Anketa
Co bude na konci roku 2018 dělat Miloš Zeman?
94%
hlasovalo: 24109 lidí
Anketa
Co bude na konci roku 2018 dělat Miloš Zeman?
Přiznám se, že mě pobavilo, když jsem si přečetl váš blog s názvem „Zánik Evropy: těšíte se?“ Jeho sarkastické pojetí bych ovšem od vědeckého pracovníka nečekal. To vás tak rozzlobily tu a tam se ozývající hlasy, které volají po uspořádání referenda o našem vystoupení z Evropské unie, nebo co jiného vás k jeho napsání vedlo?
Vlastně jsem vůbec neregistroval, že už zase někdo volá po referendu o našem členství v EU. Ani by mne nepřekvapilo, kdyby nemalá část zdejšího občanstva volala třeba po „vystoupení“ České republiky z Evropy a obecně z této planety. Kolem se přece děje tolik věcí, které vyžadují naší odvahu, přemýšlení a nasazení. Není to vždy příjemné, žádný fungující „Úřad pro distribuci štěstí“ zatím nevznikl a nevznikne. Střední Evropa je svým způsobem, zejména od první světové války, jakousi oblastí úzkosti. Středoevropané trpí traumatem mnohonásobných obětí zločinu, přičemž vytěsňují, že často byli sami pachateli. Zvláště my, Češi, občas působíme tak, jako bychom už ani nechtěli tvořit vlastní dějiny. To je samozřejmě velká škoda. Chápu, je to pohodlnější, když na někoho můžeme ukázat prstem a označit ho za strůjce všech našich problémů: politici, demokracie, Brusel, kapitalismus, uprchlíci, intelektuálové, Romové, USA…
Jako českého občana a Evropana mne pobuřuje ta šířící se ufňukanost tváří v tvář aktuální šlamastyce, stejně nechápu ani onu škodolibost vůči dění v naší Evropské unii, tedy i v České republice. Dějiny se zkrátka dějí, problémy – někdy velké, jindy menší – tu budou vždy, sebevědomé národy a jejich političtí reprezentanti by se k nim měli stavět čelem, řešit je – nikoliv se jen sentimentálně dojímat nad tím, jak je zle, případně s rukama v klíně vyhlašovat, že Evropa a Západ jsou jakožto civilizace už definitivně na lopatkách. Proto také vznikl zmíněný sarkastický blog, a sice jako malý dárek-provokace pro všechny škarohlídy a laciné apokalyptiky. Někoho pobavil, jiné snad – ať už s ním souzněli či nikoliv – mohl přivést k zamyšlení, další iritoval.
Hned v úvodu blogu oslovujete „věrné Čechy a Češky“, že naše vykoupení se blíží, že naše dvanáctileté otroctví, kdy se zákeřně rozhodovalo „o nás bez nás“, se chýlí ke konci. I když si tak z uvažování některých našinců děláte legraci, nepůsobí naše členství v EU někdy opravdu tak, jak jste s ironií popsal?
Jistě, naše členství v EU opravdu někdy působí tak, jako bychom byli nesvéprávnými otroky. Je to úžasný divadelní kus, který občas hraje značná část Čechů a Češek i vůči vlastnímu státu. Vše ve stylu: my nic nemůžeme ovlivnit, to jen ti „nahoře“. Ministr, který do Bruselu posílal jen náměstka nebo na jednáních mlčel, najednou vykřikuje něco o unijním diktátu, ačkoliv rozhodnutí sám odhlasoval a neměl k němu žádné připomínky. Srovnatelně lidnaté i menší země, jako Litva, Slovensko, Belgie, Holandsko, Švédsko nebo Finsko, vytvářejí v rámci EU různé koalice, předkládají vlastní návrhy a projekty. Chovají se opačně, totiž jako odpovědný člen klubu, který někdy sám, jindy s částí členstva prosadí své představy, občas přistoupí na kompromis a někdy je třeba i přehlasován. Část českých politických elit v čele s prezidentem, a s nimi bohužel i výrazná část občanů, by patrně nejraději „vystoupila z dějin“. Českou republiku stylizují do úlohy malého děcka, které je neodpovědné, nic nemůže, je vláčeno „dospělými“ a „silnými“, vždy je jen obětí okolností, nikoliv hybatelem dějin. Ano, je to skvělá výmluva, kterou můžeme stále dokola sami sobě vysvětlovat vlastní neúspěchy. Není ovšem hodná zralého politického národa, jeho sebevědomých občanů.
