V důsledku zavřených hranic a zastavené mezinárodní dopravy se začalo intenzivněji mluvit o zajištění potravinové soběstačnosti. To je téma, které jste zdůrazňoval už v minulosti jako šéf Agrární komory a pak senátor. Jaké jsou podle vás hlavní důvody, proč bychom o potravinovou soběstačnost měli usilovat?
Mám takové úsloví, že každé zlo je k něčemu dobré. Když je aplikuji na současné dění, kdy celý svět je doslova paralyzován pandemií koronaviru, kdy téměř přestala létat letadla – tedy mimo těch senátních cestovek, mezinárodní obchod padá a s ním i hospodářství národních států, miliony lidí se ocitají bez práce, a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho.
Zkrátka současná celosvětová krize vyvolaná obdobou jakési lehké, ale rychleji se šířící chřipky, bohatě vyživovaná a pečlivě udržovaná médii, najednou staví primární sektor, tedy zemědělství, do nové role. Role, která nám nabízí dokonce návrat ke kořenům, k základům, které spočívají v zabezpečení kvalitních potravin pro občany země a v péči o kulturní krajinu, jejíž jsou zemědělci hlavními architekty. Neboť oni jsou spjati s půdou, s přírodou, oni po staletí jsou živi z půdy a je v jejich bytostném zájmu, aby si ji udržovali a chránili.
Vyhraje hnutí ANO krajské volby?Anketa
Já sám jsem se narodil jako syn rodičům, kteří hospodařili a od útlého dětství jsem měl možnost žít v prostředí venkova, být u toho, když přicházelo na svět telátko, vidět šťastnou maminku a tatínka, když to všechno dobře dopadlo, pamatuji ještě mlácení obilí ze snopů ve stodole cepy, pak stacionární mlátičky poháněné elektromotorem s řemenovou transmisí.
Proč to všechno vzpomínám? Chci poukázat na hluboké kořeny, tradici, pracovitost a houževnatost lidí, kteří v resortu pracovali a kteří si zaslouží, aby k nim společnost přistupovala s určitým respektem, nikoliv opačně s despektem a nereálným romantismem návratu spojeným s paušálním odsudkem těch, kteří zajišťují většinu naší produkce. Ta produkce je ale nízká, nevyužíváme svoje přírodní a lidské zdroje, vyklidili jsme hospodářský prostor pro konkurenci.
Na druhé straně mohu s plnou odpovědností říct, že jestliže některý obor lidské činnosti udělal velký skok ve vývoji, tak je to právě zemědělství. Věda a technika jde rychle dopředu a technologicky bráno například jednotkovými výnosy, užitkovostí chovaných hospodářských zvířat patříme v mnoha oborech v rámci resortu ke světové špičce. Z toho mně vychází, že máme na to, abychom naše zemědělství restartovali, základní potraviny v potřebné míře si vyrobili doma a dokonce si myslím, že současná krize je velkou šancí, které je třeba se chopit.
Psali jsme:
Co si vůbec představit pod tím pojmem „potravinová soběstačnost“? Je asi utopií, že bychom si pěstovali úplně všechno…
Určitě nemám představu jako mnozí politici, že chceme v našich zeměpisných šířkách pěstovat tropické ovoce. Je neuvěřitelné, když takové pitomosti vypráví europoslanec Luděk Niedrmayer, který by měl kopat za svou zemi a ve skutečnosti pomáhá k dalšímu útlumu naší už tak zoufale nízké potravinové soběstačnosti. Není ale sám, je jenom málo politiků a osobností, kteří se nebojí podpořit něco tak přirozeného, jako je produkce kvalitních domácích potravin směřující k potravinové soběstačnosti. Odkazují hlavně na pravidla EU, na volný trh, který je spojen s volným pohybem zboží a osob. Ve skutečnosti se bojí o své pozice a nebojují za svou zemi – na rozdíl od svých kolegů Francouzů, Němců, Poláků, Maďarů a dalších.
