Zeman není levicový prezident, ale mocenský cynik s neurvalým stylem. Politické dění končícího roku bilancuje Jiří Dolejš

Jen před pár dny jsme si připomněli tři roky od úmrtí Václava Havla. Myslíte si, že se za ty tři roky nějak proměnilo vnímání Havla? Jak hodnotíte Havlův význam, jeho činy a myšlenky, politickou ideologii a i chyby, které udělal?

Osobu prvního polistopadového prezidenta si budeme připomínat i dál. Prostě proto, že minimálně v symbolické rovině vstoupil do historie, a to počínaje okamžikem, kdy ho v prosinci 1989 poprvé vyzdvihl ještě komunistický parlament. Nechme to ale už historikům. Uctívačské či nenávistné aktivity kolem něj ale na mne působí trapně. Byl to přece reálný člověk z masa a kostí, a ne socha. V jeho intelektuálních postojích vůči zneužívání moci za minulého režimu lze ovšem nalézt i sympatické rysy. Svého času se neštítil ani slova socialismus. Nenávist vyvolával svým universalistickým přístupem zejména u nacionalistů. Tento typ negativní mytologie lze vystopovat už od časů dr. Sládka. Opačný extrém je až nábožná adorace jeho abstraktního moralismu. Ovšem jeho určitý liberální idealismus jako osa jakési politické ideologie – pokud se dá u něj něco takového vůbec určit – byl po roce 1989 konfrontován s výkonem moci v nejvyšší ústavní funkci během transformace, kdy rozhodovaly zájmy rodících se mocenských elit. A tady se důvody k věcné kritice ukazují podle mne často. V prezidentské roli ale skončil už před 11 lety, a tak dělat z něj posvátnou ikonu, či naopak na něj házet všechny problémy dneška, je hloupé. Ostatně jeho nástupce Václav Klaus má na tom, jak dopadla mnohými kritizovaná transformace naší společnosti, a na tom, že mluvíme o trendu oligarchizace společnosti, asi výrazně větší vliv než on.

Prezident Miloš Zeman v tomto roce proslul výroky k zahraničněpolitickým událostem a část společnosti pobouřil i svými vulgarismy. Myslíte si, že kvůli tomu by měl odejít do politického důchodu, nebo zatím na „smetiště“ historie české politiky nepatří?

Prezidentská kandidatura na rok 2018 je ještě daleko a nevíme, kdo bude kandidovat. Samozřejmě, že bych uvítal konečně jasně levicového kandidáta. Nyní ale musíme žít s prezidentem, kterého občané zvolili v roce 2013. A na výkon jeho mandátu hleďme kritickým rozumem. Co si zaslouží pochvalu, chvalme, a co by mělo být kritizováno, kritizujme. Zejména v oblasti zahraniční politiky, kde hlava státu má určité kompetence. Jeho názory na EU jsou mi ale mnohem bližší než ty Klausovy. V jiných otázkách zahraniční politiky ovšem působí zmateně, a to i pokud jde o dění na Ukrajině či Blízkém východě. Otazník mám také nad vlivem jeho okolí na jeho osobu. Osobně jsem ho volil až ve druhém kole a s jistým sebezapřením. Není to pro mne levicový prezident. Odmítám se slepě zařadit mezi jeho fanatické obdivovatele, stejně tak jako fanatické kritiky.

Myslím si, že iracionální a až panikářské kampaně pro a proti současné hlavě státu odvádějí pozornost od skutečných problémů. Zeman určitě není nekritizovatelný monarcha. A jeho neurvalý styl snižující důstojnost prezidentského úřadu se mi prostě také nelíbí. V pořadu s masarykovskou tradicí by nemusel mluvit způsobem, který, když se jej dopouští řadový poslanec, končí před imunitním výborem. Poškozuje to i naši pověst v zahraničí. Nedělám z něj ale kvůli tomu démona, který vede zemi do pekel a který by měl být kamenován, byť jenom vejci. Kdo kritizuje snižování důstojnosti a agresivní komunikaci, neměl by se jí sám dopouštět. Ovšem téma obchodování s Ruskem a s Čínou otevírá podle mne oprávněně. Nejenže to potřebujeme pro náš export, ale platí také, že vzájemný mezinárodní obchod obecně stabilizuje svět.

Co podle vás dobrého přinesl tento rok českým občanům? Zajišťuje podle vás vláda Bohuslava Sobotky českým občanům lepší podmínky pro život?

