Dá se v Německu po prvních více než dvou měsících letošního roku pozorovat, že se vlivem silvestrovských událostí v Kolíně nad Rýnem změnila atmosféra ve vztahu k migrační krizi?
Určitě to byl velmi výrazný mezník. O čem se doposud jen šuškalo mezi známými, se teď zplna potvrdilo: že policie měla příkaz dbát nejvyšší zdrženlivosti ve všem, co se nějakým způsobem týká uprchlíků. Nezasahovat buď vůbec, nebo nanejvýš opatrně, v tiskových komuniké neuvádět etnickou či náboženskou příslušnost. Sami příslušníci policejních sborů se zdráhají zasáhnout, aby si nevysloužili nařčení z rasismu; a poslušný tisk se vyhýbá všemu, co by mohlo usvědčit z omylu kancléřčinu politiku přijímání uprchlíků bez rozdílu a bez přezkoumání. Zvlášť když události v Kolíně nad Rýnem nebyly jediné; postupně vycházejí najevo i další případy sexuálního obtěžování žen muslimskými mladíky, v Hamburku a mnoha dalšch místech, teď naposledy v Kielu. Nálada ve veřejnosti se rychle mění, od zdráhavé tolerance k poznání, že máme co činit s projevy nám cizí, našimi hodnotami opovrhující civilizace.
Jsou blížící se zemské volby v Sasku-Anhaltsku, Badensku Württembersku a Porýní-Falci brány veřejností a médii jako test pro kancléřku Angelu Merkelovou, že by v důsledku neuspokojivých výsledků mohla být ohrožena její pozice?
Zejména jsou tak brány zástupci tradičních stran, propojených s politikou paní Merkelové. Vědí, že padne-li ona, končí definitivně i jejich vlastní kariéry; to vědomí se obráží ve stále křečovitějším osočování každého, kdo si dovolí projevit neschválený názor. Místo argumentů nadávky, místo demokratické diskuse nasazování psích hlav nacismu, tak daleko to dopracovali představitelé oficiální politiky v obavě o své prebendy. Jak oprávněná je ta obava, se zatím zdráhám předvídat. Jistěže trojí zemské volby pořádně zamíchají figurkami na politické šachovnici, že by ale mohly vést k odstoupení paní Merkelové, jak se mnozí těší, se nedomnívám.
Sama neodstoupí, ani kdyby jí nezdary a blamáže sahaly až nad hlavu – ještě jsem nezažil na německé politické scéně osobu tak urputně ješitnou – a k sešití koalic od krajních levičáků přes zelené až po liberály budou při všem očekávatelném poklesu hlasy ještě stačit. Jinak je obtížné cokoli předvídat. Průzkumy voličských nálad jsou neprůkazné; v atmosféře, kdy projevení nesouhlasu s oficiální linií má za následek označení za hnědou pakáž – braunes Pack, je třeba už pořádného kusu občanské kuráže k přiznání skutečného názoru. Jediné, co bych pokládal za téměř jisté, je nízká až velmi nízká volební účast: velká část občanstva nenalezne dost přímosti, aby hlasovala proti merkelistické politice, ale nebude hlasovat ani pro ni. Nu, uvidíme už o víkendu.
Fotogalerie: - Německá vizitka
Co si myslíte o Alternativě pro Německo, předsedou jejíž bavorské organizace je rodilý Čech Petr Bystroň?
V každém případě představuje AfD zatím jedinou alternativu k tradičním, silně již zdiskreditovaným stranám. Nedovedu odhadnout, jak dalece jí uškodí záměrné házení do jednoho pytle s neonacistickou partají NPD, nicméně bych očekával výsledky o čtvrtinu až třetinu vyšší, než jaké vycházejí průzkumným agenturám.
Psali jsme:
Existuje nyní v Německu reálná politická síla nebo takový politik, co by dokázal nastolit v otázce přijímání migrantů vládu zdravého rozumu?