Za ještě horší vizitku považuji názory mnohých vysoce postavených státních úředníků. Třeba docent Tomáš Doucha, člen předsednictva České akademie zemědělských věd, kterého média často využívají k argumentaci proti většinovým názorům skutečných odborníků a reprezentantů většiny našich zemědělců, například Agrární komory. Nemám v úmyslu zde s tímto pánem znovu otevírat odbornou polemiku, to jsem učinil mnohokrát i zde v Parlamentních listech.
Dnes udělám výjimku a se souhlasem autora zde zveřejním jednu z četných reakcí, které dostávám po každém mediálním vystoupení tohoto vědátora. Je velmi výstižná a v závěru mě autor, který je znalý v oboru, vzdělaný a celý život se zajímal o zemědělství, o agrární politiku a o agrární organizace píše: „Dál perlil doc. Doucha v článku na Seznamu k zemědělství a pochopitelně poplival snahu o větší soběstačnost. Absolvent zemědělské školy s mnoha uvedenými tituly tam vypotil názor, že navýšení českých potravin by znamenalo velký zásah do naší půdy a její další velkou devastaci.“ Odborná veřejnost pana Douchu zná a je třeba jenom vyslovit lítost nad tím, že takové kádry zaměstnává erár.
Ale abych odpověděl na vaši otázku jasně, tak potravinová soběstačnost pro mne znamená maximální možnou produkci potravin, ovoce a zeleniny mírného pásma, přičemž není třeba být uzavřen. Takových 70 až 75 % potravin v maloobchodní síti vyrobených z domácích surovin bych považoval za optimální a zároveň zbývající třetinu jako prostor pro dovoz a srovnání se zahraniční konkurencí. Zdůrazňuji, že jde o základní potraviny, které umíme vyrobit a u toho zaměstnat lidi.
Jak se říká, ďábel je skryt v detailu, a v probíhající ne příliš kvalifikované diskuzi politiků je onen detail potravinová soběstačnost vykládán jako absolutní axiom a dogma. Ostatně i ve vaší otázce to takhle cítím, ale rád se k tomu vyjádřím, což mě a dalším lidem z oboru jiná média neumožní anebo se jeden diví, co dovedou z vašeho názoru udělat za výstup.
Do jaké míry jsme „potravinově soběstační“ dnes?
Na naši technickou a vzdělanostní úroveň s přihlédnutím k historickému vývoji zemědělství, kdy jsme po staletí hráli důstojnou roli v rámci střední Evropy, je současná míra potravinové soběstačnosti dramaticky nízká, v některých oborech (zelenina, ovoce, vepřové maso) žalostná. Tomu také odpovídá naše obchodní saldo agrárního zahraničního obchodu, které v roce 2019 propadlo na rekordních minus 47,2 mld. Kč!
Jedeme z kopce a znovu zde připomenu několik čísel agrárního zahraničního obchodu (uvedena v miliardách korun), která mně dávají zapravdu:
1993 +0,779 rok vzniku České republiky
2004 –34,6 rok vstupu České republiky do Evropské unie
2018 –40,3 rok uveden pro meziroční srovnání vývoje
2019 –47,2 poslední statisticky uzavřený rok
Za posledním smutným rekordem 2019 se skrývá míra soběstačnosti, respektive až na výjimky nesoběstačnosti, jednotlivých komodit vyjádřená v ročním součtu.
Zde je pro představu stručný komentář. Výjimka potvrzující pravidlo je u hovězího masa, kde jsme soběstační za cenu jeho nízké spotřeby 7,8 kg na obyvatele, když v roce 1990 jsme konzumovali hovězího třikrát více – 23,5 kg na obyvatele. U drůbežího masa jsme soběstační jenom z 57 až 60 %, vepřové maso, stále ještě základ našeho českého jídelníčku už vykazujeme 39 % (počítáno bez kostí). Další komodita živočišné výroby mléko je na 90 %, vejce 57 %.
