Pohoršuje vás reklama pivovaru Bernard s motivem ,,černé dvanáctky"?Anketa
Někteří označují rok 2015, který je téměř za námi, dokonce za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?
Nesmírně náročný určitě byl, ale přelomový podle mě ne. Nedošlo k žádnému opravdu systémovému zvratu, výrazně však gradovaly některé předchozí trendy. Konflikt na Ukrajině ve skutečnosti doutnal už řadu let a ve vojenské rovině naplno propuknul v roce 2014. Také Řecko se několik let potácelo na hraně krachu a jeho letošní „záchrana“ je jen dalším odkladem nevyhnutelného. Vzestup islamismu a s tím související imigrace a terorismus také nejsou žádné novinky, ale teď samozřejmě hodně nabírají na síle a začínají se konečně víc a víc politicky reflektovat. Nejedná se tedy o změnu kvality a podstaty hrozeb, spíš jde o výrazný posun jejich kvantity a intenzity. Pokud bych to měl shrnout a zjednodušit jediným slovem, tak rok 2015 nebyl rokem přelomů, nýbrž rokem eskalací. Ale pokud bych měl přece jen vybrat jednotlivou událost, jež přináší důležitou změnu, tak je to přímá ruská vojenská intervence v Sýrii. Jedná se vlastně o první případ, kdy Rusko takhle rozsáhle nasazuje ozbrojené síly mimo území bývalého SSSR, a když nepočítáme Čečensko (kde přece jen jde primárně o separatismus), tak Rusové poprvé nasazují větší vojenské kapacity v boji proti islámskému terorismu. Poprvé poslali do boje své strategické bombardéry a vypustili střely s plochou dráhou letu z hladinových lodí a ponorek. Moskva přinejmenším dokázala, že má schopnost realizovat expediční vojenské operace a je schopna zaútočit na své protivníky i poměrně daleko od ruských hranic.
Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?
Obávám se, že u západoevropských elit (nebo spíše rádoby-elit?) nějaký velký úspěch nevidím, vidím prakticky jenom ta selhání. Bohužel se ukazuje, že velká většina politiků není schopna zvládat krizové situace a nedokáže dohlédnout za horizont jednoho, maximálně dvou volebních období. Dostali se do bezprecedentní situace, kterou zkrátka nezvládají, takže reagují vysloveně zoufalými nebo směšnými kroky. Pokud si někdo zasluhuje chválu, tak někteří politici zemí střední a východní Evropy, protože si zachovávají jakýsi zdravý rozum a nepodléhají tlaku Bruselu. Jejich motivace je asi značně variabilní, u některých z nich to bude opravdu zásadové přesvědčení, kdežto u jiných jen populismus, resp. snaha zalíbit se voličům, avšak v každém případě konají z dlouhodobého hlediska lépe než většina těch, kdo v těchto chvílích sedí na nejvyšších postech v západní Evropě. Vždy jsem byl zastánce úzké kooperace zemí středovýchodní Evropy, chcete-li zemí bývalé Habsburské monarchie, a dnes je potřeba jakéhosi společného postupu snad naléhavější než kdykoli jindy. Visegrádská čtyřka by teď měla držet při sobě a společně se postavit na odpor nesmyslům, které se teď na nás z Bruselu ve stále větší míře valí, což jsou samozřejmě na prvním místě tzv. uprchlické kvóty.
V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra republiky, který ho obvinil z šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Prožili jsme další „antizemanovský podzim“? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?
Některá média to tak samozřejmě prezentují, ale podle mě to vůbec neodpovídá skutečnosti. Pro mě je Miloš Zeman jedním z mála skutečných státníků a u něj opravdu jde o přesvědčení, nikoliv jenom o populismus. Přesto, nebo možná právě proto, má u veřejnosti značnou podporu, přinejmenším co se týče postojů vůči imigraci a islámu, a to i u lidí, kteří jsou jinak jeho velkými odpůrci. Nastává tady asi něco jako v případě Václava Klause, který se také jako prezident těšil velké veřejné podpoře, přestože měl proti sobě spoustu rádoby-elit a velkou část mediální scény. Pokud jde o média, tak chápu, že se proti Zemanovi staví některá soukromá média, ta mají své majitele, kteří zase mají nějaké své zájmy, a z tohoto pohledu je třeba produkci těchto médií hodnotit. Co mě ale zaráží, to je skutečnost, že se na oné virtuální „anti-zemanovské“ vlně v některých případech vezou i česká veřejnoprávní média. Ta jsou přece placena z našich poplatků, a tudíž by se snad měla na veřejnost trochu více ohlížet. Pokud můžu přidat ještě jednu kuriozitu, tak německý bulvární deník Bild nedávno zařadil Miloše Zemana do jedné kategorie s představiteli tzv. krajně pravicových subjektů z evropských zemí, a dokonce k tomu doplnil větu, že Zeman je prý v hloubi duše ultrapravičák!