Vedete Collegium Europaeum, které je společným badatelským pracovištěm Filozofické fakulty UK a Filosofického ústavu Akademie věd ČR zabývajícím se interdisciplinárním výzkumem a kritickou reflexí evropské kulturní a politické identity. Co mají tedy Evropané kulturně a politicky nejvíce společné? Mohou mít vůbec něco společného Britové s Rumuny, Němci s Řeky, Francouzi s Bulhary a podobně?
Na celém světě existuje pouze jediný kontinent, který po staletí řeší problém vlastní identity. Jedině Evropané dokážou vyzdvihovat evropanství jako něco exkluzivního a jindy naopak tvrdit, že společná evropská identita nikdy neexistovala, neexistuje a existovat nebude. O asijské nebo africké kontinentální identitě však nikdo nevede vážnou debatu. Také proto, že jednotlivé světadíly a jejich pojmenování jsme si vymysleli právě my, Evropané. Svět a jeho členění, to je náš, evropský konstrukt. Co máme tedy jakožto Evropané společné? Patrně jakýsi zvláštní dialogický přístup k životu: věčné pochybování o sobě samých, ovšem prokládané mesiášskými postoji. Jistě nemusím připomínat tradice antické, židovsko-křesťanské a osvícenské, či různé ideologické deviace, jako komunismus, fašismus a nacionální socialismus, z nichž naše evropanství pozitivně i negativně vyrůstá. Společné evropské povědomí je dávnověké, není vynálezem posledního století. Třeba Komenský ve svých traktátech běžně používá sentenci „My, Evropané“, prostě a samozřejmě se Evropanem cítí.
Psali jsme:
Jenže tady je i kámen úrazu. Toto staré evropanství bylo záležitostí především politických, náboženských, intelektuálních, kulturních a ekonomických elit, které byly až do počátku 20. století identické s evropskými politickými národy. To se však změnilo, evropanství je nutné promýšlet a utvářet znovu. Je to vlastně permanentní proces, vždyť Evropa je v našich hlavách. Nikdy tu nebyl a nebude jediný platný koncept evropanství, povinný pro všechny. Pokud by tomu tak snad mělo být, pak už bychom nebyli Evropou. Pluralita a dynamika, to byla a je Evropa. Řečeno s trochou patosu: Evropan je ten, kdo kráčí s odvahou dějinami, třeba i navzdory osudu. K tomu patří i fakt, že Evropa nemá jasnou hranici na východě: hranice na Urale, jak ji známe ze školy, byla „vymyšlena“ až na počátku 18. století a akceptována ještě později. Do té doby platilo, že Evropa končí na Donu a Moskva je vlastně asijskou metropolí. České země prostě leží v Evropě a zhruba tisíc let jsou i součástí geopolitické entity nazývané Západ, což je zařazení civilizační, nikoliv zeměpisné. Střední Evropa je Západ. A Češi jsou tradičními tvůrci evropského příběhu, který se momentálně nazývá Evropská unie.
V čem jsou podle vás největší výhody našeho členství v Evropské unii? Ale nečekám odpovědi typu volný obchod, protože ten nám zajišťuje Evropský hospodářský prostor a v té dohodě jsou kromě států EU i Norsko, Island a Lichtenštejnsko, volný pohyb osob, neboť Schengenská dohoda zahrnuje i nečlenské země EU, nebo vojenská bezpečnost, protože ta zase vychází ze Smlouvy o severoatlantické spolupráci.
Evropa je osudové společenství, nelze z ní odplout někam mimo reálný svět. Stejně tak ale neplatí, že jedinou možnou formou její existence je právě Evropská unie. I ta ale může fungovat mnoha jinými způsoby. Myslím ale, že není přesné hovořit o výhodách či nevýhodách. Představte si dnešní EU, ovšem s tou výjimkou, že Česká republika není jejím členem. V situaci, kdy jsou všichni naši sousedé členy EU, pozbývá ono dilema smyslu. To je, s prominutím, stejné, jako bychom se ptali, jaká výhoda plyne Jihomoravskému kraji z toho, že je součástí České republiky. Nejde přece o rozhodnutí na základě ekonomického kalkulu. Naše členství v EU zkrátka nemohu hodnotit ve stylu „má dáti – dal – vyplatí se – nevyplatí se“. U středně velkého evropského státu – ČR vůbec není malá země! – ležícího nadto uprostřed všemožně integrovaného kontinentu, vidím jeho aktivní členství – to zdůrazňuji! – jako samozřejmost, nutnost a šanci. Češi sedí s ostatními Evropany u hlavního stolu. Teď ještě, aby jen nekoukali do talíře, ale též mluvili s ostatními, přátelili se s nimi, živě diskutovali, smáli se i nadávali, navrhovali, přeli se, vysvětlovali. Za pochodu se to učí vlastně všichni Evropané, my nejsme lepší ani horší. Chce to jen trochu sebevědomí a odvahy.
