toto oddělení působilo absurdně, mimo jiné se proslavilo tím, že lákalo lidi k návštěvě národních parků plakátem s fotkou vlčího bobu, což je invazní rostlina dovezená z Ameriky, o jejíž likvidaci se ochrana přírody snaží, ale Chalupovi lidé vybavení totální nevědomostí a ignorancí si z ní udělali hlavní lákadlo do národního parku. Je to stejné, jako kdyby někdo dělal reklamu na mercedes a na plakát dal trabant.
Ministr Chalupa nejen prosadil zákony, které se pak musely rušit, to by nebylo nejhorší, ale on sám vědomě stávající legislativu porušoval a svým podřízeným – například řediteli Národního parku Šumava Stráskému – uložil porušovat zákony. To je podle mne neslýchaná věc, je to to nejhorší, co může státní úředník dělat.
Psali jsme:
Kdo by podle vás měl být vyhlášen "superropákem" novodobé České republiky?
"Superropákem" je pro mě Václav Klaus, i když on se sám jako ministr financí, premiér a prezident málokdy podepsal přímo na nějakých kauzách. Jeho pochybnou zásluhou ale je, že šířil náladu, z níž vyplývalo, že environmentalismus je ideologie horší než komunismus, že potírá lidskou svobodu. Tento jeho styl uvažování pak přejala spousta lidí včetně novinářů. Dodnes se setkávám s tím, že lidé, kteří mají k ekologii výhrady, používají téměř doslova Klausovy fráze a ani o tom často nevědí. Pořád je jen omílají. Tím Václav Klaus udělal obrovské škody, zatímco v Německu nebo v Rakousku by si ústavní činitel nemohl dovolit něco takového říkat, u nás se to vžilo jako standard. Jeho nástupce si s ním v tomto směru nijak nezadá a klidně řekne, že se nevládní organizace mají zničit. Toto uvažování zavedl Václav Klaus a zasloužil by si za to titul doživotního Ropáka na věčné časy a nikdy jinak.
Kdysi jste se ohradil proti označení ekoterorista. Co vám na tom pojmu vadí?
Pojem se sice vžil, ale dnes už má jiný význam. Zpočátku znamenal, že je to vrah nebo násilník, který používá životní prostředí jako nástroj. Jako byl "bomben-terorista", který používal bomby. Z tohoto pohledu byl ekoteroristou Saddám Husajn, který zapálil ropné vrty a použil tak environment jako zbraň. Pak se ale označení ekoterorista začalo užívat jako označení člověka, který teroristickými metodami bojuje za životní prostředí. To je ale nesmysl. Já sám mám tu pochybnou čest, že jsem byl v Brně poprvé označen jedním novinářem za ekoteroristu a že se pak ten výraz zažil ve formě pochybného vtípku. A pokračovalo se v tom stylu humoru třeba heslem "zabij bobra, zachráníš strom“ apod. Mně se termín ekoterorista nelíbí. Aktivista, radikál, fundamentalista ve spojení s ekologií - proč ne, ale nevzpomínám si, že by u nás jakákoli ekologická organizace používala teroristické metody. U nás už je podezřelé jen podepsat petici, jít na demonstraci, to už je člověk divný, a zúčastnit se nějaké blokády, to už je jen pro "zkouřené odredované magory“, kteří neví, co chtějí.
Existují kultivované protesty?
Když se podíváme třeba do Francie, je tam kultura protestu úplně jiná. Neznamená to protest pro protest, ale když člověk ví, s čím nesouhlasí, je zcela legitimní to dát najevo. U nás je legitimní se na nějakém billboardu pitomě se usmívat a slibovat lidem, že se všechno spraví, i když je to třeba podvod, zatímco jít na ulici a protestovat, to je nepřijatelné.
Poslední parlamentní volby změnily politickou mapu, zavedené strany jsou na ústupu, objevují se nové subjekty. Co čekáte od těchto změn?
