Jaký byl dle vás rok 2014 pro Českou republiku?Anketa
Je to 10 let, co jste založila svou společnost. Zažila jste vůbec krušné začátky a tíhu ekonomické krize?
Kupodivu společnost Next Finance nikdy nezažila žádné zásadní výkyvy. Vlastně moc nemám co odpovědět. V ekonomice se pořád děje něco nového. Dokonce i teď, když česká koruna je po intervenci ČNB dočasně poněkud zdecimovaná, se ekonomika zase mele v Rusku, posiluje dolar, padá cena ropy, Evropská centrální banka se chová nezodpovědně, a tedy doslova vyrábí mnohá rizika pro budoucnost… Takže stále je klienty na co upozorňovat a v čem jim být nápomocni. Tudíž mě to pořád ohromně baví. Zatím si na žádné vyhoření stěžovat nemohu.
Letos jste vydala se svým manželem knihu „Lumpové a beránci“. Představte si situaci za příštích deset nebo dvacet let: pokud budete psát další beletrii vycházející z hospodářských reálií, o čem ta kniha – třeba – bude?
Mám dojem, že kniha Lumpové a beránci by s klidem mohla mít hned několik pokračování. Ano, máte pravdu, tato kniha skutečně popisuje stávající české – i zahraniční – politicko-ekonomické reálie, což je bohužel asi nekonečný příběh. A nejhorší na tom všem je, že my jsme v té knize, jejíž text vznikal asi rok před vydáním, vyslovili některé domněnky, některá varování, co by se v budoucnu mohlo přihodit. A doufali jsme, že snad zůstane jen u těch varování. A víte co? Krátce poté, co kniha vyšla, se jednotlivá varování začala bohužel naplňovat!
Třeba varování o chatrném zdraví evropských bank, o nezodpovědné politice evropské centrální banky, která dělá vše proto, aby vyvolala inflaci, anebo dokonce i takový kuriózní detail, že osobní spor mezi německým a italským zástupcem v Evropské centrální bance paralyzuje chod této supervýznamné instituce. To vše a mnohé další jsme dopředu odhadli. Jinými slovy, situace v naší i zahraniční politice a ekonomice se nezlepšuje, ale pořád jde od deseti k pěti. Takže kdybych za patnáct let ode dneška psala opět pokračování, znovu by to nejspíš bylo o nekompetentnosti politiků, o přebujelé regulaci, o korupci, o Potěmkinových vesnicích a podvodech ve financích… Já sice věřím, že máme na to se do patnácti let dostat z hospodářské krize jako takové, ale nevěřím, že máme na to vyhrabat se i ze všech těch ostatních problémů.
A co svět, za hranicemi naší země, jaký bude? Nastane někdy čas bez válek, nebo je to naivní lidské přání? Může se naše hospodářství ještě zhoršit?
Vzhledem k tomu, že co jsou lidé lidmi, stále se nějaké války vedou, je asi naivní myslet si, že jednou přijde svět zcela bez válek. Skoro se zdá, že válčit v některém koutu světa je jakousi základní vlastností lidstva. Ale nejde jen o války. Není to tak dlouho, co médii proběhla zpráva, že v Národním muzeu se našel nápis na starém trámu z předminulého století, na němž si tehdejší dělníci stěžovali, že jsou zaměstnávaní načerno. A tímto nápisem, který se měl najít za desítky let, se chtěli aspoň takto symbolicky svému zaměstnavateli pomstít. V tom je ale schováno zvláštní poselství: Svět už tehdy byl stejný jako dnes. Už tehdy existovaly práce načerno, vyhýbání se daním… Takže jak si můžeme myslet, že bychom mohli za dalších sto let svět změnit? Pořád budeme nejspíš dělat jakési reformy reforem, abychom po sto letech zjistili, že lidskou povahu změnit nelze.
Co by se muselo stát, aby i úspěšná ekonomka a analytička jako vy znejistěla nad vlastní ekonomickou budoucností?
Ale já přeci nemám žádnou jistotu ohledně své budoucnosti! Víte, v poslední době je dost „moderní“ hnutí takzvaných preperů. Tedy lidí, kteří se snaží připravit se na nějakou údajnou apokalypsu. Chystají vše tak, aby byli nezávislí na elektřině, aby měli vlastní potraviny, aby zkrátka dokázali přežít, když zbytek civilizace bude v rozkladu. Já si ale myslím, že o tom to vůbec není. Pokud by čistě hypoteticky jakákoliv taková apokalypsa měla přijít – ačkoliv já ji nečekám – myslím, že by nepřežili na prvním místě ti, kteří se dnes domnívají, že mají vše „připravené“. Ale přežili by ti, kteří jsou „nejpřizpůsobivější“, kteří dokážou nejpružněji reagovat na okolní změny. Jinými slovy, k budoucnosti je třeba přistupovat s otevřenou myslí.
Vámi zmíněná apokalypsa se čekala „ve velkém“ v roce 2012. Můžeme si tedy oddychnout, že nenastane a že šlo jen o davové šílenství?