I když zcela jistě nesouzníte s pohledem bývalého prezidenta Václava Klause, nemyslíte si, že jeho odpor proti Lisabonské smlouvě měl své opodstatnění a ve světle nejnovějších událostí by si měli spíše sypat popel na hlavu ti, co ho kvůli odmítání podpisu kritizovali a zostouzeli?
Pokud si dobře vzpomínám, tak Václav Klaus tehdy pravil, že kvůli „Lisabonu“ ztrácí Česká republika svou „suverenitu“. Je to divné. V dnešním světě, a vlastně tomu tak bývalo vždy, žádný stát nikdy nebyl absolutně suverénní. Části své svrchovanosti se stát vzdává každou mezinárodní smlouvou, účastí v takových organizacích jako je OSN nebo NATO. Evropská unie je společenstvím států, které se všechny vzdaly části své suverenity kvůli fungování evropského celku. Nebo máte na mysli onu „lisabonskou“ možnost přehlasování, jak se nám stalo v případě tzv. uprchlických kvót? To je především fiasko naší diplomacie. Neumíme si v EU hledat partnery a spojence, všechno řešíme až na poslední chvíli. A když to nedopadne podle našich představ, tak křičíme – ovšem pouze doma, v českém rybníku.
Myslíte si, že smyslem Evropské unie bylo to, aby kvalifikovaná většina členských zemí vnutila tomu „zbytku“ svůj postoj, jako se tak stalo třeba v případě migračních kvót? Není tady skryt ten „žalář národů“, kdy ti menší musí srazit paty a podrobit se těm mocnějším?
Jen na okraj: sám pojem „žalář národů“ je vlastně úsměvný. Naše politická reprezentace tak koncem 19. století označovala rakousko-uherskou monarchii, celkem slušný právní stát s řadou chyb a tradicí šlendriánu. A přitom se lísala k carskému trůnu, z jehož výšin se na „lid“ drze kašlalo. Ach ty kvóty! Chápu, vždyť právě kvůli nim se Česká republika stala otrokyní Bruselu, máme tu odhadem milion uprchlíků, většina domácího, etnicky českého obyvatelstva se plazí zbídačená po ulicích, všude vládne hlad a beznaděj… Nebýt prezidentského cirkusu, který pravidelně obveseluje bezprávné a utlačované obyvatelstvo, český národ by patrně už přestal existovat. Teď vážně: EU není diktatura. Onou „kvalifikovanou většinou“ se hlasuje pouze v těch nejdůležitějších a nejkrajnějších případech, které volají po rychlém řešení. Většina odhlasovala kvóty, situace se stejně změnila a dávno se hledají jiná řešení. Reagujeme na aktuální výzvy, jednou špatně, jindy dobře, nic jiného nám nezbývá. Bolestínství nám nepomůže. Dělá to Merkelová špatně? Fajn! Co navrhujeme my? Skutečnou kontrolu schengenské hranice! Ok. Kolik zemí nás podpoří? Kolik vlastních vojáků pošleme? Kolik dáme do společného rozpočtu?
Nechci si hrát na mudrce, těch je teď všude až příliš, ale opravdu nám chybí promyšlená diplomacie. Anebo máme jen takovou divadelní, jak to před nedávnem předvedl v OSN prezident Miloš Zeman, když světu zvěstoval svůj plán pro boj s terorismem. Takové plamenné projevy se však pronášejí teprve po měsících diplomatické aktivity, kdy jsou už vyjednány koalice a strategie. Jinak je to jen plácnutí do vody. Jiná věc je, že i z hlediska našich státních zájmů by mělo být samozřejmostí, že prezident nemluví z hlavy svá moudra, aby snad demonstroval svou geniální paměť, nýbrž přednese projev, který pečlivě piloval s vládou a týmem diplomatů a poradců. Zahraniční politiku naší země má reprezentovat, nikoliv utvářet.
