Martina Motshagen žije v Kryštofově Údolí, které je vesnickou památkovou rezervací i dík krásným roubeným chaloupkám obklopeným lesy. Už tak malebnou obec ještě více zatraktivnil její bohužel již zesnulý otec Martin Chaloupka, který spravoval zdejší muzeum betlémů. Ty zde měly v minulosti velkou tradici a byly skoro v každé chalupě. Stál i u zrodu místního orloje vzniknuvšího z trafostanice a také další atrakce – čůrajícího voříška na patník. Svoji dceru hodně motivoval či inspiroval. „Tatínek byl moudrý muž ze ‚staré‘ školy, který nám všem chybí. Byl usměvavý, měl otevřené srdce a silný životní příběh. Vždy, když cítil, že může pomoci, tak to udělal. Nevím, jestli je to náhoda, ale zemřel před sedmi lety, přesně v den mého svátku. Každopádně, tak jako on i já se snažím v mém okolí pomáhat a dělat radost,“ vysvětlila Martina Motshagen.

Srdce je pro ni důležité slovo. „Dovolím si použít citaci od amerického boxera Muhammada Ali: Jestli to moje mysl dokáže pochopit a mé srdce tomu může věřit – pak to můžu dosáhnout. Celý svůj profesní život pracuji s lidmi. Nyní jako manažerka v liberecké obecně prospěšné společnosti se šedesáti zaměstnanci, z nichž 37 osob je se změněnou pracovní schopností. Díky naší lidské symbióze jsme unikátní neziskovou organizací,“ prozradila.

Žila v Nizozemí, odkud má manžela i příjmení. Jak ji ovlivnil život v jiné zemi? „Vyrostla jsem na Liberecku a na začátku devadesátek jsem odjela za studiem do Nizozemí. Nakonec se studium přirozeně propojilo se soukromým životem. Ano, v Holandsku jsem našla manžela, narodily se nám tam dvě děti. Řadu let jsem se vedle svého zaměstnání ve volném čase věnovala dobrovolnické činnosti. Holandsko je vyspělá a tolerantní země. Po mém návratu do Liberce bylo pro mě přirozené pokračovat v práci, která mě vždy bavila,“ uvedla.

Češi a celé Česko to zvládlo na jedničku, jak lidsky, tak ekonomicky

Dokáže se tak asi i více vcítit od role ukrajinských převážně uprchlic v naší zemi, kdy jsou v cizím prostředí, neznají jazyk, navíc řadě Čechů začíná vadit, že jich je dle nich moc, patrně je ty ženy a děti nějak ohrožují... „Sama jsem již žila v cizí zemi. Zažila jsem, jaké je to být na druhé straně. Nevyhnal mě strach ani Putin. Odešla jsem svobodně a mohla se kdykoliv vrátit domů. Tady je to jiné. Slovo „uprchlice“ ve mně vyvolává silnou negaci. Vidím je jako lidi, kterým jde o život. Musíme si sami představit, jak by nám bylo. Kdybychom z hodiny na hodinu museli opustit domov. Zavřeli za sebou dveře, drželi v ruce jednu tašku a v ní celý náš dosavadní život. V hlavě potom otázky: Vrátíme se? V jakém stavu bude náš byt? Shledám se znovu s přáteli, sousedy a kolegy z práce? Češi a celé Česko to zvládlo na jedničku, jak lidsky, tak ekonomicky. Vždyť z 300 tisíc běženců má kolem 100 tisíc práci. A to téměř při zachování nulové zaměstnanosti. Příchozí Ukrajinci tak sami přispívají do sociálního a zdravotního systému,“ sdělila kandidátka na senátorku.