Doslova tragická situace je u zeleniny, kde míra soběstačnosti dosahuje pouze 25 až 27 %, podobně ovoce s 33 %. Soběstační nejsme bohužel ani v naší tradiční komoditě – bramborách. Když vezmeme brambory ve slupce, tak jich vypěstujeme pouze 60 % naší spotřeby.
Hlavní plodinou co do výměry je samozřejmě obilí, kterého spotřebujeme 4,2 milionu tun, když jeho sklizeň přesahuje 8 milionu tun. Shrnuto, české zemědělství trpí velkou nerovnováhou zemědělské soustavy, kde živočišná výroba díky nízkým stavům chovaných hospodářských zvířat se dostala do situace, kdy nemůže plnit svou základní roli výrobce dostatečného množství surovin pro potravináře a zároveň spotřebitele surovin rostlinné produkce, jako jsou krmné plodiny.
Jan Veleba jako senátor ve svém obvodu
Z těchto vynucených důvodu došlo k známým a viditelným změnám v osevních postupech s dopadem na celou krajinu. Jeden příklad za všechny – z naší krajiny zmizelo téměř 600 tisíc hektarů jetelů, vojtěšek, jetelotrav, protože nemají svého spotřebitele – skot. Byly nahrazeny, osety tržními plodinami, jako je obilí, řepka či kukuřice. Zemědělec musí žít, musí půdu obdělávat a nemůže ji nechat ladem. Dobře si tu dobu pamatuji, marné byly naše protesty, byli jsme v roli volajících na poušti, tento vývoj jsme nechtěli, ale byli jsme nuceni se podrobit. Nastíněné procesy byly mnohokrát odborníky publikovány, doloženy statistickými daty, a tak si myslím, že kdo neví, najde si, kdo chce pochopí, kdo nechce, škodí.
Pokud přijmeme potravinářský zákon, přesně novelu zákona č. 110/1997 Sb ., o potravinách, pak se krajina postupně změní. Ten zákon je založen na myšlence „potravin z krátkého dodavatelského řetězce“, což jsou potraviny, které se vyrábí tady u nás, české potraviny, nikoliv dovezené tisíce kilometrů kamiony bůhví odkud. Návrh, za nímž stojí bývalý šéf Agrární komory Ing. Zdeněk Jandejsek, CSc., a poslední celorepublikový sněm Agrární komory České republiky 16. června 2020 v Olomouci, který ho svým usnesením jednoznačně podpořil. Tento návrh, který podporuje územní ukotvení výroby, zpracování a uvádění zemědělských produktů do prodeje včetně diverzity produktů a rozvoje výroby potravin s označením kvality a původu, je v poslanecké sněmovně a jeho projednávání započne v polovině tohoto měsíce. Věřím, že po desítkách let útlumu pošlou naši zákonodárci české zemědělství na trajektorii vzestupu, mají k tomu jedinečnou příležitost.
Pokud si řekneme, že chceme být v základních potravinách soběstační, tak co se bude dít dále? Co to bude znamenat pro zemědělce, pro odběratele, pro prodejce atd.?
Především se změní k lepšímu ráz krajiny, přibude vody v půdě a v přírodě, což různí neználci netuší a proto nemají problém se svými útoky na byť jen vyslovení pojmu „potravinová soběstačnost“. Pokud by stát přijal program potravinové soběstačnosti, v praxi by plně postačilo 70 až 75% u základních potravin, a to postupně, nikoliv teď a hned, jak prezentuje a vyštěkává svoje otázky Václav Moravec ve svých pořadech ČT a jeho pečlivě vybraní politici a hosté. Pak se postupně zvýší stavy hospodářských zvířat, kde klíčovou roli ve vztahu k půdě hraje skot, tedy hovězí dobytek. Jak už jsem uvedl výše, respektive jak vyplývá z mých odpovědí, skot nepotřebuje ke své výživě ani tak obilí, už vůbec ne řepku, ale krmné pícniny pěstované na orné půdě – jetel, vojtěšku, jetelotravní směsky, traviny. Dříve těchto zúrodňujících plodin bylo na orné půdě plných 33 %, tedy každý třetí hektar byl zelený. Dnes je to 16 % a na uvolněné ploše se pěstuje obilí, kukuřice a řepka, i když ta z důvodu nařízení EU o obnovitelných zdrojích energie, které jsme jako stát povinni přimíchávat do paliv, v tomto případě metylester řepkového oleje do motorové nafty. Dále by se do naší krajiny, na pole vrátily významné plochy cukrovky a brambor, obojí potřebují statková, nikoliv jen průmyslová hnojiva, tedy hnůj od skotu a obojí jsou plodiny zúrodňující půdu.