To samé se dle mnohých dělo v celoevropském kontextu. Jakoby se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v té souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové.
Je to naprosto logické a zákonité. Veřejnost má dojem, a bohužel velmi často nikoli neoprávněně, že mainstreamoví politici ztratili s voliči kontakt, problémy ignorují, zlehčují, neřeší, případně i zhoršují. Takže voliči se obracejí k jiným stranám, částečně z protestu a frustrace, ale částečně proto, že jim už prostě došla trpělivost a začínají se klonit k radikálním řešením. Nejde jenom o tu imigraci, ale také o některá socioekonomická témata, a proto ta tzv. krajní pravice odebírá voliče i socialistům. Nejedná se totiž o klasickou liberální pravici, ale spíše o sociálně-konzervativní strany, které se tak trochu vrací ke konzervatismu 19. století. A takhle se dá mimochodem charakterizovat i politika Vladimira Putina. Pokud se ale vrátíme k západní Evropě, tak od jakýchkoli voleb se dají očekávat velké změny, protože vyhraje buď ta tzv. krajní pravice, nebo strany sice etablované, ale schopné se přizpůsobit a převzít i část témat tzv. krajní pravice. To jsme teď mohli vidět ve Francii, kde Nicolas Sarkozy dokázal celkem efektivně převzít značnou část agendy od Národní fronty. Německo je zvláštní případ kvůli výjimečně silné osobnosti kancléřky Merkelové, která zatím nemá seriózního vyzyvatele, avšak i tam očekávám velké změny, ačkoliv třeba nenastanou hned v roce 2016.
Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jejím dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak hodnotit tento stav?
Je to jenom oddalování nevyhnutelného, další snaha oživovat mrtvolu. Řecko se už dávno dostalo do situace, která by jednoznačně znamenala krach a bankrot, kdyby ta země nebyla členem eurozóny a EU. Jasně se ukázalo, a o tom už snad nikdo nepochybuje, že euro je projekt zejména politický, nikoli ekonomický. A co hůř, že ve snaze prosadit politické vize (či spíš iluze) ignoruje ekonomická fakta. Je to další důkaz odtržení většiny politického mainstreamu Evropy od reality, protože tu zjevně existuje představa, že ekonomické zákony lze beztrestně porušovat. Ne, nelze, lze je možná chvíli natahovat, ale čím větší to natažení pomyslné gumy bude, tím horší pak bude smrštění a náraz. Řecko zejména v eurozóně nikdy nemělo být, a pokud už tam bylo, mělo z ní být nejpozději letos vyloučeno. Nějaký postup by se na to našel, pokud by byla dost silná politická vůle. Stejně si ale nemyslím, že by mohla eurozóna v této podobě přežít delší dobu, ostatně to platí o celé EU. Řecko není příčinou, nýbrž „jen“ extrémním projevem a důsledkem vyčerpání celého politického, ekonomického a sociálního modelu, který způsobuje, že dnes Evropa ve světě tragikomicky pozbývá vliv. Je to skutečně absurdní a docela smutná situace, když si člověk uvědomí, že evropské mocnosti byly po staletí světovou špičkou téměř ve všem a tomu světu nějakou dobu vlastně i prakticky vládly.
Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii na radikály z Islámského státu?
