„Obě delegace položily pak věnce na hrob neznámého vojína. A co na to neznámý vojín? V čele klaka, pak ctnostné rodiny a náruč chryzantém. Černá saka a žena hrdiny pod paží s amantem. Kytky v dlaních, pásky smuteční civí tu před branou. Ulpěl na nich pach síně taneční s bolestí sehranou. Co tady čumíte? Vlezte mi někam! Copak si myslíte, že na to čekám? Co tady civíte? Táhněte domů! Pomníky stavíte, prosím vás komu?“ Na tuto Píseň neznámého vojína od Karla Kryla si vzpomněl Ivan Stránský, když viděl pokládat věnce předsedkyni Poslanecké sněmovny Markétu Pekarovou Adamovou na počest Jana Palacha.
Má prezident ČLK Milan Kubek vaši důvěru?Anketa
„Paní Pekarová neví nic a nezná vůbec, co se tehdy dělo. Zato já na vlastní kůži. Pohyboval jsem se tehdy mimo jiné i na těch kolejích a znal některé aktéry studentských protestů. Palach nebyl sám, připomenul bych ještě jiného studenta, Zajíce. Podle mého názoru v tehdy vypjatém ovzduší byly současně organizovány režimem řady provokatérů, tak aby bylo možné likvidovat ohniska odporu.“ Stránský jmenoval příklad rozvraceče, kovaného komunistu a normalizátora Viléma Nového.
„Jan Palach se rozhodně neupálil kvůli tomu, co se děje dnes, respektive co předvádí dnešní politická scéna. Asi by bylo dobré říci, že se Palach neobětoval například kvůli dnešní paní Pekarové a dalším. Jednalo se v jeho případě (a nejen v jeho) o zoufalý pokus zvrátit tehdejší vývoj ne do normalizace, ale na cestu sociálně spravedlivého státu se zásadami humanismu a práva,“ vysvětlil. Připomíná i divoký kapitalismus devadesátých let, který byl podle něj tolerován tehdejšími vládami. „Šlo evidentně o záměr,“ myslí si. Jako jeden z příkladů uvádí knihu Budování kapitalismu v Čechách od Petra Husáka.
Fotogalerie: - Za svobodu a občanská práva!
Měli být potrestáni vlastizrádci zodpovědní za národní katastrofu
Vadí mu také, že po roce 1989 nebyli potrestáni tehdejší vlastizrádci jako Biľak, Indra, Kolder, Nový, Švestka, Jakeš a další. „Nešlo by o nějakou pomstu. Ale o to, že to byla národní katastrofa a existovali lidé, kteří ji organizovali, a mělo být jasně poukázáno, kdo je za to odpovědný,“ vysvětlil. „Což se nestalo. Lidé, co v roce 1989 „cinkali klíči“, najednou viděli, že vývoj jde nesprávným směrem a ty dvě skupiny, co šly původně proti sobě, se dohodly na plichtě a participaci na karikatuře demokracie (nejsme jako oni),“ domnívá se. „Co se děje kolem Palacha, a nejen jeho, je příkladem zneužití jeho odkazu. Je to jako u pokládání věnců u hrobu neznámého vojína. Tam se pravděpodobně profilují lidé, kteří kdyby se skutečně jednalo o jejich prospěch, byli by raději někde zalezlí, nebo dokonce spolupracovali s okupanty,“ doplnil podle zkušenosti (Karel Čapek – Ze života hmyzu).
Ivan Stránský byl v roce 1968 nejmladším členem závodní rady Vagonky Česká Lípa, kde pracoval jako provozní elektromontér. Tato závodní rada dělala kádrové změny ve vedení fabriky. „S určitými lidmi jsme se rozloučili, protože kolaborovali s okupanty. Když přišli Rusové, tak oni se vrátili zpátky a rozloučili se zase s námi,“ vzpomíná. Následných dvacet let byl Ivan Stránský označován jako pravicový oportunista. „Když jsem se vracel do České Lípy v roce 1980, musel jsem se jít zeptat na OV KSČ tajemníka pro průmysl a ideologickou práci, jestli se vrátit vůbec mohu. On řekl, že ano, ale ne do Vagonky,“ vzpomínal.
Nastoupil tedy do konstrukčního vývoje v Narexu. To už měl řadu let za sebou těžké období po roce 1968. Z České Lípy se tehdy přestěhoval do Teplic, kde pracoval jako samostatný konstruktér ve firmě Somet. Po neustálém tlaku ze strany Státní bezpečnosti se psychicky zhroutil. „V roce 1971 jsem jako mnoho lidí v opozici strávil tři měsíce na psychiatrii na lůžkovém oddělení,“ přiznal. V Narexu byl do roku 1990. Další čtyři roky učil odborné maturitní předměty na Střední odborné škole v České Lípě, od roku 1995 pracuje v oboru Projekce a vývoje řízení technologií. Je také autorem či spoluautorem dvanácti patentovaných vynálezů (viz například server LinkedIn a další).