Já totální apokalypsu skutečně nečekám. Že může přijít nová a ještě hlubší krize než ta na přelomu let 2008–2009, kvalitativně úplně odlišná od „normální“ krize, to ano. To dokonce vidím jako velmi pravděpodobné. Ale ani to přece není konec světa! Jak jsme přišli na to, že pořád musíme jen růst?
Před lety jste působila jako vedoucí týmu ekonomických poradců ministra financí Vlastimila Tlustého. Chtěla byste být poradkyní současného ministra financí Babiše?
Haha, já nechtěla být ani poradkyní Vlastimila Tlustého! Politika mě nikdy ani v nejmenším nelákala. Ale nechala jsem se tehdy přemluvit. Od té doby už se nikdy žádnému politikovi nepodařilo mě zlomit – a že jich bylo!
Stejně se zeptám: Co byste ministru Babišovi vytkla, co byste mu poradila?
Co bych poradila panu Babišovi? Aby dřív, než začne měnit daně, nejprve systém stabilizoval. Aby umožnil české ekonomice prožít pět let bez změny daní. Stabilita se čím dál víc jeví jako podstatnější než konkrétní nastavení sazeb.
Jak byste celkově zhodnotila dnešní vládu pod vedením Bohuslava Sobotky? Jaký má či může mít vliv na ty věci, které jsme zmínili v předešlých otázkách?
Vláda začínala s dost sebevědomým sloganem. Tvářila se, že přinese velké změny. V realitě jen dokázala – téměř – zrušit druhý důchodový pilíř, aniž by jej čímkoliv nahradila, a opticky vylepšit hospodaření státu tím, že snížila hotovostní rezervu v rozpočtu. Tomu ovšem neříkám vylepšení, tomu říkám nemyšlení na zadní kolečka. Takže mám silný dojem, že minimálně v hospodářské oblasti, kterou já mohu posoudit, jde o vládu víceméně udržovací. To není nic v zásadě negativního, sama jsem před chvílí řekla, že stabilita je potřebná. Problém je ale v tom, že veřejnost má jiná očekávání. Až veřejnost prohlédne, že změny nepřijdou, že se jen zachová stávající stav, bude otrávená. To není pro ovzduší v zemi dobré.
Vy máte čtyři děti. Všechny jste porodila doma. Možná máte výhodu oproti těm, které by k tomu odvahu neměly: Není absurdní, že i v moderní době se stává, že porodnice odmítají rodičky? Nebo že není dost místa ve školkách a desítky tisíc dětí se do nich nedostanou? Kde je pokrok civilizace, miliardy věnované do moderních technologií a přístrojů, když je mnohdy nemůže veřejnost využít?
Potíž je v tom, že miliardy věnované na technologie patrně vytěsnily naši intuici. Už se jako lidstvo mnohdy neumíme rozhodnout podle svých potřeb, ale necháváme si nakukat, že naše potřeby zná někdo jiný, nějaký regulátor, lépe než my. A ještě své ochotě nechat se ochočit říkáme pokrok.
Ano, podle některých lidí se mnohé zhoršuje, místo aby tento „pokrok“ nesl ovoce. Dva miliony lidí u hranice chudoby. Musí vznikat charitativní projekty jako například Obědydoškol.cz. Není to absurdní?
Tady to musím poněkud uvést na pravou míru. I kdybychom byli stokrát bohatší než dnes a kdyby byla společnost mnohem víc unifikovaná než dnes, stejně by existovala chudoba. Chudoba je totiž ve všech společnostech definována jako určitý procentní podíl příjmů na průměrných příjmech, anebo třeba na životním minimu (které se zase nějak odvíjí od průměru). Jinými slovy, i v té nejbohatší společnosti musí existovat „chudoba“ bez ohledu na to, že tito „chudí“ jsou mnohem bohatší než třeba naše střední třída. Podívejme se třeba na Belgii: To, co je tam považováno za chudinské bydlení, je pro mnoho našich spoluobčanů synonymem paláce. Takže v tomto smyslu to zase tak hrozné není.
Napsala jste s manželem několik úspěšných knih. Tuším, že dvě z nich zabředly do problematiky penzí. Oslovil vás někdo kompetentní z ministerstva či vlády, přizval vás někdo k odborné diskuzi k této problematice? Přestanou si lidé už brzy dělat srandu ze seniorů, kteří útokem berou nejlevnější potraviny v Kauflandu?
Ano, naše knihy jsou o tom, jak se zabezpečit na důchod. Není to ovšem pro stát moc příjemné čtení, a tak nás v této souvislosti oslovují spíš soukromé instituce. Ty knihy jsou totiž spíš o tom, jak na stát nespoléhat! O tom, jak se každý může zabezpečit na důchod sám, protože my moc nevěříme tomu, že by se o nás stát zvládl postarat. To je pak zjevné, že to státu moc nejde pod vousy!
Mnozí lidé si neuvědomují, jak těsně propojená je politika, ekonomika, životní úroveň a následně třeba to, jak na tom budou v důchodu. Dá se něco udělat pro to, aby to nebylo ještě horší než dnes?