Rusko sice zaznamenává ekonomické problémy, ale svou pozici ve světě dokázalo značně posílit. To je změna oproti roku 2014, kdy se kvůli angažmá na Ukrajině dostávalo do částečné izolace a pozbývalo i podporu ze strany některých svých spojenců. Teď je Vladimir Putin, obrazně řečeno, zase „na koni“, samozřejmě hlavně kvůli Střednímu východu. Ukázalo se, že Rusové měli, stejně jako Izraelci, pravdu, když byli vůči tzv. arabskému jaru skeptičtí, zatímco USA a EU ty změny v arabských zemích nekriticky vítaly. Výsledkem je chaos, další konflikty a vzestup islamistů v čele s Islámským státem. Kromě toho se ukazuje, že západní operace proti IS jsou nedůsledné. Hodně připomínají Vietnam, kde se bojovalo vlastně „s jednou rukou za zády“. Naopak Rusko jde do boje proti islamistům naplno, samozřejmě při tom sleduje i své vlastní zájmy v regionu (což je ovšem logické a dělají to všechny mocnosti), ale dnes má Rusko image toho, kdo proti islamistům bojuje zdaleka nejvíce, což mu opět získává sympatie i na Západě. Dříve bylo nejpopulárnější volat málem po válce proti Rusku, zatímco dnes stále hlasitěji zní racionálnější hlasy, které žádají partnerství s Moskvou. Na Západě i v Rusku určitě pořád existuje dost lidí, kterým vyhovuje podněcování vzájemného konfliktu, jenže to je podle mě spolehlivou cestou do pekel. Proti islamismu musí být Západ a Rusko spojenci.
Bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy i Francii, Milan Syruček uvedl v rozhovoru pro ParlamentniListy.cz: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i USA; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“ Co si o takové klasifikaci myslíte?
Myslím, že je to docela výstižné. To, co vidíme nyní, jsou začátky války, která má jasně a nepochybně ideologickou povahu. Nepřítel má velmi široké spektrum možností jak bojovat, což je dobře vidět na Islámském státu. Ten již ovládá území, na němž vykonává veřejnou správu a poskytuje různé služby, zvládá konvenční válku, asymetrickou partyzánskou válku i teroristické útoky daleko od svého území. Přestaňme si konečně nalhávat, že je to jen nějaká teroristická a guerillová skupina, které se podařil nějaký mimořádný úspěch. Ne, Islámský stát je přesně to, co říká i jeho název, je to de-facto-stát a je to prototyp toho, jak by vypadal svět, kdyby islamisté zvítězili. Sluníčkoví zastánci islámu tady mohou stokrát tvrdit opak, ale tohle je islámský chalífát ve své ryzí středověké podobě. Že používá Internet a řízené rakety, na té podstatě nic nemění. Ale co je ještě daleko horší, něco podobného můžeme brzy vidět také přímo tady v Evropě. Už dnes přece existují v západoevropských městech ulice a čtvrti, kde fakticky vládně právo šaríja. Očekávám, že v některých těchto čtvrtích převezmou kontrolu bojovníci z Islámského státu, možná sem přijdou maskovaní v uprchlických vlnách, potom tam otevřeně vyhlásí chalífát a přihlásí se k Islámskému státu. A pak všechny ty horory, které se odehrávají v Sýrii a Iráku, budou najednou taky v Marseille nebo Amsterdamu. Hodně pochybuji, že si s tím politici současného evropského mainstreamu dokážou efektivně poradit.
Abychom ekonomická témata pojali šířeji... Probouzí se ve stínu migrační krize nadějně ekonomika EU a USA, nebo stále směřujeme ke strukturálnímu průšvihu – útěk pracovních míst na Východ, další ztráty díky robotizaci a automatizaci, snižování životní úrovně, zadlužení…
V případě USA to probuzení probíhá, ale s Evropou je to horší. Jak jsem se už zmínil, ten ekonomický a sociální model západní Evropy se zcela zjevně vyčerpává. Přebujelá byrokracie, rozdávačný sociální systém, odsun výrobních kapacit, zaostávání ve vědě a výzkumu… Je fascinující, jak se pořád hovoří o nějakém zvyšování konkurenceschopnosti, ale právě že jen hovoří. Místo investic do vědy, výzkumu a vývojové, průmyslové, energetické a dopravní infrastruktury se sypou peníze do sociálních systémů a nesmyslů, jako je multikulturalismus, genderová rovnost, boj proti fiktivnímu globálnímu oteplování nebo snaha začlenit menšiny, které se začlenit nemohou a nechtějí. Nejsem si jistý, koho přesně si EU bere za vzor, asi Řím těsně před jeho zhroucením, ale zato jsem si jistý, kdo by naším vzorem být měl. Malé, ale úspěšné země, na prvním místě pochopitelně Izrael, dále třeba Jižní Korea, Tchaj-wan nebo Singapur, které si udržují svoje pozice jen díky kvalitě, resp. investicím do vědy a výzkumu. Ale většina západoevropských politiků tohle nechápe a nechce nebo nedokáže přemýšlet v nějaké dlouhodobější perspektivě, takříkajíc strategicky plánovat. Bohužel se chovají přesně podle toho, co dokonale vystihl Miloš Zeman, když řekl, že investice nemají volební právo.
