Po zhlédnutí dokumentu Děti státu pojednávajícím o praktikách norské sociálky Barnevernet, který v úterý odvysílala ČT, mi naskakovala asociace s komunistickou myšlenkou. Ostatně i čtenáři v reakcích píší, že jim to připomíná časy před rokem 1989. V případě komunismu nějaký ideál o lepším zítřku, tady zase o dokonalých a perfektních rodičích a šťastných dětech. Což se však zvrhává v případy nešťastných rodičů, kterým odebrali necitlivě děti. A to proto, že ta instituce má příliš velkou moc. Co si myslíte vy? Je to tím?
To, že norská sociálka Barnevernet má obrovskou moc, je neskutečně přesně řečené. Může odebrat dítě a pak si najít jakýkoliv důvod, aby vám ho nevrátila. Myslím, že kdo zhlédl tento dokument, si obrázek udělal sám. Samotná režisérka se nesnažila stavět na jednu, nebo druhou stranu. Dokument je hodně objektivně udělaný. V dokumentu je jednoznačně vidět, co říkám už tři roky. Sociálka se vymkla norské kontrole a mnohdy berou děti jak na běžícím pásu. Vyplývá to ze všech dokumentů na tohle téma natočených. Ať už BBC, německo francouzskou stanicí Arte či australskou televizí. Jednoznačně ukazují, že v některých částech Norska se Barnevernet chová neskutečným způsobem. Nepřipomíná to komunistickou, ale jistým způsobem nacistickou výchovu. Perfektní rodič, perfektní dítě a všude pořádek. Takovouhle preciznost myslím komunismus nechtěl. To známe z různých knížek o válečném Německu. Může to v člověku, který v Norsku nežil a nebyl tam, vyvolávat tyto dojmy.
Také mi to evokovalo doby minulé proto, že ty zásahy jsou často na anonymní udání. Může to být i z různých důvodů, někdo má s rodiči nějaké spory, a tak je udá, že se špatně chovají o děti a oni mají problém. A to velký....
Je to velmi časté. Lidé se pak bojí projevovat na veřejnosti své city, emoce. Setkal jsem se s rodinami, které se dostali do hledáčku Barnevernetu na základě udání. Buď učitelky ve školce či škole, nebo sousedů. Také to bylo od servírky v restauraci. Norská společnost se stává společností strachu. Lidé mají strach veřejně projevovat své názory, city ke svým dětem, aby nebyli obviněni z toho či onoho. Jak se někdo dostane do spárů norské sociálky Barnevernet, tak už se z ní nedostane.
Nevychází však naše kritika z kulturních rozdílů? Ve filmu například mladá Malajsijka - která dělá tlumočnici u případů souvisejících s norskou sociálkou - říká, že se bojí mít v Norsku dítě, když to vidí. A že ona by chtěla dítě krmit rukou, protože to je projev lásky, kdežto podle Norů se tím omezuje samostatnost dítěte. Nebo mě zaujalo, že holčička si nemohla pozvat domů na oslavu narozenin pár kamarádek ze třídy. To se nesmí, musela by pozvat úplně všechny. Mně to přijde jako něco proti lidské přirozenosti, ale pro Nory je to možná normální... Nejsou prostě v tomhle jiní než my?
Norsko velice dobře znám. Četl jsem o něm řadu knih, několikrát jsem tam byl. Jsem denně v kontaktu s Nory a setkávám se s nimi po celé Evropě. Mám mezi nimi obrovské množství přátel. Proto vím, že tohle dříve zvykem nebylo. Jde o proměnu společnosti za posledních třicet let, kdy se smyčka kolem Norů stále více utahuje. Znám poměrně bohaté a známé poslance norského parlamentu, kteří sami mají strach, aby nebyly odebrané jejich děti, nebo se nedostali do konfliktu s Barnevernetem. Co to je? To žijí v demokracii? Tento týden jsem mluvil s ředitelem jedné norské společnosti, který mi vypravoval, jak se jeho žena dostala do konfliktu s učitelkou a jak se tři týdny báli, že k nim přijde Barnevernet to vyšetřovat. Matka totiž odmítla se zúčastnit nějaké akce, protože jeli za jejími rodiči. Učitelka řekla, že to pro ni může mít následky. Už jenom tato vyhrůžka byla pro tu matku naprosto stresující. Přesáhlo to jakoukoliv únosnou mez a není to o žádných kulturních tradicích. Třeba Finové si z Norů dělají srandu a zesměšňují je. Kritika nejde jen ze střední Evropy, ale napříč zeměmi. Celosvětově. V řadě seminářů různých organizací zabývajících se ochranou dítěte se Barnevernet vydává jako špatný příklad ochrany dítěte. Norsko je celosvětově bráno jako extrém. Jejich snaha vlastnit děti a odebírat je biologickým rodičům je přes čáru.
