Co jste dělal v kritické dny kolem 21. srpna 1968?
Začátkem srpna jsem rukoval na vojnu. Nastoupil jsem v Čáslavi na letišti u 34. stíhací bombardovací letecké divize, kde jsem dostal dříve hodnost svobodníka než zelené trenýrky. Na starosti jsem měl výstroj – oblečení vojáků z povolání. To bylo mým úkolem, čepice, boty a tak dále, o tohle jsem se měl starat. Dělali nám tam různé buzerace, pochodovali, připravovali se na slavnostní přísahu, což mě nebavilo, tak jsem se po čase hodil marod. No a zrovna v téhle době přišel 21. srpen 1968.
Vzbudili vás v noci, rozdali samopaly?
20. srpna večer jsme se v přátelské diskusi s velitelem divize shodli, že Akční program KSČ z dubna je již překonán, že doba se překotně a nadějně mění. Za pár hodin nás vzbudil rotmistr s tím, že nás okupujou Sověti. Okamžitě nám rozdali samopaly a ostré. Předtím jsme ale museli podepsat přísahu, protože tu jsme ještě neměli podepsanou. Takže on nám ji dal předtištěnou. Byla to ale zvláštní přísaha. Vyškrtali jsme z ní například pasáže o tom, že voják bude sloužit a padne pro komunistické zřízení, za socialismus a Sovětský svaz. Z toho všeho zůstala jenom vlast. Takže tohle se stalo ve tři, ve čtyři hodiny ráno, urychleně jsme podepsali přísahu a vyfasovali ostrou munici.
(Jan Šolta. Foto: Hans Štembera)
Co se dělo kolem?
Nad letištěm zatím létal sovětský bombardér a kontroloval, co se děje dole. Dostali jsme zákaz přibližovat se k letadlům na ploše, jinak nás začnou Sověti bombardovat. U každého leteckého pluku byli sovětští experti, kteří měli ty ruské stroje Mig a SU opravovat. V noci se záhadně ztratili a ještě předtím nějakým způsobem zlikvidovali hlavní spojení s Prahou. Provedli sabotáž. Ráno přišly rozkazy z ministerstva a z Hradu, které asi znáte, že jsme měli zachovat klid, nebojovat a v podstatě nesměli nic dělat. Takže jsme jen čekali, co se bude dít. Mezitím k bráně kasáren přijel polský tank a hrozilo, že s dalšími posilami nás obklíčí.
Fotogalerie: - Nezapomínáme. Protestujeme...
Jak reagovalo velení?
Náš přímý velitel major Kopecký, který bydlel nedaleko, jen kousek od Čáslavi, takový pedant, guma trošku, si dal z obav načas a přijel na kasárna až v poledne. Byl totiž celý vystrašený z toho, co se vlastně děje. Pamatuji si, jak nám říkal: soudruzi, já nevím, co se má dělat, nemůžu se s nikým spojit, takže pojedeme podle toho předem naplánovaného programu, čili budeme se připravovat na přísahu a budeme nacvičovat pochod se zpěvy.
Vážně?
No, já jsem se naštval a říkal jsem, vždyť my máme přísahu dávno podepsanou. Nikdo z nás vlastně nevěděl, co se děje, že se však dnes jedná o tak zásadní věci, které on asi vůbec nechápe. Zároveň se otevírá i prostor pro započetí velké kariéry! Svůj nesouhlas jsem dal velmi ostře najevo. Řekl jsem mu, že jestli nechápe tu situaci, která tu teď je, tak já jsem podle oficiálních papírů nemocný a odkráčel jsem na marodku. On na mě cosi řval, že jsem zrádce a dal mně pět dnů basy. Takže to je můj zážitek z těch srpnových dnů roku 1968.
Fotogalerie: - Babiš vyfič u Rozhlasu
Musím říct, že nálada a atmosféra kolem chystaných reforem pražského jara byla výborná. To, co se tu dělo předtím, bylo něco úžasného, pro dnešní generaci nepředstavitelného. Všichni jsme pevně doufali v zásadní změnu režimu a celého systému. Např. proces tzv. demokratizace jsme například chápali pouze jako přechodný, dílčí krok, věřili jsme v budoucí plnou a normální pluralitní demokracii. Ne vše bylo tehdy možno říci otevřeně, naplno, pořád jsme cítili pozorné oko Moskvy v zádech. Noviny proto stále ještě nevyjadřovaly úplně všechno, co jsme si mysleli, o čem jsme na kolejích či hospodách sami bez zábran v soukromí diskutovali.
Byla to taková hra na schovávanou, leccos se stále skrývalo a předstíralo, záměrně vyjadřovalo opisem, v obvyklých jinotajích (Ostatně ani Velká říjnová revoluce neproběhla v říjnu!) Neblahé zkušenosti a obavy zděděné z dlouhého období téměř 30 let nesvobody přetrvávaly. Třeba venkov i část dělnické třídy neměly přílišnou důvěru, že se nadějné změny k lepšímu skutečně udrží, že nebudou nakonec zmanipulovány. Proto na vsi raději nikdo ani nepožadoval navrácení majetku ukradeného v kolektivizaci. Byť sedláci navrhované změny zajisté vítali, jejich typická opatrnost a zdravá nedůvěra k nezaručeným změnám přetrvávala.
My jako vysokoškoláci jsme museli povinně první semestr manuálně odpracovat na Stavbě mládeže, abychom si podle názoru kádrováků přičichli k tomu, jak chutná ta pravá dělnická práce a co to vlastně je dělnická třída. Všechno se sledovalo, všechno se kádrovalo. V těch šedesátých letech jsme se těšili na to, že tohle všechno skončí. Všichni v to doufali a ty naděje byly obrovské. Také musím říct, že ve spoustě úřadů se v té době pálily kádrové materiály, což bylo dříve něco naprosto nepředstavitelného. KSČ a její kádrováci byli velmi tvrdí a prakticky rozhodovali o životě a budoucnosti všech lidí.
Fotogalerie: - Hořící muzeum
Slyšel jste nějaké zkazky o tom, co se třeba dělo na některých jiných vojenských základnách ČSLA? A jak na invazi reagovali ostatní vojáci?
Ne všichni vojenští velitelé tehdy byli jako ten náš Kopecký. Většina se chovala velmi vlastenecky, kladli pasivní odpor. V Mimoni u Ralska, kde to také obsadili Sověti, se tradovalo, že tam v noci 21. 8. naskákali sovětští paragáni a že došlo k přestřelce. Údajně se tam později našla prostřelená sovětská helma. Vojáci, kteří tam hlídali muniční skladiště, nevěděli vůbec, co se děje, a najednou viděli, že se v tom jejich hlídaném zadrátovaném prostoru pohybují cizí lidi, kteří nereagovali na jejich výzvu a tak tam mohlo dojít k nějaké přestřelce.
Fotogalerie: - Koněv a Marta
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
