Vondruška: Sedlák dal čeledi místo řízků kapra, hodili to do hnoje. Jste zničení, že není hospoda? Předkům šlo o život

24.12.2020 4:43

ROZHOVOR Žádná kronika nezmiňuje, jak se u nás slavily Vánoce v dobách zlých, ať už během válek či morových let. Podle historika a spisovatele Vlastimila Vondrušky byli ale naši předkové vůči katastrofám rezistentní. Vyprávět člověku ze středověku o tom, že jsme na pokraji psychických sil, protože nám zavírají hospody, nemůžeme lyžovat a jít do divadla, by asi vypadalo z jeho pohledu hodně komicky. Autor historických románů vnímá Vánoce jako niterný pocit sounáležitosti s něčím, co trvá staletí a co naplňovalo naše předky vírou a pocitem, že existují hodnoty, pro které stojí za to se o místo na slunci prát.

Vondruška: Sedlák dal čeledi místo řízků kapra, hodili to do hnoje. Jste zničení, že není hospoda? Předkům šlo o život
Foto: Hans Štembera
Popisek: Spisovatel Vlastimil Vondruška
reklama

Anketa

Kdo by se Vám po diskutovaném odchodu Petra Dvořáka z ČT líbil v jejím čele?

hlasovalo: 13767 lidí

Čím jsou pro vás Vánoce a jak u vás doma sváteční dny vypadají?

Na tuhle otázku se mi paradoxně odpovídá obtížně, protože se jako historik snažím postihnout vývoj v čase. A to platí i o mně a o Vánocích. Jako dítě jsem je samozřejmě prožíval tradičně, těšil jsem se na dárky, strojil vánoční stromek, stavěl betlém a chodíval s maminkou na vánoční trhy. Protože jsem však z ateistické rodiny, záhy jsem věděl, že Ježíšek ani Děda Mráz neexistují, ale to nic neubralo na zvláštním rozechvění, které jsem pokaždé na Štědrý den cítil. Pak jsem dospěl a měl svého syna. Mnohé ze zážitků svého dětství jsem opakoval s ním, jenže už „z druhého břehu“. Pak syn založil vlastní rodinu a teď to „z druhého břehu“ dělává on. Já mám jedinou povinnost – nesmím před malým vnukem říci, že Ježíšek není a dárky mu dáváme my. Tohle jsou asi vánoční prožitky většiny z nás.

Jakou tradici či zvyk nikdy neopomenete? A máte s Vánoci spojený nějaký neobvyklý zážitek?

Mám svou soukromou tradici a tu dodržuji od časů gymnazijních studií. Na Štědrý den vždycky napíšu alespoň stránku, dříve to byly práce do školy, později odborné studie, pak povídky a dnes kapitola do románu, který aktuálně píšu. Takže letos to bude jedna ze závěrečných kapitol posledního dílu Křišťálového klíče. Nu a z těch tradic obecných toho dnes už mnoho nepraktikuji. Já i má žena jsme studovali etnografii, oba jsme o Vánocích psali ve svých knihách a má žena je každoročně novináři „bombardována“, aby něco napsala o vánočních zvycích. A jak to tak bývá, kovářova kobyla chodí obvykle bosa. Někdy si postavíme malý betlém, ozdobíme pár větví jedličky a snažíme se být na sebe nadstandardně milí. Jednou jsem zkusil zpívat koledy, ale můj pes vyl tak zoufale, že ho nechci znovu iritovat.

Z těch mnoha Vánoc, které jsem prožil, ovšem rád vzpomínám na jedny, to bylo ještě v době mých vysokoškolských studií. Byl jsem svobodný a svým způsobem trochu „praštěný“. Tehdy jsem se svou životní sportovní vášní, horolezectvím, teprve začínal, a tak jsme s kamarádem na Štědrý den odešli trénovat do pražské Šárky. To ovšem ještě bývaly zimy, jak se patří. Sníh, led, mrazivý vítr. Přelezli jsme několik těžkých cest a pak jsme si na jedné stěně, zavěšení ke kruhu, vytáhli balíček s řízky, zapálili prskavky a slavili.

V čem se oslavy Vánoc během různých historických epoch měnily a ve kterých z nich měly pro obyvatelstvo českých zemí největší význam?

Stejně jako stárne člověk a logicky se u něj vnímání Vánoc mění, bylo to i s evropskou společností. Škoda jen, že nemohu dodat, že stejně jako člověk stářím zmoudří, platí to i o Evropě. Je určitě obecně známo, že křesťanské Vánoce navazovaly na pohanské svátky zimního slunovratu. Křesťané mnoho z dávných rituálů převzali. Křesťanství bylo totiž ve vztahu ke svým věřícím obratné a trpělivé. Přebíralo to, co lidé uctívali, proč by vedli boj se zažitými představami? Měli čas, spoustu času, aby myšlení pomalu měnili. Dávným obřadům však dávali nový křesťanský smysl. Tehdy se ideologie nedala šířit překotně jako dnes. Nebyly na to technické ani mocenské prostředky. O to pevněji se však dařilo tyhle pomalé změny vkořenit do myslí lidí. Oslava Vánoc, tedy svátku narození Páně, byla spolu s Velikonoci středobodem ročního běhu času. Vánoci totiž končil kalendářní rok a začínal nový, nikoli však 1. ledna jako dnes.

