V roce 1998 byly povodně prvním problémem, který jste musel jako nový ministr životního prostředí řešit. Jaké to bylo?
Povodně v roce 1998 tehdy udeřily vlastně v den, kdy jsem byl jmenován do úřadu. Na nějaké rozpaky tehdy nebyl čas, bylo třeba prostě jednat. Tehdy zasáhla voda především na Rychnovsku a Orlicku. O dva roky později, v roce 2000, pak došlo k povodním na Krkonošsku.
Mluví se o stoleté vodě, o tisícileté vodě, ale nějak z povědomí lidí vypadává, že se tyto záplavy se, a to nejen u nás, objevují v podstatě každé dva roky. Od toho roku 1998 jsou tu v podstatě povodně pořád.
Když to srovnáte s obdobím svého nástupu, co všechno se změnilo, v dobrém i špatném?
Byl jsem u toho, když se budoval integrovaný záchranný systém (IZS), což považuji za velmi dobrou a rozumnou věc, protože ten systém koordinuje činnost hasičského sboru, vojska, dobrovolných složek…
Co mě ale hodně zaskočilo, i když o tom vím jen z internetu, je prohlášení úřadujícího primátora, že snad neexistuje seznam kontaktních osob krizového týmu. Nejsou seznamy pro mobilní ani e-mailová spojení. Tak to mě opravdu hodně překvapilo, protože něco podobného nepamatuji. To je přece naprostý základ, protože nejen komunikace mezi složkami IZS, ale i jejich komunikace s krizovým štábem, je doslova klíčovým základem pro úspěšnost účinného zásahu.
Trochu mi to připomnělo rok 2002, kdy měsíc po nástupu nové vlády opět povodně udeřily. Kuriózní na tom ale bylo, že můj nástupce, ministr Libor Ambrozek (KDU-ČSL), nebyl vůbec k zastižení a tak nebyl v tu chvíli nikdo, kdo by svolal povodňovou komisi. A to už jsme přece jen nějaké zkušenosti z let předchozích měli.
Psali jsme:
Co se tedy podařilo od roku 1998 vytvořit?
Kromě IZS se od té doby podařilo dobře nastavit určitá opatření přímo v krajině – monitoring retenční schopnosti krajiny a zvýšení této retenční schopnosti. Tedy laicky řečeno, schopnosti krajiny absorbovat vodu. Zaváděly se také účinné protipovodňové systémy a hráze.
Co je naopak úděsné, a pozorujeme i to i dnes, když se udělá nějaký chybný zásah do krajiny, kterým se naopak tato retenční schopnost sníží. Jsou pak nedozírné důsledky takových kroků, které se projeví takřka okamžitě při dalších výrazných srážkách. Protože právě retenční schopnost krajiny má vliv na vznik a průběh povodní.
Psali jsme:
Které konkrétní chybné kroky máte na mysli?
Je to například odlesnění, k němuž na našem území dochází. Když se krajina odlesní, její retenční schopnost se výrazně sníží, jakmile na území najednou dopadne velké množství vody, která se pak valí kaskádou dál.
Další fatální chybou bylo, podle mého, nechat kůrovcem sežrat 40 procent lesa na jihu Šumavy, což má podobný efekt.
Jak probíhá podle Vás boj s povodněmi v tuto chvíli?
Kvitoval jsem rozhodnutí vlády uvolnit takzvané rychlé peníze pro obce a města. Armáda i hasiči si vedou podle mého velmi dobře. Teď je důležité pomoci lidem, aby ty škody byly pro ně co nejmenší.
To nejdůležitější ale nyní bude, podle mého, vyhodnotit chování těch menších toků, což jsou v Praze například Botič a Rokytka. To je totiž velmi zajímavé a důležité do budoucna. Protože jestliže v roce 2002 byly největší problémy hlavně s toky Vltavy a Berounky, teď se ukazuje, že největší problémy jsou na těch nejmenších tocích v Praze.
Řečeno s nadsázkou, neřešili husité v Praze pod Vyšehradem podobný problém s malými toky jako my dnes? Podle dobových záznamů nemohli totiž dobýt Vyšehrad, protože nebyli schopni překonat právě Botič, který jsme zejména v posledním století vnímali spíš jako pražskou strouhu…
My si totiž myslíme, že víme všechno. Ale historická paměť lidstva sahá velmi daleko a není od věci se z ní poučit, protože řada věcí se může opakovat a může být pro nás i varováním.
Dnes ale vidíme, a to je podle mne největší problém, že stoleté vody přicházejí až příliš často, jsou zde v podstatě každé dva roky. Systém planety se prostě vyrovnává se všemi možnými vlivy. Až najde opět rovnováhu, situace se stabilizuje. Akorát, že my, jako lidstvo, to odnášíme.
A kde berete jistotu, že tu rovnováhu opět najde?
Ale samozřejmě, že ona si tu rovnováhu najde, zcela určitě. Otázka ovšem zní, jak to bude s námi, co nás to bude stát, či jak vůbec dopadneme.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radmila Zemanová-Kopecká