Rok 2014 byl především rokem vzniku nové vlády, koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Tato vláda se ujala moci po pěti letech krizového vývoje, kdy se ekonomika ČR začala tak trochu dostávat z nejhoršího. Na letošní rok je odhadovaný růst HDP přes dvě procenta. Nezaměstnanost se mírně snížila z osmi procent na sedm procent. To je pro vládu samozřejmě určitá výhoda, i když na tomto vývoji zrovna sama nemá zásluhy. Státní rozpočet na letošní rok také předkládala ještě dočasná, tzv. prezidentská vláda Jiřího Rusnoka a ne tato vláda. Lepší plnění příjmů tohoto rozpočtu souvisí s mírou hospodářského oživení. Nejde o žádné dramatické posuny, a tak lze říci, že letošní rok byl rokem nejistých slibů. Ostatně, jak ukazují volební průzkumy i výsledky letošních trojích voleb, ani rozložení hlavních politických preferencí se od mimořádných voleb v roce 2013 nezměnilo.

A teď trochu čísel: Pracovní příjmy letos rostly jen mírně – v reálném vyjádření kolem dvou procent. Průměrná mzda překročila 25 tisíc Kč, mediánová činí 21 tisíc Kč. Ve veřejné sféře se mají zvyšovat platy až v příštím roce, určitý růst ale začal už od listopadu. Valorizace důchodů v letošním roce pro většinu seniorů činila jen několik desítek korun. Koncem minulého roku se také ČNB rozhodla pro měnovou intervenci – prodala tehdy za 200 mld. českých korun – po které udržuje kurs měny nad 27 CZK za euro. Mělo to být opatření proti deflaci, ale průměrná cenová hladina se i nadále zvyšuje nepatrně, a to kolem půl procenta. Mělo to být opatření, které podporou exportu podnítí i hospodářský růst. Proti tomu ovšem stojí dražší dovozy a také složitá situace na trzích, kam bychom rádi exportovali. Takže na současný ekonomický výkon země to nemá až takový vliv. Celkové hodnocení této operace ČNB bude možné až při opuštění intervenční politiky – původně se mluvilo o roku 2015, nyní až o roce 2016.

Pracovala vláda Bohuslava Sobotky podle vás dobře? Kteří politici a ministři podle vašeho mínění udělali v kabinetu něco dobrého pro lidi? Kdo z nich naopak lidem nejvíce uškodil?

Vláda Bohuslava Sobotky je vláda spíše pravostředová a je to současně tak trochu spojení z rozumu. Slučitelnost programů koaličních stran není velká, a tak mnohé předvolební sliby padají pod stůl – viz korekce církevních restitucí, sektorová daň nebo výraznější valorizace. Za předvolební sliby přitom těžko chytat speciálně hnutí ANO, které v době voleb ani pořádný program nemělo a oslovovalo voliče spíš billboardy se svým lídrem a obecnými sliby. Projekt hnutí ANO se ukazuje jako zatím úspěšný prodej iluzí, kdy významná část voličů uvěřila, že se o chod veřejné správy lépe postará miliardář, který zbohatl během transformace a který se tváří, že s politikou nemá nic společného. Že tím vlastně pardonují přímé prorůstání světa podnikání do politiky si možná ani neuvědomili. Stát se opravdu nedá řídit jako soukromá firma. To, že ANO kontroluje kromě financí i dopravu, místní rozvoj i životní prostředí, vede samozřejmě ke spekulacím na téma střetu zájmů.

A jak členové vlády pracují? Prioritou mělo být čerpání evropských zdrojů. ČR ale zůstává v této věci nejhorší zemí v EU. Ekonomika měla být podpořena investicemi, ty však po odečtení evropských projektů nerostou. Podstatnější úpravy daní skončily podivným kompromisem o třetí sazbě DPH a kolovrátkem o potřebě bojovat s úniky.

Rezort Ministerstva práce a sociálních věcí sice připravuje ukončení nepovedené penzijní reformy, ale na valorizace sociálních dávek už nedošlo. Příliš často je nadto vláda zmítána vnitřními rozpory – viz odchod ministra dopravy Antonína Prachaře, či hledání eurokomisaře – a vládní návrhy zákonů připomínají sérii improvizací. Ostuda kolem skladů vojenského materiálu mluví také za vše. Tam nejde jen o nedostatečnou bezpečnost v těchto zařízeních, kterou by měl hlídat stát, ale dává to tušit, kolik špíny se může skrývat kolem soukromých obchodů se zbraněmi.

Vydrží vláda příští rok, nebo si myslíte, že nás čekají předčasné volby?