Pohanský slunovrat se slavil velice rozverně, dnešním jazykem obžerně a hambatě. Tuhle podobu oslav si uchovaly štědrovečerní oslavy u nás ještě před husitskými válkami. Reminiscencí pohanských obřadů byly kromě jiného maškary, které v ten den obcházely domy a koledovaly, tehdy to byla zábava dospělých, a opakuji, necudná a hodně rozpustilá. Z doby vlády Karla IV. se dokonce dochoval unikátní popis slavení Štědrého dne v Praze z pera břevnovského mnicha Jana z Holešova. Z pohledu církve rozhodně s průběhem spokojený nebyl. Meditativní a rodinnou podobu oslavy Vánoc přijala katolická společnost až po třicetileté válce, která otřásla hodnotami Evropy a nutila lidi k zamyšlení. O přeměně Vánoc v ty dnešní bylo napsáno hodně. Nebudu proto opakovat to, co popsala má žena v knize Český lidový a církevní rok.

Co bylo zajímavé na oslavách Vánoc někdejších magnátů, o nichž se už ve středověku zmiňovali kronikáři?

Z hlediska dějin asi nic. Chovali se necudně jako jejich poddaní, bujaře hodovali, ale současně konali skutky milosrdenství, jak žádal odkaz Ježíše Krista. Bývalo tradicí, že ti bohatší zvali chudáky, žebráky a mrzáky ke svým stolům, aby se na Štědrý večer najedli spolu s nimi. Představa tupého a sobeckého šlechtice patří totiž do učebnic marxismu-leninismu. Středověká i renesanční šlechta žila se svými poddanými, a i když na nich vydělávala, současně o ně pečovala a právě prostřednictvím různých zvyků upevňovala soudržnost společnosti. Pomyslné nůžky mezi urozenými a poddanými se začaly rozevírat až v barokní době, kdy šlechta začala podnikat a k lidem se chovala méně rytířsky a více kapitalisticky.

Jak se slavily Vánoce v dobách zlých – během válek či morových let – a jak se lidé vyrovnávali s tím, pokud je vůbec slavit nemohli?

Anketa

Chcete Pavla Rychetského za prezidenta republiky?

3%
97%
hlasovalo: 11309 lidí

Žádná kronika z válečných časů tohle nezmiňuje. Ale naši předkové byli vůči katastrofám rezistentní. Chtěli přežít a ve jménu toho se uměli uskrovnit. Pokud se nedalo slavit a nebylo čím, tak se prostě neslavilo. V případě ohrožení se lidé schovali v lesích či v horách a tam vydrželi i celé týdny nebo měsíce, v zimě, mokru a o hladu. V morových epidemiích byla jejich vůle přežít za cenu i toho největšího uskromnění ještě viditelnější. Vyprávět člověku ze středověku o tom, že jsme na pokraji psychických sil, protože nám zavírají hospody, nemůžeme lyžovat a jít do divadla, by asi vypadalo z jeho pohledu hodně komicky.

Jakým vývojem prošly pokrmy, které se o Vánocích podávaly na sváteční stůl? Které z těch dnes známých mají nejdelší tradici?

Středověké Vánoce se slavily jako většina jiných svátků bohatými hostinami, na nichž nesmělo chybět to nejlepší. A kromě jídla co nejvíce alkoholu. Speciální vánoční pokrm nejspíše nebyl, ale tradice velela, aby na stole bylo devatero pokrmů. Přesnější zprávy máme však až z 18. století. Prvním chodem byly oplatky s medem nebo se šípkovou zavařeninou, případně slané s česnekem. Následovala zasmažená polévka, obvykle s houbami. Pak oblíbené jídlo – černý kuba z krupek, hřibů a česneku. Poté pečivo – koláče, ale také vánočky, o nichž je zmínka už ze 14. století. Běžné bylo zabít v prosinci vepře, takže na stole bývaly i zabijačkové pokrmy. Tradice vánočního kapra je kupodivu velice mladá. Ryby byly ve středověku postním jídlem, ale na Vánoce se lidé postit nechtěli. Chtěli si užívat. Jako vánoční jídlo, spojené s ideou půstu, se kapr objevuje na měšťanských stolech až v 19. století a na venkově ještě později. Znám případ, kdy na Hané po první světové válce pokrokový sedlák dal na Štědrý den své čeledi místo vepřových řízků kapří, a čeleď je demonstrativně vyhodila na hnojiště, protože měla podle svého názoru nárok na „jídlo řádné“.