Norská sociálka má ale i u nás nějaké podporovatele. Například dokumentaristka Monika Le Fay - Elšíková ji hájí jako demokratickou instituci, a vidí v její kritice hybridní válku mezi Východem a Západem a teď se k ní podle ní na stranu Východu připojila i Česká televize. Co byste na to řekl? Podle této logiky jste asi ruský agent...
Paní Elšíková se totálně zbláznila. Místo toho, aby uznala svoji chybu a na straně norské sociálky, na kterou opravdu systematicky tři roky upozorňuji, tak se snaží obhajovat neobhajitelné. Trochu mi připomíná dobu po pádu komunismu, kdy někteří komunisté ještě v roce 1998 nám tvrdili, že žádné koncentráky na Sibiři nebyly, a že nikdo za své názory nebyl ve vězení. Ona je přesvědčená více než jiní. A zemře jednou s přesvědčením, že ten systém je v pořádku. Ale jak se ukazuje, v pořádku není.
Vy se dlouhodobě zabýváte kauzou Michalákova. Češka, které odebraly dvě děti, teď paradoxně pracuje jako pedagogický pracovník v norské školce...
A také ve škole na prvním stupni. Byla jí také svěřena péče o dceru jejího přítele. Barnevernet usoudil, že prostředí, kde je ona a její přítel, je absolutně nezávadné a může se o to dítě starat. Ale o vlastní děti se starat nemůže. Jasně to ukazuje, že ten systém je vadný. V dalších dnech vyjde na povrch další obrovská kauza, kdy Norové odebrali dítě naprosto neoprávněně. Prohráli všechny soudy, v tom posledním soud přiřkl dítě pěstounům na základě toho, že to dítě si údajně mělo u pěstounů zvyknout. Což je nesmysl. Po tu dobu, kterou Barnevernet prodlužoval, si dítě samozřejmě někde zvyklo. Ale nelze k tomu přeci takto přistupovat, že když si dítě někde zvykne, nevrátit ho rodičům. Mluvil jsem s dětmi z vyhlazených Ležáků. Také si zvykly, nemluvily česky, jenom německy. Nemůžou takhle někomu odebrat děti na základě lži a nepravosti. Z mého pohledu je to největší zločin. Norsko by se z těchto zločinů mělo zpovídat u nějakého mezinárodního tribunálu, protože tohle není možné. Biologická vazba se nedá tímto způsobem přerušit. Nežijeme ve starověké Spartě, kde děti byly odebírány rodičům a vychovávány separátně pro boj. Žijeme v demokracii. Jestli chce být Norsko považováno za demokratický stát, tak tohle musí změnit. Čím dřív, tím líp.
V dokumentu byl uveden podobný případ. Na udání odebrali norským rodičům dvě děti. V průběhu soudů se jim narodilo třetí dítě, které jim také odebrali. Soud vyhráli a dvě starší děti jim vrátili. Ale to nejmladší už ne, asi proto, že si zvyklo někde jinde...
Takových případů můžu ukázat stovky. Stačí podívat na můj facebook. Jeden rodič vedle druhého. Setkal jsem se teď s Norkou, která utekla do Polska. Jedno dítě jí vezmou a druhé chtějí taky. Ona žádá o azyl v Polsku. Z jedné demokratické země utíká někdo do jiné. Poláci ji nechtějí vydat do Norska a zdržují tu proceduru. Ukazuje to, že v řadě zemí se politikům otevřeli oči a nechtějí, aby rodičům byly děti svévolně odebírány
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Oldřich Szaban