Pro odběratele a prodejce směřování k potravinové soběstačnosti, nikoliv absolutní, jak už jsem vysvětlil, to bude znamenat respektovat spravedlivější a férovější podmínky v potravinové vertikále, což je mimochodem hlavní náplň naší eurokomisařky Věry Jourové. Ta se spíš ale věnuje vysoké politice. Nedávno v pořadu Interview ČT 24 uvedla, že Vystrčil pomohl Čechům narovnat hřbety.
Já bych této dámě doporučil, aby ona pomohla narovnat poměry v potravinové vertikále, kde dominuje síla a diktát nadnárodních obchodních řetězců a kde potravináři a zemědělci jsou nuceni se tomuto diktátu podrobit – ne přizpůsobit, ale podrobit. To je vaše práce, vaše agenda, nemýlím-li se, paní komisařko Jourová, kterou jste zatím nezvládla a odvádíte pozornost papouškováním pana Vystrčila o křivé páteři Čechů. Pan premiér se ostatně velmi razantně ve svém nedělním vystoupení na Primě a ve svém pořadu Čau lidi proti této interpretaci vymezil.
Co jsou nejpodstatnější kroky, které je třeba udělat, aby byli zemědělci motivováni pěstovat plodiny k zajištění potravinové soběstačnosti? Z hlavy mě napadají třeba garantované výkupní ceny nebo odebrané množství, ale určitě se toho dá k jejich motivaci udělat mnohem více...
Za první a naprosto zásadní krok považuji podporu společnosti, tedy návrat určitého vlastenectví, a ta začíná u politiků, pokračuje u médií a jejich pravdivých informací. Zatím je to spíše naopak a zemědělci si často připadají jako obtížný hmyz.
Stát musí cílit podporu produkčnímu zemědělství, všem bez rozdílu formy podnikání, malým i velkým. To přinese prospěch lidem, zemědělcům (podnikům) i státu, když se mu část prostředků vrátí do státní pokladny (DPH a daně související se zaměstnaností a výrobou).
Druhý krok spočívá v nastavení rovných podmínek se zahraniční konkurencí uvnitř EU. Znamená to, aby vyjednávající týmy dokázaly prosadit, aby Společná zemědělská politika byla opravdu společná. To znamená, aby se sblížily sazby dotací – sazby na přímé platby (na plochu), sazby kofinancování v Programu rozvoje venkova (PRV) vyjádřené procentem, které přidává k projektům stát, a konečně aby se srovnaly národní dotace. Politici se ohání teď před volbami, jak pomohou venkovu, tož ať to udělají. Aby mně bylo rozuměno, v Programu rozvoje venkova máme letos 8,5 mld. Kč z evropských peněz (při kurzu 26 Kč/euro) a na kofinancování můžeme přidat 35 % ze státního rozpočtu, což je celkem cca 13 mld. Kč k dispozici na modernizaci a rozvoj zemědělství a obcí.
Sousední Rakousko ale může kofinancovat 100 %, Německo přes 50 %, sousední Slovensko naopak 25 % – takové rozdíly jsou mezi našimi sousedními zeměmi! Je logické, že tato úroveň by měla být přibližně stejná. V současné době to tak není a ani náhodou se nejedná o „Společnou, tedy rovnou zemědělskou politiku“, ale o soutěž národních rozpočtů. Podobná situace je v úrovni národních dotací. Závěr je takový, že naši zemědělci mají řádově nižší podpory ve srovnání se svými kolegy ze zemí západní Evropy a logicky vyklízíme svoje pozice.