Zdobení stromku je pro většinu lidí neodmyslitelnou součástí Vánoc. Kde se tento zvyk vzal a co měl původně vyjadřovat?

Původ vánočních stromků se odvozuje od zvyků, které v 16. století provázely cechovní oslavy v protestantských německých zemích. Na rynku se stavěl velký strom, jemuž se říkalo vánoční máj a býval ověšený oplatkami a ovocem pro děti řemeslníků, zvláště ty chudší. Původní stromky neměly tedy dekorační, ale charitativní účel. Podobné jsou v renesanci vzácně doložené i v pražských městech, neboť i zde ovládali radnice protestantští utrakvisté. Nestavěly se však každoročně, ale šlo o příležitostné zpestření oslav Vánoc. Pak ovšem následuje dlouhá časová mezera, než se vánoční stromky začaly objevovat v interiérech domů. Proto nelze hovořit o přímé kontinuitě. U nás se stejně jako v dalších evropských zemích začaly vánoční stromky šířit až v 19. století, ale trvalo několik desítek let, než se staly běžným vánočním atributem.

Připomněl byste nějaké pozapomenuté tradice, které byly s Vánoci v některé z epoch spojovány, ale do dnešní doby už se nezachovaly nebo se dodržují jen zcela ojediněle?

Zvyků dnes už neznámých je samozřejmě spousta. Ale já bych se zastavil u jiné určitě zapomenuté a neznámé věci. Byla nadílka vždycky záležitostí dětí? Ve středověku si lidé posílali spolu s přáním drobné dárky, obdarovávali chudé, hospodáři dávali výslužku čeledi. Tyto dárky však nejsou nadílkou v dnešním smyslu a je sporné, zda děti samotné vůbec něco dostávaly. Nadílka dětí se totiž ve středověku odbývala na svatého Mikuláše. Tradice obdarovávání v rámci rodiny na Štědrý den vznikla nejspíš v době německé reformace v 16. století. Tehdy Martin Luther hlásal život výhradně podle evangelií a odmítal světce a mučedníky, o nichž se v evangeliích nehovoří. Odmítal slavit i svatého Mikuláše, a proto začali protestanti obdarovávat své děti místo 6. prosince až na svátek Narození Páně 25. prosince. Údajně s tím začala doma jeho manželka.

Současně se rozšířila představa, že dárky přináší malé dítě – Ježíš narozený v Betlémě. Tuhle ideu přijala i katolická církev, u nás v době baroka, všeobecně však až v 19. století. Ale ne všude. V Anglii obdarovává děti Otec nebo Duch Vánoc, v Číně vánoční mužík zvaný Tun Čche Lao-žen, v Japonsku jeden ze starých šintoistických bůžků jménem Hoteišó, ve skandinávských zemích vánoční skřítci: finský Ukko, švédský dědeček Jultomten, norský skřítek Julenissen a dánští skřítci se špičatými čepičkami, ve Španělsku dostávají děti dárky až na Tři krále od Baltazara, a v USA tradičně od Santa Clause, který v rámci globalismu vytlačuje na celém světě své starší a méně agresivní předky.

O co přicházejí ti, kteří Vánoce neslaví, ať už svědci Jehovovi či lidé, kteří je odmítají z jakýchkoli jiných důvodů?

Z jejich pohledu o nic. Mají svou víru a jsou s ní spokojení a šťastní. Proč jim tenhle pocit brát přesvědčováním, že my jsme šťastnější? A co když to není pravda?

Ve které zemi byste chtěl alespoň jednou prožít Vánoce a čím je pro tento svátek tak lákavá?

Jsem Čech, a proto bych neměnil. České Vánoce, myslím ty původní, s ledem za okny a ohněm v rozpálených kamnech, s koledou, betlémem, vánočním stromkem a vánočkou, jsou fenomén, jaký nikde jinde nenajdete. Vánoce nejsou však jen datum a obchody nabité zbožím, ale je to především niterný pocit sounáležitosti s něčím, co trvá staletí a co naplňovalo naše předky vírou a pocitem, že existují hodnoty, pro které stojí za to se o místo na slunci prát. Abychom si rozuměli, nejde jen o Štědrý den, ale hovořím o staletých tradičních hodnotách křesťanské Evropy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Jiří Hroník

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Průmyslník Špicar: Rok 2020 zvládli živnostníci dobře. Nezbývá, než doufat

16:21 Průmyslník Špicar: Rok 2020 zvládli živnostníci dobře. Nezbývá, než doufat

ROZHOVOR „Chci věřit, že je tím posledním,“ říká o právě skončeném lockdownu v rozhovoru pro Parlame…