Vnímám to jako dvojznačnost, na jedné straně si myslím, že některé strany se opravdu přežily, na druhé některá hnutí ve mně vyvolávají obavy, zvlášť když si dají lákavé názvy – kdo by nechtěl, aby bylo líp. Jsem už páté volební období v brněnském zastupitelstvu a díky tomu vím, jak je těžké najít schopné lidi, kteří by pracovali ve prospěch obce. Podle mne ale ta nová hnutí nutně nabírají lidi, o kterých nic neví, protože nemají pevnou strukturu.
V Brně máme příklad trochu netypický – hnutí Žít Brno není jednoznačně konjunkturálně zaměřený subjekt…
Jako ekologové máme k Žít Brno blízko a jsme s nimi v kontaktu. Jejich web Žít Brno se mi vždycky líbil i proto, že si dokázal dělat legraci z lidí, kteří se po vstupu do politiky začali brát příliš vážně – jak se praví ve Formanově filmu Amadeus – "mají pocit, že serou mramor“. A z toho si velmi dobře dělali v Žít Brno legraci. Otázka nyní je, jestli úsilí, které bylo završeno volebním úspěchem, dokážou proměnit ve smysluplné změny, volební období trvá čtyři roky.
Proč se Strana zelených, za kterou jako nezávislý v politice vystupujete, v české politice neetablovala jako stabilní?
K tomu, abych šel do politiky, mě inspiroval Václav Klaus, který řekl, že nevládní ekologická hnutí vůbec neuznává a nechť jdou do politiky a tam své věci prosazují. Do Strany zelených jsem nevstoupil, protože si chci udržet odstup a vyhnout se politikaření apod. Myslím, že zelení dojeli na to, že přednostně začali řešit technické věci a vnitřní spory. Dělaly se tiskové konference o tom, kdo o kom řekl, že je kráva, ale to veřejnost vůbec nezajímalo. V každé straně je nějaká kráva nebo vůl a není to třeba veřejně probírat. To byla základní chyba. Zatímco jinde v Evropě zelení jsou etablovanou stranou, tady se to nepovedlo. Svou šanci ve vysoké politice promarnili také spojením s ODS a prosazováním radaru v Brdech, to bylo pro zelenou politiku podle mne nemyslitelné.
Jak ve světle změn vnímáte pravolevé spektrum a pojem kapitalismus?
Pravolevé téma je podle mne už překonané. Dá se diskutovat o tom, zda jsou zelení víc praví nebo leví, a stejně tak můžeme diskutovat, zda sociální demokraté jsou více zelení nebo modří.
A klasický kapitalismus se také přežil. V USA existuje přísný zákon o vodách a producenti vepřového masa mají problém s kejdou, kterou nesmí vypustit do řeky, a tak vymysleli způsob jejího rozprašování do vzduchu, kde se s pomocí vysokotlaké stříkačky mění na fekální déšť a pak dopadá na sousední vesnice. Není to nezákonné, ale je to katastrofa. I to je kapitalismus bez omezení. Kapitalismus podle mne musí mít pravidla a musí se vytvářet nová, popsaný případ s kejdou by se v Evropě nemohl stát, protože je zde větší environmentální regulace. Volná soutěž a svoboda jsou důležité, ale musí mít pravidla a ta právě kvůli novým technologiím musí být stále přísnější. To není nic proti svobodě podnikání.
Má budoucnost koncept jednotné Evropy?
Myslím, že Evropa základní princip solidarity uplatňuje, a to i vůči Řecku, které je teď stále na tapetě. Spousta věcí se v EU řeší jinak než kdekoli ve světě a tyto mechanismy fungují, umožňují řešit problémy jinak než třeba na Ukrajině. To je jednoznačné plus. Na druhou stranu má EU obrovský úřední aparát, byla to ale zase Unie, kdo nás donutil přijmout služební zákon. Díky tomu se už nestane, že nastoupí ministr, který jako Chalupa vyhází odborníky a dosadí své kamarády. Já jsem mírný eurooptimista.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Daniel