CELÝ SERIÁL PL.CZ "ROK 2015- A CO DÁLE?"
Po ekonomické stránce prý předbíhá Spojené státy Čína. Například podle politologa Oskara Krejčího „je střídání hegemona nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka.“ Jak se ekonomická síla či slabost Spojených států a Číny může projevit na mezinárodních vztazích?
Síla Číny a slabost USA je mýtus, v mezinárodní politice a ekonomii dnes určitě jeden z největších, ale také nejpevnějších. Čínská ekonomika je ve skutečnosti nafouknutá a přehřátá bublina, nebo vlastně přinejmenším dvě bubliny, jedna akciová a jedna realitní (a daleko větší a horší než ta, která praskla před lety v USA). Čína má obrovské množství ekonomických a sociálních problémů, ale vyniká v tom, že se jí daří je dobře skrývat, takže pořád vyvolává dojem prosperity. To, jak Čína ve vojenské oblasti „ukazuje svaly“, je jen součástí urputné snahy skrývat narůstající problémy. Ale dokonce už i oficiální údaje hovoří o potížích a zpomalování, nehledě k tomu, že mnoho odborníků těm oficiálním údajům z Pekingu už prostě nevěří. Existují studie, podle kterých zaznamenává Čína ve skutečnosti už pokles HDP a její celkové zadlužení (včetně dluhů provincií) se pohybuje ve stovkách procent HDP. Nemluvě o hazardujícím bankovním sektoru, demografické krizi a strašlivých ekologických škodách. Přesto ale mám určité obavy, jenže ne kvůli síle Číny, nýbrž kvůli její slabosti. Čínu čeká velká ekonomická krize, možná i prakticky krach, a bude moci hovořit o štěstí, pokud tam poté nenastane i sociální a politický kolaps. A právě v takové krizové situaci mají i obecně racionální politici tendence dělat hlouposti, a to i takové, které mohou vést k ozbrojenému konfliktu. V případě Číny by to mohlo být nějaké vyhrocení už tak dost napjatých vztahů s USA v jihovýchodní Asii.
Jak moc ovlivní globální vývoj výsledky, ale i průběh a předvolební kampaň prezidentských voleb ve Spojených státech amerických? Vyhraje „normální“ kandidát, nebo třeba Donald Trump či Bernie Sanders?
V téhle chvíli je ještě brzy spekulovat o konkrétním výsledku, ale podpora pro Trumpa a Sanderse je dokladem toho, že i v USA existuje jev, který se poněkud podobá tomu v EU, tedy výrazně narůstající nespokojenost voličů s tradičními stranami, resp. jejich establishmentem. Mimo dvě hlavní strany se v USA prakticky prosadit nelze, lze je ovšem použít jako „nálepky“ pro víceméně samostatný postup, což v určité míře činí Trump i Sanders. Klíčové ale budou předvolební sjezdy, na kterých se odehraje nominace kandidátů. Zásadní otázkou tady pak je, nakolik mají vedení stran „pod kontrolou“ ty, kdo budou o nominacích rozhodovat, protože zejména u Trumpa platí, že téměř celé vedení Republikánů ho odmítá, ačkoli má u veřejnosti velkou podporu. V případě Demokratů to tolik vyhrocené není, ale vzpomeňme si, že když se začalo hovořit o nástupci George Bushe juniora, tak jasným favoritem byla Hillary Clintonová, zatímco Barack Obama měl pozici outsidera. Pokud jde o mě osobně, přál bych si za prezidenta Jeba Bushe, mezi kandidáty je však více zajímavých osobností, např. Cruz nebo Carson. Je to zásadní rozdíl oproti roku 2012, kdy Republikáni prohráli především proto, že prostě nedokázali postavit proti Obamovi dostatečně silnou a výraznou, ale současně široce přijatelnou osobnost, která by oslovovala i jiné voliče než ty tradiční republikánské.
Jaká je vaše prognóza budoucího vývoje Evropy v roce 2016? Poradíme si s migrační krizí, nebo se nakonec staneme obětí džihádu a evropská civilizace nastoupí cestu k postupnému zániku a spácháme sebevraždu, jak varují někteří analytici?
