„Dnešní západní společnost, a zejména Evropa, je stále více ovládána ideologií individuální nárokovosti, rovnostářstvím a relativizováním tradičních hodnot. Novodobé ideologie mají tendenci omezovat svobodu, kreativitu a kritické myšlení. Věřím ale, že česká společnost, která tradičně stojí především na umu a pracovitosti zdejších lidí, v takovém světě obstojí.“ Přesně tohle napsal v úvodním slově k nejnovější výroční zprávě společnosti PPF nejbohatší Čech Petr Kellner. Povedlo se mu vystihnout, kam se společnost nyní ubírá?
Nárok je heslo doby. Do klasického pojetí pravice a levice, tedy dělení prostředků podle zásluh, nebo podle potřeb, se dostává mechanismus individuálního, ale i skupinového nároku. Máme nárok na výběr vlastního pohlaví, máme nárok na studium zdarma, máme nárok na cestování. Nedávno jsem slyšel mladou maminku, jak mluví o nároku na vyšší mateřskou. Dítě rychle ze všeho vyroste, i ze sedačky v autě a musíte kupovat novou, pak tu máme hlídání, paní na úklid, moře je vlastně už takový standard... S tím, co říká Petr Kellner, souhlasím, spíš oceňuji, že jde s názorem na trh. Významná osobnost, která řekne jiný názor, než odpovídá mediálnímu diskurzu, je to od ní statečné.
Vadim Petrov ml.
Pokud někdo intenzívně sleduje, o čem referují domácí média, nutně musí mít pocit, že česká společnost je naštvaná a nespokojená, a to především s politikou. Máte dojem, že ten mediální obraz je přesný a lidé si přejí nějakou změnu?
Díval jsem se na rozhovor s ministrem Karlem Havlíčkem. Ten mluvil věcně, o problémech a jejich řešení. Moderátor se ptal na rozpory s Babišem, jestli spolu probírají premiérovy kauzy, jak moc jim to brání v práci, no a workoholik Havlíček pořád jen o vědě a inovaci, o průmyslu 4.0, o 5G sítích, nízké nezaměstnanosti a potřebě zahraničních pracovníků... no nuda. Publicistika je chápána jako souboj. Pro reportáž je důležité označit viníka a v rozhovorech jde o to druhého nachytat. Při lži, při podvodu, když něco neví, co by vědět měl. Média vytvářejí konflikt, hledají spor, střet, chybu ... a lidé to očekávají. Koho zajímá, co Havlíček ve skutečnosti řeší. Mediální obraz je součástí naší reality. V bludišti na Petříně je síň smíchu se zakřivenými zrcadly. Lidé se tam moc pobaví. Občas se prý někdo i urazí, když se mu směje ten druhý. Média jsou taky taková zakřivená zrcadla, dobře se pobavíme při pohledu na křivé huby těch druhých. Nedej bože, když se ale někdo směje nám.
Od dubna takřka do začátku prázdnin čelila země sérii demonstrací, které byly nejprve označovány za protest proti jmenování ministryně spravedlnosti Marie Benešové do funkce, ale postupem času vykrystalizovalo, že jsou namířeny především proti Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Jak jste ty akce spolku Milion chvilek chápal?
Trvalo mi dost dlouho, než jsem ten jejich přístup pochopil. Oni říkají: „My nechceme převzít odpovědnost, jen říkáme, co se nám nelíbí.“ A to umí. Sestavit seznam všeho, co se jim nelíbí. A když se zeptáte, co s tím, řeknou, nevíme, to je na politicích, máme jiné věci na práci. Ale práci s transparentem si dají a čas na Letnou si najdou. Vadí mi, že od sebe oddělují problém a odpovědnost se podílet na jeho řešení.