Zošklivilo se mi stýkat se s lidmi, kteří se neuživí jinak než politickou funkcí
Ivan Stránský je od roku 1993 členem ČSSD, řadu let působil v českolipské komunální politice, osm let seděl v zastupitelstvu města Česká Lípa. „Vstupoval jsem tam s entuziasmem, že to bude politická strana stejného typu jako v Německu nebo ve Švédsku. Bohužel okamžitě tam vstoupili někteří lidé, kteří vůbec žádnými socialisty nejsou a ani nebyli. Znám řádu z nich, i když to není absolutní většina, protože jsem prošel řadou dobrovolných neplacených postů. Což už nedělám, protože se mi zošklivilo se stýkat s některými lidmi, kteří se jinak neuživí než politickou funkcí,“ vysvětlil. Stránský o tom napsal také v jednom textu v časopise Přítomnost, kde občas publikuje. „Nikdy jsem neviděl takovou sbírku lidí, kteří ve velkém počtu baží v rámci seberealizace po placené funkci.“
„Jsou to mnohdy lidé, kteří v normálním životě příliš úspěšní nejsou. Chápu, že jsou lidé, kteří baží po tom, aby byli v řadách VIP a v televizi. Musí za tím být něco víc než jenom ta touha vynikat v momentě, kdy ti lidé na to absolutně nemají,“ upozornil.
Propad ČSSD začal nejen podle něj za předsednictví Bohuslava Sobotky. Nicméně Stránský si nemyslí, že by strana dopadla lépe, kdyby ji vedl tehdejší Sobotkův rival Michal Hašek. „Je to stále stejná skupina lidí, která podle mého názoru trpí komplexem méněcennosti a myslí si, že když půjdou do sociální demokracie a budou ve vládě, tak že jsou něco více než ostatní. Ale vedení lidí a sociální inteligence není založena na tom, že se dostanete tam, kam byste se za normálních okolností dostat neměl,“ zmínil důvody propadu ČSSD. „Nehledě na to, že na okresech se lidé velmi hádají,“ povšiml si, i když si je vědom, že podobné problémy a typy lidí lze nalézt i v jiných politických stranách.
Ivanu Stránskému velmi vadí, že podle jeho názoru je v České republice podporována lichva a existují firmy nebankovního charakteru, které půjčují peníze za podivných podmínek. „Když vám v bance nepůjčí peníze, protože si spočítají, že jim je asi nevrátíte, tak tyto s. r. o. a podobně vám půjčí s velkou chutí relativně malé částky – deset, dvacet, třicet tisíc – a pak vás pravděpodobně a asi i programově zničí,“ je přesvědčen.
K dnešní politické situaci míní, že jednotlivé politické tábory se přetahují v tom, kdo rozbije ty druhé. „Místo toho, aby se tady vytvářela politika, která vede ke stabilizaci financí, k budoucí prosperitě. Raději se hádají celou noc v Parlamentu a jde jim jenom o to, aby si vzájemně dokázali, že ti druzí jsou špatní. Přičemž ale všichni sedí na stejné větvi,“ zdůraznil. Poukazuje na to, že poslanci ve skandinávských zemích berou průměrnou mzdu. „Je jasné, že každá práce má být zaplacená. Ale tady to vypadá, že tyto VIP skupiny si určují peníze samy sobě. Navíc ještě sedí v různých dozorčích a jiných radách a dohazují si vzájemné prebendy,“ konstatoval.
V devadesátých letech divoký kapitalismus v podstatě rozbil naděje na sociálně spravedlivý stát
Ivan Stránský si všímá sociální situace obyvatel. Opět v Přítomnosti napsal, že máme v Česku šest kast, z nichž nejníže jsou úplně chudí, nad nimi zadlužení, pak ti, co žijí od výplaty k výplatě, a nad nimi střední třída, která na tom není nijak zvlášť. Proč rozdíl mezi naší životní úrovní a bohatými západními zeměmi typu Německa či Rakouska je stále stejně propastný jako před třiceti lety? „Tento stát je za nějakých třicet let zadlužený tak, že to nemá obdoby. Je to na úkor většiny,“ míní. Podle něj to byla pravděpodobně centrálně organizovaná záležitost. „Systém je popsán dobře například v knize rozhovorů s Tomášem Ježkem s názvem Budování kapitalismu v Čechách. Je tam vysvětlován původní záměr i způsob, jak byl zneužit. Byla jasná dohoda, že se to „rozdá“ (tedy národní majetek, jednotlivé výrobní celky). Vyplývá to ze systému po roce 1990, kdy ti, kteří neměli být programově připuštěni k tomuto majetku, tak vlastně jeho rozdávání naopak spoluorganizovali,“ domnívá se.
V Přítomnosti také Stránský napsal, že ve vedení státu se střídají mnohdy břídilové, které tam dosazují ti, co platí jejich volební kampaň. „Politické strany žijí jednak z menší části ze státních dotací a z té větší je dotují lidé, kteří v Parlamentu být nechtějí, ale mají tam své zástupce,“ konstatoval. Jak to bude dále s ČSSD? Vzpamatuje se a vrátí se do Parlamentu? Stane se zase důležitou politickou silou? „Museli by tam nahoru přijít noví lidé. Ve straně jsou, ale stará garda je tam nepustí,“ uzavřel skepticky na závěr.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