No právě. Za takovou politickou sílu lze pokládat bavorskou odnož vládního uskupení CDU/CSU s jejím předsedou Horstem Seehoferem. Kdyby se rozhodl rozšířit působnost své CSU na celé Německo – ale to bych předpokládal spíš ve spolkových volbách v únoru příštího roku – měl bych po problému, koho volit. Jde ovšem o to, kam a k čemu se do té doby vyvine uprchlický problém a jestli předpokládatelný obrat německé politiky bude ještě něco platný.
Pondělní mimořádný summit zemí EU s Tureckem zatím žádné konkrétní závěry, zdá se, nepřinesl, ale i tak to vypadá, že by mohlo dojít na tzv. plán B Visegrádské čtyřky, tedy uzavření balkánské trasy pro migranty. Jak byl vůbec tento konkurenční záměr k plánu kancléřky Merkelové po svém zveřejnění v Německu přijímán?
Dostalo se mu pozornosti, a to dosti napěněné. Skeptický postoj východoevropských zemí k chaotickým, polovičatým, každou chvíli jiným návrhům řešení, vyvolává u konformních politiků záchvaty netrpělivosti: když to nechce jít po dobrém, musí to jít po nedobrém, například seškrtáním evropských subvencí. Nu, co by se mě týkalo, nepokládal bych to to za velkou katastrofu, beztoho se peníze z evropských kasiček obvykle rozfrndají za všelijaká golfová hřiště a podobné ničemnosti. Ale to jen tak mimochodem. Zajímavější je, proč hranice skepse probíhá právě podél někdejší železné opony, a to i včetně německého východu. Nejspíš proto, řekl bych, že tamní národy si dostatečně užily existence pod komandem komunistické ideologie a nejsou chtivé reprízy v rouše politické korektnosti.
V jednom ze svých komentářů jste na serveru Neviditelný pes napsal, že Evropa je příliš malé krmítko, než aby uživila všechny hladové ptáčky světa. Ale když v zemích, odkud lidé odcházejí, panují iluze o tom, že se na bohatém Západě budou mít ne lépe, ale skvěle, jak těm lidem v cestě k onomu vytouženému krmítku lze zabránit?
Kdo nejlépe podle Vás "bojuje" proti Islámu?Anketa
Třetí možností je učinit ráj méně rajským. Snížit na minimum finanční výpomoc, nahradit ji poukázkami na nejnutnější zboží a služby, zrušit různé bezplatnosti – veřejná doprava, právní zastoupení etc., jistě by se také o tom v domovských zemích roznesla zvěst. Nehledě k tomu, že poskytování toho či onoho zdarma je to nejhorší, čím západní vlády mohou uprchlíkům posloužit, vytvářejíce a podporujíce v nich almužnickou mentalitu. Ne. Všechno má svou cenu a za všechno se musí platit, mělo by jim být vštěpováno hned po příchodu. Čtvrtou metodu, stavbu hraničních plotů a zostřené přijímací procedury si nechávám až nakonec; mohou zadržet nejsilnější nápor, jsou to ale opatření nouzová a nedají se praktikovat trvale.
Může vůbec hříšně bohatý Západ, jak bývá někdy označován, nějak pomoci chudým zemím, když se národy Afriky a jiných bědných končin rozmnožují zběsilým tempem a jejich chudoba tím jen vzrůstá?
Odpověď je prostá: nemůže. I kdyby se Západ celý rozdal, nepomůže řečeným národům ani za pětník, jako už každá skutečně účinná pomoc musí vyjít ze sebe sama. Leda vázat poskytnutí rozvojové pomoci na omezení porodnosti, ale abych se přiznal, v možnost takového opatření či dokonce v úspěch nevěřím. Bohužel.
Zastánci přijímání migrantů často argumentují tím, že Západ je tak bohatý protože kořistil z nerostného bohatství Země, že průmyslové země způsobily spalováním fosilních paliv takovou koncentraci oxidu uhličitého, jaká tu nebyla za poslední tři miliony let, zatímco chudé země se na tomto vývoji podílely zanedbatelnou měrou. Nesouvisí s tím očekávání migrantů po příchodu do Evropy, že Západ se o ně musí postarat, že i oni mají nárok na to se mít tak dobře jako lidé v Evropě?