Přesto všechno si ale nemyslím, že je doba na podporu formou garantovaných výkupních cen, ale je třeba řešit jejich kolísání vlivem klimatických podmínek nepřímými nástroji. Třeba už konečně zavést fond nepojistitelných rizik, o kterém celá řada ministrů zemědělství mluví určitě nejméně 15 let a skutek utek. Zemědělství opravdu, ale opravdu není obor jako každý jiný, jak kdysi pravil Václav Klaus. Je výrazně ovlivněn biologickými cykly živé přírody a platí v něm zákon ekonomické disparity.
S tímto pojetím jsem se setkal na jedné ze svých cest v USA, kde nám tehdejší ředitel největšího agrárního výzkumného ústavu USA v Beltsville, stát Maryland, Dr. Brinsfield vysvětlil, že dolar vložený do zemědělství přinese menší profit než stejný dolar vložený do jiného odvětví národního hospodářství. Z toho důvodu mají Američané Farm Bill, který schvaluje Kongres a podepisuje prezident. Je to složitý každoročně se opakující akt, ze kterého přímo čiší respekt a uznání významu zemědělství a navazujících oborů a právě v něm jsou nástroje podporující zemědělskou produkci, například tržní řády, pracující na principu vyrovnávání výkyvů příjmů farmářů z titulu kolísání cen, vztaženo k dlouhodobější průměrné ceně. Ostatně produkce potravin a jejich vývoz do světa formou potravinové pomoci je jedním z pilířů geopolitiky Spojených států.
Tématu potravinové soběstačnosti se politicky ujala například SPD, ale víte, jak se k němu staví premiér Andrej Babiš coby nejdůležitější postava české politiky? A snažíte se v rámci možností mu nějakým způsobem téma vysvětlit?
Z dob svého působení v čele Agrární komory a navazující senátní práce premiéra znám a přirozeně v současné době se snažím spíše mu předávat svoje názory a postřehy na vývoj českého zemědělství, cítím to jako svou povinnost. Pan premiér je výjimečně pracovitý, jedná a rozhoduje se velmi rychle a třeba mu některé postřehy z praxe, které v mém případě nejsou žádné politikum či snahou o osobní profit ve škále různých informací pomohou se orientovat. Nicméně jeho názor na potravinovou soběstačnost neznám a on, pokud vím, se mu vyhýbá tak, jak se vyhýbá zemědělským diskuzím. Bohužel. Důvod je jednoduchý – kdyby se vyjádřil, tak následuje mediální smršť Antibabiš a je celkem jedno, co by řekl.
Jinak si myslím, že český premiér je od toho, aby hájil české zájmy a zvýšení objemu základních potravin v maloobchodní síti do portfolia agendy předsedy vlády patří a myslím si, že to tak určitě cítí. Ale cokoliv by k tomu řekl, tak bude následovat obvinění ze střetu zájmů atd. Nakonec jsme toho svědky dnes a denně a lidem se to už zajídá, chcete-li významné části voličů.
Posledních pět let bylo mimořádně teplých a suchých, mluvilo se o tom, že je to projev klimatické změny. Letošní rok je naopak studenější a výrazně méně suchý, dokonce byl několikrát vyhlášen třetí povodňový stupeň. Ukazuje to, že dramatický popis probíhajících změn v krajině byl trochu přehnaný?
Z pohledu krátkého časového období letošního roku asi ano, je ovšem otázka, do jaké míry byly termíny jako „pětisetleté sucho“ míněny vážně, respektive jak byly podloženy odborně a historicky, jestli to náhodou nebyla snaha po vylepšení image nebo souboj o navýšení rozpočtu pro konkrétní resort. Teď nemám na mysli ministerstvo zemědělství, ale nechci specifikovat.
