Která událost v oblasti celosvětové bezpečnosti podle vás nejvíce zahýbala světem v právě končícím roce 2016?

Nabízí se několik možností a rád bych byl originální, ale zřejmě nepřekvapím, když řeknu, že za nejdůležitější událost pokládám zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA. Nejdříve jsem nepatřil mezi jeho příznivce, byl jsem spíš kritický, ale postupně jsem ho začal víc a víc brát a po létě jsem mu už výrazně fandil. Podepsal se na tom i ten idiotský přístup mainstreamových liberálních médií, která na Trumpa pořád plivala a házela špínu, až tím dosáhla pravého opaku toho, co chtěla, tedy získala mu ještě více příznivců. Každopádně jsem začal Donalda Trumpa podporovat zejména kvůli jeho odporu k politické korektnosti a kvůli jeho cílům v zahraniční a bezpečnostní politice. Obama možná začínal s dobrými úmysly, nakonec však pokazil skoro všechno, na co sáhl, vztahy s Ruskem počínaje a Středním východem konče. Obamův naivní, někdy přímo slabošský idealismus musí skončit. Trump snad konečně přinese návrat realismu, tedy racionální prosazování zájmů, hledání a podporu strategických spojenců a tvrdý boj proti nepřátelům. Určitá míra idealismu se samozřejmě hodí, jenže nesmí tak extrémně převážit nad zdravým rozumem. Mezinárodní politika funguje podle stále stejných geopolitických zákonů, a přestože Trump nemá s ryzí politikou zkušenosti, jako zkušený byznysmen zajisté chápe, co znamenají zájem, moc a vliv a jak se vyjednává. Z jeho pohledu je svět cosi jako trh, na kterém panuje chaos, takže v první řadě je potřeba trh uklidnit, pak si sednout s partnery a konkurenty a začít s nimi rozumně mluvit o tom, jak si ten trh rozdělit.

Koalice arabských spojenců za vydatné podpory USA v Iráku a Ruska v Sýrii se snaží v současné době zničit teroristický Islámský stát. Domníváte se, že do poloviny příštího roku už nemusí existovat? A mohou se naplnit předpovědi některých bezpečnostních expertů, že většina z islámských radikálů se pak „přelije“ do Pákistánu a Afghánistánu, kde posílí Tálibán a síť al-Káida?

Je docela možné, že do poloviny příštího roku bude Islámský stát poražen tam, kde teď působí, jako de facto stát, tedy na části Sýrie a Iráku. Problém je v tom, že špičky IS s tím již počítaly a připravily si celou řadu „záložních“ lokací a strategií. Už dnes je IS pevně etablován v Libyi a získává pozice v mnoha dalších zemích od Afghánistánu přes Jemen po Nigérii. Jeho vlajka zkrátka táhne a loajalitu k němu vyjádřily desítky skupin. I kdyby se je však podařilo jednu po druhé porazit, pořád to zdaleka nestačí. Islámský stát je dnes nejdůležitější „obchodní značka“ sunnitského islamismu, avšak není zaručeně první a téměř jistě ani poslední. V minulé dekádě to byla al-Káida, nyní je to IS, v příští dekádě to může být zase něco jiného. To, že občas proti sobě různé skupiny islamistů i bojují, dlouhodobě zase tak moc neznamená. Al-Káida, Tálibán, IS, Boko Haram, Hamás, Islámský džihád, Muslimské bratrstvo, to jsou zkrátka jména, vlajky a značky, podstata je pořád stejná. Jejich cílem je vytvořit despotický teokratický režim, který by vrátil svět do temného středověku a zničil by vše, na co by Západ měl být hrdý. Někteří na to jdou bombami, jiní volbami, ti druzí jsou tzv. umírnění, ovšem konečný cíl je stejný. Viděli jsme dobře, co ti „umírnění“ islamisté prováděli v Egyptě, a vidíme, co dnes provádí ta údajně „umírněná“ strana AKP v Turecku. Mám čím dál silnější podezření, že Turci nyní bojují proti Islámskému státu hlavně proto, že postup IS kazí turecké plány, protože Erdogan chtěl, aby se Střední východ stal islamistickým pod nadvládou Ankary. Ostatně ty nedávné řeči o „Velkém Turecku“ to podle mě demonstrují velice přesvědčivě.