Vyvolat předčasné volby může jenom chronická ústavní krize, nebo jasná většinová vůle Parlamentu. To, že Andrej Babiš, dokud je jeho hnutí na vzestupu, pomýšlí možná i na premiérský post, sám moc nezakrývá – vždyť nedávno posílal dokonce premiéra Sobotku na Hrad po Miloši Zemanovi. A pro hlavu státu je rozehrávání her mezi Bohuslavem Sobotkou a Andrejem Babišem nepochybně věc, která konvenuje jejímu mocenskému cynismu. Ale kdyby předseda hnutí ANO sám vyvolal krizi, tak to by mu také moc nepomohlo. Ostatně efekt nové tváře v politice, která jen slibuje, nemůže trvat bez hmatatelných výsledků dlouho. Zákulisní hry samozřejmě nelze vyloučit – boj o moc bývá tvrdý a používají se v něm někdy i umělé mediální kampaně a různé zpravodajské triky. Také různé mediální agentury už přijímají objednávky na případnou politickou kampaň v příštím roce. Ta ale nemusí být pouze předvolební, zatím to na předčasné volby sice nevypadá, ale politického divadla asi ušetřeni tak jako tak nebudeme.

Když už jsme ministrování Andreje Babiše nakousli, tak musím připomenout, že mu mnozí zazlívají, že navíc drží v rukách kumulaci moci – od zdravotnictví až po strategické suroviny, zemědělství, chemický průmysl, ale i mediální odvětví. Nesmíme zapomenout ani na to, že slibuje přípravu zákonů na odhalení daňových úniků – chce třeba zlepšit provoz státní pokladny, zavést fungující cash flow a zprůchodnit elektronickou evidenci tržeb... Jsou to podle vás od něj jen lživé proklamace?

Předseda hnutí ANO objektivně ztělesňuje propojení politické, mediální a ekonomické moci. Trend další oligarchizace moci v ČR skutečně existuje, je nebezpečný a i s osobou Andreje Babiše je spojován vcelku logicky. Jeho firmy získávají od státu subvence, veřejné zakázky, a to v mnohamiliardovém rozsahu. To, že s nástupem do vlády převedl některé své manažerské kompetence, ještě neznamená, že ve svých firmách nemá vlastnickou kontrolu a že ji nepoužívá ke klíčovým rozhodnutím. Rétorika, že „všeci ostatný kradnú“ a jen on se chová jako řádný hospodář, je především rétorika. Opatření, která zatím navrhl, nejsou nijak revoluční a rozhodně od nich nelze očekávat revoluční efekt. Kdysi sliboval, jak se dostane ke stovce miliard z daňových úniků. Reálně ale půjde o obdobu opatření přijímaných jinde a už před ním, a k té stamiliardě se ani nepřiblíží. Jak jsem již řekl, jeho sliby nebyly zrovna moc konkrétní. Takže na vystavení skutečného účtu za jeho aktivismus a ne jen „pí árovou“ mlhu si musíme počkat. Osobně bych to dosud označil za drobečkovou politiku.

Jak hodnotíte práci soudů, státních zástupců a policie? Jak byste hodnotil řešení kauz typu Roman Janoušek, Ivo Rittig či Jana Nagyová? Jsou orgány činné v trestním řízení podle vás proti těmto osobám zaujaté? A které kauzy se podle vašeho mínění neřeší, ač se rozhodně řešit měly?

Práce orgánů činných v trestním řízení je u kauz blízkých politické moci nesmírně citlivá věc. Tady nemůže rozhodovat kampaňovitost a předvádění v médiích, ale i kvalita práce těchto složek. Jinak vše povede i nadále do ztracena a jednotlivé kauzy budou jen sloužit politickým hrám. Politik se má starat, jak funguje systém, ne se vměšovat do jednotlivých kauz. Pokud by byl důkaz o účelovém chování zástupců orgánů činných v trestním řízení, bylo by to velmi nebezpečné. Protože to by šlo považovat za dovršení mafiánského systému nekontrolované moci. Uvědomme si, že v područí mafiánů mohou být jak ti policisté, tak i politici, a že čelit této hrozbě nepomohou bojovná prohlášení, ani posun k autoritářským metodám, ale jedině dostatečně kvalitní a nezávislá kontrola nad dodržováním práva i v samotných orgánech činných v trestním řízení.

Můžete zhodnotit mezinárodní situaci v roce 2014? Je podle vás v něčem svět jiný než na začátku roku? Jste bývalý prognostik, takže se vás musím otázat, jestli lze dopředu předjímat, co Čechy v roce 2015 čeká. Přijde podle vás něco děsivého, třeba válka nebo něco takového?