Nepřipadá vám, že se původní záměr zvrhnul v karikaturu vzájemně výhodného společenství evropských zemí, kdy si zvolení zástupci v EP a obrovská masa eurounijních úředníků potřebuje odůvodnit svou lukrativně honorovanou činnost, a tak vymýšlí další a další svazující a omezující opatření, k jejichž dodržování jsou zapotřebí zase nové stovky a tisíce lidí? Nejsou absurdní všechny tyhle žárovky a banány, když vyberu ty nejkřiklavější případy, které mezi lidmi kolují?
Na ono tvrzení o obrovské mase úředníků se většinou odpovídá bonmotem, že jich je asi tolik, jako na magistrátu průměrně velikého hlavního města. „Banánová otázka“ je mýtus, akci „žárovky“ odhlasovali i naši ministři, když byl „problém“ aktuální, nikdo se k němu negativně nevyjadřoval. Jenže ono je to skutečně absurdní! Půlmiliardový obr reguluje se souhlasem jednotlivých národních států kdejakou hloupost, před skutečně důležitými věcmi všichni v Evropě couvají. Samozřejmě, že jsou mezi jednotlivými státy velké neshody v prioritách. Lepší je ale hledat společná řešení a „žvanit“ o nich v parlamentech, než po sobě střílet, jak je obvyklé v jiných koutech světa. Evropská unie by totiž potřebovala, aby se stala skutečnou federací. Škoda jen, že se všichni tváříme, že je to nějaké hrozivé strašidlo.
Žárovky a třeba i banány a jiné prkotiny by se pak řešily na národní úrovni, na té federální by se jednalo jen a pouze o zahraniční či měnové politice, o armádě a obraně, zkrátka o klíčových věcech. Sám ale nevím, jestli bychom se ve střední Evropě neměli jakési budoucí společné zahraniční politiky spíše obávat. Když slyším některé francouzské, italské nebo německé politiky lísající se k Moskvě… to není příjemné. Omlouvám se zdejším slavjanofilům, jejich nadšení pro ruské impérium, ať už se aktuálně jmenuje jakkoliv, jednoduše nesdílím. Evropská integrace má ovšem ještě jeden nepřehlédnutelný problém: komunikujeme v mnoha jazycích, to je naše tradice a naše bohatství. I proto však nemůžeme být dalšími Spojenými státy, musíme to dělat jinak.
Nepovažujete migrační krizi za důkaz neakceschopnosti orgánů Evropské unie, které se za téměř rok nedobraly jedinému smysluplnému návrhu řešení, což ve svém důsledku ohrožuje existenci Schengenské dohody?
Jde o kombinovaný problém, na vině jsou stejnou měrou národní státy i jimi zřízené společné evropské orgány. První se bojí o svou národní suverenitu, druhé řeší často nedůležité marginálie. Tak je to i se Schengenem. Pokud platí, že vnitřní hranice tzv. Schengenu jsou propustné, pak nutnou konsekvencí musí být, že například řecká, italská, litevská nebo polská vnější hranice již není jen a pouze hranicí jednoho státu, ale naší společnou evropskou hranicí. A tu je třeba mít pod kontrolou. K tomu je nutné zřídit opravdovou evropskou pohraniční službu. V posledku je zcela legitimní mít třeba i společnou evropskou armádu. Jenže: to by se zase nemuselo líbit těm, kdo tak brojí proti čemukoliv „celoevropskému“ a vyhlašují obranu „národní suverenity“. Pokud se stočím zpět k ubohému Řecku: nelze kašlat na kontrolu řecké, a tím i schengenské, hranice a zároveň odmítat celoevropskou koordinaci s odkazem na národní suverenitu. Opakuji: přijetím dobra Schengenu se vnější hranice tohoto sdíleného prostoru stala hranicí společnou. To, že jsme v tom zatím všichni selhali, ovšem neznamená, že si teď rezignovaně řekneme: Selhali jsme, je konec, sbohem Schengene! Většina států hledá řešení a věřím, že i česká vláda se těchto jednání kvalifikovaně zúčastňuje.
Jsou ty statisíce do Evropy se valících lidí ohrožením evropské kulturní a politické identity, jíž se Vaše Collegium Europaeum věnuje?
Každá lidská bytost má nějakou svou mnohovrstevnatou identitu či vlastně identity, které se mohou v čase měnit. Platí to i pro širší lidskou komunitu, ať už jsou to národy nebo náboženské skupiny. Striktně řečeno – identitu vám vlastně nikdo nemůže jen tak vzít, evropská ani česká identita – nakolik o nich lze takto komplexně vůbec hovořit – se přece nemohou rozpustit jako pověstná kostka cukru. A k uprchlíkům čili vlastně exulantům, emigrantům a imigrantům: kolik jich přišlo do Evropy? Přes milion? Kolik to bylo v minulých letech? A kolik má EU celkem obyvatel? Půl miliardy? Kolik takových lidí přišlo do České republiky? Předpokládám, že se vlastně ptáte na problematiku muslimských imigrantů a na jejich integraci. Pokud je naše evropanství dostatečně – byť kriticky – sebevědomé, tak by to problém být neměl.