Psali jsme:
Daly by se demonstrace brát i jako zkušební palba před 17. listopadem, kdy si budeme připomínat třicáté výročí událostí, které vedly k přechodu od totalitní k demokratické společnosti? Je společnost v takovém kvasu, že by si dokázala vynutit odchod politiků, proti nimž se lidé na shromážděních nejvíce vymezovali? Čekáte horký podzim i s ohledem na to, že se další demonstrace po té červnové s čtvrtmilionovou účastí svolává na pražskou Letnou v předvečer výročí, tedy na 16. listopadu?
Když demonstrace začaly, bál jsem se, že by se mohly zvrhnout do agrese jako třeba ve Francii. Podívejte se, co se děje v Hongkongu, ve Venezuele, v Rusku. To je opravdu boj jedněch proti druhým. Poslechněte si ale, co část společnosti říká o prezidentovi, premiérovi, členech vlády, poslancích – a žádné represe, dokonce ani slovní odsudky se nekonají. Svoboda projevu a právo na demonstraci jsou nedotknutelné.
Nedávno na filmovém festivalu vypískali ministryni financí, která na ten festival uvolnila peníze v době, kdy ve státním fondu na podporu kinematografie chybějí prostředky na podporu zahraničních produkcí. Tihle filmaři tady nechávají miliony, dávají práci filmovým profesionálům, hercům, pronajímají kapacity, a jako motivaci, aby s těmi penězi neodešli někam jinam, jim stát z prokazatelně investovaných peněz vrací 20 procent zpátky. Na to peníze chybí, ale v případě karlovarského festivalu, kdy člověk získá dojem, že jde spíš o správnou značku šampaňského než o filmovou záležitost, peníze jsou. Sami herci se nechali slyšet, že by večírky měly být skromnější. Radši bych příště dal státní peníze filmařům, kteří tady nechávají stamiliony než filmařům na mejdanu v Karlových Varech. Doufám, že si letošní události budou jak na Ministerstvu kultury, tak na Ministerstvu financí pamatovat, až se bude rozhodovat, jak film podpořit příští rok.
doc. Ing. Karel Havlíček, Ph.D., MBA
Na Ministerstvu kultury už se tím nebude zabývat Antonín Staněk, který byl po dlouhodobém nátlaku své vlastní ČSSD z funkce k poslednímu červenci odvolán. Jak na vás ty tahanice působily?
Nechci se pouštět do témat, která debatu o ministrovi kultury doprovázejí. Přes výklad Ústavy, otálení prezidenta se jmenováním, právo ČSSD určit si ministra, tlak na premiéra do kompetenční žaloby se snahou poštvat prezidenta a premiéra proti sobě, senátní žalobu, údajnou krizi vlády, její potenciální pád kvůli Ministerstvu kultury... Považuji to jen za politické a mediální hrátky, jen aby se věci děly, politici mohli něco říkat, novináři psát, lidi se rozčilovat, souhlasit, nesouhlasit. Neříkám, že to nehraje roli, nakonec v důsledku tyhle věci ovlivňují, kdo v zemi vládne, ale pro mě to důležité není. Mně jde o to, jestli ministr kultury bude jen stranická figura, nebo bude chtít něco dělat. Jestli bude mít názor, jestli se o něj bude chtít poprat, jestli si ho dokáže obhájit ve vládě, v Parlamentu, před odbornou i širokou veřejností. A to se dopředu nepozná.
Takže Ministerstvo kultury neberete jen jako okrajový resort, který při dělení v koalici zůstává až na konec jako ten nejméně významný?
Na ministerstvu je spousta věcí k řešení. Třeba dlouhodobé problémy v Národním divadle, nebo výše zmíněná podpora filmu, velké téma je také evropská audiovizuální směrnice, kterou naše republika odsouhlasila, ale zatím není rozpracovaná do domácí legislativy. A nakonec i téma veřejnoprávních médií, kolem kterých všichni chodí po špičkách. Tahle vláda si dala do programového prohlášení nedráždit je a nevypouštět džina z láhve.