Letošní rok ve světě nebyl zrovna dobrý. Světová a zejména evropská ekonomika se vyškrábala sice z krize, geopolitické a vojenské napětí se však spíše zvýšilo. Zažíváme období, kdy zřejmě dozrává zájem světových velmocí po novém rozdělení vlivů. Součástí tohoto problému je například vznik Islámského státu, cenová válka na ropných trzích, ale i konflikt na východě Evropy, který vedl k oživení přízraku studené války s Ruskem. Na dveře také klepe hospodářská recese v Rusku, která by mohla narušit sociální a politickou stabilitu v této zemi.

Nemalé šrámy v letošním roce utrpělo i mezinárodní právo. Imperialismus prostě není jen nějaká ideologická konstrukce – konflikt zájmů různých impérií prostě existuje, ať již je zastírán náboženstvím či nacionalismem. Důsledkem je i oživení militarizace a hrozba vyčerpávajících závodů ve zbrojení. Lze nacházet určité paralely s obdobím před rokem 1914. Je proto odpovědností všech rozumných lidí, a zejména politických představitelů nadaných mandátem od svých občanů, nenechat dojít věci tak daleko. Roste také význam mírového hnutí. Nejde mi o nějaké sýčkování nebo věštění. Jde o pochopení, které trendy ve světové politice jsou nebezpečné, a těch se vyvarovat, a které jsou pozitivní, a ty využít. Pak je možné nebezpečí války, jako toho nejhoršího, co by mohlo lidstvo potkat, zažehnat.

Podle některých předpovědí bude muset ČR v příštím roce přijmout více uprchlíků nežli dosud. Na hranicích EU čekají totiž statisíce lidí, kteří žádají v různých státech EU o azyl. Měla by podle vás ČR v tomto nějak pomoci? Prý ale v souvislosti s tím vznikne riziko nebezpečí teroristických útoků...

Žijeme v globálním světě, za který máme svůj drobný díl odpovědnosti. Těžko přece zadrátujeme celou Evropu. Větší pohyb lidí z jednoho místa planety na druhé je a bude realitou doby, ve které žijeme. Xenofobní reakce by byla tady necivilizovaná, ale i marná, koncipovat naše území jako opevněnou pevnost také není řešení. Samozřejmě, že i bohaté země dnes korigují podmínky svého života, které motivovaly svět k sociální turistice. Kapacita přijímat chudé migranty není neomezená, a ekonomická a sociální migrace proto musí být regulovaná. Česko sice není zatím zrovna cílová země pro tyto migranty, ale i to se může změnit. A budeme se jistě jako členská země EU vyjadřovat k obecné migrační politice Bruselu.

Jiná otázka je bezprostřední reakce na humanitární katastrofu někde ve světě, poskytování efektivní rozvojové pomoci a také azylu pro uprchlíky z takových zemí. Nějaká pomoc je tady samozřejmě namístě. Pokud půjde o velké objemy lidí, je logické, že EU zvažuje rozdělení tohoto břemene. Tedy i zde jde o diskuzi mezi členskými státy, kterou bohužel mohou zneužít ke zviditelňování extremisté. Samozřejmě rozhodnutí musí být – s přihlédnutím ke skutečným možnostem a bezpečnostním rizikům – věcí diskuze. Samozřejmě jde i o to, o jaké skupiny azylantů by mělo jít. Dlouhodobé řešení je samozřejmě předcházení humanitárním katastrofám stejně jako snižování tlaku na sociální migraci v centrech světové chudoby. To ale není odpovědí na okamžitý problém.

Co se vám osobně v tomto roce podařilo? Jaká máte předsevzetí do příštího roku, co se týče stranické práce v KSČM? A předsevzetí osobní?

Novoroční předsevzetí jsem nikdy nedělal a nedělám. Snažím se průběžně neztrácet elán ani ideály, ale zcela pragmaticky posouvat věci podle možností dál. V tomto ohledu nebyl pro mne letošní rok, myslím, výjimkou. Některé věci musíme měnit ve straně postupně a za pochodu – například je to otázka generační obměny – nedostat se do izolace a rozvíjet náš koaliční potenciál, když letos ke krajským koalicím přibyla řada statutárních měst. Za imperativ mám také nerezignovat na promyšlenost našeho postupu a nezabřednout do krátkodechého populismu. Snad se mi to daří, to musí posoudit jiní.

Když jsem ale teď na podzim souhlasil s nominací svého jména v hloubi kandidátky do komunálu, poskočil jsem díky tzv. panašování na volitelné místo na místní dejvickou radnici. Snad jim moje skromná pomoc bude užitečná. V osobním životě mám za aktuální výzvu umět si také odpočinout. Bohužel teď na vánoční svátky musel do nemocnice můj devadesátiletý otec, který po smrti matky žije se mnou v jedné domácnosti. Snad ale bude brzo zase v pořádku.