Pravda ale je, že nás změny určitě čekají. Obecně tání ledovců, ústup trvale zmrzlé půdy na obrovských plochách (Grónsko, Sibiř, Aljaška), které postupuje velkým tempem, je třeba vzít na vědomí. Působí na lokální i globální události a klimatické projevy, které přichází stále častěji a se stále vyšší razancí ve formě živelných pohrom, na které se nelze dost dobře připravit. Změny klimatu provázené změnou hladiny světových oceánů a složením horních vrstev atmosféry Země bude nutné znamenat, ale rozhodně bych netvrdil, že přichází doba dlouhého období sucha a velkého oteplení.
Psali jsme:
Spíše je třeba po praktické stránce řešit obnovu našich lesů, nenechat ohromný masív Šumavy na pospas kůrovci, což už se bohužel stalo a podívat se, jak to dělají sousedi na německé straně, která je zelená. A zelený les znamená i normální vodní poměry v půdě a lesní krajině. To jenom pro připomenutí našim zeleným fanatikům. Závěrem tedy ano, katastrofický popis letošního roku na jeho počátku pokládám za přehnaný. Naopak není vůbec přehnané varování odborníků o probíhajících změnách z pohledu celé naší planety, což by měla být starost politiků dnešního světa a obávám se, že není, že se nejsou schopni shodnout na ničem a že dokonce tuto oblast životně důležitou pro celé lidstvo využívají ke svým politickým cílům, například americký prezident.
Dovolte mně ocitovat zde jednoho moudrého sedláka, písmáka a člověka, který je srostlý se svou půdou a se svou zemí – Ing. Jaroslava Kopisty z Chrudimska, jehož rod hospodaří na půdě nepřetržitě od roku 1629: „Mám ten dojem, že český sedlák má živit obyvatele v Čechách. To snad není názor zločince. Národ by měl mít základní jistoty – dostatek jídla a pitné vody. Je dobré nespoléhat se na to, že nám někdo něco z těch nepostradatelných věcí v době případných evropských (nedej bože světových) plošných klimatických katastrof dodá za přijatelných podmínek.“ K tomu není co dodat.
Po zkušenostech minulých let se začaly rozvíjet nejrůznější projekty na zadržování vody v krajině, ať už mechanicky nebo třeba výměnou pěstovaných surovin (na jižní Moravě se třeba začíná mluvit o tom, že by se mělo na pole vrátit tradiční a k přírodě šetrnější pěstování zeleniny). Bez ohledu na to, co se děje letos – mají podle vás tyto projekty smysl?
Já bych vás, pane redaktore, opravil, do této chvíle to pro mne nejsou projekty, ale spíš proklamace. To nakonec vyplývá i z čísel a celkového vývoje našeho zemědělství, viz poslední saldo agrárního zahraničního obchodu. Co na něm chcete najít pozitivního, já to neumím… Až budou vámi zmiňované projekty reálně fungovat, například až se vrátí na jižní Moravu pěstování zeleniny, a okurky nebudeme dovážet z pěstíren kamiony ze Španělska nebo až bude postavena jakákoliv smysluplná vodní nádrž, přehrada, ze které budou moct zemědělci brát vodu do závlahových systémů, tak rád svůj názor změním.
Podobné projekty smysl mají, ale v naší zemi, v naší společnosti si dohodu na toto téma nedovedu představit. Vždyť jenom vyslovit zmínku o potravinové soběstačnosti je dnes projevem určité odvahy. Závěrem bych ale chtěl vyzvat, abychom to nevzdávali a chovali se v tomto smyslu k naší zemi zodpovědně, neboť potraviny jsou jednou ze základních lidských potřeb a jsou nezbytnou podmínkou pro zdravý a aktivní život člověka. To věděli už staří Řekové a jsem si jist, že tento názor, respektive přírodní zákon, přijme i naše společnost.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jakub Vosáhlo