Ale stížností k nám do RRTV nechodí nejvíc na televizi Barrandov, jak by si někdo mohl myslet, ale na Českou televizi. Na pořady pana Wollnera, Moravce, paní Fridrichové. To znamená, že to lidi zajímá a že to je téma, kterým by se Ministerstvo kultury mělo zabývat. Mediální prostředí se rozvojem technologií natolik změnilo, že je nutné zákony přizpůsobit době. Bylo by dobře, kdyby si příští vláda uložila do svého programového prohlášení zpracovat koncepci mediálních zákonů. A aby se toho všichni zase nelekli, že to vyvolá spacákovou revoluci na Kavčích horách, je třeba o tom vést diskusi už teď.
Ing. Miloš Zeman
Už první přímá prezidentská volba vyvolala reakce, že jde o rozpor mezi městem a venkovem, vzdělanými a méně vzdělanými, mladšími a staršími. To se zopakovalo i po vítězství Babišova hnutí ANO na podzim 2017 a také po obhajobě Miloše Zemana ve druhé přímé prezidentské volbě. Je skutečně česká společnost takto rozdělena? A jsou voliči zmíněných dvou politiků lidé nevědomí a manipulovaní, jak naznačují třeba umělci Jiří Mádl a Aňa Geislerová?
Asi na tom dělení něco pravdy je, ale já to tak neberu. Věřím, že se lidé ve své většině rozhodují správně, bez ohledu, kdo je kam řadí. Lidé chtějí normálně žít, milovat, pracovat a vychovávat děti. Můj oblíbený americký psycholog Martin Seligman definuje, z čeho se skládá dobrý život, well-being. Tvrdí, že člověk má být pozitivní, musí najít, co ho opravdu baví, co ho vezme za srdce, musí v tom najít smysl – ať je to práce nebo koníček, musí do toho vložit skutečnou emoci. Aby mu ten dobrý životní pocit vydržel, musí se mu občas dařit – dlouhodobě nedokáže spokojeně žít ten, komu se nedaří. A nakonec musí kolem sebe udržovat pozitivní vztahy. Na sociálních sítích vidím lidi, kteří skoro všechny tyto principy porušují. Jsou negativní, nemají své téma a hledají neustále viníka, kdo za ten jejich nespokojený život může. Je zřejmé, že nenašli životní smysl, téma, pro které se dokážou nadchnout. A v důsledku otravují vzduch.
V souvislosti s diskusemi o tzv. dezinformacích a fake news varovala eurokomisařka Věra Jourová před tím, aby mladší lidé nechávali seniory samotné u počítačů, protože čtou řetězové maily, které zneužívají jejich samotu a frustraci. Je takováto formulace šťastná? Snaží se někdo zmást starší generaci, která přestala rozumět dnešnímu světu, či jde o urážku našich seniorů?
Snaží. Je spousta šmejdů, kteří se je snaží podvést, zmanipulovat, oblbnout a zneužít. Senioři jsou bezbranní. Ale nejsou to jen nějací šmejdi z bizarních společností, jsou i z obchodních oddělení renomovaných společnosti. Například i z bank.
Mám rodiče před osmdesát, máma, která u našich řídí domácnost, si mi pořád stěžuje, jak se ji někdo snažil donutit například k bankovním poplatkům, které nebyly nutné a podobně. Naši chtěli popelnici na biologický odpad. Obecní úřad jim ji nechtěl dát, protože pět kilometrů je kompostárna. Máma říkala, že v jejich věku je pro ně problém trávu nakládat do auta a vozit do kompostárny. Stěžovali si na všechny strany a až snad po intervenci Ministerstva pro životní prostředí jim tu popelnici zařídili.
Mám pocit, že si do seniorů kdekdo kopne právě pro tu jejich bezbrannost. Nenechávat starší lidi bez dozoru u počítačů je pitomost, samozřejmě. Nástupem informačních technologií se změnil svět tak zásadně jako v době objevu kola, střelného prachu, knihtisku, parního stroje nebo jádra. Je třeba ohroženým skupinám pomáhat, ne je postavit mimo dobu a čekat až umřou.