Nemyslím si, že rok 2016 přinese ten zlom, kdy to zvládneme a takříkajíc se „probudíme“. Bude to asi trvat o něco déle, ale do roku 2020 to asi přijde. Tou obětí džihádu, pokud takhle nazveme expanzivní snahy islamismu, se nestaneme, tou už jsme, důležité ale je, abychom přestali být bezmocnou obětí a začali se mu účinně bránit. To bude právě ten zlom. Přímý boj s islamismem je nevyhnutelný a přijde brzy, zde je jasná paralela s nacismem a nyní jsme vlastně na podobné úrovni jako na konci 30. let 20. století. Ale stejně jako jsem si jistý tím, že nás ten boj čeká, tak jsem si také absolutně jistý, že v něm nakonec zvítězíme a že západní civilizace nejen přežije, ale nastoupí posléze cestu k dalšímu velkému rozkvětu. Ten konflikt bude strašlivý, ale paradoxně také prospěšný v tom smyslu, že nám pomůže si zase vzpomenout na západní hodnoty, myšlenky a ideje, odstřihnout se od materialismu a konzumu a vrátit se k tomu, na čem Západ stojí, tedy k antickým, židovským a křesťanským základům. Musíme si uvědomit, že stojíme proti nesmiřitelnému protivníkovi, který nás nenávidí nikoli proto, co konkrétně uděláme, ale kvůli tomu, kdo jsme. Islamismus chce západní systém hodnot zcela zničit a nahradit jej despotickou tyranií, jíž se (když si nyní vypůjčím proslavený výrok Winstona Churchilla) nevyrovná nic z temného a politováníhodného výčtu lidských zločinů.
Kdo se stal z vašeho pohledu nejvýraznější figurou české politické scény a proč? Do jaké míry splnil očekávání, anebo naopak zklamal prezident Miloš Zeman, Andrej Babiš, Bohuslav Sobotka, Miroslav Kalousek?
Z mého pohledu všichni čtyři jmenovaní politici naplnili to, co jsem očekával, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu. Určitě nejsilnější osobností je prezident Miloš Zeman, na kterém si ještě více než kdy jindy vážím jeho ochoty říkat to, co si myslí, naprosto bez ohledu na to, jak je to populární nebo tzv. politicky korektní, případně jak to vypadá v televizi. Kéž by takových státníků bylo více! Pokud jde o Andreje Babiše, ten konsoliduje a posiluje svou moc v ekonomice a veřejné sféře, ale jsem zvědavý, jak se mu podaří zvládnout napětí a konflikty uvnitř hnutí ANO, které nevyhnutelně nastávají, jak lze nejlépe vidět na dění v Praze. Také bude velmi zajímavé, jaké téma zvolí ANO pro další volby, protože jako strana ve vládě už samozřejmě nemůže argumentovat „nemehly“. Je docela možné, že vsadí na rostoucí odpor vůči EU a imigraci, což už ostatně v některých prohlášeních Andreje Babiše lze slyšet. Bohuslav Sobotka bohužel potvrzuje, že není silným a cílevědomým lídrem, jaký by byl potřebný pro krizové situace, není to „kamarád do deště“. V tomto celkem dobře zapadá do standardního modelu politika ve většině zemí EU. No a Miroslav Kalousek? Ten by se rád stal lídrem české pravice, ale moc mu to zatím nejde. S neustálým kritizováním Babiše si asi nevystačí a je otázkou, jak si TOP 09 povede bez Karla Schwarzenberga v čele a bez spolupráce se STAN v regionech. Obecně platí, že většině stran zoufale chybí odborně schopné a současně výrazné osobnosti.
Kdo na politické scéně příští rok posílí, kdo propadne? Ať už díky krajským volbám, nebo případným otřesům ve vládní koalici, nebo vývoji ve světě? Babiš, ČSSD, komunisté a radikální levice, protievropská a protiimigrační pravice (která?), proevropská pravice, někdo jiný…?
Předpokládám, že silnou pozici si udrží ANO a pomalu půjde nahoru tradiční pravice, tím myslím ODS. V případě ČSSD záleží na tom, jak se postaví právě k tématu imigrace, resp. jestli u Bohuslava Sobotky převáží odpovědnost vůči straně a názoru voličů, nebo vůči Evropské unii. Tohle je téma, na němž by mohla ČSSD teoreticky i vyhrát volby, ale taky by mohla prožít strašlivý debakl. Kdo ale půjde nahoru zcela určitě, to bude tzv. krajní pravice, tedy zejména Úsvit a Blok proti islámu, možná i další subjekty, pokud se jim podaří to téma vhodně uchopit. Jak známo, krajské volby jsou často trochu „referendum o vládě“ a hlasuje se v nich i na základě témat, která se v krajích řeší minimálně nebo vůbec, takže se dá čekat, že ta protiimigrační pravice na krajích zaboduje. A jestliže zvolí tutéž taktiku jako tzv. krajní pravice v západních zemích, tedy linii sociálního konzervatismu, tak může začít přebírat voliče i levici včetně KSČM, která také hodně pracuje s tématy národních zájmů. Dá se to shrnout tak, že se kromě té standardní dichotomie pravice-levice dostává do popředí „systémová“ nespokojenost s některými zásadními tématy, což byla v minulosti hlavně korupce, díky čemuž bodovalo hnutí ANO a trochu také Úsvit Tomia Okamury, kdežto nyní je to zejména téma imigrace, což pravděpodobně umožní vzestup dalších nových, případně v minulosti marginálních subjektů.