Ale jistěže dá. Jak už jsem řekla, nevěřím, že se o tuto generaci stát postará. Takže to nejlepší, co pro sebe může udělat, je myslet na to zavčasu a spořit si. Kdo zaspí, v důchodu to bude mít opravdu těžké.
Co USA – je to podle vás odcházející velmoc, kde roste počet chudých, nebo slova o vzkříšení amerického průmyslu mají skutečně váhu?
Něco mezi. USA mají obrovské vnitřní potíže díky svému vysokému zadlužení. Také stále ještě na finančním trhu požívají nejvyšší důvěry. Ale na paty jim už šlape Čína.
Co myslíte, že vaše knihy dávají lidem, kromě toho, že mají večer co číst?
Tak třeba ta poslední kniha: Víte, přáli jsme si napsat knihu, která každého osloví úplně jiným způsobem, která by měla mnoho vrstev. Chtěli jsme, aby Lumpové a beránci byli v tom nejpovrchnějším pohledu detektivkou s komediálními prvky, kterou si čtenář může vzít na dovolenou. A pokud chce, může se nad ní jenom bavit a nemusí o ní víc přemýšlet. Ale současně pokud o ní přemýšlet někdo chce, pak aby takový čtenář zjistil, že jde vlastně o celospolečenské varování s použitím mnoha historických paralel, kam může v krajním případě vést přílišná regulace a politická nekompetentnost.
Takovému čtenáři může kniha otevřít oči a dát mu mnohé informace o dnešní realitě. A pokud chce čtenář přemýšlet ještě víc, pak takovému přemýšlivému čtenáři dojde, že kniha má své podstatné filozofické poselství o našem světě. Že je to hlavně mezi řádky oslava lidské svobody v tom smyslu, že neexistuje nic jako předurčenost. Že každý má šanci stát se sám sebou a propracovat se ke svému štěstí. Zkrátka snažíme se vždy v našich knihách použít velmi jednoduchý jazyk jako obal pro hutnější obsah.
Odkrýváte ve svých knihách mimo jiné i rozličná temná zákulisí… Jak hodnotíte například současnou práci soudů, státních zástupců a policie – například ve vztahu ke kauzám jako Janoušek, Rittig, Nagyová či v jiných ohledech?
Pravda je, že mnohé z osob, na které asi v duchu myslíte, nám dokonce byly více či méně vzorem. Naše postavy jsou sice tu víc, tu míň románově pozměněné, ale v podstatě všechny mají své reálné vzory. Právě ony postavy formující systém jsou hlavními antihrdiny naší knížky. Protože jsem ekonom a navrch čas od času mám možnost mluvit s politiky, umím posoudit a vyjádřit se jen k ekonomické či politické stránce věci. To, jak pracuje policie, soudy a tak dál, to posoudit ze své perspektivy opravdu neumím. Nicméně z toho pohledu, který mi je blízký, mohu jednoznačně konstatovat, že mezi politiky, lobbisty a finančníky je neuvěřitelně vysoké procento psychicky vyšinutých lidí.
Jaký podle vás zahraniční image prezidenta, „povstalectví“ některých Čechů proti svému prezidentovi a podobné věci mají vliv na ekonomické postavení našeho státu?
Měli bychom si uvědomit jednu věc. To, jestli k nám přijde nějaká investice, to, jestli my budeme „vpuštěni“ na nějaký trh, jestli český podnik získá novou zakázku, to všechno je otázka peněz. Bude z toho mít protistrana zisk, nebo z toho protistrana nebude mít zisk? Když bude má společnost prodávat služby třeba na Slovensko, budu si k tomu analyzovat milion různých věcí, ale nebude mezi nimi to, kdo je hlavou Slovenska. Zrovna tak to je s českým prezidentem. Nepřeceňujme jeho vliv na ekonomiku a zahraniční obchod naší země.
Přeceňují se například i vztahy s muslimy, ať již z perspektivy ekonomické, náboženské, multikulturní? Mají se lidé očekávaného přílivu uprchlíků děsit?
Zatím to asi není otázka nejbližších týdnů, měsíců, ani roků. Jistě, pár jich přijde, ale vážně nečekám miliony přistěhovalců. Protože proč by chodili k nám, když si mohou vybrat Německo, Belgii, Británii? Nejde jen o to, že to všechno jsou bohatší země. Jde i o to, že v těchto zemích je již silná přistěhovalecká komunita, takže život každého nového přistěhovalce bude v tomto kontextu snazší. Myslím, že to znovu s panikou přeháníme.
Zmínila jste Německo – tam jste vy absolvovala studijní pobyt, nelákalo vás někdy v té zemi zůstat?
Ne, Německo mne neláká. Jsem spíš kulturně napojená na Británii, když už. Ale ani o trvalém odchodu tam už nepřemýšlím, spíš o nějaké formě dlouhodobých pobytů.
Jak vidíte budoucnost svých dětí – chcete, aby zůstali v zemi, kde se narodily?
Do toho jim nemohu mluvit. Ale samozřejmě bych byla ráda, kdyby byly v mé blízkosti. Takže kdyby se chtěly odstěhovat, asi bych o odchodu přemýšlela také, minimálně v nějaké duální variantě: Půl roku jinde, půl tady.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