To je, abych se tak decentně vyjádřil, typický politicko-korektní žvást. Snadno vyvratitelný, ale omílaný s vytrvalostí pouťového flašinetáře. Kdyby tomu tak bylo, musely by být africké a jiné země, zbavené koloniální nadvlády, nesmírně bohaté, majíce teď všechen užitek z těžby nerostů jen samy pro sebe. Ale nejsou. Nejvyšší prosperity dosáhly naopak evropské státy poté, co se vzdaly přímého dohledu nad zmíněnými zeměmi, i jest patrno, že to s tím kořistěním nebylo tak výnosné. Nerostné bohatství je předmět obchodu jako každý jiný a zemím nerozvinutého světa z něj plyne nemalý užitek, jenže zpravidla do nepravých kapes. Toho nechme. Jsou země plné nerostného bohatství, například Kongo, a přesto chudé jako příslovečná kostelní myš. Jsou země nemající nerostné bohatství vůbec žádné, například Dánsko, a přesto prosperující a blahobytné.
Co se koncentrace kysličníku uhličitého – zůstávám při tomto starobylém označení – týče, lze provést poměrně jednoduchý experiment. Kdo máš počítač, klikni si nejprve u hesla zatížení atmosféry: objeví se křivka, jdoucí v mírném vzestupu plynule zhruba do roku 1850, načež se začne lámat, až vystřelí prudce vzhůru u letopočtu 1950. Klikněme si znovu, tentokrát u hesla vývoj světové populace. Obdržíme tutéž křivku a týž strmý vzestup, od jedné miliardy duší téhož roku k dnešním sedmi a čtvrt miliardám. Vydělíme-li tuny znečištění počtem světového obyvatelstva, ukáže se, že v přepočtu na hlavu… kleslo na třetinu. Stačí? Asi jak komu.
U nás nedávno odvysílala televize Prima reportáž o skupině iráckých migrantů, z nichž jeden mluvil o bytech, které jim v centru města vyčlenila jihlavská radnice, jako o přemalovaném kravíně. Nezapomněl zdůraznit, že není jen tak někdo, že by ze svého platu ředitele školy v Iráku uživil pět českých rodin, takže když nebudou spokojeni, vrátí se do Iráku. Je možné, že by se v německých mediích objevil podobný příběh?
Nikomu není bráněno, aby se vrátil do země otců svých, když mu přidělený byt připadá jako přemalovaný kravín. Asi doma bydlel v mramorovém paláci. A když pan bývalý ředitel irácké školy uživí pět českých rodin, jistě by snadno uživil i svou vlastní. Jsme – a nejen v těchto případech – svědky kombinace orientální bájivosti, vysoké náročnosti a minimální připravenosti k vlastnímu přičinění. Jakožto někdejšího uprchlíka mě to štve, že bych řval. Mám v dobré paměti, jak jsem se na svůj nezákonný skutek připravoval, informace sháněl, jazyky učil – nevěda, ve kterém koutě světa mě osud upustí, svou profesionální kvalifikaci vybrušoval, všechny myslitelné eventuality v úvahu bral včetně té, že budu někde kopat díry a tlačit vozejky, jen abych připravil našemu synkovi slušnější život, než jaký jsem vedl sám. A tady si někdo přijde bez přípravy, bez použitelné kvalifikace, bez jazykové vybavenosti, bez dokladů, a je samý nárok a samá nespokojenost. I byl bych takovéto rady: přijměte, naši milí hosté, pomoc do začátku, ale na vlastní nohy se musíte postavit sami. Kdo toho není schopen nebo k tomu není ochoten, učiní nejlíp, když požádá o zpáteční letenku do země, z níž nikdy neměl odcházet.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
