Jestliže evropské země razantně nezmění svoji imigrační politiku, pak to dlouhodobě nebude znamenat skoro nic. Celou dohodu EU s Tureckem jsem od počátku považoval za obrovskou chybu a fakticky za kapitulaci před nepokrytým tureckým vydíráním. To, co Ankara předvádí teď, opět není nic jiného než sprosté vydírání a nátlak. Bez dohody se do Evropy hrnou tisíce ilegálních imigrantů, které sem Turecko nechá projít. Pokud bude dohoda platit, pak imigranti získají v Turecku azyl, a možná i občanství, a jelikož s Tureckem budeme mít bezvízový styk, tak víceméně ti samí lidé sem poté přijdou takříkajíc legálně. Nemůžu si pomoci, ale faktický rozdíl nevidím skoro žádný. Turecko na Evropu tlačilo a neustále navyšovalo požadavky, což mu vyšlo, protože evropští lídři nebyli schopni tomuto nátlaku vzdorovat. Pokud by tady byla jasná ochota střežit hranice a ilegální imigranty bez práva na azyl okamžitě deportovat, tak by si Ankara tenhle tlak asi rozmyslela, jenže taková vůle u naprosté většiny evropských politiků stále chybí. Pořád je to zas a znovu totéž. Západ ustupuje a ponižuje se, není schopen se bránit a agresor vítězí. A dokud se hodně nezmění politické reprezentace v několika nejdůležitějších evropských zemích, především ve Francii a Německu, bude tato situace zaručeně trvat nadále. Naštěstí se zdá, že ta změna přijde brzy, snad už příští rok.

Jak vůbec sledujete poslední dění v Turecku? V jednom z minulých rozhovorů jste říkal, že je tragikomické, že členem NATO je země ovládaná islamisty…

Přesně tak. NATO představuje uskupení, které vzniklo s cílem zabránit válce v Evropě, a sice tak, že formou kolektivní obrany bude odstrašovat nepřátele Západu. Členem se potom stalo i Turecko, protože změny, které zahájil Mustafa Kemal Atatürk a na které pak dohlíželi vojáci, se ukazovaly jako příslib, že se sekularizované Turecko stane de facto západním státem. Dá se říci, že po této slibné cestě postupovalo osmdesát let, zhruba od roku 1923, kdy se Atatürk stal prezidentem, až do roku 2002, kdy volby poprvé vyhrála islamistická strana AKP. To, že jsou to prý „umírnění“ islamisté, je nesmysl a protimluv. Jak výstižně řekl Miloš Zeman, umírněný islamista je podobná pitomost jako umírněný nacista. Pokud se odlišují tím, že ten „radikální“ používá násilí a „umírněný“ bojuje o moc ve volbách, pak podle této logiky se dá konstatovat, že se Hitler po neúspěšném puči a po propuštění z vězení stal „umírněným nacistou“, protože se snažil vyhrát volby, což se mu pak taky povedlo. Ale abych se vrátil k Turecku a NATO, je zřejmé, že Ankara už řadu let sleduje vlastní linii zahraniční a bezpečnostní politiky, která má za cíl vrátit Turecko na pozici vůdce islámského světa. Každá země určitě má přirozené právo prosazovat své mocenské zájmy, ale v tom případě Turecko nemá nárok na členství v Alianci, která slouží k obraně Západu, a nikoli k šíření islamismu. Sekulární Turecko do NATO klidně patřit může, Erdoganovo islamistické Turecko určitě ne.

Bezpečnostní analytik Lukáš Visingr