Nejmenovaní politici a publicisté nás straší, že nám, Čechům, hrozí ztráta svobody. Prstem ukazují zejména na Andreje Babiše. Přiblíží se příští rok cosi takového?
Nehodlám se ani v nejmenším zastávat Andreje Babiše, avšak navzdory veškerému nesouhlasu s ním si myslím, že on není příčina, není to nějaký „arci-zloduch“. Je to jen příznak a projev trendu, který se dnes projevuje v celé Evropě. Má různé formy, někdy zdánlivě jdoucí i proti sobě, všechno to však má společný rys v podobě ztráty individuálních svobod a oslabování tradičních, chcete-li konzervativních (antických, židovských a křesťanských) idejí Západu. Tu ve prospěch oligarchů, tam ve prospěch úřadů v Bruselu, onde ve prospěch nikým nevolených nevládních organizací. Idiotské nápady Evropské unie, snaha o regulování kouření v restauracích a vlastnictví střelných zbraní, nálepkování odpůrců masové imigrace málem jako „nácků“, oligarchizace ekonomiky a médií, státem posvěcované únosy dětí (a to nejen v Norsku), omezování svobodného podnikání pod nálepkou „boje proti klimatickým změnám“, pokusy vnucovat dichotomii „buď s USA, nebo s Ruskem“, absurdní kritizování Izraele (ve skutečnosti jediné skutečné „západní“ demokracie na Středním východě), prosazování tzv. politické korektnosti a preference údajně diskriminovaných menšin… To byl jen takový nesouvislý výběr témat, u nichž mám dojem, že se nám někdo stále pokouší vnucovat něco, o čem nám tvrdí, že je to pro nás dobré, ale co doopravdy vyhovuje jen jeho sobeckým mocenským zájmům.
Čas od času padne termín „válka“. Ať už světová, nebo lokální. Slýchali jsme, že Rusko může napadnout Pobaltí. Amerika Rusko. Čína Ameriku. Amerika Čínu. Írán Izrael. Izrael Írán… Přiblíží se na základě dějů příštího roku něco z toho?
Válka už probíhá, jenom si to pořád nechceme přiznat. Nevím, co ještě se bude muset stát, abychom si konečně uvědomili, že jsme už řadu let v nemilosrdné válce s islamismem, ačkoliv je to válka jiného druhu než ty dřívější. Na jedné straně nyní stojí islamisté, pro které je jediným přijatelným výsledkem totální vítězství bez kompromisů a úplné podřízení světa teokratické diktatuře. Proti nim stojí všichni ostatní, nejen USA, Evropa a Izrael, ale i Rusko, Indie a další země. Poněkud se to podobá situaci před druhou světovou válkou, kdy byly také vztahy mezi mocnostmi hodně propletené. Tehdy ještě nebylo zcela jasné, kdo s kým proti komu bude válčit. Že tím protivníkem „zbytku světa“ musel být nacismus, je nám zřejmé až teď, protože jsme pochopili absolutně zločinnou a zrůdnou povahu té ideologie. Ale bylo by dobré, abychom to v případě nové války pochopili předem a abychom už dnes poznali, že tím nesmiřitelným protivníkem je jedině islamismus. Mezi velmocemi budou existovat spory vždycky, což je logický a přirozený stav mezinárodní scény, jsou to však většinou konflikty racionální, které se dají řešit nenásilně, tedy dohodami, kompromisy, rozdělením sfér vlivu apod. Naopak islamismus je něco, s čím nikdy žádná dohoda nebo kompromis existovat nebude, tak jako zkrátka nemohla existovat ani s nacismem. Islamismus je totalitní, nenávistné a fanatické zlo, proti kterému se mocnosti musí spojit, drtivě ho porazit, exemplárně rozdrtit a jednou provždy zlikvidovat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