Karel Gott nedávno oslavil 80. narozeniny. Jeho kritici jej označují za symbol normalizace, prázdný symbol, ztělesnění konformity a méně či více přiznané spolupráce s komunistickým režimem. Jsou to odůvodněné výtky? Čeho je Karel Gott symbolem? Čechů odmítajících se s komunismem vyrovnat, nebo symbolem smíření se s pochmurnou realitou? Není to i tak, že lidé v Gottovi do jisté míry poznávají svůj vlastní osud, protože konformní s režimem byla většina obyvatel? Čím to, že letošní Gottovo jubileum přitáhlo tolik hlasité kritiky těch, kteří ho z různých důvodů nemají rádi?
Tahle výročí jsou dobrá v tom, že si můžeme historii dát do kontextu s tím, co víme nyní. Všichni, kteří jsme v té době tady žili, jsme se s tím museli nějak vypořádat. Nepočítali jsme s tím, že to někdy praskne. Někdo byl hrdina, jiný udavač, další konformista, oportunista, kariérista, jiný emigroval... kdo má právo soudit? Rozhodně tady nebyli jen disidenti, komunisti, estébáci a mlčící většina. Bylo to daleko složitější. Uliční důvěrník mohl udělat více zla než nějaký spolupracovník StB. Když jsem se snažil těm debatám o Gottovi porozumět, rozhodující pro mě bylo, když řekl: „Já jsem mohl zůstat venku a udělat tam kariéru, ale neudělal jsem to, protože bych opustil svoje fanoušky, kterým jsem vděčný za to, že jsem tím, kým jsem.“ Pro mě je to zásadní vyznání a absolutní odpověď. Anticharty a bůhvíco pro mě ztratily význam. Prostě zůstal se svými lidmi a neopustil loď.
Mgr. Marie Benešová
Nastal čas boření trůnů, čímž teď nemyslím ani tak útoky na prezidenta a premiéra, ale na idoly, jakými byli či jsou Karel Gott, ale také Jaromír Jágr, jehož zase část společnosti a jeho bývalých fanoušků zavrhla za cestu do Číny v rámci prezidentské návštěvy? Je reálné, aby zjitřená atmosféra vynesla na piedestal osobnosti typu Dominika Haška, který vystupoval na demonstracích spolku Milion chvilek a nedávno přiznal, že tři hodiny denně studuje politiku, přičemž nevyloučil, že by se v roce 2023 mohl v přímé volbě ucházet o prezidentský úřad?
Tak Dominátor je legrace... Ale strhávání soch, přejmenování ulic, likvidace konfederačních symbolů v amerických školách, odstraňování bust zakladatelů škol v Londýně, protože se jedná a bílé heterosexuální muže, což uráží studentky, homosexuály a příslušníky etnických a náboženských skupin – to spadá do té nárokovosti. My se zatím vyrovnáváme s minulostí a snažíme se symboly zpochybnit, vymazat. Jágra hodíme do koše „delete“ , protože nemáme rádi Zemana. Důležitá je představa o nás samých, a pokud je cool odmítat Čínu, odmítneme i Jágra. Na svém monitoru, kterým se díváme na svět a v němž vidíme i sami na sebe, chceme mít obrázek, který se nám líbí a také se líbí naší bublině.
Vždycky si vzpomenu na film „Byl jsem při tom“ s Peterem Sellersem. Hrál chlapíka, který celý život nevytáhl paty z domu, díval se jen na televizi, a když se dostal mimo zdi svého domku do reálného života, vždycky, když se mu něco nelíbilo, když s něčím nesouhlasil, namířil na to dálkový ovladač a snažil se přepnout na jiný program. Někdy mi to přijde stejné, že stačí jen kliknout a to, co se nám nelíbí, zmizí, místo toho zkusíme jiný program, a když ani ten se nám nelíbí, přepneme dál a znova a pořád... vždyť programů je tolik. Dřív, když v té televizi byly jen dva programy, bylo to jednodušší. Teď těch programů jsou stovky.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