Ing. Miloš Zeman
Průšvih však nastává v situaci ufňukané nejistoty: pohrdání demokracií, neboť je přece pomalá a bezzubá, odmítání politiky jakožto správy věcí veřejných a volání po pevné ruce, populismus, strach – to je cesta do pekel. V takové situaci bychom to nezvládli. Také u nás tyto tendence jsou – vždyť co se najednou vynořilo hlasatelů konce evropské a obecně západní civilizace! To je ovšem písnička stará už dvě století. Jako Čech, Evropan a Zápaďan rozhodně nevidím alternativu v údajně konzervativním Rusku, v čele s bývalým kágébákem prý chránícím křesťanské hodnoty proti západnímu úpadku. A už vůbec ne v konfuciánsko-marxistickém blouznění současné „lidové“ Číny. Pokud jsme ještě Evropany, třebas postkřesťanskými, pak je všechno to občasné odstraňování vánočních betlémů kvůli útlocitným muslimům stejně trapné a hloupé, jako podlézavé slavení ruské jolky nebo čínského nového roku.
Závěrem se ještě vrátím k vašemu blogu, v němž jste si také utahoval z aktivit stávajícího prezidenta Miloše Zemana ve vztahu k Ruské federaci a Číně. Není to naopak chvályhodné, že hledáme partnery i v takových mocnostech? Nebo co je na tom špatného podívat se dál než na „eurounijní dvorek“?
Předně doufám, že v Rusku a Číně hledáme partnery nikoliv snad strategické či dokonce civilizační, nýbrž pouze obchodní. A tento záměr není nějakým vynálezem Miloše Zemana v úloze prezidenta republiky, dělo se tak i dříve a s větším sebevědomím. Zásadním problémem je neprofesionalita prezidentova týmu, který předstírá, že jakoby vytváří nějakou vlastní zahraniční a ekonomickou politiku státu. Často je to až tragikomické, jakých diletantských kroků jsme pak svědky. Prezident republiky není soukromá osoba. Když už poskytuje rozhovory ruské státní televizi První kanál, měl by mluvit česky a nechat se překládat. Jde o symboliku nepsaného diplomatického protokolu, neboť je reprezentantem českého státu. Není třeba dokazovat, že umí rusky – navíc špatně. Příkladem by mu mohl být právě V. V. Putin, který, ačkoliv jako sovětský agent angažovaný v NDR hovoří perfektně německy, tak například ve slavném rozhovoru pro německou ARD samozřejmě hovoří rusky a je překládán.
To, co dělá pan Zeman, je spíše výrazem jeho narcismu, který by si jako prezident republiky měl odpustit. Jen doufám, že tím divákům ruské státní televize nechtěl prezentovat naše „civilizační vazalství“ vůči Rusku. Další ukázkou bylo například prezidentovo servilní vystoupení v čínské státní televizi CCTV, v němž si moderátor dělal z pana Zemana, hlavy státu, vysloveně legraci. Když se náš „velký diplomat“ vytasil s chudákem Krtečkem a svou podivnou angličtinou sděloval, že Krteček je značka, i když mladá – prý na rozdíl od pandy – moderátor ironicky podotkl, že je to také značka poněkud „maličká“. A prý to má svou symboliku: malý Krteček a malé Česko vedle velkého pandy a velké Číny. A závěr té estrády s prezidentem (!) redaktor ukončil větou: „Ještě je tady ten Krteček?“, k čemuž prezident (!) nadšeně opáčil: „Ano, ukážu vám ho ještě jednou.“ Toto je, prosím, sebevědomá ekonomická diplomacie? A navíc: mimo „eurounijní dvorek“ leží i jiné důležité země! Japonsko, Korejská republika, Tchaj-wan, Austrálie, Jihoafrická republika, Brazílie nebo Kanada. Jenže ty jaksi provozují klasickou diplomacii a nepotřebují středoevropského maskota ke svým geopolitickým hrátkám.
doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D., historik, filosof a editor, docent českých dějin Univerzity Karlovy, jako koordinátor vede Collegium Europaeum při FF UK a Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
